Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„“ Zobrazit celý citát »

Kniha Přemyslovci – budování českého státu



Mělník

Mělník – pravděpodobné místo narození sv. Ludmily

Nad soutokem Labe s Vltavou se nad řekou a svahem porostlým vinicemi rozkládá zámek Mělník, původním názvem Pšov. Jméno je odvozeno z názvu slovanského kmene Pšovanů a dodnes zůstalo zachováno v názvu potoka Pšovky a bývalé obce, dnes městské části Pšovka.

Dle Kosmovy Kroniky české provdal poslední kníže Pšovanů Slavibor svou dceru Ludmilu za českého knížete Bořivoje. Dle legend zde pak kněžna Ludmila často pobývala a vychovávala i svého vnuka Václava, který tu pěstoval vinnou révu. O Svatém Václavu vyprávějí lunety od českého malíře Karla Škréty v I. i II. patře zámku.

Jak získal Mělník své jméno
Původně byl hrad dřevěný, ale na konci 10. století byl zřejmě nahrazen kamenným sídlem, jehož pozůstatkem je jižní věžovitá část západního křídla zámku. V této době držela panství kněžna Emma, manželka Boleslava II. a na jejích stříbrných denárech se poprvé objevuje jméno Mělníka „Civitas Melnic“.

Hrad i město poté držely manželky významných českých panovníků. V dobách sporů s manželem Janem Lucemburským zde pobývala delší dobu i Eliška Přemyslovna. A právě za posledních Přemyslovců ve 2. polovině 13. století došlo k velké gotické výstavbě hradu.

Mělník od 14. století
Karel IV. vyhlásil Mělník za královské věnné město s řadou lén a zasloužil se také o rozvoj vinařství na Mělnicku, když dovezl vinnou révu z Burgundska. Poslední Karlova manželka, Eliška Pomořanská, sídlila na Mělníce až do své smrti roku 1393 a patrně ona nechala postavit hradní kapli, zasvěcenou tehdy svatému Ludvíkovi, dnes svaté Ludmile.

Jako poslední zde sídlily manželky Jiřího z Poděbrad. Kolem 80. let 15. století došlo k pozdně gotickým úpravám hradu, kdy byla zbudována vstupní brána do hradu. Po roce 1579 držel Mělník jako léno Rudolfa II. Jiří starší Popel z Lobkowicz a zřejmě tehdy byla provedena jednodušší sgrafita západního křídla v nádvoří.

Za třicetileté války zámek dosti zpustl a roku 1646 byl zastaven Heřmanovi Czerninovi z Chudenic, který ho opět upravil k obývání. Teprve roku 1687 Heřman Jakub odkoupil zámek a panství Mělník od císaře Leopolda I. a od základů nechal postavit jižní křídlo zámku a nové stavení.

V průběhu 18. století dali původní majitelé postupně přednost blízkému zámku Hořín a Mělník zůstal především administrativním centrem panství.

Zámek Mělník v novodobé historii
Poslední czerninská dědička panství, Marie Ludmila, se roku 1753 provdala za Augusta Antonína Josefa (Eusebia) Lobkowicze. Od té doby vlastnila Mělnická větev rodiny Lobkowiczů zámek až do roku 1948 a v roce 1992 jí byl opět navrácen.

Na zámku byly koncem 19. století instalovány vzácné obrazy a mobiliář z lobkowiczkých sbírek a bylo v něm založeno vinařské muzeum. V roce 1931 směnil Jiří Kristián Lobkowicz pivovar v Pšovce za vinice Leopolda Lobkowicze v Dolních Beřkovicích.

Zdroj: lobkowicz-mělník.cz

♣♣♣

Eduard Petiška – vyprávění o hradu Pšově

Kdysi dávno, už za knížete Nezamysla, jak praví stará pověst, byl založen na vysoké hoře hrad Pšov.
A bylo to místo s neobyčejně krásným rozhledem do krajiny, v níž pozvedala z hladiny luhů a lesů hora Říp své oblé zamyšlené čelo. A trojí voda obtékala horu s hradem Pšovem. Labe spěchající od východu slunce tu přijímalo Vltavu, pospíchající z jihu, od Prahy, Vyšehradu a Levého Hradce, a třetí vodou na úpatí hory byl potok s teplou, málokdy zamrzající vodou.

