Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

Motto:

Postoj. Orientace. Naděje.

♣♣♣

Žijeme v napínavých časech. To zřejmě potvrdila i vystoupení předsedy vlády Andreje Plenkoviće, za která bych mu chtěl srdečně poděkovat, protože jasně zdůraznil, jak důležitá je evropská jednota pro nás všechny. Nesporné však je, že napínavé časy nabízejí mnoho příležitostí, ať už ke zlepšení, nebo ke  zhoršení.

Hodně bude záležet na tom, jak jsme sami ochotni aktivně zasáhnout do utváření budoucnosti.  Přinejmenším my v Evropě k tomu máme příležitost a možnosti. Protože i přes veškeré diagnózy o  rostoucí polarizaci politiky a o zdánlivých řešeních, která nám podsouvají sympatičtí či nenávistní  populisté, žijeme v demokratických systémech, kde záleží na tom, jak moc se sami zapojíme a jak daleko jsme ochotni ovlivnit utváření budoucnosti.

Samozřejmě můžeme zůstat v ústraní a říci si – a zbytku světa – co mě to zajímá, mám své jisté příjmy, a pokud ne, postará se o mě sociální stát, takže se nemusím namáhat. Zda Donald Trump skutečně během 24 hodin ukončí válku na Ukrajině, jak slíbil, nebo ne, je mi jedno. A pokud Putin Ukrajinu co  nejrychleji dobude, protože přestaneme poskytovat podporu, bude alespoň klid a nebudeme muset  denně poslouchat zprávy o brutálních útocích a dívat se na obrázky zničení a všeho toho lidského utrpení.

To ovšem není můj postoj, jak víte. Postoj. Orientace. Naděje. To jsou tři klíčová slova, která jsem zvolil jako název tohoto projevu a která by také měla letos sloužit jako motto, tedy červená nit, pro různé organizace, v nichž mám vedoucí funkce.

Kdo má postoj, zastává něco. Principy, zásady, hodnoty, zapálení. Kdo ukazuje postoj, nenechá se odradit politickou polarizací ani svést populisty či falešnými ideologiemi. Kdo ukazuje postoj, může také poskytovat orientaci a být příkladem pro ostatní. Kde existuje orientace, tam žije také naděje, že dosáhneme cíle.

Není třeba vymýšlet nic nového. Evropská kultura, která nás všechny formovala, je možná dnes trochu zaprášená, ale nikoli zastaralá, a poskytuje nám potřebný základ. Tato kultura vychází z takzvaných judaisticko-křesťanských hodnot. K těm patří také rozum, který nám umožňuje chápat, že tyto hodnoty, bez ohledu na to, jak silně kdo věří v Boha, jsou základní pro dobré a mírumilovné soužití.

Evropská kultura stojí za právem a svobodou

Není náhodou, že se v této křesťansky ovlivněné kultuře rozvinul právní stát, který učinil Evropu vzorem pro ostatní kontinenty. Právní stát neznamená, že stát vnucuje určitou představu štěstí nebo blahobytu, ale že chrání právo a svobodu.

Stanovuje obecná pravidla, v jejichž rámci můžeme žít svou svobodu a své osobní představy o štěstí, aniž bychom narušovali svobodu druhých.

V ekonomice bychom to nazvali politikou pořádku, tedy  konceptem, který umožnil německý a následně i rakouský hospodářský zázrak, protože umožňoval skutečný trh. A pokud se nyní odvážíme na mezinárodní, globální scénu, dostáváme se k tomu, co nazýváme na pravidlech založeným řádem. To vše není samozřejmé, jak můžeme denně slyšet, vidět a číst ve zprávách. Ale právě pokud žijeme výše zmíněný postoj, vyplývá z toho pro nás povinnost zapojit se, aby se tyto principy, které nejsou samozřejmé, staly orientací a nadějí pro utváření dobré  budoucnosti v napínavých časech.

Když říkám, že to vše není samozřejmé, upozorňuji také na to, že tyto prvky postoje se musely vyvíjet, často z brutálních zkušeností, kterými museli naši předkové projít. My dnes stojíme na rozcestí: dokážeme včas udělat správné kroky, nebo dopustíme, že opět sklouzneme do propasti, kde nebude platit právní stát, ale právo silnějšího nebo spíše právo brutálnějšího?

