Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

Motto:

K zavraždění této ruskou společností nenáviděné osoby došlo 30. prosince 1916 v Petrohradě. Hlavou spiklenců, kteří tento osvobozující čin provedli, se tehdy stal Felix kníže Jusupov, švagr velkoknížete Alexandra Michajloviče (1866-1933) a manžel neteře ruského císaře Mikuláše II. velkokněžny Iriny (1895-1970).

Společně s velkoknížetem Dimitrijem Pavlovičem (1891-1942) a poslancem státní dumy Puriškevičem se dohodli, že učiní konec této trapné historii a Rasputina, který měl tehdy velký vliv na rozhodování ruského císaře Mikuláše II. a jeho manželky, odstraní.
Knížeti Jusupovovi se podařilo získat Rasputinovu důvěru. Ten přijal pozvání knížete na večeři v jeho paláci. Rasputin zde jedl a pil, aniž tušil, že jí otrávené jídlo a víno smíšené s cyankáli. Zdálo se, že jeho silné selské tělo nepodlehne otravě.
Rasputin si liboval a žádal po jídle knížete, aby mu zahrál na kytaru a zpíval. Kníže však chtěl celou záležitost rychle ukončit. Pozvedl v ruce kříž a se slovy „Pohleď sem, a modli se“, střeli do Rasputina, který klesl na zem a nelidsky řval. Po chvíli ztichl a ležel nehnutě na zemi, takže se kníže k němu shýbl, aby mohl zjistit, zda žije či ne.
Najednou však s hrůzou spatřil, jak se zavřené Rasputinovy oči otevírají a jak se stařec zvedá a divoce ho chytá rozepjatýma rukama.
Došlo mezi nimi k zápasu. Knížeti se podařilo vyprostit z tohoto objetí a uprchnout z místnosti. Rasputinovi se zatím podařilo dostat se na dvůr. Teprve venku na sněhu byl spiklenci dostižen. Ti zde do něj ještě několikrát střelili a dobili ho tvrdými předměty. Pak odvezli jeho tělo k Něvě a hodili je do otvoru v ledu.

Ztracená Rasputinova obuv prozradila policii místo, kdy bylo tělo ukryto, a pitvou se zjistilo, že Rasputin ještě žil, když byl spiklenci vržen do řeky. Celý tehdejší Petrohrad si oddechl, zpráva o Rasputinově smrti se rozšířila jako blesk. Mikuláš II. se vrátil ihned do Petrohradu a v císařském paláci zavládlo zlověstné ticho.
Císařovna byla smrtí Rasputina velmi osobně raněna a žádala přísné potrestání viníků. Velkoknížata poslala Mikuláši II. žádost, aby svým příbuzným a ostatním spiklencům odpustil.

Mikuláš II. to však příkře odmítl. Osobně se postaral, aby všichni spiklenci byli odesláni z Petrohradu co nejdále. Došlo i k trvalé roztržce se širokým příbuzenstvem. Od této události žila téměř všechna velkoknížata v ústraní na svých statcích. Je paradoxní, že toto rozhodnutí Mikuláše II. mnohým Romanovcům, ale konečně i knížeti Jusupovovi zachránilo život.
V době revolučního násilí, které propuklo v Petrohradě následující rok, byla většina z nich velmi daleko od centra dění a proto mohli Rusko svobodně opustit.

Podívejme se nyní podrobněji na ústřední postavu celého spiknutí na knížete Jusupova. Felix Felixovič, celým jménem kníže Jusupov, hrabě Sumarokov-Elston (11.3.1887-27.9.1969 Paříž) pocházel z velmi bohaté a významné ruské šlechtické rodiny.
Jeho děd Felix Nikolajevič (1820-1877) byl nemanželský synem pruského následníka trůnu Friedricha Wilhelma IV. (1795-1861), bratra manželky ruského císaře Mikuláše I., a Jekatěriny Fjodorovny hraběnky Tiesenhausenové (1803-1888), dcery známého Ferdinanda hraběte Tiesenhausena (1782-1805 Slavkov) a Jelisavety Michajlovny Goleniščev-Kutuzové (1783-1839), dcery polního maršála knížete M.I.Kutuzova.
Její mladší sestra Dorotea (1804-1863) byla manželkou Karla Ludvíka hraběte Ficquelmonta (1777-1857), pozdějšího rakouského velvyslance v Petrohradě.
Felix Nikolajevič (křestní jméno Nikolajevič obdržel podle svého kmotra ruského císaře Mikuláše (Nikolaje) I.) byl jako sedmiletý byl převezen do Ruska a vychováván v domě své babičky Jelisavety Michajlovny Chitrovo.

