Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„Řád Bílého lva je nejvyšší státní vyznamenání České republiky. Původně byl udělován osobám, které se zvlášť vynikajícím způsobem zasloužily o Československo, a to od roku 1922. V současné podobě, jejímž výtvarným autorem je Michal Vitanovský, je udělován v České republice od roku 1994.“ Zobrazit celý citát »

Řád Bílého lva



Wilczek – základní údaje

Rod Wilczek – základní údaje

Erb Vlčků/Wilczků tvoří červený štít nesoucí stříbrného kozla ve skoku se zlatou zbrojí a černým pásem kolem hrudi, v klenotu erbu je kozel vyrůstající ze štítu. Přikryvadla erbu jsou taktéž v červeno-stříbrné barvě.

Název rodu

Wilczek  – česky: Vlček z Dobré Zemice a z Hlučína; německy Wilczek von Guteland und Hultschin

Heslo rodu

Původ rodu

Slezsko

Základní údaje

Stará slezská rodina z počátku 14. století.

V roce 1506 jim byl přiznán panský stav s titulem “pán z Hlučína a Dobrá Zemice”.

Na počátku 18. století jim byl udělen hraběcí titul, později říšský i český.

V 15.století získal rod Hlučín a počátkem 17. století panství Klimkovice a Porubu.

Rodokmen rodu

Rodová sídla

Hlučín

Klimkovice

Dobroslavice

Slezská Ostrava

Poruba

Heřmanice

Dolní Polanka

Velká Polom

Hrušov

Michálkovice

Muglinov

Kunčičky

Vrbice

díl Radvanic

Rodové větve

Představitelé rodu

Heinrich Wilhem *1665 † 1739 – císařský diplomat a vyslanec v Polsku a Rusku

Josef  *1700 † 1777 – držitel klimkovického panství

Johan Nepomuk  *1837 † 1922 – podporovatel věd, cestovatel, liberál, voják, přítel korunního prince Rudolfa.

Karel *1888 † 1949 –  velký znalec výtvarného umění. Během druhé světové války se snažil zachránit řadu svých židovských přátel a tajně je skrýval.

Titulatura

baron, hrabě

Vývoj rodu Wilczeků

♣♣♣

PETR MAŠEK: encyklopedické knihy:  MODRÁ KREV (1992 a 2003),
ŠLECHTICKÉ RODY v ČECHÁCH, na MORAVĚ a ve SLEZSKU (2008 a 2009):

Stará slezská rodina z počátku 14. století. V roce 1506 jim byl přiznán panský stav s titulem “pán z Hlučína a Dobrá Zemice”. Na počátku 18. století jim byl udělen hraběcí titul, později říšský i český. V 15.století získal rod Hlučín a počátkem 17. století panství Klimkovice a Porubu. Skrze dva syny hraběte Heinricha Wilhema (*1665†1739), císařského diplomata a vyslance v Polsku a Rusku, se rod rozdělil do dvou větví, z nichž mladší žila v 19. a 20. století převážně v Rakousku a v Uhrách a v roce 1937 vymřela po meči.
Starší větev, která držela klimkovické panství, založil hrabě Josef (*1700†1777). Jeho pravnuk Johan Nepomuk (*1837†1922) proslul jako podporovatel věd. Hojně cestoval a v aristokratickém prostředí patřil za volnomyšlenkáře a liberála. Rovněž byl znám svým odporem k antisemitismu. Ač pocházel ze starého a uznávaného rodu a byl velmi bohatý, účastnil se pruské války v řadách rakouského vojska jako prostý pěšák, což byl věc zcela nevídaná. Získal si tím sympatie mladého následníka trůnu korunního prince Rudolfa, který si dal o průběhu války referovat od něho, nikoliv od velících generálů. Hrabě se stal, ač o dvacet let starší, jedním z mála Rudolfových skutečných přátel. V šedesátých letech 19. století cestoval Johann Wilczek po Africe a v letech 1872-1874 se dvakrát účastnil rakouské výpravy k severnímu pólu na lodi Tegetthoff. Výprava objevila nové ostrovy nazvané Země Františka Josefa. Procestoval také část Sibiře, Kazaň a další části Ruska. V roce 1879 podnikl spolu s korunním princem Rudolfem a přírodovědcem Brehmem vědeckou expedici po Středomoří. Hrabě Wilczek byl také štědrým mecenášem umění a podporoval například malíře Jana Straširybku, který užíval pseudonym Hans Canon. Tento umělec doprovázel hraběte i na některých exotických cestách. Po jeho smrti mu dal hrabě ve Vídni postavit pomník. Dcera Johanna Nepomuka Wilczeka, hraběnka Elisabeth, provdaná Kinská, publikovala knihu o jeho zajímavém životě.
Posledním majitelem klimkovického a dalších slezských statků, Dobroslavic a Slezské Ostravy, byl do konce druhé světové války hrabě Johann Nepomuk (*1884†po roce 1967). Jeho bratr hrabě Karel (*1888†1949) byl velkým znalcem výtvarného umění. Během druhé světové války se snažil zachránit řadu svých židovských přátel a tajně je skrýval.
Další větev rodu Wilczeků, která žila ve stavu svobodných pánů, neměla vztah k zemím Koruny české.

