Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

Motto:

♣♣♣

WIKIPEDIE

Eduard hrabě Clam-Gallas (německy Eduard Friedrich Wenzel Graf von Clam-Gallas; 14. března 1805, Praha – 17. března 1891, Vídeň) byl český šlechtic a rakouský generál. Od mládí sloužil v armádě a díky šlechtickému původu rychle postupoval v hodnostech, jako vyšší důstojník se vyznamenal v revolučních letech 1848–1849 v Itálii a Uhrách. V letech 1852–1866 zastával funkci zemského velitele v Českém království a v roce 1861 dosáhl hodnosti generála jezdectva. Jako vojevůdce zcela selhal za prusko-rakouské války, kdy byl poražen v několika bitvách v Čechách a ještě téhož roku z armády propuštěn. Byl nositelem Řádu Marie Terezie a rytířem Řádu zlatého rouna. Jako dědic rodových majetků v severních Čechách patřil do desítky největších pozemkových vlastníků v Českém království (Liberec, Frýdlant).

Životopis

Pocházel ze starého šlechtického rodu Clam-Gallasů, narodil se v Praze jako druhorozený syn nejvyššího maršálka Českého království Kristiána Kryštofa Clam-Gallase (1771–1838), matka Josefína (1777–1828) pocházela z rodu Clary-Aldringenů. Eduard vstoupil do rakouské armády v roce 1823 jako kadet a již ve dvaceti letech byl nadporučíkem u 4. kyrysnického pluku. V hodnosti rytmistra byl v roce 1828 převelen k 3. husarskému pluku v Uhrách. U této jednotky byl v roce 1835 povýšen na majora a následně postoupil na podplukovníka (1838). Od roku 1839 byl jako plukovník velitelem 8. kyrysnického pluku v Poděbradech. K datu 16. listopadu 1846 byl povýšen do hodnosti generálmajora a stal se velitelem brigády v pevnosti Josefov.

V revolučním roce 1848 byl odvelen do Itálie, kde se pod maršálem Radeckým vyznamenal v bitvě u Santa Lucie poblíž Vicenzy a v bitvě u Custozy. K datu 30. dubna 1849 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála a jako velitel armádního sboru o síle 7 000 vojáků a 600 koní velel proti maďarským povstalcům v Sedmihradsku.

V letech 1849–1852 byl velitelem 1. armádního sboru ve Vídni, následně řadu let zastával funkci zemského velitele v Českém Království (1852–1866).  Jako zemský velitel v Čechách se usadil v rodovém paláci v Praze, kde přistoupil k zásadní proměně interiérů a vzniku reprezentačních prostor včetně nově zřízeného mramorového sálu. Během druhé italské války za nezávislost (1859) se zúčastnil bitvy u Magenty a u Solferina proti francouzskéhmu maršálovi Mac-Mahonovi. I když zde neuspěl a celá válka skončila rakouskou porážkou, na jeho postavení v armádě to nemělo vliv, v roce 1861 byl povýšen do hodnosti generála jezdectva a setrval na pozici zemského velitele v Čechách.

Na začátku prusko-rakouské války byl jmenován velitelem 1. armádního sboru a měl za úkol zabránit vniknutí pruské armády do východních Čech. Kvůli vlastním taktickým pochybením i nejasným příkazům z vrchního velení utrpěl v rychlém sledu několik porážek (střetnutí u Kuřívod, bitva u Mnichova Hradiště), tragickým fiaskem byla bitva u Jičína (29. června 1866), po níž byl z bojiště odvolán, formálně byl z armády propuštěn až v roce 1868.

Za své selhání ve válce byl povolán před válečný soud, soudní stíhání ale zastavil císař František Josef s ohledem na jeho vysoké společenské postavení, což se týkalo i dalších velitelů (Alfred von Henikstein, Wilhelm von Ramming). Clam-Gallas nicméně mezitím sepsal pamflet, v němž ze zásadních pochybení ve válce nepřímo obvinil vrchního velitele Benedeka, jímž byl vyzván na souboj, k tomu ale nakonec nedošlo.

Po odchodu do výslužby se věnoval správě rodových statků, angažoval se ale ve veřejném životě na Liberecku, v letech 1865–1870 byl předsedou libereckého okresního zastupitelstva a v Liberci získal také čestné občanství. Regionální autoritu si získal i jako mecenáš, podporoval různé spolky a finančně přispíval vdovám po válečných veteránech.

