Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

Motto:

Ocenění:

Národní muzeum

Pro vznik i stavbu pražského Národního muzea byla naprosto klíčová česká zemská šlechta. Bez jejího finančního bohatství, politického vlivu a soukromých sbírek by instituce vůbec nevznikla. V první fázi (založení 1818) šlechta muzeum přímo vymyslela a financovala, v druhé fázi (stavba nové budovy v letech 1885-1891) pak poskytla pozemky a schválila obří finance z pozice správy Českého království.

Na počátku 19. století chtěla osvícená část české aristokracie shromáždit vědecké, přírodovědné a historické sbírky pro podporu vědy a národního obrození. Obávala se však, že vzácné vědecké a historické předměty by z českých zemí mohli být vyvezeny do Vídně nebo do ciziny. Rozhodli se proto založit instituci, která je udrží v Praze.

1. fáze: Myšlenka, založení a první sbírky
(1818)

Národní muzeum v Praze vzniklo 15. dubna 1818 jako Vlastenecké muzeum v Čechách (Wlastenské museum).

Darování soukromých majetků: Šlechtici muzeu nevěnovali jen peníze, ale celé své celoživotní sbírky. Kašpar Maria Sternberg (*1761 † 1838) daroval obří herbář a cenné zkameněliny, hrabě František Antonín Kolowrat (*1778 † 1861) zase svou rodovou knihovnu s cennými rukopisy.
Finanční zajištění a Společnost vlasteneckého muzea: Šlechta založila soukromý spolek, který muzeum provozoval. Každý člen platil roční příspěvky nebo složil jednorázovou vysokou částku do nadačního fondu, ze kterého se platil provoz a nákupy dalších exponátů.
Politické krytí ve Vídni: Založení takové instituce podléhalo přísnému schválení císaře Františka I. Nejvyšší purkrabí (nejvyšší úředník v Čechách) František Antonín Kolowrat využil svůj vliv u dvora a vznik muzea u císaře osobně prosadil a politicky zaštítil.
Poskytnutí prvních budov: František Josef hrabě Sternberg-Manderscheid (*1763 † 1830) pronajal (a posléze pomohl odkoupit) pro potřeby muzea rodový Šternberský palác na Hradčanech, kde sbírky poprvé našly důstojné místo.

2. fáze: Stavba monumentální budovy na Václavském náměstí
(1885–1891)

O několik desetiletí později již staré paláce pro obří množství sbírek nestačily. V této době se role šlechty proměnila z čistých mecenášů na politické organizátory v rámci Českého zemského sněmu.
Darování pozemku: Pozemek na vrcholu Václavského náměstí uvolnila pražská obec po zbourání novoměstských hradeb. Klíčovou roli v jednáních o jeho získání pro muzeum hrál šlechtický sněm.
Schválení obřích zemských financí: Výstavba takto monumentální budovy stála tehdy astronomických 2,4 milionu zlatých. Tuto částku neschvaloval stát ve Vídni, ale Český zemský sněm, v němž měla zemská šlechta (konzervativní velkostatkáři) obrovské slovo. Šlechta ruku v ruce s měšťanskými politiky stavbu odhlasovala a financovala z peněz daňových poplatníků Českého království.
Vedení stavebního výboru: Na samotný průběh stavby, výběr architekta Josefa Schulze (*1840 † 1917) a uměleckou výzdobu dohlížel stavební výbor pod vedením předních šlechticů. Dlouholetým předsedou společnosti muzea byl v té době například hrabě Jindřich Jaroslav Clam-Martinic (*1826 † 1887) a po něm kníže Karel Schwarzenberg (*1859 † 1913), kteří na realizaci osobně dohlíželi.

Díky tomuto spojení aristokratického bohatství s rodícím se českým vlastenectvím se z původně soukromého šlechtického kabinetu kuriozit stala reprezentativní budova moderního českého národa.

 1. Umělecká výzdoba: Generace Národního divadla v muzeu

Budova Národního muzea byla postavena v době vrcholícího národního obrození. Architekt Josef Schulz navrhl koncept, kde samotná výzdoba měla vyprávět dějiny české země. Na realizaci se podíleli nejvýznamnější čeští tvůrci té doby, často označovaní jako Generace Národního divadla:

František Ženíšek (*1849 † 1916): významný malíř, který pro nejslavnostnější sál muzea – Pantheon – vytvořil čtyři monumentální nástěnné lunety. Tyto malby zobrazují klíčové momenty z českých duchovních dějin: Povolání Přemysla Oráče k vládě, Svatý Metoděj dokončuje překlad Písma svatého, Založení pražské univerzity Karlem IV. a Jan Amos Komenský v Amsterodamu.

Josef Václav Myslbek (*1848 † 1922): nejvýznamnější český sochař realismu dodal pro muzeum vrcholná díla. Jeho rukopis nese sochařská výzdoba na hlavním průčelí i uvnitř budovy. Nejznámější jsou jeho bronzové sochy v Pantheonu a alegorická sousoší na rampě muzea, která reprezentují české řeky Vltavu a Labe.

Další velcí umělci: hlavní schodiště a chodby dekorovali svými malbami také Vojtěch Hynais (*1854 † 1925), autor slavné opony Národního divadla či Julius Mařák (*1832 † 1899), který vyzdobil chodby muzea romantickými obrazy významných českých hradů a historických míst.

2. Reakce vídeňského císařského dvora

Vztah vídeňské vlády k novému muzeu byl plný opatrnosti a byrokracie, protože Rakouské císařství se obecně obávalo jakýchkoliv projevů přílišného nacionalismu.

Dva roky čekání na schválení: Šlechta sice muzeum slavnostně provolala v dubnu 1818, ale rakouské úřady a císařský dvůr ve Vídni oficiálně schválily jeho stanovy a existenci až po dlouhých průtazích v červnu 1822.

Podmínka apolitičnosti: Vídeň povolila vznik ústavu pouze pod podmínkou, že půjde o čistě vědeckou a přírodovědnou instituci bez politických cílů. Proto se muzeum zpočátku soustředilo na sběr minerálů, zkamenělin a rostlin (přírodovědu). Teprve později, pod vlivem Františka Palackého (1798 † 1876), se muzeum proměnilo v centrum českého historického a jazykového bádání.

Vzorem bylo Štýrsko: Pro Vídňany byl projekt přijatelný i proto, že čeští šlechtici chytře argumentovali podobným muzeem (Joanneum), které o pár let dříve vzniklo ve Štýrském Hradci se souhlasem samotného arcivévody Johanna. Dvůr tedy projekt nakonec podpořil, protože v něm viděl spíše užitečný rozvoj regionální vědy než hrozbu pro celistvost monarchie.