♣♣♣

WIKIPEDIE

Rodina Wilczků (Vlčků) je šlechtický rod, původem ze Slezska, kde rod vlastnil rozsáhlý majetek.

Dějiny rodu

Původní rod, Vlčkové z Dobré Zemice, pocházeli z rozrodu Kozlů. 1. dubna 1506 byli povýšeni na svobodné pány s predikátem z Dobré Zemnice a Hlučína.

Wilczkové se usadili v Dobré u Frýdku ještě před rokem 1400. V roce 1500 získali baronský titul s přídomkem “Frei-und Pannerherren von Hultschin und Guttenland” (svobodný a korouhevní pán z Hlučína a Dobré Zemice).

V roce 1698 se Jindřich Vilém Wilczek oženil s Marií Šarlotou ze Saint Hilaire. Wilczkové tak získali a rozsáhlá panství v Rakousku, včetně zámku Kreuzenstein v Dolních Rakousích, který rod vlastní dodnes.

V současné době rod sídlí na zámku Seebarn v dolnorakouské obci Harmannsdorf a na  hradě
Moosham v Solnohradsku (Salcbursku). V majetku rodu je Brassicansco-Wilczekovský palác na ulici Panská, Herrengasse číslo 5 ve Vídni a hrad Kreuzenstein v Dolním Rakousku, kde se nachází roku 1874 založené rodové pohřebiště.

Významná data

1612 Jan starší Wilczek vyplatil následníkům Kryštofa Bzence 22 400 zlatých a stal se pánem a držitelem klimkovického panství. Rod vlastnil panství plných 323 let až do první pozemkové reformy po roce 1920.

1630 heřmanický statek odkoupil Mikuláš starší Wilczek, majitel velkokunčického panství u Těšín

1702 Jindřich Vilém Wilczek koupil od Velehradského kláštera velkopolomský statek. V majetku hrabat Wilczků zůstal až do roku 1924.

1713 Jindřich Vilém Wilczek povýšen do stavu říšských hrabat.

1714 přešel do majetku Jindřicha Viléma (byl c. k. dvorní rada a generál-polní maršálek)
slezskoostravský kamenný zámek spolu s panstvím, který zůstal v rámci velkostatku v rukou tohoto rodu až do roku 1945.

1737 vytvořil Jindřich Vilém dvě fideikomis (rodová svěřenectví), První Klimkovice, Velká Polom, Poruba, Dolní Polanka, Polská Ostrava, Heřmanice, Hrušov, Michálkovice, Muglinov,
Kunčičky, Vrbice a díl Radvanic a druhý, který ležel ve Vratislavském knížectví.

1787 zahájil František Josef hrabě Wilczek pravidelnou těžbu uhlí v Polské Ostravě.

1860 koupil dobroslavické panství (vesnice Dobroslavice, Jilešovice, Děhylov, Plesná a Pustkovec) tajný císařský rada Jan Nepomuk Wilczek. Wilczkové vlastnili Dobroslavice do roku 1945.

1920 první pozemková reforma

1945 konfiskace majetku rodu Wilczků v Československa

♣♣♣

OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÝ

Vlček z Dobré Zemice a z Hlučína (něm. Wilczek v. Guteland u. Hultschin), příjmení rodiny nyní hraběcí, jež odvozuje počátek svůj z Polska. Tu prý Mikuláš V. byl starostou v Sudoměřsku (1239), V. Naborovský nejv. sudím v Krakovsku (1371) a Jan V. arcibiskupem ve Lvově. Ve Slezsku se vyskytují první od r. 1498, kdež bratří Melichar a Baltazar koupili Hlučín od Jana Trnky z Ratibořan, jehož vdova Kateřina z Poku se vdala za Baltazara. Také drželi Chřenovice, jimž vyprosili výroční trhy. Po Melicharovi dědili díl jeho (synové?) Mikuláš a Melichar. Ti tři majestátem císaře Maximiliána (29. září 1506) povýšeni na pány z Hlučína a korouhevné pány Římské říše. Ti tři koupili r. 1515 Držkovice, jež, jakož i Rozumice, r. 1519 prodali. Také vzdali Hlučín. Za to koupili od Jiříka ze Šelmberka (před r. 1519) Vladislav, na niž dostali r. 1521 král. potvrzení. Panství toto ujal později Baltazar († ca. 1530) sám, ale prohospodařil je a uchváceno od rukojmí. Mikuláš držel r. 1544 Čechovice. Jan († ca. 1567) bydlil v Těšínsku. Kašpar st. seděl r. 1562 na Bílště a r. 1578 (obdržev mocný list) na Něm. Lutyni.