Zemřel 17. března 1891 několik dní po svých 86. narozeninách v rodovém paláci ve Vídni, jako český zemský patriot však ve své poslední vůli výslovně žádal o uvedení trvalého pobytu v Praze, kde byl úředně hlášen bytem v Clam-Gallasově paláci v Karlově ulici. O týden později byl pochován v rodové hrobce v kostele Navštívení Panny Marie v Hejnicích.

Majetek

Po otci byl dědicem rozsáhlých statků v severních Čechách, jeho majetkem byly velkostatky
Frýdlant, Liberec, Grabštejn a Lemberk. Jejich celková rozloha byla přibližně 32 000 hektarů půdy s hodnotou tři milióny zlatých, což z Eduarda Clam-Gallase činilo šestého nejbohatšího pozemkového vlastníka v Čechách. Hlavní rodovou rezidencí byl zámek Frýdlant, který byl jako první památkový objekt v Čechách již od roku 1801 zpřístupněn veřejnosti. Z  iniciativy
Františka Palackého sem byl v roce 1842 pozván Karel Jaromír Erben, aby uspořádal rodový archiv. Po odchodu do výslužby inicioval Eduard Clam-Gallas rozsáhlé stavební úpravy frýdlantského zámku, jejichž autorem byl vídeňský stavitel Wilhelm Heck (1867–1870). Zámek byl přestavěn v novorenesančním stylu a dostal nové sgrafitové fasády, adaptace se dotkly i interiérů. Skutečným sídlem rodiny byl ale v té době zámek v Liberci, kde k přestavbě došlo již v letech 1850–1854 (architekti Friedrich August Stache, Heinrich Ferstel). Menší úpravy probíhaly i na dalších clam-gallasovských sídlech (zámku Lemberk, Grabštejn). Pro příležitostné pobyty rodiny a hostů na honech sloužil lovecký zámek Nová Louka, odkoupený v roce 1844 od sklářské rodiny Riedelů.

Tituly a ocenění

Jako příslušník staré šlechtické rodiny byl v roce 1828 jmenován c. k. komořím a ve funkci zemského velitele v Čechách obdržel v roce 1853 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence. Jako významný pozemkový vlastník byl v roce 1861 jmenován doživotním členem rakouské Panské sněmovny. Během vojenské kariéry se stal nositelem několika vysokých vyznamenání, mimo jiné obdržel rytířský kříž prestižního Řádu Marie Terezie a v roce 1862 byl jmenován rytířem Řádu zlatého rouna. Za účast ve válkách získal i ocenění od zahraničních panovníků.

Rakousko
Řád zlatého rouna (1862)
Řád železné koruny I. třídy (1852)
rytíř Vojenského řádu Marie Terezie (1848)
komandérský kříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1848)
Zahraničí
rytíř Řádu bílé orlice (Rusko)
rytíř Řádu sv. Alexandra Něvského (Rusko)
Řád svaté Anny I. třídy s meči a brilianty (Rusko)
Řád červené orlice I. třídy s brilianty (Prusko)
komandér Královského hohenzollernského domácího řádu (Prusko)
velkokříž Řádu Guelfů (Hannoversko)
Řád routové koruny (Sasko)

Rodina

Jako mladý důstojník se ve dvacátých letech tajně zasnoubil s vídeňskou herečkou a zpěvačkou Henriettou Sonntagovou (1806–1854), sňatek ale vzhledem k jeho společenskému postavení nepřicházel v úvahu. Zasnoubení zrušil a řadu let se dalším kontaktům s ženami vyhýbal. Sňatek uzavřel až v roce 1850 již jako vysoce postavený generál císařské armády. Dne 28. dubna 1850 se ve Vídni oženil s hraběnkou s Klotyldou z Ditrichštejna (26.6.1828 – 31.10.1899), která byla nejmladší dcerou knížete Josefa Ditrichštejna (1798–1858) a jednou z dědiček obrovského majetku vymřelého rodu Ditrichštejnů. Při rozdělování ditrichštejnského dědictví si Klotylda vylosovala velkostatky na Vysočině (Polná, Přibyslav, Žďár nad Sázavou, Vojnův Městec) v hodnotě 1 800 000 zlatých. Jejím majetkem se stal také Ditrichštejnský palác ve Vídni. Klotylda byla c. k. palácovou dámou, dámou Řádu hvězdového kříže a čestnou dámou Maltézského řádu. Z manželství se narodily tři děti:

