Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

Motto:

PRŮHONICE

Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví

je od 1.1.2025 pouze

Výzkumný ústav pro krajinu

tedy bez jména

Silva Taroucy a zahradnických tradic

Proč?

Pohled na přední a		zadní vstup do ústavu.

Když se Arnošt hrabě Silva Tarouca (*1860 † 1936) v roce 1885 oženil s Mariettou hraběnkou z Nostitz-Rienecku (*1863 † 1934), vyvstala před ním krásná životní příležitost věnovat se zahradní, parkové a krajinářské tvorbě. Sám pocházel z rodu, u kterého je jmenovaná tvorba doložená, jenom na území Rakouské a později Rakousko-Uherské monarchie, v pěti generacích.

Arnošt hrabě Silva Tarouca		Mariettou hraběnka z Nostitz-Rienecku

Na začátku netušil, jak rozsáhlé přírodní a estetické dílo k obrazu české krajiny vytvoří. Začínal v někdejším anglickém parku Jana Nepomuka hraběte Nostitz-Rienecka (*1768 † 1840), dědy své manželky, který park tvořil v 1. polovině 19. století. Ovšem, v Průhonicích se od roku 1840 na zámku nebydlelo a park se nevyužíval, takže 45 let spontánně zarůstal. Hrabě Arnošt tedy začínal v zarostlém parku, kde se postupně, doslova krok za krokem seznamoval s územím parku, s každou prohlubní, s každým pramínkem, s každou vyvýšeninou. Probíral a čistil náletové houští, vytyčoval zarostlé, ale i nové vycházkové pěšiny, přiváděl vodu tam, kde chyběla a později sázel a sázel. Základy kompozice, práce s barvami, světlem a stínem, to vše mu vštípil, již jako dítěti Josef Mánes (*1820 † 1871), který léta dojížděl k jeho rodičům do Čech pod Kosířem, a vyučoval rodinu nejen kreslení a malování, ale i estetice a kompozici.

Hrabě měl při tvorbě průhonického parku celou síť spolupracovníků, zejména misionářů, kteří působili v exotických zemích, odkud mu posílali semena tamějších rostlin. V Průhonicích je se svými zahradníky dopěstovával a hledal pro ně vhodné pěstitelské polohy a systematicky sledoval růstové i estetické vlastnosti introdukovaných rostlin a dřevin. Tím se z něj stal první průhonický zahradnický výzkumník. Osud mu dopřál věnovat se této činnosti celkem 51 let, ovšem posledních devět let již bylo obtížných, až bolestných.

Manželům se po prvních třech dcerách v roce 1889 narodil syn Josef (*1889 † 1917). Ten byl od mala vedený k budoucí správě velkostatku a k péči o park. Tomu odpovídalo i jeho vzdělání, již nikoli v šlechtických rodinách tradičně právnické, ale studoval na Fakultě zemědělského a lesního inženýrství Technické univerzity v Praze. Koncem jeho studia vypukla 1. světová válka a pro Josefa bylo věcí cti přihlásit se na frontu jako dobrovolník. Byl odvelený do Jižní Bukoviny (v dnešním Rumunsku), kde byl v roce 1917 tak nešťastně zraněný střepinou, že svému zranění podlehl. Pro rodiče tím skončila budoucnost, pokračující v další generaci. První tři dcery (Marie-Adelheid, Gisela-Helena a Anna) byly provdané na zámky svých manželů, takže nepřipadalo v úvahu, že by některá z těchto rodin přesídlila do Průhonic a v budoucnu převzala správu statků včetně péče o park, který v dané době již představoval asi 180 ha. V rodině byli po Josefovi ještě další tři potomci, ale všichni směřovali poněkud jinam, než k převzetí rodových statků. František Xaver, 190 cm vysoký, ale poněkud křehký a bázlivý syn zasvětil svůj život církvi, takže rodinný život se zajištěním potomstva nepřipadal v úvahu. Církev by jej byla po smrti Josefa i uvolnila, ale odmítl. Dcera Eleonora nacházela své životní poslání v péči o nemocné a umírající. Této činnosti se později věnovala i jako řádová sestra, takže rovněž nemínila založit rodinu a převzít správu rodinných statků. Byl zde ještě nejmladší syn Amadeo, který svou náturou jakoby ani nebyl z popisovaného rodu a tzv. ze stejného hnízda. Věčný student filosofie, typický reprezentant zlaté  mládeže, který stál rodiče mnoho peněz, protože holdoval nejen veselé společnosti, ale i hazardu. Byl to pohledný miláček ženské společnosti, kterému byl park a správa statků naprosto vzdálená. I rodiče si byli vědomí skutečnosti, že jemu nelze svěřit rodinné statky.

