Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

 Buditelé a průkopníci – svazek 6

Dr. VLADIMÍR ZAPLETAL

JUDr. RUDOLF KNÍŽE THURN-TAXIS

k 100.výročí narození selského knížete
1833 – 25. XL – 1933

VYDAL MORAVSKÝ LEGIONÁŘ V BRNĚ
vytiskla národní knihtiskárna v M.Krumlově

Obrození české, vyrůstajíc ze zdravého kmene lidového a živeno jsouc nadšenou a, což více ještě, vytrvalou láskou četných pracovníků duševních, stalo se na konec mravním problémem i pro řadu ideálních a spravedlivých povah, které ani rodem, ba ani vzděláním nebyly od počátku příslušníky českého tábora. Jsou jedinci, kterým ušlechtilost myslí nedá klidu, dokud boj o právo a spravedlnost není u konce. A poněvadž tehdy útisk českého snažení byl stále ještě větší, než probuzená síla jeho obrany, obraceli se mužové, jako na příklad Fügner a ostatně i Tyrš, vědomě k české straně, aby právě podporou slabšího zlepšili podmínky nerovného zápasu.A tak, kdežto jedněm byla služba obrozenské myšlence výkonem celé jejich přirozenosti a zejména záležitostí srdce, stává se u druhých požadavkem rozumu a přesvědčení. Lišíce se takto v pohnutkách, oba směry ztotožňovaly se v opravdovosti, vytrvalosti i síle úsilí, jež vynakládaly na dosažení cíle.

Zvítězil-li tak u Fügnera ideální cit právní* – pozn.1: – Dr. M. Tyrš v Sokole pražském 16.XI. 1882. – nad příslušností kmenovou, stejný cit pro spravedlnost a pravdu* – pozn.2: – Dcera Taxisova, pí H. Kallusová v dopise 5.XII.1932 – přiměl vznětlivého knížete dra Rudolfa Thurn-Taxise, že zlomiv v sobě vědomí rodové povýšenosti, s horoucím nadšením, jakého bylo lze nalézti jen u bojovníků své věci nejoddanějších, dal se v zápas s vládní mocí vídeňskou, postaviv se při tom v českém táboře na místo nejradikálnější.

A vskutku na počátku šedesátých let minulého století nebylo v českém kulturním a politickém životě událostí, do níž by nebyl Taxis buď iniciativně, buď účinnou podporou zasáhl. Stal se tak velkou nadějí radikálně-demokratické české společnosti, a jestliže později nesplnil všeho, co od něho očekáváno, přece nikdy – ač zklamán lidmi i poměry – nezpronevěřil se velkým láskám svého mládí – demokracii a českému národu.
Vzpomínajíce letos 100.výročí jeho narození, shrnujeme tu poprvé vůbec jeho podíl na rozvoji národního života českého, abychom tak přispěli k zachování památky na tohoto dobrovolného bojovníka v českých službách a šlechtice nejen rodem, ale i smýšlením a činem.

Mládí a studie

Na prvý pohled bylo by těžko pochopiti, jak vliv rodinného prostředí, o němž víme, jak mocně účinkuje na tvárlivou duši dětskou, že jen stěží lze jej vyhladiti, mohl přivésti Taxise k demokracii tak radikálně chápané. Jistě, že celé rodině nebylo nic tak vzdáleno, jako popření všech výsad a rodových předností. Všichni příbuzní byli totiž vojenskými hodnostáři. Již zakladatel české větve Taxiské princ Maxmilian Josef (1769-1831) – děd Rudolfův – který pojal za choť Eleonoru z Lobkovic, sloužil v rakouské armádě v hodnosti generál-majora. Jeho syn – otec Rudolfův – Karel Anselm, c. k. tajný rada a nejvyšší komoří zemský, měl 3 syny. Nejstarší Hugo Maxmilian (1817-1889), pán na Doubravici a Loučeni, c. k. major, byl zemským i říšským poslancem a švagrem hr. Rich.Belcrediho, v l. 1865-1868 ministerského předsedy. Druhý syn Emerich (*1820), byl generálem jízdy a členem panské sněmovny. Strýcové Rudolfovi – princ Karel Theodor (*1797) a Fridrich Hanibal (*1799) – byli generály ve vojsku bavorském. Synové posledního – bratranci Rudolfovi – Fridrich Wilhelm a Fridrich Arthur – sloužili zase jako plukovníci ve vojsku rakouském. Rovněž dvě sestry Rudolfovy provdány byly za vojáky.
Vojenské řemeslo samo o sobě je aristokratické, a což teprve, je-li opřeno o tak silnou rodovou tradici, jaká byla v rodině Taxisů! Náčelník rodu měl stálou rezidenci v Řezně a požíval titulu „Jeho král.výsosti“ Rodina Taxisů pocházela z Itálie a odvozovala svůj původ z italského rodu Turrianů, jehož praotcem byl Ariprand della Torre, francký rytíř, pocházející z král.rodiny francouzské. Odtud i erb a jméno Thurn-Taxis.(Della Torre = něm. Thurn).

Roger de Tassis

(1440-1493) vstoupil do služeb Habsburků, kteří mu svěřili poštovnictví v zemích alpských. Pozdější členové rodiny tuto službu rozšiřovali postupně po celém panství habsburském, takže měli správu pošt v celé německé říši od Vídně až do Bruselu a Nizozemí. Nakonec úřad říšského generálního poštmistra udělen rodině v dědičné léno, z čehož tato neobyčejně zbohatla.
Že však tak silná rodová tradice vyzněla u Rudolfa Taxise na prázdno, vysvětluje několik okolností. Předně jeho mládí spadá do doby bohaté na velké události. Léta třicátá minulého století charakterizována jsou velkou průbojností nových myšlenek a přerodem celého národního života. Kdežto desetiletí předchozí (1820-1830) možno označiti ještě za starosvětskou idylu „červencové revoluce“ v Paříži r.1830 ohlašovala, že nový řád věcí je na postupu. Vlna revolučního neklidu proběhla celou Evropou a udržovala ji v napětí, takže zejména léta 40., jak praví Masaryk, byla již „hodně nervosní“. Ponenáhlu, ale jistě kladeny základy k r. 1848. Čeští lidé nejsou už zakřiknutými vlastenci, kteří v koutu hospůdek deklamují své naděje a v nedělním odpoledni naslouchajíce u vytržení svým „Soběslavům“, „Závišům“, nebo populární „Fidlovačce“. Naopak, podněcování vřením v celém světě, účinně zahajují boj o rovnoprávnost jazykovou ve společnosti (první český ples r.1840), v úřadě i politice.
A tak jestliže ještě r.1827 naříká Jungmann: „Nám dostalo se (o kéž se mýlím) býti svědky a pomocníky konečného mateřštiny zahynutí“, už pohřeb tohoto národního patriarchy – 17.XII.1847 – byl, jak praví Denis, jakoby slavnostní přehlídkou sil v předvečer boje a JUDr. J.Frič, známý vlastenecký advokát pražský, přišed z tohoto pohřbu domů, volně si oddechl:“ Děti, zdá se, že vyhrajeme, už je nás veliká síla, kterouž bohdá více nepřekonají a neušlapou“* – pozn.3: V. Frič, Paměti II. 197.

Tak vedle „Mladé Italie“ Mazziniho a „Mladého Německa“ rodí se i „Mladé Čechy“. Stačí uvésti několik jmen z počátku 30. let, abychom vytušili budoucí vývoj: r.1829 narodil se J. V. Frič, 1830 K. Světlá, r.1832 Dr. M. Tyrš, 1833 J. Barták, 1834 J. Neruda!

V takové tedy době narodil se 25.XI.1833 v Praze na Malé Straně Rudolf princ Thurn-Taxis a tu přímo v ohnisku nového národního života a nebo za léta v Loučeni u Nymburka, opět tedy v ryze českém kraji prožil nejútlejší mládí.