Syn jeho Kašpar ml. zemřel bezdětek a dědila po něm matka Anna Rudská z Rudy († ca. 1594). Petr byl r. 1590 proboštem kostela olomouckého. Současně žili Jan starší na Dol. Trlíčku a Suché, soudce zemský kníž. Těšínského, a Mikuláš, maršálek kníž. Těšín., jenž měl Veliké Kunčice (v Těšínsku) a od r. 1630 Heřmanice (manž. 1. Mandaléna Pelhřimovna z Přenkovic, 2. Eva Laryška ze Lhoty, od r. 1617 na Rudníce).

a) Po Mikuláši zůstal syn Bedřich Jiří, jenž držel všechny tři statky otcovské a mateřské a Kačici († 22. srpna 1668, manželka Jitka Bludovská). Po něm dědili Kunčice a Kačici Mikuláš, Bedřich Jiří a Ludvík, bratří, snad synové Václava (1669 na Horní Semiradi král. rady a kancléře těšínského). Prostřední ujal Kunčice, jež zdědil po něm Ludvík (maje již od r. 1723 Kačici a kromě toho Třeneč, Dolní Otrubkov, Lištnou a Lyžbici).

b) Jan starší Trlický získal v 1. 1600—12 panství klimkovské a Třebovici. (Viz Praskovu topogr. Opavskou, I., str. 449—451.) Po něm († 1613) dědil syn Mikuláš, jenž prodal Třebovici (1619). Týž měl spory s poddanými, býval drahně let soudcem zemským a zemřel ok. r. 1664 (manž. Barbora Bludovská z Bludovic † 24. dub. 1667). Jediný jejich syn Kašpar oženil se r. 1655 se Zuzanou Kateřinou Borkovnou z Tvorkova a Rostropic, zdědil otcovské statky a potvrdiv r. 1665 svobody Klimkovských, zemřel v prosinci t. r. Zůstala po něm mladá vdova (druhá manž.) Anna Kateřina Pačinská z V. Pačiny a synové nezletilí Kašpar († brzo) a Jindřich Vilém, nedlouho před smrtí otcovou narozeným. Tento byl (ježto se vdova zase vdala za p. Štolce ze Simsdorfu) pod poručenstvím strýce Bedřicha Jiří a vychován (proti předešlému zvyku) v katol. víře. Došed r. 1686 let svých, vstoupil do vojska, postupovav stal se c. k. kom. tajným radou, nejvyšším nad pěchotou, komand, generálem ve Slezsku a FM. Od císařův potřebován v rozmanitých poselstvích, r. 1709—12 jako mimořádný vyslanec u čáře Petra Velikého, r. 1712 v Polsku, Prusku a Dánsku, r. 1713 gen. kommissař při sjezdě uherských stavův v Trnavě, r. 1714 ke Karlovi XII., z Turecka se vracejícímu. R. 1716 jmenován jest vyslancem v Polsku, kamž se však odebral teprve r. 1729, byv baven dlouhou nemocí. Po šesti letech odvolán pro churavost a zaujal zase hodnost kom. generála. Od císařův vyznamenán 16. list. 1709 uherským, 27. dub. 1713 říšským, 29. čce 1729 českým hrabstvím. Zemřel 19. břez. 1739. S manželkou Marií Charlottou hraběnkou Saint Hilair (* 1670 — † 19. dub. 1747) vyženil (1698) zámek Kreutzenstein v Dol. Rakousích, po ujci Adamovi Pačinském dědil Ráj, Konskou a Zámrsk v Těšínsku, po strýci Bedřichovi Jiřím Heřmanice s přísl. Také držel v Těšínsku Pol. Ostravu a Hrušovou a v Opavsku Velkou Polom, Porubu a Dolní Polanku. Skrze syny jeho vznikly dvě pošlosti, posud trvající.