Po skončení 1. světové války, rozpadu monarchie a vzniku nového režimu, demokratické republiky, bylo  vše jinak. Šlechta pozemkovými reformami v roce 1923 a 1925 ztratila ekonomické zázemí. I kdyby Josef nepadl ve válce, nebo někdo z dalších potomků byl ochotný ujmout se rodinných statků, včetně parku, byl by v obtížné ekonomické situaci, kdy by neměl z čeho rozsáhlý park udržovat. Rodina Silva Tarouců žila především z příjmů ze severočeských hnědouhelných dolů, dědictví hraběnky Marietty. Tvorba celého parku byla financována z těchto příjmů, ale pozemková reforma rodině doly vzala. Pro hraběnku Mariettu to byla nesmiřitelná situace, která ji později zavedla do těžkého onemocnění, kterému v roce 1934 podlehla.

Hrabě Arnošt se snažil uvažovat spíš pragmaticky a hledal řešení, které by zajistilo uchování a
budoucnost parku. Od roku 1925 jednal na prvorepublikovém Ministerstvu zemědělství  o případném odkoupení velkostatku Průhonice státem. Problematika a náplň ministerstva mu byla blízká, vždyť mezi léty 1916 – 1918, tedy na konci monarchie, sám vykonával funkci tehdejšího ministra orby. Po dvouletém jednání, dá se říci v duchu dobré vůle na obou stranách, došlo k dohodě. Stát, tedy Ministerstvo zemědělství, 1. 3. 1927 odkoupilo za 12,5 miliónu korun průhonický velkostatek, tedy zámek, park a zbylé polnosti po pozemkové reformě.

První republika si vážila odborných kvalit a díla Arnošta Silva Taroucy, včetně jeho pokusného, neboli výzkumného přístupu při tvorbě parku, zejména když šlo o pěstování introdukovaných dřevin. V tomto duchu chtělo pokračovat i Ministerstvo zemědělství, proto neustanovilo pouhého správce parku, ale zřídilo instituci, tzv. Pokusné objekty zemědělské. Tato instituce měla tři sekce, ovocnářskou, která později přesídlila do Holovous, zelinářskou, která přesídlila do Olomouce a okrasně – zahradnickou, které byla svěřená, kromě jiného, péče o zámecký park.

V době vyjednávání podmínek prodeje průhonického velkostatku státu, tedy mezi léty 1925 až 1927, se hrabě Silva Tarouca seznámil na Ministerstvu zemědělství s mladým absolventem vysoké školy, Dr. Ing. Bohumilem Kavkou. Byl sice o 12 let mladší od zemřelého Josefa, ale v době, kdy jej hrabě poznal, byl v Josefově věku a měl odpovídající vzdělání, vhodné pro budoucí péči o rozsáhlý zámecký park. Bohumil Kavka vystudoval Fakultu zemědělství a lesního inženýrství na Českém technickém učení v Praze, kde se po ukončení studia stal asistentem a následně správcem fakultních skleníků a pokusných zahrad. B.  Kavka byl též výtvarně nadaný, dobře kreslil a byla mu blízká estetika, kompozice a další výtvarné kategorie. Titul Dr. odpovídal dnešnímu Ph.D. a vzhledem k tomu, že později působil i jako pedagog, získal též docenturu. Hrabě si ho na ministerstvu pro jeho schopnosti a již i určitou praxi v okrasném zahradnictví více – méně vyhlédl, trochu v něm viděl svého syna. Šestadvacetiletý Bohumil Kavka byl ustanovený ředitelem průhonických Pokusných objektů zemědělských. Při prodeji byly stanovené i podmínky souběžného fungování hraběte a Pokusných objektů zemědělských. Hraběcí rodina, v podstatě již pouze manželé Silva Taroucovi a nejmladší dcera Eleonóra, měli doživotní užívací právo Malého zámku a v otázkách parku měl hrabě doživotně rozhodující slovo. Mezi hrabětem a Dr. Ing. Kavkou byl 40-ti letý věkový rozdíl, takže vznikalo určité generační napětí, které se ale překonávalo korektním jednáním.