Ale že právě toto prostředí ovlivniti mohlo celý další vývoj mladého prince, podmíněno bylo nejen měkkostí povahy jeho, přístupné snadno všem dojmům, ale i poměrně volným směrem jeho vychování. Ideální založení se sklonem k lidovosti zdědil již po svém otci. Karel Anselm, sám pečlivě vychován, když se vrátil z válek francouzských a usadil se trvale v Praze – pojav v r.1815 za choť Marii Isabelu, roz.hr.Eltz, věnoval se výlučně dobročinným úkolům. Po 20 let byl předsedou pražského podpůrného spolku* – pozn 4.: Privatverein zur Unterstützung verschämter Hausarmen in Prag – a vrchním ředitelem pražského chudobince. V obou těchto funkcích vykonal mnoho dobrého.* – pozn.5: „Da is kein Alter, kein Stand, kein Geschlecht, welches nicht unzählige Beweise seiner Mildtätigkeit empfangen hatte“, praví jeho nekrolog. Také v Loučeni, kde sídlil na svém panství, stal se dobrodincem poddaných, z nichž každý měl k němu volný přístup a jistou podporu v nouzi. Staral se o řádné školství a vybavení učitelů. Za cholery navštěvoval neohroženě se svou chotí příbytky nemocných venkovanů, všude přinášeje pomoc a léky. A když předčasně zemřel 25.VIII.1844, matka Rudolfova, která svého syna „přespříliš milovala, než aby mu bránila na dráze, kterou si vytkl“,* – pozn.6: pí H. Kallusová v dopise 5.XII.1932 – přenechala jeho vychování v rukou univ. prof. JUDra Frant. Schneidera. Důvěrná zpráva policejní* – pozn.7: policejní ředitelství v Praze 6.I.1866 (Policejní relace v této práci citované jsou vesměs z archívu ministerstva vnitra v Praze; děkuji jeho správě za svolení k použití a pp. doc. dr. O.Odložilíkovi z Prahy a dr. Šebánkovi z Brna za laskavé zprostředkování. V.Z.JUDr. Frant. Schneider (1805-1882)). Po gymnazijních a universitních studiích v Praze stal se vychovatelem v domě knížete Karla Anselma Thurn-Taxise a setrval v tomto postavení, i když pak v r.1837 se habilitoval na universitě pražské a r. 1843 jmenován řádným profesorem horního práva. Až do r.1863 bydlel i s rodinou v Taxisově paláci, ale i pak až do smrti bral od Taxise značnou pensi. Univerzitní dráhu zakončil v r.1870,. byv proti vůli pensionován. Jsa neobyčejně schopným a svých učitelských povinností dbalým, zvolen byl v l. 1864-65 i rektorem university, ale jinak prý byl pro velkou nesnášenlivost u svých kolegů velmi neoblíbeným. Životopisec jeho v „Algemeine deutsche Biographie, Leipzig, 1891, Bd. 32“ dodává, že jemu také měl princ Rudolf co děkovat za veškerou nenávist ku šlechtě a ony zásady, jež ho pak v šlechtické společnosti učinily nemožným. – označuje, že prý on to byl, který z mladého prince udělal demokrata. Těžko však uvěřiti, že z něho udělal i fanatického Čecha, „který se neobjeví jinak než v čamaře“, neboť Schneider vůbec česky neznal.
Je nesporno, že k důkladnému studiu řeči a literatury české a tím i k snahám a cítění českého národa přiblížil ho těsný styk s mladými přáteli, jež si vybíral jedině z českých řad. Již jako žák V.třídy malostranského gymnasia se stal r.1848 členem studentské legie v kohortě gymnasistů* – pozn. 8: Dr. Navrátil M..: Almanach českých právníků – Praha 1904 – a tento punc osmačtyřicátníka nese s sebou již po celý život.

Ale reakce, která vystřídala brzy krátkou dobu svobody, počala si všímati všech, kdož spití ještě silným vínem volnosti, dostatek nevystřízlivěli. Princ Rudolf, který k pohoršení celé rodiny, zejména sester, dal se zapsati na veřejný ústav – právnickou fakultu pražské university, hned vešel v „Českém akademickém čtenářském spolku“ jediném to tehdejším středisku českého studentstva, v čilý styk se svými kolegy. A toho už začíná si všímati policie a její důvěrné relace, počínaje r.1853, hlásí všechny tyto podezřelé styky mladého prince s Antlem, Palackým ml., Seidtem, Vraným a Zeithammerem. Dostali se do konfliktu s policií, bylo ostatně tehdy velmi snadné. Mladému princi Taxisovi k tomu stačilo, že sbíral dary na české divadlo* – pozn.9: Heidler dr.:Příspěvky k listáři Dr. Frant. L. Riegra I. 87, Praha 1924 – a nebo chtěl uspořádati slavnost na rozloučenou s profesorem Schwanertem, který musel opustiti Prahu.* – pozn. 10: Polic. ředitelství v Praze 16. III. 1853- Akademický senát univ. 18. III. 1853.

Nejdůvěrnější přátelství uzavřel Taxis s Zeithammerem. A.O.Zeithammer (1829-1919), později jeden z vedoucích staročeských politiků, byl již v r. 1848 členem akademické legie a v r.1850 pro svou činnosti policejně vyloučen z Akademie čtenářského spolku. Na letním sídle Taxisů – v zámku niměřickém – býval častým hostem tento synek píseckého profesora a o milém pobytu tamním psal otci např. 8.VIII.1852, že „ nemine hodiny, aby nepodávala cosi nového, neb radostného“. O prázdninách v r.1853 podnikli oba přátelé první cestu do Německa, aby s doporučujícími listy Fr. Palackého navštěvovali university a profesory. Tak koncem července 1853 byli ve Vratislavi, počátkem srpna v Berlíně, kde objevil se jim v museích po prvé antický svět v celé kráse a mohutnosti.
V srpnu 1854 odcestovali znovu, tentokrát do Heidelberka. Cestou navštívili zase řadu měst: Karlsruhe, Koblenz, Kolín. Ale Heidelberk, který měl silnou studentskou tradici,* – pozn. 11: Tehdejší poměry na universitě v Heidelberkgu i u Langů popisuje právník V. Krouský 16.XI. 1854. (Viz Šimák dr.“ Dopisování J. Krouského s přáteli, Praha 1933). Taxisovi učaroval. Poznal tam v domě profesora Langeho, jehož choť – rozená Pražanka – shromažďovala kol sebe krajany, na jednom hudebním večírku sl.Jenny Ständlerovou, jež byla sestřenicí domácí paní a v Heidelberku dlela na zotavené, a rázem se do ní zamiloval. V Heidelberku zůstal pak Taxis celý rok. A měl-li už radikalismus vůbec v krvi, měl jej i v lásce. 27,XI.1857 promován na doktora práv a hned den na to – neohlížeje se nic na stavovské rozdíly – 28,XI.1857 slavil sňatek v Loretánské kapli na Hradčanech.* – pozn. 12: Tištěné oznámení k promoci (zlatotisk na drobném kartounku) bylo české;oznámení k sňatku (zlatotisk na hlazeném kartounku) české a na druhé straně německé.

Jenny Ständlerová

„Mein liebes Heidelberg, můj drahý domov! Dostala jsem se tam jako mladá dívka, ba ještě dítě. Nebylo tehdy koutu ve starém zámku, kterým bych nebyla prolezla, nebylo místečka, jež by se nerozezvučelo mými písněmi. I na pověstném velkém sudu jsem si zatančila, za noci naslouchala jsem serenádám, které mně velmi často pod mými okny pořádali mladičtí synové mus. I svého nejmilejšího jsem tu poznala, zkrátka vše krásné a uchvacující slučuje se mi ve slově Heidelberg. Snad ani přítomnost nemůže tak oblažiti člověka a bývá nejkrásnější teprve ve vzpomínkách“, ještě po letech* – pozn. 13: v dopise dru Fr. Suchomelovi – Plovdiv, 20.X.1880 – vzpomíná kněžna Jenny svého mládí, jež – v očích měšťácké společnosti – uzavřeno bylo tak skvělým sňatkem. Proto o pomluvy nebyla nouze. „Knížecí erb dala si i na cigoš (klobouk) vyšít, tato kostelníkova dcera.A zatím ti, kdož ji znali, neskrblili chválou na její milou, dobrosrdečnou a skromnou povahu. A kdo ji viděl v dětském pokoji, když se rozpovídala, dobrou a veselou, musel ji mít rád,“ říkala paní Fügnerová.* – pozn. 14: R. Tyršová, Jindřich Fügner I., 131.

Jistěže jí nebylo volno, když přišla do nádherného paláce Taxisova v Jámě (č.p. 634-635-II), proti vůli knížecí rodiny – ona , jež nepoznala dosud valného přepychu. Zejména sestry Rudolfovy na ní sočily, a ač bývaly v témže domě, vůbec se s ní nestýkaly, kdežto kněžnu Isabelu si usmířila svým milým zjevem.