aa) Starší pošlost založil Jindřichův starší syn Josef M. Leopold (* 1700), jenž držel Kreutzenstein a ve Slezsku Klimkovice, Porubu, Vel. Polom, Pol. Ostravu, Hrušovou, Heřmanice s Vrbicí, Konskou a Kostkovice. Byl c. k. skut. tajným a říšským radou dvorským († ve Vídni 1. bř. 1777, manželka od r. 1734 M. Friderika hrab. Oettingen). Dotčené statky dědil syn František Josef (* 1748 — † 27. září 1834), po něm syn Stanislav (* 1792 — † 23. břez. 1847) a po tomto syn Jan Nep. M. Josef (* 7. pros. 1837), držitel svěřenství (Klimkovic, Poruby, Polomě, Ostravy, Hrušové), držitel Kreutzensteina, Seebarnu a Tresdorfu v Dol. Rakousích, c. k. kom. tajný rada, dědičný člen panské sněmovny. Znám jest jako podporovatel humanitních a vědeckých podniků, zejména výprav k severní točně. K první výpravě rakousko-uherské tohoto druhu přispěl 150.000 zl. R. 1882 sám vypravil výpravu na ostrov Jan Mayen. (Viz Polární výpravy, str. 78 a.) Sám vykonal veliké cesty (1863, 1868 po Africe, 1872 po Sev. ledovém moři). Syn jeho M. Josef Jan Nep. (* 1861) má mužské potomstvo.

bb) Mladší pošlost založil mladší syn Jindřichův Josef M. Baltazar (* 1710), jenž držel po otci Ráj a Zámrsk, avšak je prodal. Byl c. k. skut. tajným radou a FZM., býval též nejv. kom. válečným a praesidentem repraesentace v Celovci († 10. čna 1787). Zůstali po něm synové Jan Josef (* 1738) a Josef Augustin (* 1752). Onen býval vyslancem v Neapoli, nejv. hofmistrem u manželky arcikn. Ferdinanda, říd. ministrem v Miláně, jmenován c. k. skut. tajným radou, nejv. maršálkem dvorským a rytířem zlatého rouna († 2. ún. 1819). Bratr jeho Josef oddal se vojenství a stav se nejv. vachtmistrem, oženil se v Praze r. 1787, postoupiv pak, byl naposled FML. († 14. čce 1828 ve Vídni). Syn jeho Bedřich Jan (* 1790 v Praze), c. k. tajný rada a praesident c. k. gen. ředitelství účetního, držel statek Walkersdorf v Rakousích a zemřel ve Vídni 3. ún. 1861. Z manž. Františky Chorynské († 1863) zůstavil syny Jindřicha Viléma (* 1819 — † 24. bř. 1884) a Gustava Adolfa (*1821), kteří oba oddali se státní službě. Po obou je potomstvo (mužské po onom).

Rozdílný od těchto je rod, jenž se psal V. z Velkého Dubenska a Sobišovic, kteří byli osedli v Opolsku a Ratibořsku. Předek jejich V. sloužil r. 1414 Janovi, knížeti opavskému, proti Něm. řádu. Později vyskytuji se v panském stavu. Jiří (* 1636) stal se r. 1662 radou nad appellacími v Praze, odtud se dostal r. 1668 za radu vrchního úřadu ve Slezsku a od r. 1675 do smrti byl kancléřem kníž. Opolského a Ratibořského († 6. list. 1687). Bratr jeho Krištof držel V. Dubensko, Sobišovice a jiné. Kromě těchto připomíná se František Jan Ignác, kanovník († 1686), Karel Leopold, kommender v Opavě, Jiří Leopold († 1703), Leopold Ignác, r. 1705 kanovník vratislavský, Jan Bernart a František Rudolf, bratří (1711 atd.). Sčk.

♣♣♣

Bakalářská práce –
Hraběcí rodina Wilczků na Ostravsku od roku 1714, Veronika Barvíková