Po devíti letech nastala zásadní změna, hrabě Silva Tarouca v německém Schweigern, u své dcery Anny, provdané Neipperg, nečekaně zemřel a je tam i pohřbený. Současně Pokusné objekty zemědělské získaly v tomto roce statut Výzkumného ústavu. Vzhledem k tomu, že v ústavu se i šlechtilo, do názvu ústavu bylo připojeno též šlechtitelství a později, v roce 2000 i krajinářství, protože to je oblast, které se zahradnická profese, tedy zahradní architekti a krajináři, vždy věnovali (1). Ostatně, sám hrabě ve svých dvou autentických popisech tvorby parku zmiňuje svůj park jako obraz české krajiny. Při této poslední úpravě názvu ústavu bylo do názvu vloženo jméno Silva Tarouca, které vyjadřovalo kontinuitu výzkumné činnosti a pracovní náplně od časů hraběte Silva Tarouca.

(1) Prosím nezaměňovat zahradnickou profesi se zahrádkáři a zahrádkařením, což je amatérská zájmová činnost.

Květinářské pěstitelské plochy.

Květinářské pěstitelské plochy.

Zde je nutné uvědomit si, že v roce 1927, kdy byla v souvislosti s prodejem průhonického velkostatku státu ustanovena instituce Pokusných objektů zemědělských a v roce 1936, kdy Pokusné  objekty získaly statut Výzkumného ústavu, stále ještě nebyla příznivá situace pro zdůrazňování šlechtických souvislostí, když nově vzniklá republika hned svým prvním zákonem šlechtu jako určitou skupinu obyvatelstva, zrušila. Během válečného období a 40 – ti let komunistického režimu rovněž nebylo průchodné prosadit do názvu Výzkumného ústavu jméno Silva Tarouca. Proto po složitých devadesátých letech byl až v roce 2000 oprávněně zakotvený název Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví. Na základě uvedených historických souvislostí si musíme uvědomit, že dodnes každý zaměstnanec tohoto ústavu, který má v něm tzv. svou židli, má ji vlastně díky hraběti.

Zde je ještě vhodné objasnit nešťastné souvislosti, které nastaly v roce 2006. Výzkumnému ústavu Silva Taroucy se zahradnickou a krajinářskou pracovní náplní nařídil jeho zřizovatel, Ministerstvo životního prostředí (MŽP), přijmout 22 brněnských lesních inženýrů. Ústav, samozřejmě, neměl k dispozici 22 volných vysokoškolských pracovních míst, takže tehdejší ředitel, doc. Tábor, propustil z trvalého pracovního poměru 22 zaměstnanců se zahradnickou kvalifikací, čímž byla v ústavu tato profese početně oslabená na minimum. Lesní inženýři hned v roce 2006 deklarovali, že své zájmy politicky protlačí. Úplné vytěsnění jména Silva Tarouca a okrasné zahradnictví z názvu ústavu, který v letošním roce trvá 98 let a je nejstarším výzkumným ústavem v republice, dokládá definitivní likvidaci průhonické zahradnické tradice, vycházející z díla a odkazu Arnošta hraběte Silva Tarouca.

♣♣♣

♣♣♣

Dlouhodobě vysledovanou skutečností zahradnické profese je fakt, že trpí naprostou absencí
vůdčích osobností. Prof. Mareček, který vedl Výzkumný ústav v letech 1971 – 1991, byl  zcela
ojedinělou vůdčí osobností. Současný ředitel ústavu Ing. Hort, přesto, že má latinské zahradnické jméno, nomen – omen se nekoná.

Pokud jde o profesionální zahradníky, vždy se podíleli na tvorbě krajiny, mají svou  profesní Společnost pro krajinu a okrasné zahradnictví, mají svůj profesní časopis pod názvem Krajina, park, zahrada, tedy změna názvu průhonického ústavu a naprosté vytěsnění zahradníků nepokrytě evokuje likvidaci zahradnického ústavu. Ve snaze o zachování zahradnického výzkumu pod jménem Silva Tarouca zahradníkům nikdo z republiky nepomohl. Je pozoruhodné, že např. v Anglii, kde je zahradnický obor velmi vážený, v Londýně vznikla v roce 1804 Londýnská zahradnická společnost, která je od roku 1861 výnosem prince Alberta, manžela královny Viktorie, pod královskou patronací a nese název The Royal Horticultural Society – RHS.

♣♣♣

Pincová, Veronika, 25. 3. 2025

e-mail: vvpincova@seznam.cz

Všechny články autora