Otec její¨Jan, syn obchodníka z Potokryj na panství bílinském (*1801), usadil se trvale v Praze jako učitel hudby ve šlechtických a důstojnických rodinách. Tam také poznal svoji choť – dceru hejtmana Frant.Aulbeera, původu alsaského. 9.IV.1830 narodila se jim v Praze na Malé Straně č.p. 142-III dceruška Johanna. Jevíc od mládí hudebního nadání – již 9.IV.1842 vystoupila na veřejném koncertě jako pianistka – absolvovala pražskou konservatoř s úmyslem státi se operní pěvkyní. V Heidelbergu také skutečně vyjednávala engagement k divadlu, ale zasnoubení s knížetem hned toto jednání ukončilo. Vychována jsou německy, začala s češtinou až po sňatku a proto až do smrti s českou řečí zápolila.* – pozn.15: Rodinéé údaje od pí H. Kallusové.

Ve víru společenského života

Jestliže už dříve známy byly v českých kruzích sympatie kn.Taxise k české straně, jeho popularita neobyčejně vzrostla, když po tomto nerovném sňatku uvázal se zároveň v řízení zděděných statků Nimeřic, Cetna a Skalska.* – pozn. 16: Statky tyto zakoupila r.1846 kn. Isabela pro Rud. Taxise za 320.000 zl. od J. Weitlofa. Viz Šimák, Dopisování 92, 115. Po smrti své matky (na jaře 1859) zdědil i palác v Jámě, takže tehdy byl jeho majetek odhadován na 800.000 zl. „Mnozí očekávali, že bude v politickém hnutí českém hráti vynikající úlohu, že svým nadáním a vzděláním dospěje k předním důstojenstvím, svým rodem že nabude nemalého vlivu na šlechtu vůbec, zkrátka, že je mužem budoucnosti“.* – pozn. 17: Mattuš K. dr.: Paměti, 24 – Praha 1921 -. A zdálo se, že kníže skutečně takové plány chová. Jeho dům byl otevřen všem přátelům, známým a potřebným. Z korespondence Boženy Němcové se např. Dovídáme, že to byl právě Taxis, na nějž se od r. 1856 v prvé řadě obracela ve svých velmi častých nesnázích. A Frič vypráví, jak vytrhl Taxis K.Sabinu (asi v r.1859) z činžovních dluhů a poukázal ho současně k svému krejčímu, aby mu ušil pěkný svrchník. „ Neobyčejný takový zjev vyvolal ovšem četné dotazy přátel, jak si pan Karel přišel k tak pěknému kabátu. A co on na to? Namluvil každému na potkání,* – pozn. 18: J. V. Frič, Paměti. IV., 476 – že právě byl zdědil po svém otci, polském hraběti, 60.000 zl., pro něž si pojede do Krakova.

Ale i ve víru společenského života projevoval Taxis nejživější účast. Společenský život český nebyl ještě koncem 50.let min.stol. valně rozvinut. Po slibných začátcích v 40.letech „rozepjalo se nad Čechami olověné nebe reakce v celé dušnosti a tíži své. Byl to klasický věk policie ve městech a žandarmů na venkově, byla to slovem doba Bachovská. Společenského života a české společnosti takměř nebylo, „charakterisuje 50.léta sám Tyrš. Poněvadž v hostincích a kavárnách nebylo jistoty, není-li nejbližším sousedem policejní špicl, je pochopitelno, že za takových poměrů soustřeďovala se společnost výhradně v soukromých domácnostech – v salonech. Nebylo jich mnoho českých. Znám je z tehdejší doby salon v rodině sládka Kučery, kde scházívali se hudebníci, pozdější zakladatelé Hlaholu, u Wenzigů, zakladatele Umělecké Besedy, u Villaniů, Palackých a Riegrů.* – pozn. 19: Šárecká M. B.: Salony, Praha 1920. K těmto přibyl záhy také salon u Taxisů, kde vytvořilo se středisko kruhů hudebních, divadelních a spisovatelských. „Ve velkých salonech domu Taxisových se často i tančilo a tu okouzloval Tonner* – pozn. 20: Emanuel Tonner (1829-1900) – dámy pravým polským mazurem, kněžna Jenny se ráda pochlubila svým krásným hlasem, také Lukes* pozn. 21: J. L. Lukes (1824-1906), slavný operní pěvec český – tu zpíval národní písně. Z dámského světa zejména Karolina Světlá imposantně vypadala, když stála u veřejí dveří ovívajíc se vějířem a obklopena mužskými účastníky.* – pozn. 22: R. Tyršová: Jindřich Fügner I. 136. – (Když r. 1863 vydáno bylo k velehradským slavnostem „Slavsnostní album Cyrill a Metoděj“? napsala tam Kar. Světlá vzpomínku „Ještě několik listů z rodinné kroniky“, již věnovala J. J. kněžně z Thurnů a Taxisů.). Z těch dob pocházejí také velké portrety knížete Taxise a kněžny Jenny od Brandeise* – pozn. 23: Brandeis Jan (1818-1872), malíř český. PhC. Jiřří Kallus v Praze-Bubenči má ještě aquarel od neznámého umělce „Taxis asi o 25 letech“ a reprodukci Weisovy rytiny „Taxis v Heidelbergu 1855“ – a obraz Purkyňův* – pozn. 24: Karel Purkyně (1834-1868), malíř český – „Rodina Taxisova na ledě 1858“.

Stejně rušný život vedl kníže i v létě, kdy zámek v Niměřicích byl stále pln hostí. Budilo to vše pozornost vždy ostražité policie, jíž se doneslo, „že u kn.Taxise v Niměřicích sešlo se více osobností demokratického směru“. Na to podal okresní hejtman v Mladé Boleslavi obsáhlou zprávu,* – pozn. 25: Mladá Boleslav, 16.IV.1860, okresní hejtmanství – z níž se dovídáme více podrobností o tehdejším životě Taxisově. „V minulém roce zabýval se kn. Taxis velmi pilně studiem ruské řeči, při čemž mu byl nápomocen pražský literát Tomíček. Vedle vlastního studia připravovali však také program a články pro politický list vydávaný Tomíčkovou redakcí v ruské řeči, jejž však úřady nepovolily. Současně dlel tam jistý JUC. Jeřábek* – pozn. 26: JUDr. Jan Jeřábek (1831-1894), český právník, později zemský poslanec a intendant Nár. divadla – z Prahy jako host, aby konferoval s knížetem v záležitosti naučného Slovníku, vydávaného pod vedením Dra Riegra. Kníže byl pilným spolupracovníkem na tomto díle.

Pokud se týká chování kn.Taxise, v celku nutno říci, že projevuje ve veškerém svém konání a usilování s rozhodnou vytrvalostí tytéž snahy, o jaké usiloval již v Praze za studií. Vyhýbá se úplně styku s okolními šlechtici i s příbuznými a uzavřel naproti tomu úzké přátelství s rolníkem Janem Krouským z Katusic.* – pozn. 27: Jan Krouský (1814-1876) – vzorný hospodář v Katusicích, od r. 1861 zemský poslanec.

Pokud je to možno, vyhýbá se němčině a omezuje se se železnou vytrvalostí v úzkém i širším styku, v řeči i korrespondenci výlučně na češtinu. Vedle razítka s erbem a visitek s knížecím titulem, jichž však užívá zřídka a vyjímečně, používá obyčejně razítka „JUDr. R. T.“ a jednoduchých visitek s nápisem „JUDr. Rudolf Taxis“. Častěji objevují se od něj v pražských českých listech články a zejména jest mezi zdejším venkovským lidem dobře známo, že kn.Taxis jest autorem článku „O řízení obcí“ otištěného v „Poslu z Prahy“, roč.1859 str. 320-332, který už tunadělal mnoho zlé krve“. Krásné svědectví o jeho prostotě a lidovosti zapsal tehdy také Vítězslav Hálek (Národní listy 5.V.1861), který Taxise pozoroval o slavnosti Máchově v Litoměřicích 1.V.1861. „Kdo při slavnosti té nelíčeně dobrého dojmu udělal, byl kníže Taxis, na němž bylo patrno, že je hoden slaviti památku básníka. U něho je všude vyjádřený člověk – řekl bys, že to muž z lidu. O šlechtické hrdosti nemá ani zdání. Tak stál s rozžatou svící u katafalku, u pomníku, u hrobu, v Máchově bytě četl listy Máchovy a v ostatní slavnosti se podělil jako každý jiný bez všeho rozdílu. On provolal slávu snahám mladých básníků, on autonomii české. Jest to sice smutné, že se za našich časů musejí podobná fakta u naší šlechty hledati jako bílé vlaštovky, ale že Taxisovy vlastnosti jsou i v jiném ohledu skvělé a příkladné, proto buď o něm zaznamenáno i toto“.