První globalizace před první světovou válkou

Pro lepší pochopení použiji příklad z ekonomie. Před první světovou válkou jsme
zažili první fázi globalizace v podobě světového obchodu. To přineslo mnoho výhod
pro obecný rozvoj. Trvalo však přibližně 70 let, než jsme opět dosáhli této úrovně
světového obchodu se všemi jeho výhodami. Mezitím nastalo období válek, ať už
vedených na bojištích, nebo ve formě studené války. Naštěstí jsme si z toho odnesli
několik lekcí.

Vzpomínáme-li na 11. březen 1938: Hitler vpochodoval do Rakouska a anektoval ho. Zbytek světa tleskal. Pouze Mexiko protestovalo. Předpokládalo se, že pokud Hitlerovi přenechají malé Rakousko,  kde přece stejně žijí Němci, ukojí to jeho hlad po nových dobytích. Jeho skutečný program, který vyložil v knize „Mein Kampf“, téměř nikdo neznal nebo ho nebral vážně. Pak však přišly Sudety, celé  Československo, pakt se Stalinem o rozdělení Evropy, a nakonec útok na Polsko. Teprve poté začala
Velká Británie a Francie plnit své garance. Miliony mužů a žen musely položit své životy, aby tyrana přinutily ke kapitulaci. Německo, které si podmanila hnědá zločinecká banda, se po změně režimu – dnes bychom to nazvali „regime change“ – tedy po vojenské porážce, dokázalo vyvinout v právní stát a demokracii.

Paralely s dnešní dobou

Paralely s dnešní dobou jsou nepřehlédnutelné. Putin nejprve porušil mír s Čečenskem. To bylo již v roce 1999, krátce po jeho jmenování premiérem. Vpadl do částí Gruzie a připravil zemi o území. Vpadl na Krym a anektoval ho. Zbytek světa to vzal na vědomí. Mnozí totiž tvrdili, že Krym byl přece vždy  ruský. Lidé, kteří toto tvrdí, zjevně postrádají základní vzdělání, ale hlavně, že mají názor. Ti, kdo si  pamatují pozvání Putina do Vídně přímo po anexi Krymu a vpádu do Donbasu, se mohou jen stydět za představitele této země, kteří ještě žertovali s tyranem z Moskvy.

Iluze zvítězila nad rozumem

Také zde zvítězila iluze nad rozumem. Chtěli věřit, že tyrana z Moskvy lze uklidnit, pokud mu přenechají část sousední země a jinak s ním budou pokračovat v normálním obchodování. Statisíce lidí tento omyl dosud zaplatily životem. Občas se ptám, jak mohou lidé, kteří tehdy ve Hospodářské komoře s Putinem vtipkovali, ještě klidně spát.

24. únor 2022 znovu potvrdil lekci z historie. Kdo si myslí, že tyrana lze uspokojit válečnými kořistmi, nepochopil základní pravidlo politiky.

V roce 1945 se poučili z 11. března 1938. Byly založeny Organizace spojených národů, OSN. Charta OSN byla formulována mnohem silněji než statuty Společnosti národů.

Článek 2 odstavec 4 Charty OSN říká: „Všichni členové se ve svých mezinárodních vztazích zdrží jakéhokoli hrozby nebo použití síly, namířených proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti jakéhokoli státu, či jakéhokoli jiného jednání, neslučitelného s cíli Spojených národů.“

Zákaz agrese a právo na sebeobranu

Toto ustanovení je obecně známé jako zákaz agrese. Jde o jednoznačný zákaz napadnout a dobýt jinou zemi.

O mnoho článků dále, konkrétně v článku 51, je zakotveno právo na sebeobranu, a to jak individuální, tak kolektivní. Individuální sebeobrana znamená, že každý napadený stát má právo se bránit. Kolektivní sebeobrana znamená, že všechny státy mají právo pomoci oběti agrese. To zahrnuje dodávky zbraní,  logistickou a zpravodajskou podporu až po vyslání vojsk. Toto právo na sebeobranu platí do té doby, než Rada bezpečnosti OSN přijme další nebo jiné opatření. Toto ustanovení je však v současné době de facto nefunkční, protože Rada bezpečnosti nemůže fungovat. Agresor má v této Radě právo veta.

Vážení dámy a pánové!

Citované články Charty OSN jsou základem toho, co dnes nazýváme na pravidlech
založeným řádem nebo mezinárodním právem. Tento na pravidlech založený řád je na globální úrovni tím, čím je právní stát na úrovni národních států. Je to jasný protiklad k tomu, co nazýváme právem silnějšího. Nebo snad lépe řečeno právem brutálnějšího, i když to s právem nemá nic společného. Právě zde se nacházíme: Demokratická, právní Evropa, demokratický, právní svobodný Západ, západní
společenství hodnot stojí před otázkou, zda tento na pravidlech založený řád ještě platí a zda by měl i nadále platit. Společenství tyranů od Pchjongjangu přes Peking a Moskvu až po jejich další spojence tuto otázku nemá.