Hraběnka Tiesenhausenová i nadále působila u dvora a stala se nejbližší důvěrnicí a přítelkyní ruské císařovny. Aby ne, když byla její „švagrovou“. Chlapec byl později vychováván v uzavřené vojenské škole pro důstojníky a v roce 1840 zakončil dělostřelecké vojenské učiliště.
V roce 1842 byl převelen ke gardovému dělostřelectvu a sloužil ve štábu velkoknížete Michaila Pavloviče. V roce 1849 byl v hodnosti kapitána převelen jako pobočník ministra války hraběte Černyševa. V ruské císařské armádě dosáhl hodnosti generálporučíka a generálního pobočníka jeho císařského veličenstva. Za své zásluhy obdržel ruský císařský řád Sv.Vladimíra I. třídy, Sv.Stanislava I. třídy a Sv.Anny I. třídy.

Bez ohledu na jeho vojenské zásluhy, stále zůstávala otevřená otázka jeho etablování se do ruské šlechtické společnosti. Samozřejmě bylo možné jej rozhodnutím ruského císaře povýšit do dědičného šlechtického stavu, třeba mu dát i titul, ale to by asi z diplomatického hlediska (přece jen byl nemanželským synem významné osoby, která musela zůstat z pochopitelných důvodů utajena) nebylo rozumné. Už podezřelý byl jeho rychlý vojenský postup a nic neříkající jméno. Proto bylo nutné celou záležitost vyřídit co nejdiplomatičtěji.

V roce 1853 se Felix Nikolajevič Elston oženil s Jelenou Sergejevnou Sumarokovou (1829-1877), dcerou generála dělostřelectva Sergeje Pavloviče Sumarokova (1793-1875) a Alexandry Pavlovny markýzy Maruzzi (1790-1857).
Generál Sumarokov byl za své zásluhy rozhodnutím ruského císaře ze dne 26.8.1856 povýšen do hraběcího stavu Ruské říše. Jelikož generál Sumarokov měl pouze tři dcery, byl tento jeho hraběcí stav i s erbem nejvyšším rozhodnutím ruského císaře ze dne 8.9.1856 přenesen právě na manžela jeho prostřední dcery, tedy na Felixe Nikolajeviče Elstona, který se tímto dnem začal titulovat hrabětem Sumarokov-Elstonem.

Jeho nejstarší dcera Zoja byla manželkou knížete Obolenského a nejmladší dcera Marie pak knížete Golicyna. Přenášet jméno a erb na tyto manžele bylo zbytečné, jelikož oba pocházeli z významných a starých šlechtických rodů (první od Rurikovců a druhý od litevských knížat). Vše tedy bylo zřejmě děláno za účelem toho, aby se jméno a erb přenesly právě na Elstona.

Už jen datum povýšení Sumarokova a datum přenesení jména a titulu na Elstona stojí za úvahu. Tímto krokem se tomuto nemanželskému synovi dostalo jméno a erb staré ruské šlechtické rodiny, která se objevuje v ruské historii na konci 15. století a byla svými sňatky spojena s mnohými významnými ruskými rody. Do této rodiny patřil i významný dramaturg a zakladatel ruského divadla Alexandr Petrovič Sumarokov (1717-1777).