Do politiky

Počátkem let 60. nastává radikální obrat ve všech projevech národního života českého, podmíněný změnou politické situace. Prohry Rakouska v Itálii vedly nejen k pádu Bachova absolutismu (1859), ale císařským diplomem z 20.X.1860 měly upraveny býti definitivně i vnitřní poměry mocnářství ve smyslu konstitučním. Praktickým vtělením těchto zásad měla býti únorová ústava Schmerlingova (z 21.II.1861). Ale uklidnění nenastalo. Kdežto Maďaři se vůbec na říšskou radu nedostavili, Čechové a Poláci ji obeslali, aby po 2 letech ji opět zklamáni opustili. Když tak ztroskotala politika Schmerlingova, císař 20.IX.1865 zrušil únorovku a v čelo vlády povolal hr. R.Belcrediho, aby uspokojil rozvaděné národy, jmenovitě Maďary. To je jednoduchá kostra politické situace v l.polovině 60.let. Ale jak složitý byl za to vnitřní život českého národa, který za těchto málo let jakoby prožil své druhé obrození!

Uvolnění pout absolutismu bylo českým vůdcům signálem k horečné činnosti ve všech směrech národního života. Již 18.VI.1860 podal dr.Rieger se zdickým továrníkem Jos.Macháčkem císaři memorandum o přáních a tužbách českého národa. Akt ten, jejž mu pomáhali koncipovati dr. R.Taxis a dr. J. Jeřábek, byl „mohutným dokumentem českého sebevědomí, skutečným politickým programem Čechoslováků té doby a zároveň prvním politickým krokem od r.1848, jsa také organicky spiat s politickou činností národně-liberální strany českého hnutí revolučního“.* – pozn. 28: Dr. Tobolka Zd., Politické dějiny československého národa od r. 1848 do dnešní doby, II. Praha 1933 . Tehdy totiž ještě čeští politikové stáli na liberálním a demokratickém programu roku 1848. Rieger např. ještě v březnu 1860 stavěl se odmítavě ku šlechtě v brožuře „Les Slaves ď Autriche et les Magyars“.

Ale již koncem roku 1860 připravovalo se sblížení mezi šlechtou a českou buržoasií. Šlechta – po příkladu Maďarů – sama se chtěla postaviti v čelo nacionálního hnutí, myšleného ovšem více teritoriálně než lidově, a od prvé schůzky tehdejšího vůdce šlechty Clam-Martinice s dr. Riegrem 6.1.1861 v bytě Tomkově pokračovalo toto nepřirozené spojenectví, jemuž se později divil i sám korunní princ Rudolf* – pozn. 29: Hlaváč B., František Josef I., Praha 1933, 121 – a jež na konec připravilo starou liberální stranu českou (Staročechy) úplně o samostatnost i existenci.

A tak, když se 15.1.1861 konal slavný pohřeb Hankův, šlechta už se ho korporativně zúčastnila, aby manifestovala své spojenectví s národem.

Hlahol

Tento pohřeb Hankův, který shromáždil za krutého mrazu nepřehledné davy lidu, stal se prvním veřejným projevem českého živlu po absolutismu. Taxis trefně napsal tehdy Ziethammerovi, že Hanka po své smrti více účinkoval k probuzení českého smýšlení, než za posledních let života. Tu také po prvé vystoupil na veřejnost pěvecký sbor Lukesův, scházející se už od listopadu 1860 ke zkouškám a od 2. X. 1861, kdy mu potvrzeny úředně stanovy, známý jako „Hlahol.“

Taxis zvolen předsedou hned prozatímního výboru, a když se 7. IV. 1862 sešla první valná hromada, znovu zvolen prvním starostou Hlaholu. V hudebních kruzích měl totiž už dosti známých. Jsa výborným zpěvákem (basistou) i hudebníkem, pořádával sám besedy a hudební večírky po českém venkově.* – pozn. 30: O besedě v Březně viz „Boleslavan“ 25.IX.1861. Všude tam vystupovala činně v sólových číslech i pí. kněžna Jenny. Obecenstvo bývalo vděčné a neskrblilo pochvalou. Proto úřední zpráva z Mladé Boleslavy (24. XI. 1861) referuje, že Taxis „muž lidu“ přímá všude ovace přepjatců. („Huldingungen der Ultra´s.“). Ostatně pro svou hodnost hlaholskou měl Taxis i odbornou kvalifikaci jako samostatný skladatel hudební. Složil např. Mazurku „Rozmarná“, která hrána s velkým úspěchem na „Národní besedě“ pražské v lednu 1864 a vyšla také tiskem.* – pozn. 31: Wurzbach, Biographisches Lexikon, Wien 1882, sv. 45. Uvádí jako hlavní charakter „Publicist und Komponist“.

Hlahol uspořádal ještě před svým ustavením první český pěvecký večírek (16.II.1862). Příkladu pražského následovala rychle také venkovská města. Všude zakládány pěvecké spolky, jež nesly namnoze i jméno „Hlahol“, takže již 15.-18.května 1862 mohl býti uspořádán první sjezd pěveckých spolků českých za účasti 87 spolků a 900 členů. Byly to slavnosti význačné, jichž vzpomínali povždy všichni účastníci. Střed tvořila rázná řeš Taxisova. Velká obliba Hlaholu způsobila, že sdružení pražských dam darovalo spolku prapor malovaný Jos.Mánesem. „V ohledu tom získala si hlavní zásluhu kněžna Jenny Taxisova, jež společně s několika dámami o věc se starala“* – pozn.32: Památník Pražského Hlaholu 1886. Památník zpěv.spolku Hlaholu 1861-1911. (Ve věnovací listině se praví: „kterýžto prapor spolku věnován byl hlavní příčinou spanilomyslné paní jasné kněžny Jenny z Thurnu a Taxisů“) – byl hlavní Slavnostní svěcení praporu stanoveno na 13.VII.1862 na Střeleckém ostrově.

Starosta dr.Taxis ponesl uvítací řeč: „Drazí bratři, ctěná společnosti! …V čase minulém dospěli jsme tak daleko v porobě a malomocnosti své, že nic se nám nedostávalo v způsobu přirozeném, domácím. Tak jsme byli poníženi, že i zábavy vyšší hledati jsme museli v rouše cizím. Život společenský stal se nám cizím a my sami jsme byli mezi svými sobě cizími. Národ náš, jenž zpěvem a hudbou povždy proslulým byl, zpíval jen v úkrytu písně své, výrazy to celého jeho duševního života, a byl často stíhán, hledal-li cit jeho i veřejně průchodu v písni mu svaté. Jakmile však časy volnější nám nastaly, tu nastala také potřeba spolku, v němž by se soustřeďovaly síly jaré, které by společným slovem vyslovily žal i hněv, radost i jásot národu, aby působili pěvci nadšení i na krajany dosud netečné, kteří rozum a vůli v poutech bludu a otroctví spoutány, srdce však ledovou kůrou obroubené posud mají, a i v srdci těch rozžehli plamen lásky k vlasti, k národu a k svobodě. Prapor náš povede nás povždy za tímto svatým účelem; pročež buďte srdečně vítáni vy všichni, kteří nám prapor onen věnovali hodláte, jako i vy, kteří svědky chcete býti této důležité pro nás slavnosti“. Po chorálu sv.Václava následovala řeč matky praporu kněžny Taxisové: “I my, sestry vaše, béřeme podíl na radostném pohnutí tom …Viděli jsme s radostí, jak Hlahol se zrodil. Je to první hudební podniknutí s rázem národním v naší Praze …. Dejž Bůh, aby pod praporem bratrsky se spojili stateční mužové i bujaří jinoši, kráčejíce vždy svorně za jedním cílem který jest zpět národní, jimžto buditi máme krajany své k ideám vyšším a činům ušlechtilým. Svůj žal i stesk, své motlitby i jásot vroucně v píseň odíváme, avšak i hněv a zlobu svou jen písní vyslovujeme… Zpívejte proto za příkladem předků svých, kteří zpívajíce šli do boje, zpívajíce vítězili i zpívajíce pro vlast zemřeli. Zpěvem pohněte skalná a zkamenělá srdce, by cítila soustrast s naším osudem, by cítila křivdu, která se nám děje!“* – pozn. 33: Řeči otištěny ze „Sokola“ národního kalendáře československého na obyč. rok 1863, Praha, nákl. A. Štorcha. Pak po slavnostní řeči dra K Sladkovského,* – pozn. 34: Výbor z politických řečí a úvah dr. K. Sladkovského, 37 – Praha 1899 – oslovil znovu Taxis „sestry dárkyně“, děkuje přítomnému jarému, bratrskému Sokolu, jenž způsobem tak krásným osvědčil bratrské smýšlení a zdůrazňuje hesla „šlechetnost, bodrost, pravá osvěta, občanská rovnost a bratrství nechť jsou základem spolku našeho, stejně jako vytrvalost a ráznost, jimiž se domůžeme svobody, oné důležité a nade vše drahé formy veškeré činnosti a veškerého jednání lidského.“ Prapor pak odnesen do domu Taxisova, ale už na cestě jej stihla první nehoda: silným deštěm poškozena byla ještě nedosti vyschlá malba Mánesova. V adrese Hlaholu, kterou přinesli členové svému „zbožně milovanému starostovi“ k svátku 17.IV.1864 připomínají se všechny zásluhy Taxisovy a nezapomíná se na konec ani na tuto příchylnost, s jakou lnul k praporu spolkovému: „Onť láskou k vlasti nadšený mužnou rukou ty svazky přetrhal, jež na cizí jej kruhy poutaly, on bludných předsudků překročiv hráz, svůj život vlasti věnoval a úšklebků ni zášti nedbaje tu přímou sobě cestu vyvolil, za právem jež a pravdou ražena. Onť šlechtic rozený i duší chtěl býti šlechticem, a šlechtictví si vydobýti za zásluhy drahé vlasti konané. Zdaž nemůž hrdým býti spolek náš, že muž ctností tak veliký a povahy nad míru vznešené se v čelo jeho postavil, že prapor jeho v ochranu svou vzal a s péčí a láskou otcovskou oň dbá?“