Pro tyrany platí právo, či spíše násilí brutálnějšího. To je mimochodem jejich největší slabina. Protože  každá taková aliance velkých zločinců je založena na krvavém agresivním potenciálu. To, že na sebe ještě neútočí, je dáno pouze ideologií hrůzy, ve které každý z těchto tyranů ví, že ten druhý je stejně bez  mrknutí oka připraven na masivní krveprolití.

Když člověk slouží jen jako potrava pro děla

Člověk, tak jak ho známe a ctíme v jeho důstojnosti, má hodnotu jen jako potenciální potrava pro děla a producent další potravy pro děla.

Vážené dámy a pánové, dovolte mi, prosím, aby vám tato poněkud ostřejší formulace nebyla proti mysli. Musíme čelit výzvám, musíme je rozpoznat a nastavit jasné orientační body, abychom tyto výzvy zvládli.

Musíme vědět, kde stojíme, a položit si zcela jednoduchou otázku: Chceme zachovat na pravidlech založený řád? Pak ho musíme bránit. Nebo je nám to jedno? Pak můžeme zopakovat přístup Chamberlaina z roku 1938 nebo Scholze – a mnoha dalších – z let 2022 až do dneška. Nejen v roce 1945 jsme s přijetím zákazu agrese a práva na sebeobranu vyvodili správné poučení z historie, ale i v roce 1989, po pádu železné opony.

Evropská jednota, která začala na západě Evropy se šesti státy a do roku 1990 se rozšířila na  společenství dvanácti, se mohla poprvé rozšířit i na střední Evropu. Nejprve přibyly tři státy – Rakousko, Švédsko a Finsko – a v roce 2004 osm států, které byly do roku 1989 pod kontrolou Moskvy, spolu s Kyprem a Maltou. V následujícím desetiletí pak následovaly Bulharsko, Rumunsko a Chorvatsko.

Rozšiřování EU bylo vždy úspěšným projektem

Ještě v roce 2003 chtěla EU pokračovat v procesu rozšiřování a dala takzvaným státům západního  Balkánu příslib, že cesta do Evropské unie zůstane otevřená. Po roce 2004 se však dostavila únava z  rozšiřování, která Evropu trápí dodnes.

Přitom právě politika rozšiřování je jedním z nejúspěšnějších projektů evropské integrace. Koneckonců jde o rozšíření demokracie, svobody, tržního hospodářství a právního státu na větší území. Výrok mého otce: „Čím dále posuneme hranice svobody na východ, tím bezpečnější bude střed,“ který podtrhoval zásadní význam rozšiřování, platí dodnes.

Krátce po pádu železné opony však došlo k nebezpečné chybě v interpretaci událostí. V roce 1991 se rozpadl Sovětský svaz. Na Západě se mluvilo o konci studené války, konci historie, o konečném vítězství západních hodnot a liberální demokracie nad totalitarismem.

V Moskvě však byla historie interpretována jinak. Zejména v kruzích KGB, ale i mnoha funkcionářů SSSR, bylo považováno zhroucení Sovětského svazu nikoliv za konec studené války, ale za pouhou prohranou bitvu v této válce.

Nejpozději s nástupem Putina k moci bylo jasné, že starý cíl Moskvy, rozšíření říše na západ, přes Evropu, nebyl zapomenut, ale došlo k jeho obnovení. Ani za Jelcina tento cíl nezmizel, i když tehdejší vnitřní slabost Moskvy neumožňovala příslušné pokusy o expanzi.

Hledání bezpečí v NATO a EU

Středoevropané, kteří byli od roku 1945 do roku 1989 pod vládou Moskvy, dobře věděli, že Moskva svůj hlad po dobývání ovládne jen na určitou dobu. Přání vstoupit do NATO a tím získat bezpečnost proti další možné agresi Moskvy je tedy více než pochopitelné.

Nešlo o strategickou politiku USA nebo NATO směřující k rozšíření na východ, ale o oprávněnou touhu nově osvobozených zemí najít v demokratickém Západě bezpečnost a ekonomický rozvoj.

Vážené dámy a pánové, milí přátelé!