Ti, kdo stavěli hrad Pšov, dobře věděli, že výška hory je ochrání před nepřáteli, i to, že řeky jsou matky života. Na Pšově sídlili od těch časů mužové, kteří spravovali kmen Pšovanů. Území toho kmene se táhlo podél Labe a vzhůru k severu a sousedilo s českým knížectvím na levém labském břehu a s Litoměřici na západě a s Charváty na východě. Za vlády knížete Hostivíta žil na hradě Pšově moudrý a spravedlivý Slavibor. Dal hrad znovu opevnit a vybudoval z něj pevné, nedobytné sídlo.

Slavibor patřil k těm správcům lidu, kteří še starají o jeho blaho. Zakládal nové dědiny a dvorce, dal vypalovat lesy a rozmnožoval úrodnou půdu. Pověst vypráví, že rozkázal také postavit na vysoké pískovcové skále hrad Housku. Nedlouho po tom, co hrad stál a co se do něho nastěhovali obyvatelé, došlo prý k prapodivnému úkazu. Nedaleko hradu Housky pukla v lese skála a z toho otvoru vycházeli do lesa duchové, kteří škodili lidem a úrodě. Za noci nebo za mlhy brali na sebe strašlivé podoby, bloudili kolem hradu a děsili každého, kdo byl na cestě. Lidé se báli pro ty divné úkazy vycházet z hradu, a když řádění zlých duchů neustávalo, opustili hrad, pronásledováni strachem z hrozícího nebezpečí. Hrad Houska potom pustl. Teprve po několika stoletích byl na jeho místě postaven nový hrad pány z Dubé.

Manželce knížete Hostivíta se narodil syn a kníže sezval na oslavu předáky spřátelených kmenů zblízka i zdaleka. Přijel také pšovský Slavibor a slavné hodování trvalo tři dny a tři noci. Knížecí synek dostal jméno Bořivoj.

Vyšehradskými síněmi zněl hovor a smích, medovina třísnila brady a panovala radostná bezstarostnost. Nikdo z těch, kdo se chodili dívat na novorozeně, netušil, že se s Bořivojem narodila nová doba, která smete starý pořádek, jemuž lid této země uvykl po dlouhá staletí. Ale Bořivoj byl ještě na počátku života. Spal a ve spánku zatínal růžovu pěst. I mínili starci, že z něho vyroste udatný bojovník, který spoléhá na sílu svých pěstí. Kdo však ze starců dovede uhodnout, proti komu doroste dětská pěst?

Také Slavibor se zaradoval při pohledu na dítě. S Hostivítem ho spojovalo přátelství a Hostivít mu prokazoval pocty, jaké patří hlavě spřáteleného kmene. Než se Slavibor rozloučil s Vyšehradem, požádal Hostivíta, aby ho navštívil na hradě Pšově.

Sotva si jaro podalo ruku s létem, vyjel Hostivít s družinou navštívit kmenový hrad Pšovanů. Už z dálky uviděl mocnou horu nad řekou a na jejím temeni hrad. Hlasitě chválil polohu Slaviborova hradu. Slaviborovi služebníci vyjeli knížeti vstříc a ukázali mu brod přes Labe a převedli ho s jeho lidmi mělkou vodou na druhý břeh.

Pán Pšova uvítal knížete Hostivíta s velkou slávou a důstojenstvím. Hodovali spolu a pili, a když bylo po hodech, provedl Slavibor Hostivíta hradem. Hostivít se rozhlédl z hradeb a tu se prostíralo jeho knížectví za Labem jako vzácný obraz tepaný do stříbra a zlata, vykládaný zelenými a blankytnými drahokamy, a mezi třpytem a leskem, břitkými světly a lahodným stínem spočíval Říp, ta přílbice zděděná po předcích. Uchvácen hleděl Hostivít na svou zemi. Dokud žil uprostřed ní, nezdála se mu tak krásnou jako nyní, když přestoupil její hranice a hleděl na ni zdálky. Když odtrhl konečně zrak od obrazu, nad kterým se mu rozbušilo srdce, oslovil pšovského Slavibora: “Drahý příteli, kdyby Vyšehrad měl takovou polohu, nesídlila by na něm jen česká knížata, ale sami bohové nesmrtelní”.