Taxis stál v čele Hlaholu po celou první nejtěžší periodu jeho života až do října 1865. S ním odešel zároveň sbormistr Bedřich Smetana, který řídil Hlahol v l. 1863-1865. Odtud se také Taxis úzce spřátelil se Smetanou, který častěji v těch letech dlel jako host na zámku v Niměřicích a tam také v r.1862 komponoval svou první operu „Braniboři v Čechách“.* – pozn. 35: Ústní sdělení pí H. Kallusové. (Smetana komponoval „Branibory“ od poč. r. 1862 do 23.IV.1863.) Original adresy Hlaholu rovněž u pí Kallusové.

Redaktorem právníka

První ambice Taxisovy byly vlastně ryze vědecké. Jeho největším snem byla habilitace z právní filosofie a trestního práva na pražské universitě. Upustil však od tohoto úmyslu, když se soukromě dověděl, že tehdejší ministr vyučování hr. Lev Thun by nikdy k tomu nepřivolil. „To je marné“, * -pozn.36: Das ist umsonst. – byla odpověď starého, tuhého konservativce.

S tím větším zápalem vrhl se proto na založení a redigování prvého českého právnického časopisu. Podnětem k jeho vydávání byla oprávněná naděje, že „jazyk český u soudů a úřadů slušného dojde oprávnění“. Úkolem jeho bylo, aby upomenuti byli soudcové, úředníci, advokáti, notáři a právníci vůbec na nejsvětější povinnost. Aby nejen po česku, tak, jak dosud uměli anebo spíše neuměli, úřadovali, nébrž, aby úřední jich řeč již kvůli autoritě byla ústavů právních důstojna, t..j. v písmě i v rozmluvě bezúhonná, správná „dále“ aby křísil slavnou druhdy českou vědu právnickou a dobyl jí v české literatuře opět čestného místa, jehož úplným zanedbáním tak dlouho již, bohužel postrádati musela.“ V Taxisově paláci sešli se v redakci s Taxisem ještě dr. J. Jeřábek a K. J. Erben, jemuž připadl úkol vésti časopis po stránce gramatické. Prvý sešit „Právníka“ vyšel 8.IV.1861. Taxis vede redakci do roku 1864, kdy další vydávání převzala k tomu účelu se ustavivší „Právnická jednota“, jež jej doposud vydává. Význam jeho tkvěl zejména v prvých letech v tom, že pomocí Erbenovou vytvořil novodobou českou právnickou terminologii. Taxis přispěl do I. a II. ročníku několika odbornými články. „Právo přirozené a historické“, „ O způsobech trestu“, „ Slovo o teorii polepšení“, „Ochrana tzv. práva autorů ze stanoviska filosofie práva“, „O trestní přičítatelnosti“, „Soustavy fysiokratů a socialistů“.

Svědčí-li tyto jeho práce o pečlivé odborné průpravě k zamýšlené docentuře, je jeho stať o trestu smrti provanuta zároveň takovou ušlechtilou tendencí humanitní, že uvádím odtud aspoň několik myšlenek na doklad kde chtěl míti Taxis před 70 lety morálku právě v této ožehavé, ale dosud nerozřešené otázce: „Trest smrti, pozůstatek to starých náhledů o podstatě práva a trestu, udržel se do našich časů následkem bludných a nekřesťanských myšlenek o odstrašení, odplatě a pomstě a stojí i padne s těmito zásadami. S novějšími pojmy v právu státu a trestu nikterak se nesrovnává. Trest smrti jest pouhý skutek fysický a proto již nespravedlivý, neboť nepotlačuje jen vůli nespravedlivou, ale činí mnohem více, potlačuje veškerý život. Trestajíce spravedlnost překračuje tu meze své, sahajíc na život, jehožto jen jedinou částí jest. Jménem práva bere se tak člověku mnohem více, než mu právo vůbec poskytnouti mohlo a může. Spravedlnost nejeví se tu co zachovávající a oživující síla, nébrž co mařící a ničící. Odvolávajíc se k tomu, že člověk je tvor nesmrtelný, posmívá se spravedlnost věru buďto sama sobě, nebo zločincovi! Přece zde na tomto světě je hlavně obor spravedlnosti, zde má ukázati moc a důstojnost svou …
Byl by to věru skutek překrásný, jenž by zlatým písmem zaznamenán zůstal v dějinách světových, kdyby nynější zastupitelstvo národů na sněmích zemských počalo důležitou opravu trestního našeho zákona zrušením trestu smrti. Bylo by to skvělé svědectví před celým světem, že u nás nevyhynul duch svobody, duch pravé lidskosti, s kteroužto právo vždy souhlasiti má.“

V počátcích Sokola

Mezi tím rodila se nová organisace, pro níž doba zrála, a jež tak jedinečným způsobem uplatnila se pak v národním životě českém – sokolstvo. Vnější dějiny počátku Sokola pražského jsou dostatek známy.* – pozn. 37: Müller, Josef: Vznik a založení pražské těl. Jednoty Sokola v „Památníku Sokola pražského“ 1882. – Víme, že prvé kroky umluveny v hostinci u Křížku (v Jindřišské ulici), kde se scházeli cvičenci Schmidtova ústavu tělocvičného se členy blízké redakce Národních Listů bry Grégry, Em. Tonnerem, dr. Thurn-Taxisem. Taxis totiž v té době byl skutečným žurnalistou. Nejen že vydával svým nákladem „Boleslavana“, * – pozn. 38: „Boleslavan“ vycházel od 5.X.1860 za redakce Jos. Zwikla a od září 1863 za red. Fr. Vinklera. Zanikl 28.XII. 1867 – radikálně-demokratický týdeník v Mladé Boleslavi, rozšířený však po celých Čechách, ale byl i stálým spolupracovníkem Národních listů (založených l.l.1861), kde hned do prvých čísel napsal obšírné pojednání o poměru Čech k říši německé a k Rakousku, a „Hlasu“ dra Sladkovského (zal. l.l.1862). Ale i jinak v r.1861 stál Taxis v popředí národního života. Na jaře toho roku dobyl prvého úspěchu politického, když na Boleslavsku zvolen jeho přičiněním do zemského sněmu P. František Řezáč* – pozn. 39: P.Frant.Řezáč (1819-1879), vlastenecký kněz, vězněný v r.1848. (Úřední zpráva z Mladé Boleslavi 20.III.1861 praví; „Der Liter Ganze Bewegung Fürst R.Taxis sejdete Mittel an, gegen welche die Organe und Freunde der Regierung nicht anzukämpfen in der Lage sind„). – proti vládnímu kandidátu Františku Plačkovi. V létě účastnil se horlivě s dr. Juliem Grégrem a J.Barákem zakládání hospodářských spolků v Příbrami, Velvarech a na Mělníce. V listopadu pak zvolen byv do „Sboru pro zřízení českého Národního divadla“ zvedl hned velkou oposici proti Riegrově projektu „Prozatímního divadla“ háje názor, že důstojnosti českého národa odpovídá jedině velké, representativní národní divadlo.* – pozn. 40: Heidler, Listař, Riegrův, Srb, z půl století. Návrh Riegrův zvítězil. Prozatímní divadlo vystavěno nákladem 75.000 zl. a otevřeno 18.XI.1862.