Lidé mají sklon k pohodlnosti. Zvykli jsme si na určitý životní styl, na komfort, který nám přináší náš dosažený blahobyt. Musíme si však uvědomit, že tento blahobyt je třeba neustále znovu vytvářet, že život ve svobodě a bezpečí stojí na politickém, ekonomickém a společenském rámci. Opakuji: to vše není samozřejmé. Právní stát je ohrožen polarizací a ideologickými zaslepenostmi. Na pravidlech založený řád je konkrétně ohrožen totalitními a diktátorskými státy, které otevřeně vyhrožují agresí vůči  sousedním zemím a tuto agresi také uskutečňují vojenskými a hybridními útoky. Stojíme na rozhodující křižovatce. Více než deset let od začátku války Moskvy proti Ukrajině, téměř tři roky od začátku invaze za účelem zničení, stojíme před otázkou, jak dokážeme tuto válku ukončit prosazením na pravidlech  založeného řádu.

Evropa nerozhoduje o prezidentovi USA

Za několik dní složí přísahu nový, a přitom starý, prezident Spojených států. Koho si američtí občané zvolí za svého prezidenta, my Evropané ovlivnit nemůžeme. Můžeme však ovlivnit to, jak nastavíme naši politiku v Evropě tak, abychom jako kontinent stále hráli roli na světové politické scéně a nebyli  ovládáni mimoevropskými mocnostmi.

Existuje mnoho spekulací o tom, co bude Donald Trump jako prezident USA dělat. Všichni známe jeho výroky – od ukončení války na Ukrajině během 24 hodin až po jeho slavné „dealy“ nebo tvrzení, že války by vůbec nevznikly, kdyby byl prezidentem on. Řekněme to přátelsky: sebevědomí mu nechybí.

Chci se zaměřit na jednu spekulaci a zároveň na zcela konkrétní hrozbu pro Evropu v souvislosti s prezidentem Trumpem. Všichni známe jeho výroky o NATO a jeho tvrzení, že země, které vydávají na obranu příliš málo, nebudou Spojenými státy chráněny, dokonce i výhrůžky, že USA NATO opustí. Opustit NATO není tak jednoduché, ale pokud by přestal platit americký jaderný deštník pro evropské partnery, vyvstala by otázka, co by to znamenalo pro další jaderné zbrojení, které není nutně v zájmu USA.

Prezident Trump by však mohl ihned po své inauguraci podepsat dekret, kterým by odvolal vojenskou velitelskou strukturu NATO v Evropě. Tuto strukturu vede Američan, kterého prezident de facto může  odvolat.

Co potom?

Jsme na to v Evropě připraveni? Existují scénáře, jak během několika hodin ustanovit nového vojenského velitele NATO v Evropě? A kdo by to byl? Pocházel by z Německa, které má jistě schopné  vojáky, ale politicky není schopné jednat? Z Francie, která se považuje za vůdčí mocnost Evropy, ale nemá jen přátele? A to i přesto, že francouzský prezident je rétoricky velmi aktivní v podpoře Ukrajiny, ale skutečná pomoc z Francie je překonávána mnoha dalšími evropskými státy. Nebo snad z Polska, které nyní ze všech evropských zemí NATO investuje do své obrany nejvíce? Nevíme, zda Trump takový dekret připravil a zda jej podepíše. Já alespoň nevím, zda existují plány na takový scénář. Ale vím, že odpovědná politika musí být připravena i na takové možnosti!

Přijde celní válka s USA?

Musíme však počítat s novou celní válkou. Trump nám ji během svého prvního prezidentského období již hrozil. Ale i Bidenova administrativa přijala opatření, která nelze zařadit pod heslo volného a férového obchodu. Během Trumpova prvního období byla celní válka ještě odvrácena, protože EU
vystoupila jednotně. Tehdejší předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker jako zástupce celé EU jasně ukázal, že sjednocená EU je hospodářská mocnost, se kterou by nebylo rozumné začínat obchodní válku. EU je stále hospodářskou mocností, i když čelí mnoha výzvám, aby si tuto pozici udržela. Ve srovnání v byrokracii jsme světoví mistři, ale tento titul bychom si neměli vážit.

Sanft und grober Knüppel (Mírná slova a velká hůl)

Diplomatický protest, který není doprovázen opatřeními, vede na straně agresora jen k další eskalaci.
V prosinci proběhla ve Vídni malá konference „Post War Russia Forum“, na které se podílelo i  Panevropské hnutí. Zazněl tam výrok jednoho ukrajinského účastníka: „Velké Rusko přináší velké problémy, malé Rusko malé problémy.“ Hovořil o moskevské koloniální říši. Současné Rusko je  skutečně klasickou koloniální říší ovládanou Moskvou. Evropa, která dbá na bezpečnost svých občanů, by měla co nejdříve začít vytvářet scénáře pro rozpad moskevské koloniální říše.