Zároveň je třeba říci, že obdržel znak svého tchána, tedy nikoliv znak nový, ale znak starobylé, vážené a všemi přiznávané šlechtické rodiny. Udělený znak je následující – štít je čtvrcený.
V 1 a 4 poli zlatém se nachází černý dvouhlavý orel se zlatou zbrojí a červeným jazykem.Ve 2 a 3 poli (rodový znak Sumarokových) červeném se nachází dva zkřížené meče (špicemi nahoru) se zlatou rukojetí doprovázené nahoře, dole a po stranách stříbrnými růžemi se zlatými semeníky. Na štítě je umístěna hraběcí koruna na které se nacházejí tři turnajské přilby.
Prostřední přilba je s hraběcí korunou, klenotem je rostoucí dvouhlavý korunovaný ruskou císařskou korunou černý orel (převýšen ještě jednou ruskou císařskou korunou), který má na hrudi červený štítek zlatě lemovaný se zlatou iniciálou ruského císaře Alexandra II. převýšenou opět ruskou císařskou korunou.
Přikrývadla jsou černo-zlatá. Pravá a levá přilba je korunovaná šlechtickou korunou, klenotem jsou dva zkřížené meče se zlatou rukojetí doprovázené nahoře a po stranách stříbrnými růžemi se zlatými semeníky.
Přikrývadla u těchto přileb jsou červeno-stříbrná. Znak má i štítonoše – pravý je voják dělostřelec v polní uniformě, který drží vytěrák a levý je gardový důstojník dělostřelectva, který drží doutnák.
Heslo na červené pásce je napsáno stříbrnými písmeny v azbuce „ODNIM PUŤOM BEZ IZGIBOV“ (OG, díl XII, str.18).

V manželství Felixe Nikolajevič hraběte Sumarokova-Elstona a Jeleny Sergejevny Sumarokovy se narodilo šest dětí. Nás zajímá především Felix Felixovič (1856-1928), otec výše jmenovaného knížete Jusupova. Tento významný generál se v roce 1882 oženil se Zinajdou Nikolajevnou kněžnou Jusupovou (1861-1939), poslední svého rodu a bohatou dědičku majorátu knížat Jusupových, který se odhadoval na desítky milionů rublů.
Díky tomuto sňatku mu bylo dne 11.6.1885 nejvyšším rozhodnutím ruského císaře povoleno používání jména, titulu a znaku svého tchána. Jeho titul byl následující – kníže Jusupov, hrabě Sumarokov-Elston. Praděd Zinajdy Nikolajevny Nikolaj Borisovič kníže Jusupov (1751-1831) byl manželem neteře známého Grigorije Alexandroviče knížete Potěmkina-Tauridského (1739-1791) Tatiany Vasiljevny Engelhard (1767-1841).

Z hlediska genealogického je zajímavá i jeho sestra Jevdokije Borisovna (1743-1780), která byla druhou manželkou Petra Birona vévody Kuronského (1724-1800).
Z manželství hraběte Sumarokova-Elston a kněžny Jusupové pocházejí dva synové. Starší Mikuláš (1883-1908) zahynul tragicky v souboji s baronem Arvidem von Manteuffelem na mladší Felix, který se stal ústřední postavou spiknutí proti Rasputinovi.
Tento Felix se v roce 1914 oženil s velkokněžnou Irinou Alexandrovnou (1895-1970). Rozhodnutí ruského císaře ze dne 28.1.1914 mu bylo povoleno ještě za života otce používat titulu kníže Jusupov, hrabě Sumarokov-Elston.
V roce 1915 se jim narodila jediná dcera Irina (1915-1983), která se v emigraci provdala za Nikolaje Dmitrijeviče hraběte Šeremetěva (1904-1979).
Kníže Jusupov žil se svou rodinou v emigraci ve Francii. Když byl na oficiální státní návštěvě Francie N.S.Chruščov setkal se zde i s knížetem Jusupovem. Tehdy mu nabídl, že by mohl navštívit Sovětský svaz. Kníže s radostí jeho nabídku přijal. Bohužel zdravotní důvody mu tuto návštěvu rodné země neumožnily.

Vývod :

•••••

Tovačovský, Jaroslav, 2. 9. 2009

e-mail: Tovacovsky@seznam.cz

Všechny články autora