Připomeneme-li si konečně jeho autoritu, jíž se těšil již od dřívějška, i jeho vůdčí účast při zakládání pražského Hlaholu, pochopíme, že když došlo k ustavující valné hromadě pražského tělocvičného spolku 16.II.1862, většina z 75 přítomných za starostu nového spolku přála si osvědčeného již „výtečníka“ (jak nazývali tehdy populární vlastence) Taxise. Vzbudilo tehdy podiv, když předsedající dr. Jul.Grégr k radě Tyršově navrhoval za starostu Jindřich Fügnera a odůvodnil svůj návrh tím, že kníže Taxis je již starostou Hlaholu, mimo to hodnostářem více spolků a že je tudíž nutno práci rozděliti na více beder a získati nových sil pro náš spolkový život.

Vskutku J.Fügner byl tehdy ještě málo známý v českých kruzích. Třebas jeho sympatie k českým snahám byly staršího data, přihlásil se – nehledě na prvý zřejmý důkaz svého češství obětavou podporou J.Baráka * – pozn. 41: Jandásek Lad.: Josef Barák, 17, Brno 1933 – veřejně v české společnosti už v druhé polovině r.1861 u příležitosti „Národní loterie k opatření věna dceři Havlíčkově Julii“.* – pozn. 42: Tyršova R.: Národní loterie k opatření věna Havlíčkově dceři Julii. – Osvěta 1907. – Fügner stal se nejobětavějším pracovníkem „Sboru loterie“, rozprodav sám ze 124 000 losů 58 864 kusů! (Kněžna Taxisova rozprodala 13 000 kusů!).Účastenství toto sblížila tak Fügnera s čelnými representanty českého hnutí krátce před založením Sokola. Rovněž pí.Fügnerová, která zvolena také do „Sboru“, vstoupila po prvé do české společnosti při prvé schůzi v květnu 1861.

Taxis hned po řeči Grégrově prohlásil, že důvody jeho bere za své a hodnost starosty spolku nehodlá přijmouti, i kdyby zvolen byl. „Možno říci téměř s jistotou, že o volbě Fügnerově konečně rozhodlo prohlášení přítomného knížete Taxise, že volby nepřijme“ vypravuje účastník V.Červinka * – pozn. 43: Červinka V.: U kolébky Sokola, 34. Praha 1920. – a dodává, že tak učinil Taxis z nezištnosti.

Nicméně zvolen do výboru a účastnil se činně prvých 3 schůzí výboru 27.II., 2.III. A 10.IV.a pravděpodobně i nejdůležitější členské schůze 27.III.1862 na Střeleckém ostrově, jež pořádána společně s Hlaholem a na níž zrodil se teprve vlastní duch spolku (Fügner tam navrhl tykání!). Když 27.IV.1862 uspořádán prvý výlet sokolský na Říp spolu s Hlaholem (objevili se tu poprvé někteří členové v kroji sokolském), promluvili tu za přítomnosti 20 000 účastníků slavnosti sv. Jiří, jehož kaplička se zdvihá na temeni Řípu, Taxis a Barták. Vylíčili dobu husitskou, bitvu na Bílé hoře, vysvětlujíce, jakým byli kdysi Čechové národem, co jsou nyní a čím by mohli býti.* – pozn. 44: Zpráva krajského úřadu v Roudnici 30.IV.1862. Konečně ještě 1.VI.1862 po slavnostním svěcení sokolského praporu, jemuž byla kn. Jenny „v kroji sokolím jednou ze 12 milostných kmoter“,* – pozn. 45: Červinka udává, že byla matkou praporu, Památník Sokola pražského jmenuje matkou praporu K.Světlou; ve schůzi výboru Sokola 23.V.1862 uvádějí se pouze „Kmotrové a kmotry“, o matce nebyla vůbec řeč. – pokusil se Taxis, rovněž v kroji sokolském, na odpoledním výletu v Krči dvakráte promluviti k sokolům, ale prý – jak uvádí Červinka – bez valné
pozornosti cvičitelstva. Nastalo tu určité rozladění, jehož příčiny dobře neznáme. Taxis nedostavil se již do schůzí výboru 20.IV., 3, 13, 23, 29.V., 12, 18, 20, 27.VI. Spolu s profesorem Skuherským, svým spolubojovníkem ve „Sboru divadelním“, kde je dr.Rieger nazval „mladými sanquiniky“. 4.VII. Navrhl dr. E. Grégr, aby výborové p.Skuherský, kn.Taxis a p.Šteftek byli vyzváni odstoupiti. Fügner rozšířil návrh v ten smysl, aby celý výbor odstoupil. Na valné hromadě 19.VII. zvolen tudíž nový výbor, Fügner starostou a dr. E. Grégr náměstkem. Z roztříštěných hlasů dostal Taxis 15 hl.

O těchto vnitřních ideových proudech, jak se střetly v počátcích Sokola, nebylo dosud mnoho psáno. O boji dvou stran – bratří Grégrů a supiny Taxisovy – zmiňuje se jedině Červinka. Nebyla-li prý příčina nesouzvuku mezi oběma řevnivost politická, lze souditi, že tvůrcům sokolstva zdál se demokratický ráz spolku jistějším v rukou lidových demokratů bří Grégrů než v rukou rodového aristokrata knížete Taxise.Avšak nezdá se mi, že by mohl býti brán v pochybnost demokratismus Taxisův, o jehož opravdovosti bylo již dostatek důkazů. Vždyť sám Fügner, který sil – podle svědectví R.Tyršové – Taxise velmi vážil, vzpomínal, jak se Taxis až začervenal, když ho někdo oslovil „jasnosti“. Na druhé straně těžko je dnes rozhodnouti, nakolik rušily vnitřní souhru ideových tvůrců Sokola tendence politické. Že tu určité směry byly a působily v počátcích sokolských více, než je dosud známo nebo přiznáváno, je dnes už jisto. Daleko více než nejasný návrh Fügnerův na výborové schůzi 18.VI.1862, „aby se zamezilo psáti do knihy přání o politice a náboženství“, napovídá o radikálně politických intencích nového tělocvičného spolku zajímavá relace polic. ředitelství pražského ze dne 8.III.1862. Odsuzuje se prý tam spojenectví vůdců národní strany se šlechtou a klerem a kritisuje jako nepřirozené. Trojhvězdí Palacký-Rieger-Brauner prý bledne. Nová strana má prý sídlo v českém tělocvičném spolku a jejími vůdci jsou kn.Thurn-Taxis, dr. Grégr a poslanec Skuherský. Jejich stoupence tvoří mladí čeští literáti, žurnalisté a studující mládež. Usilují o změnu stanov teprve nedávno povolených v tom směru, aby mohli zakládati filiálky na venkově, býti s nimi v pevném spojení a pořádati v nich kursy vojenského výcviku. Ještě určitěji mluví další zpráva, kterou podává 13.III.1862 policejní ministr vídeňský Mecséry min.Schmerlingovi: „V právě zřízeném tělocvičném spolku pražském objevující se snahy, jež vtiskují mu význam daleko přesahující jeho vlastní určení. Zjevně jedná se tu o to, aby zorganisována byla k boji připravená moc, jež by za určitých okolností už váhou hrubé síly dopomohla k převaze podvratných živlů. Nesmí se přitom přehlednouti, že se tak utvoří nové agitační české středisko, okolnost to, jež zasluhuje tím větší pozornost, ježto mladistvý živel ve spolku převládající, budou se řídíti spíše unáhleností, než opatrností a rozvahou.

Jak vidno, byl Sokol hned od počátku pokládán od úřadů za spolek „výlučně výstřední“, jak přiznává také Červinka, a stavěn do fronty proti oficielním vůdcům Palackému a Riegrovi. Tuto složku přinesli do Sokola jednak bratři Grégrové, kteří už tehdy i v Národních Listech unikali diktatuře Riegrově, jednak skupina Taxisova, jmenovitě Tonner a Barák, kteří byli nejen nejdůvěrnějšími přívrženci Taxisovými, ale i v ideovém vývoji Sokola hráli vynikající úlohu, připomeneme-li si, že k Tonnerově návrhu přijato jméno Sokol a že od Baráka pochází sokolský pozdrav „na zdar“.