“Kdyby Vyšehrad měl takovou polohu, nesídlila by na něm jen česká knížata, ale sami bohové nesmrtelní“, pravil bájný kníže Hostivít majiteli hradu Pšov (Mělník) Slaviborovi, když hleděl
z jeho hradu na sou přemyslovskou zem.

Po čtyři dny žil Hostivít se svou družinou jako host na pšovském hradě a po čtyřech dnech nastala chvíle rozloučení. Slavibor svolal své služebníky a koňmo s nimi doprovázel českeho knížete. Přihodilo se, že Labe přijalo v těch dnech spousty vod z hor a z přítoků a zrádné víry vymlely v řece jámy na místech dříve schůdných. Jezdci vstoupili na koních do vody a strhl je prudký proud a hloubka. Zděšení koně i lidé plynuli bezmocně dolů po řece. Hostivít ztratil pod sebou koně a jen s námahou dosáhl usilovným plaváním protějšího břehu. Také Slavibor pozbyl svého koně a málem pozbyl i života. Několik služebníků z obou družin našlo ve vlnách smrt. Ti, kdo přežili nešťastný přechod řeky, se uchýlili do nedaleké vsi. Teprve po odpočinku a s novými koňmi zamířil kníže Hostivít se Slaviborem k Vyšehradu. Neštěstí, kterým společně prošli, oba vladaře ještě více sblížilo.

Po čase povstali Hostivítovi nepřátelé v kraji bílinském a dotírali nepřátelé z kouřimského kraje. Slavibor nikdy knížete Hostivíta neopouštěl a meče a oštěpy Pšovanů stály vždy na straně Čechů. Tak se upevňovalo přátelství obou kmenů bojem proti společným nepřátelům. Hostivít a Slavibor vycházeli z bojů vítězně, jako kdysi vyšli z prudkého proudu rozvodněné řeky.

Na hradě Pšově se narodila Slaviborově manželce dcera. Dali jí jméno Ludmila. Slavibor pozval k oslavě narození své dcery hosty zblízka i zdaleka. Na prvním místě svého přítele, českého knížete Hostivíta. Noc zalehla svým tělem celý kraj s řekami a horou Řípem, ale v hodovní síni na hradě Pšově bylo světlo. Veselý hovor a smích poletoval mezi roubenými stěnami.

Jen v komoře, kde spalo malé děvčátko, bylo ticho. Tři sudičky ve sněhobílých šatech se sešly u jeho kolébky. Předly dítěti nit života a přeměřovaly ji. První sudička řekla: “Tvůj osud, Ludmilo, se spojí s osudem chlapce, který žije na hradě nad řekou Vltavou. Ten chlapec se jmenuje Bořivoj.” Druhá sudička řekla: “V tvém jménu, Ludmilo, je skryta tvoje budoucnost. Budeš milovat svůj lid a tvůj lid bude milovat tebe.” Třetí sudička řekla: “Zahyneš, Ludmilo, smutnou smrtí, ale tvoje památka bude žít radostným životem.” Tři bílé postavy sudiček se rozplynuly ve tmě a dny a roky, které následovaly, začaly naplňovat Ludmilin a Bořivojův osud.

♣♣♣

Mělník – počátek 11. století

Mělník je situován na nápadném návrší zdvihajícím se nad soutokem Labe a Vltavy. Zdejší krajina je velmi úrodná, a proto byla již osídlena dávno před příchodem Slovanů a před dobou, z níž pochází první písemné zprávy o tomto území.