Co když se moskevská koloniální říše rozpadne?

Dobrá, můžete mi říci: „Uklidni se, pro to opravdu neexistují žádné náznaky.“ Upřímně řečeno, v současnosti tyto náznaky také nevidím. To však neznamená, že bychom se touto otázkou neměli zabývat.

Pokud by mi někdo na den svatého Ondřeje minulého roku řekl, že syrský diktátor Asad se do 14 dnů uchýlí do exilu v Moskvě, pravděpodobně bych také pochyboval o tomto scénáři. Tím se vracím k tomu, co jsem říkal dříve: vše souvisí se vším.

Pamatujete si, že v roce 2015 byl Asad již jednou zahnaný do kouta. Rusko, které má v Sýrii vojenské základny, včetně přístavu, tehdy zasáhlo na jeho straně. Putin se – řekněme to jednoduše – vybombardoval“ zpět na světovou politickou scénu. Situace tehdy naznačovala, že bez Ruska není řešení konfliktů na Blízkém východě.

Chytrý politik by tuto situaci využil, udělal by s bohatstvím své země dobré obchody se západním světem a mohl by si být jistý, že se téměř nikdo nebude starat o lidská práva v jeho zemi. Imperialista však měl snahu své koloniální impérium dále rozšiřovat. Tento krok vyvolal nebo umožnil dynamiku v jiných světových regionech, které zřejmě nedomyslel. Pokud by Moskva ztratila své vojenské základny v Sýrii,
byla by to tvrdá, ba přímo zničující rána, i když to na první pohled nemusí tak vypadat. Stačí si však uvědomit celou logistiku pro intervenční jednotky Putina v Africe.

Čína pozorně sleduje účinek sankcí

Jak již bylo řečeno, vše souvisí se vším. Čína vytvořila mezirezortní skupinu, která podrobně zkoumá, jak sankce EU a dalších států působí na Rusko. To můžeme považovat za jasný signál, že Čína své plány na anexi Tchaj-wanu přizpůsobuje vývoji v Rusku, konkrétně výsledku ruské války proti Ukrajině.  Pokud by Rusko se svými plány uspělo, mohlo by to Čínu povzbudit k invazi na Tchaj-wan.

To není v zájmu EU ani USA.

V Číně se také zvažují scénáře, jak si zajistit určitá území v dnešní Ruské federaci, pokud by se tato říše rozpadla.

Dezinformační válka Moskvy

Největší hrozbou z Moskvy pro Evropu je však aktuálně dezinformační válka. Není to nic nového. Už během studené války, a dokonce ještě za carských dob vedla Moskva masivní dezinformační kampaně, aby Evropu podkopala. Tuto expertizu Moskva zdokonalila, rozšířila a spojila s novými technickými možnostmi sociálních sítí.

Nejde však jen o sociální média. Máme politické strany, které otevřeně dělají Putinovu propagandu. V různých etablovaných médiích pravidelně píší novináři a komentátoři, jejichž podpora Moskvy je zřejmá. Tato pátá kolona Moskvy sahá dokonce až do akademické sféry.

Jak dosáhnout míru na Ukrajině?

Vážené dámy a pánové, přirozeně vyvstává otázka, jak dosáhnout míru v této válce. Začal jsem tento projev právním státem, politikou pořádku a na pravidlech založeným řádem ve světové politice, v kombinaci s Chartou OSN.

Z toho vyplývá jasná povinnost všech, kdo chtějí Evropu jako kontinent svobody zachovat, poskytnout Ukrajině vše, co potřebuje, aby porazila ruskou armádu a její spojence. Musíme Ukrajincům také umožnit, aby tyto zbraně využili bez omezení.

Evropa potřebuje vlastní zahraniční a bezpečnostní politiku

Nesmíme však zapomínat, že evropská jednota vznikla z bezpečnostních důvodů. S ohledem na geopolitickou situaci a výzvy, kterým čelíme, je na čase, aby Evropská unie vytvořila svou vlastní zahraniční a bezpečnostní identitu. Nemyslím tím jen koordinaci 27 názorů, ale skutečnou evropskou zahraniční a bezpečnostní politiku, vedenou ministrem zahraničí EU.

Žijeme v napínavých a těžkých časech. Napínavé a těžké časy vyžadují jasný postoj, aby bylo možné opět dát orientaci a tím i naději na další utváření svobodné Evropy.

Musíme se pro to angažovat!