Když si uvědomíme všechny tyto okolnosti, pochopíme určitou nevraživost, kterou měli proti „politikům“ (jak označují skupinu Taxisovu) a proti „staré gardě“, jak se zvala strana dra Ed. Grégra, vlastní živel spolkový – cvičící členstvo a více ještě jejich vůdcové – cvičitelé. Tak, jak ignorovali politisující snahy Taxisovy, stavíce se vůbec proti „řečem“ v tělocvičném spolku /viz např. Spor mezi cvičiteli a výborem o programu slavnosti svěcení praporu 1,VI.1862), tak sváděli o valných hromadách boj o vedení spolku se starou gardou ještě po několik let. Skupina Taxisova brzy podlehla v tomto boji, stará garda se assimilovala a umožnila přístup do Sokola i vůdcům národní strany. (Dr.Rieger vstoupil r.1864).

Taxis od slavnosti svěcení praporu je v Sokole pražském jen tichým členem, Barák, který se na valné hromadě 12,X.1862 hájí proti výčitce, že se postavil v čelo strany, která staví zábavu před cvičení a prohlašuje zároveň za lživé pověsti o domnělé agitaci ve prospěch Taxisův, mizí na jaře 1863 z Prahy, aby se už do činné práce sokolské nevrátil, Emanul Tonner vzdává se 1.II.1863 členství ve výboru a vystupuje i ze spolku, profesor Skuherský umírá 9.X.1863.Tak brzo vymizela ze Sokola skupina radikálních pracovníků, jež nicméně k ideovému fondu sokolstva přispěla podněty trvale hodnotnými.

Určitý neúspěch Taxisův v Sokole neměl odezvy ve vřele přátelských stycích se starostou Fügnerem. Obě rodiny navštěvovali se navzájem a sešli se v národní práci i na jiném působišti. Snahou české národní politiky bylo dobýti jistých posic v odborných spolcích řemeslných, které dosud byly německé nebo utrakvistické. Tak v květnu 1862 obrátila se pozornost její k „Spolku ku povznesení živností v Čechách“, jenž měl býti počeštěn plánovitým přistupováním nových českých členů. K tomu účelu složili Taxis a Fügner 1000 zl., aby z tohoto obnosu placeny byly novým českým členům 10 zl. roční příspěvky. Policejní komisař Fr.Dedera hlásil tehdy, že „hlavním agentem v tomto podniku je Barák a účelem toho všeho je, aby ze spolku vytvořen byl politický klub, jak už v roku 1848 se také tak stalo“.

Ve stejném smyslu navržen byl Taxis 30.VI.1862 ze protektora společenstva krejčích.

Umělecká beseda

Snaha po rozpětí národního života ve všech směrech dovršena byla záměrně po Hlaholu a Sokolu založením organisace, již vytčen nový – dosud ladem ležící úsek – pěstování umění ve všech jeho projevech. Proto když 9.III.1863 založena byla „Umělecká beseda“ nechyběli v řadách jejích zakladatelů oba hlavní „představitelé společenského ruchu vlasteneckého prof. Josef Wenzig a dr. R. Thurn-Taxis“. Myšlenky této chopil se také Tyrš a hodlal z Umělecké besedy vytvořiti centrum, z něhož by se šířilo umělecké vzdělání po celém národě. Umělecká beseda měla býti po této stránce účelným doplňkem Sokola. Ale i když význam její nedosáhl toho stupně, jak si Tyrš přál, přece vykonala za všechna léta svého trvání velmi mnoho pro rozvoj českého umění a slovesnosti.

Prvním rolníkem

Obecného probuzení nemohl zůstati vzdálen ani stav rolnický, jádro celého národa. Tak jako všude jinde i použito i zde k organizaci národního ruchu činnosti spolkové. Hospodářské spolky zakládány sice už za Marie Terezie – „c.k. Vlastenecko-hospodářská společnosti“ živořila od roku 1770. Ale kdežto dříve byly tyto společnosti německých hospodářských úředníků, teprve ruch 60.let přeměnil je od základu přírustkem skutečného rolnického živlu. Tím se také rychle vytrácel jejich utrakvismus a spolky (počtem asi 80) nabývaly rychle národně- politického zabarvení. V Mladé Boleslavi založen hospodářský spolek jako odbočka zemské vlastenecko-hospodářské jednoty v r.1849. V r.1856 předsedal mu Hugo kníže Thurn-Taxis, bratr Rudolfův. Vzdal se však této hodnosti, jakmile se spolek počeštil. Taxis, který účastnil se horlivě zakládání těchto spolků už v r.1861, zvolen byl 27.III.1862 předsedou spolku boleslavského, 4.V. nymburského a 29.VI. benátského. Tehdy stála jeho popularita v zenitu a lid si vyprávěl, že brzy bude Taxis s Riegrem jmenován zemským presidentem a pak prý už donutí císaře, aby splnil nejvroucnější přání českého národa a dal se korunovati za krále českého.Tak málo stačilo k ukojení českého lidu, ale i to byla pro císaře přespříliš veliká oběť, než aby ji podstoupil!

Volbu Taxisovu ve spolku nymburském však úřady nepotvrdily. Místodržitelství vydalo totiž mezitím nařízení, podle něhož mohl býti členem okresního spolku hospodářského jen ten, kdo měl v okrese tom movitý majetek. Pomoc v případě Taxisově byla snadná. Taxis zakoupil si v Nymburce 2 jitra půdy a 2.VIII. na nové valné hromadě byl znovu zvolen. Poděkovav za důvěru řekl prý podle Boleslavana: “Děkuji Vám, že jste se nedali odstrašiti a zvolili jste mě znovu navzdor obmezování místodržitelství v přesvědčení, že co nám právem přináleží, bráti si nedáme a zákonitou cestou dobýti musíme“. A pro tato slova, ježto prý byla s to vážnost před zákonem zlehčiti, obžalován. Soudní řízení se táhlo velmi dlouho a Taxis zatím vykonával všechny funkce nerušeně. Tak 14.IX.1862 pronesl řeč při zahájení valné hromady spolku boleslavského, jež pro svou programovost a nápadnou podobnost s pozdějšími projevy Tyršovými tu uvádím ( podle Boleslavana z 25.IX.1862):
„Vítejte nám všichni na roli pokroku a zdokonalení! Ano, pokrok a zdokonalení budiž naším heslem, pokrok a zdokonalení v každém ohledu. Pokroku mají zapotřebí všichni národové, tím více však náš národ českoslovanský. Nechci říci, že by byl příliš pozadu, ale právě postavení jeho nutí nás v každém ohledu pokračovati co nejvíce a co nejusilovněji se vzdělávati v každém oboru lidské činnosti.
Pokrokem a ustavičným sebevzděláváním musíme napraviti, co provinil na našem národě krutý osud, jenž nás po vícero století stíhal. Musíme si získati čestného postavení mezi sousedy svými, vynutiti si uznání a úctu i nepřátel, musíme sobě zjednati postavení samostatného a neodvislého, abychom se konečně stali pány ve svém domovu, aby se vyvinuly pravé, neústupné a přímé povahy, které kráčí neohroženě za cílem svým; neb největší zkázou národa našeho jest, že mu povah takových schází. I k těm si však pomoci můžeme neúnavným vzděláváním a rozmnožením blahobytu, proto že právě poznání pravdy a vedle toho i hmotně neodvislejší postavení ryzé tvoří povahy, k nimž v českých lebkách dobrý máme základ. Proto tu ať živé, svobodné slovo se ozve a ať se potká s dobrým úspěchem na roli pokroku a vzdělání.“

21.IX.1862 zastupoval Taxis Hlahol pražský při svěcení praporu Hlaholu nymburského a pronesl při tom heslo „Ráznost“, jež dobře symolisovalo tehdejší jeho postavení.U soudu se hájil, že inkriminovaných slov nepronesl v tom smyslu, jak byla otištěna, avšak že nechce jinak zapírati. „Jsem zvyklý ke všemu se veřejně přiznati, což jsem učinil, jsem volný a připraven vše zodpovídati, maje to vědomí a přesvědčení, že vše s předložením konám, nic však bez něho“. Ačkoliv I. stolice jej osvobodila, vrchní zemský soud jej odsoudil ke 14 dnům vězení. Když pak byl tento rozsudek nejvyšším soudem ve Vídni 16.VII.1863 potvrzen, nezbylo Taxisovi, než-li trest 2.VIII. nastoupiti.