Rodina Wilczeků se od 17. století řadila mezi nejvýznamnější šlechtické rody Těšínského a Opavského knížectví. Tento slezský rod přišel na území Těšínska již ve 14. století. Během dalších desetiletí se postupným skupování jednotlivých statků vypracovali na úroveň pozemkové vrchnosti. Také jejich skutky vykonané pro blaho Svaté říše římské byly po zásluze odměněny. Maxmilián I. udělil v roce 1506 Baltasarovi Vlčkovi dědičný titul svobodných pánů s predikátem z Dobré Zemnice a na Hlučíně. V první třetině 18. století pak jakožto uznání za působení v diplomatických, vojenských a politických službách Svaté říše římské přiděluje císař Svaté říše římské, Karel IV., Jindřichu Vilému Vlčkovi hraběcí titul. Za života hraběte Jindřicha dochází k určitému odloučení od původních slezských kořenů. Jindřich Vlček nechal poněmčit své příjmení a přijal novou podobu svého příjmení. Od 18. století se rod tedy tituluje jménem Wilczek. Rodina se poté díky jeho sňatku částečně přesídlila na hrad Kreuzenstein, který vyženil roku 1698. Od té doby je zámek v Dolním Rakousku rodinným sídlem. Posledním z rodu, ještě žijícím na území Těšínského a Opavského knížectví, byl František Josef Wilczek. Jeho syn Stanislav Wilczek a poté jeho vnuk již natrvalo opustili zdejší kraj a přesunuli své sídlo do Dolního Rakouska. Na Ostravsko se vraceli pouze během svých sporadických návštěv. Správu zdejšího majetku přenechali svým podřízeným. Byli vlastníky rozsáhlých pozemků, jejichž velikost činila až do prvé pozemkové reformy něco okolo 6150 ha. Jednotliví členové hraběcí rodiny tak ovlivnili za téměř 500 let svého působení. Za svého působení v dnešním Moravskoslezském kraji nashromáždili Wilczkové nesmírný pozemkový majetek. Na svých panstvích se však netěšili příliš valné pověsti. Ve stížnostech zaslaných roku 1766 urbariální komisi se dočteme o nepřiměřeném zacházení se sedláky ze strany vrchnosti, o bezpráví, které bylo spácháno na obyvatelích jednotlivých obcí patřících pod správu hraběcí rodiny Wilczeků. Na základě těchto zpráv se můžeme domnívat, že se členové hraběcí rodiny nestarali tak o blaho svých poddaných, jako o své vlastní. Musíme mít však na paměti, že stížnosti z tohoto roku reagovali na soudobou rebelující náladu obyvatelstva Těšínského knížectví. Jisté však zůstává, že vrchnost zneužívala situace nastalé po třicetileté válce zvyšováním robotních povinností poddaných ve svůj prospěch. Ani situace horníků na dolech, jež nechal František Wilczek se svým synem Stanislavem a vnukem Janem Mariou vystavět, nebyla jiná. Zaměstnanci si v novinách vydávaných pro dělnické a hutnické obyvatelstvo zdejšího kraje stěžovali na poměry v zaměstnání. Především Jan Maria Wilczek byl ze strany horníků posměšně nazýván „otcem“, či „dobrým křesťanem“. Pracovní podmínky panujících na dolech rodiny Wilczeků popouzely horníky k různým revoltám, které byly ze strany majitelů záhy potlačeny. Ředitelství jednotlivých dolů přikročily k různým sankcím stávkujících. Vyhrožovali horníkům vyhozením z dělnických bytů – jež se nacházely v dělnických koloniích, které nechalo těžířstvo vystavět – nebo peněžním pokutám. Není proto divu, že Jan Maria Wilczek nebyl na Ostravsku nikterak populární. Často se mu vytýkalo, že se chová jako povznesený šlechtic, držící se vrchnostenských výsad, kterému jsou nepříjemné všechny novoty zaváděné v habsburské monarchii. Jeho pocit nadřazenosti se projevil i vůči jeho zaměstnancům. Horníci pracující na jeho dolech žili v mimořádně špatných podmínkách, jak pracovních tak i sociálních. Zpočátku odmítal i přispívat do bratrských pokladen a snížit pracovní dobu. Za protivenství se vůči stávajícím poměrům na dolech sahali jeho dozorci často také k fyzickým trestům. Zásah četnictva během stávky na dole Trojice pak podnítil slezského barda Petra Bezruče k napsání jedné z jeho neznámějších básní nazvané Ostrava. Je složité posoudit, kolik odpovědnosti za zacházení se zaměstnanci leží na bedrech hraběte Wilczeka, neboť ten na Ostravsku nikdy nesídlil a své velkostatky navštěvoval jen sporadicky. Přesto je jeho jméno často zmiňováno v tisku. Dnes skoro nikdo z obyvatel Ostravy tento rod nezná. Sem tam si možná někdo vzpomene, že hraběcí rodina stála u zrodu dolování uhlí ve zdejší ostravsko-karvinské pánvi. Šlechtický rod Wilczků spravoval své majetky do roku 1945. Za svou téměř pětisetletou éru museli jednotliví členové čelit selskému povstání, změně poměrů v poddansko- vrchnostenských vztazích, dělnickým stávkám, pozemkové reformě za První republiky, či následnému zestátnění ze strany státu po druhé světové válce.

♣♣♣





Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2024  |  O nás