Legenda „Fuit in provincia Boemorum“ vypráví, že „kníže jménem Bořivoj, který ještě žil v pohanství a manželku si vzal ze země jiné, dceru Slavibora knížete jménem Lidmilu …“. Podle legendy Kristiánovy měl kníže Bořivoj „manželku jménem Ludmilu, dceru Slavibora, lecha z kraje slovanského, který od starodávna Pšov se jmenoval, nyní od novějších podle města nedávno vystaveného Mělník se nazývá“. Údaj legendy Fuit, podle něhož svatá Ludmila pocházela “z jiné země“ a sdělení legendy Kristiánovy, že byla z kraje zvaného Pšov, není patrně v rozporu. Svazek Bořivoje a svaté Ludmily patří do doby, kdy česká země nebyla ještě zdaleka celá ovládána Přemyslovci, respektive v této době Bořivojem. Na každý pád se z Kristiánovy legendy poprvé dovídáme o existenci Mělníka, odkud vzešla manželka prvního pokřtěného knížete z rodu Přemyslovců.

Znovu je Mělník doložen na začátku 11. století, kdy byl patrně sídlem vdovy po knížeti Boleslavovi II.
(† 999) Emmy, která se titulovala jako „královna“. Tehdy byly totiž raženy mince nesoucí opis „ENMA REGINA“ na líci, na rubu pak „CIVTAS MELNIC“. Odtud je zjevné, že na Mělníku existovala pod patronátem královny Emmy mincovna, jedna z mála v tehdejších Čechách vedle mincoven v Praze, na Vyšehradě, a před vyvražděním Slavníkovců v Malíně a na Libici. Tato Emma byla objednavatelkou kodexu obsahujícího ilustrovanou Gumpoldovu legendu o životě sv. Václava, uloženého v univerzitní knihovně ve Würzburku. Nas první straně kodexu, kde je vyobrazení Krista korunujícího svatého Václava, je před ním zachycena klečící postava Emmy, označené nápisem jako objednavatelka kodexu. (HUNC LIBELLUM HEMA VENERABILIS PRINCIPISSA PRO REMEDIO ANIME SUE IN HONOREM BEATI VENCEZLAUVI MARTIRIS FIERI IUSSIT.

K osobě Boleslavovy manželky Emmy se snad vztahuje i zmínka v rukopise o životě sv. Oldřicha, biskupa v Augsburku (923-973).

Podobně jako ve Staré Boleslavi, v Litoměřicích a na Vyšehradě, vznikla i na Mělníce kapitula. Nejstarší období její existence dosvědčuje Mělnický evangeliář, na jehož přídeští je zápis o tom, že velmož (comes) Střezivoj zaslíbil Bohu svého syna Velislava, oznámil to v kostele, aby tento chlapec konal službu mezi strážci kostela. Proboštu mělnické kapituly Šebířovi věnoval kanovník pražské kapituly Kosmas sepsání své kroniky. Mkilevsklý opat Jarloch ve své kronice vypráví, že po té, co „salcburské arcibiskup Vojtěch (Adalbert) ztratil na císařův zásah v době rozkolu (stalo se tak v roce 1177) … své biskupství, spokojil se s mělnickým proboštstvím, zůstával v Čechách a světil duchovní a také kostely …“.

Přinejmenším od doby, kdy ho držela vdova po Boleslavovi II. Emma, stal se Mělník sídlem ovdovělých manželek českých vladařů. O podobě mělnického hradiště v 10-12. století víme jen velmi málo. Útržkovité jsou stávající znalosti o jeho opevnění. Stávající stavba kostela sv. Petra a Pavla, v sobě skrývá pozůstatky románského kostela. Je to zejména jižní věž v jihozápadním nároží, která snad mohla být součástí dvouvěžového průčelí někdejšího kapitulního chrámu. Ten pravděpodobně vznikl na místě starší sakrální stavby, o níž však nic bližšího nevíme.

Severně od kostela sv. Petra a Pavla bylo už v raných dobách existence Mělníka sídlo, jehož místo zaujímá stávající zámek. Jeho pozůstatky z doby románského slohu se zachovaly v jeho zdivu na západní straně. Vlastní hradiště provázela v okolí menší sídla, takovým byla i vesnice Pšovka s kostelem sv. Vavřince. Mělník nepochybně patřil do skupiny nejstarších center raného přemyslovského státu.

Zdroj:
Královské dílo, Ústav dějin křesťanského umění, Katolická teologická fakulta, Univerzita Karlova

Související klíčová slova

,



Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2021  |  O nás