Už ve vězení dostalo se mu všeobecné pozornosti. Dámy boleslavské zasílaly mu tam občerstvení i květiny. Jeho odchod pak z vězení v neděli 16.VIII. stal se demonstrací pro celý boleslavský kraj a ještě po dlouhých letech si o něm lidé vyprávěli. Celé náměstí boleslavské bylo lidmi vyplněno. U povozu čekali ho staří přátelé: dr.K.Sladkovský, Jos.Macháček, O.Zeithemmer, Em.Tonner, J.Barák a Fr.Bělák. Dívky boleslavské s kvítím podaly mu slavnostní báseň:

„Slavíme Vás a díky naše
za Vaši chrabrost – odvahu,
ne v slabá slova odíváme,
ne v mužné věci obsahu,
na důkaz úcty bojovníku
za pravdu – práva národu,
za osvětu a svobodu,
jejž nezastraší mocných hněvy,
v nějž nezvratnou chováme víru –
podávají kytku české děvy –
prvnímu Čechův bohatýru!“

Velký dav lidu a rolníků na koních doprovázel Taxise na cestě do Nimeřic. V krásném údolí zámostském stála slavobrána s heslem Taxisovým „Vždy rovnou cestou za právem a pravdou“ a před Nimeřicemi druhá s nápisem „Krásnější se nikdo nehonosí smělým čelem – jako vlastenec, jenž v svém nitru celý národ nosí“. Tam ho oslovil rolník Cetna: „Jasný pane, kolem vidíte rolníky, kteří přišli, aby viděli a oslavili toho, jejž prvním mezi sebou nazvali“. Taxis poděkoval za nečekané uvítání (podle úřední zprávy nevěděl prý skutečně o překvapení, jenž se mu chystalo) a dodal: „Chovám přesvědčení, že toto platí více zásadě než mé osobě, zásadě té, že máme neohroženě své přesvědčení hájit a právo, jež nám náleží, zastávati, byť i se nám překážky v cestu kladly. Ostatně ještě tak mnohý bude posazen do chládku, než svému národu plných práv vybojujeme“. V téže době dorazili do Nimeřic Sokolové z Mladé Boleslavi a z Prahy a na prostranství před zámkem dlouho do noci se tancovalo.

Velká demonstrace tato, jíž se účastnilo 5000 lisí skončila tzv. „ovačním procesem“. Vyšetřováním se ukázalo, že celou akci připravili Zeithammer, J. Grégr a Barák. Vedle nich byli obžalování také Sladkovský, Macháček, Tonner, Krouský a 66 jiných osob, které se činně vítání účastnili. Proces veden až do roku 1866, když za rozpaků státní správy na rozkaz císařův zastaven.

Nejhorší následky postihly však Taxise, který odsouzením pozbyl „neúhonnosti svého jména“ a zbaven byl proto všech svých funkcí spolkových. Nejtěžší ztrátou to bylo pro spolek boleslavský, kde na valné hromadě 1.IX.1863 dr.Mattuš takto želel odchodu Taxisova: „Tázali jste se, zda-li tato ztráta se dá nahraditi. Zda možno nahraditi tu hlavu bystrou, jež nás řídila, zda možno dosaditi tu sílu nezmarnou, jež námi vládla, zdaž možno vyplniti to místo, jež uprázdněné zůstalo nám. Nikdy, nikoliv, to nemůžeme. Jakou ztrátu v pravdě jsme utrpěli, nejspíše poznáme, když v minulou činnost spolku za jeho předsednictví nahlédneme. Údové v překvapující míře, ze všech stran se množili, knihovny se zakládaly, výstavy pořádaly. V odborech jevil se všude čilý ruch – byloť to právě, jako by v polomrtvém tělo rozproudila se nová, jaká krev a kdo ví, jaké ještě plány ku zdaru spolku v mysli své choval. Pakli se on opět vlády neujme, padne spolek náš v smrtící letargii a brzo klesne v jistý hrob.“

Usneseno tudíž vyslati deputaci až k císaři. „Kníže Taxis provinil se proti zákonu. Veškeré jeho chování nedoporučuje ho žádané milosti“, byla slova císařská v nemilosti pronesena. Až 20.VII.1867 při všeobecné amnestii pro politické přestupky dostalo se konečně rehabilitaci i Taxisovi.

Polská revoluce

Bylo-li úmyslem zbaviti se takto nepohodlného Taxise, možno říci, že zdařilo se jí to jen z pola. Taxisovi zůstala uzavřena činnost ve spolcích, ale v politice byl i dále činným, jsa v té době hlavním představitelem radikálně-demokratické strany české.

Politické poměry počaly se tehdy tříditi do dvou stran, jejichž rozdíl netkvěl ani tak v rozdílech názorových, jako spíše v taktice politické praxe. „Strana starších“ (= Palacký, Rieger, Brauner), strana majetné buržoasie, statkářů, kněžstva a učenců, byla v zásadě pro státoprávní postavení království českého v rámci jednotné monarchie na podkladě federace rovnoprávných národů. Vládla v předních institucích národních: Museu, Matici české, Svatoboru. Naproti tomu „strana mladších“ (dr. J. Grégr, dr. K. Sladkovský) kladla větší důraz na autonomii, a slučovala střední vrstvy s venkovskou inteligencí a rolnictvem. Rovněž u Sokolstva těšila se značných sympatií. Na levém křídle jejím stál Taxis se skupinou svých přívrženců.

Prvým úhelným kamenem, o nějž se tříštila jednota politického nazírání zřejmě a veřejně, byl ozvuk, jaký vyvolala u nás revoluce polská, vzniknuvší koncem ledna 1863 ve Varšavě. Nadšení, jež roznítila v českých zemích bylo všeobecné a přetrvalo i revoluci samu, jež brzo byla likvidována. V čele polonofilů stáli bratří Fričové, Taxis, Tonner, Barák, Zeithammer a Schulz.

Podporovali polské emigranty zaplavivší brzo Prahu a sbírali na české dobrovolce, z nichž prvý vypravil se do Polska Barák. O Taxisovi se vykládalo, že jeho finanční úpadek souvisel s podporou polského povstání. Orgánem polonofilů byl Boleslavan, který, aby potupil Rusko, otiskl z pozůstalosti Havlíčkovy parodii na hymnu „Kde domov můj“. Uvádím alespoň dvě nejcharakterističtější sloky:

„Kde domov můj, kde domov můj,
zákony kde píše vláda
knutou národům na záda,
přirozené právo kde.
Kozák ekšplicíruje,
otrokem kde jeden není
mezi Rusy domov můj.

Kde domov můj, kde domov můj,
veškerému kde vzdělání
prozřetelná vláda brání,
kde dosud osvěty den
nezahnal pověry sen,
temná noc kde ducha svírá,
tam vlast má, tam domov můj.

Ale stejně oleje do ohně přilíval i Palacký, když psal ironicky o „statečných dobrodziejích“, povstalce zval „bandity“ a na konec prý se vyjádřil, že vidí spásu Slovanstva jen v ruském caru a vítězství Poláků že bylo by naším největším neštěstím. Třebas Palacký v polemice v Boleslavanem popřel uvedené výroky, přece zdůraznil, že ne vítězství, ale polské povstání samo o sobě už je velkým neštěstím nejen pro nás, ale i pro Poláky samy a zdůvodnil to názorem, kterým zároveň resignoval na ideu svobodného, neodvislého národa. „Doba, píše v Národních Listech 1863 čís. 132, v níž by mohli tvořiti a udržovati se státové druhé aneb třetí třídy v úplné neodvislosti a samostatnosti, za zmáhající se co rok více centralisace světové, jest alespoň v Evropě navěky ta tam“.

Nakvašená polemika mezi Boleslavanem a Palackým znepřátelila dokonale oba směry. Sebevědomí Palackého, který byl dosud zvyklý na autoritativní jednání, muselo býti uraženo, když např. Taxis napsal v Boleslavanu, že mu pramálo na tom záleží, co si myslí kdokoliv, třebas i p. Palacký – „zůstanu vždy věren heslu svému, vždy rovnou cestou na právem a pravdou, třebas abych tím sobě škodil a nepřízeň celého světa na sebe uvalil, anebo jindy, že má zcela jiný pojem o právu a jeho podstatě, jakož i jeho poměru k morálce než p. Palacký. Ale na druhé straně i mentalita Mladočechů mohla býti pobouřena. Dr. Ed. Grégr poznamenal si do Denníku, „že by se hanbou do země zahrabal a plakal nad bídným stavem naším, kdežto jed