1. Eduardina (3.11.1851, Praha – 2.8.1925, Opatija), c. k. palácová dáma, dáma Řádu hvězdového kříže, čestná dáma Maltézského řádu, spoludědička velkostatků Žďár nad Sázavou, Přibyslav, Polná, Pohled, manž. 1871 Johann Karl Khevenhüller-Metsch (19.12.1839, Ladendorf
– 11.9.1905, Riegersburg), poslanec českého zemského sněmu a říšské rady, člen Panské sněmovny, rytíř Řádu zlatého rouna, majitel velkostatku Komorní Hrádek

2. František (26.7.1854, Liberec – 20.1.1930, Frýdlant), poslední mužský příslušník rodu Clam-Gallasů, manž. 1882 Marie z Hoyos-Sprinzensteinu (12.8.1858 – 5.1.1938, Vídeň)

3. Klotylda (5.9.1859, Liberec – 8.11.1947, Vídeň), c. k. palácová dáma, dáma Řádu hvězdového kříže, spoludědička velkostatků Žďár nad Sázavou, Přibyslav, Polná, Pohled, manž. 1880 hrabě Koloman Festetics de Tolna (25.11.1847, Budapešť – 13.10.1928, Gyöngyös), c. k. komoří. Jeho
švagrem byl generál Alexandr Mensdorff-Pouilly (1813–1871), v letech 1864–1866 rakouský ministr zahraničí, který byl podílníkem na dědictví rodu Ditrichštejnů (Mikulov) a od roku 1868 knížetem Dietrichstein-Mensdorff-Pouilly.

♣♣♣

V dubnu 1849 se Eduard hrabě Clam-Gallas stal velitelem sedmihradského armádního sboru. Během letního sedmihradského tažení byl poražen Józefem Bemem, ale po této porážce byl schopen zvítězit nad Sándorem Gálem a jeho Székelskou (Sikulskou) armádou. Po okupaci Székelska, Sikulska se spojil s Lüdersem a společně porazili Bema u Segesváru.
Od roku 1850 byl v čele I. armádního sboru Čechy ve Vídni a během druhé italské války za nezávislost (1859) se zúčastnil bitvy u Magenty a u Solferina. Jeho chyby neměly vliv na jeho kariérní postup a byl povýšen na generála jezdectva. V roce 1861 byl přijat do Říšské dvorské rady před tím, než se stal v roce 1865 císařským hofmistrem. V průběhu prusko-rakouské války utrpěl ponižující porážku v bitvě u Jičína, za níž se dostal před válečný soud, ale byl zproštěn obvinění díky svému vysokému společenskému postavení. Údajně pak ale musel na významné akce nosit na ruce červenou stuhu. Proto už moc do společnosti nechodil a poslední léta strávil na odpočinku ve Frýdlantě a Liberci v Čechách.

♣♣♣

František Schwarzenberg vypráví historku o svém roztržitém pradědečkovi generálovi Eduardu Clam-Gallasovi (1805-1891) v kapitole Roztržitý pradědeček knihy Vladimíra Škutiny Český šlechtic František Schwarzenberg, která vyšla v nakladatelství rozmluvy v roce 1990.

Ten, který dal ukousnout kus druhého poschodí v domě v Husově ulici, aby mu šlo víc světla na psací stůl, to byl pradědeček Františka Schwarzenberga generál Eduard Clam-Gallas. Byl prý vůbec jedním z nejlepších vůdců jakékoli jezdecké ataky. Ale když potom avancoval, dali mu divizi a pak armádní sbor a s tím si jaksi nevěděl rady. Byl totiž známý svou roztržitostí.

Jednou před bitvou u Jičína za války prusko-rakouské v roce 1866, ještě než šli k Hradci, to vypadalo špatně a generál Clam-Gallas uvažoval, že by bylo nejlepší ustoupit. Jeho pobočník namítal, že by snad bylo dobré povolat rezervy. Pradědeček Clam-Gallas se podivil, že mají nějaké rezervy. Pobočník jej ujistil, že mají. “A kde je máme?”, ptal se roztržitý pradedeček. Pobočník mu sdělil, že když o tom Excelence ráčila rozhodovat, tak to bylo tak tajné, že ani on u toho nebyl. Proto tedy neví, kde zálohy jsou rozmístěny. “Já už taky ne”, pravil rezignovaně roztržitý pradědeček a zavelel k ústupu.

Jinak ještě před ústupem v předcházející bitvě se generálu Clam-Gallasovi podařilo nastrkat Prušáky do rybníka pod Jičínem. To ještě Františkovi Schwarzenbergovi ukazoval a vykládal profesor Pekař.

♣♣♣