Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„Nákladem Koruny České byla vydána knížka Nástupnické právo v Českém království, jejímž autorem je genealog Petr Nohel. Smyslem této publikace je přiblížit problematiku nástupnického práva všem zájemcům o historii českých zemí. Publikace o 24 stranách stručně představuje zásadní dokumenty, které měly vliv na české nástupnictví.“ Zobrazit celý citát »

Nástupnické právo v Českém království



Vondráček, Ignác *1819 † 1887

27. 2. 2023 | Jan Drocár | Osobnosti

 

OTEC
Jakub Vondráček
*datum místo † datum místo
MATKA
jméno titul příjmení
*datum místo † datum místo

Ignác Vondráček

*13.1.1819 Tachlovice † 14.6.1887 místo

Spolumajitel Vítkovických uhelných dolů.

oo datum místo

MANŽELKA

jméno titul příjmení
*datum místo † datum místo

OTEC MANŽELKY
jméno titul příjmení
*datum místo † datum místo
MATKA MANŽELKY
jméno titul příjmení
*datum místo † datum místo

POTOMCI

Vladimír Vondráček

Vlasta Vondráčková-Stránecká

Božena Vondráčková-Kasalovská

Olga Vondráčková-Briskerová

Anna Vondráčková-Mixová

*30.06.1854 † 11.08.1897
*datum místo † datum místo
*datum místo † datum místo*datum místo † datum místo*datum místo † datum místo

♣♣♣

WIKIPEDIE

Ignác Vondráček narodil se 13. dne měsíce ledna 1819 v Tachlovicích v království Českém z rodičů nezámožných. Ná­rodní školu navštěvoval ve svém rodišti a otec jeho Jakub Von­dráček, stavitel v Tachlovicích, přísně dbal o to, aby malý synáček Ignát dobře byl vychován a vycvičen. Již v národní škole činil znamenité pokroky a místní učitel i duchovní správce donutili otce Jakuba, aby dal čiperného a pilného syna na studie. Otec dal si říci a zavezl synka svého do stověžaté zlaté matičky Prahy do německé tenkráte hlavní a farní školy u Maltézů. Němčina činila mu mnohých překážek v dalším pokroku, ale mladý Vondráček s velkou vytrvalostí a pilností překonav všechny překážky, vstoupil do gymnasia na Malé Straně a i tam byl žákem výtečným. Studia filosofická vykonal na pražské uni­versitě. Oblíbiv si stav hornický, vstoupil roku 1838 do akademie hornické ve Šťávnici v Uhrách, kde pobyv po čtyři léta, přišel za úředníka k uhelným dolům do Votvovic a Podlešína v Če­chách, jihovýchodně od Slaného, kde učinil dobrý počátek ku svému budoucímu praktickému životu hornickému. Odtud odebral se do staroslavného horního města Příbrami, byv tam povolán a zvláště při tamních horách zdokonalil se mírou vrchovatou.

Na obou místech byl Ignác Vondráček úředníkem podříze­ným, což jej nemálo hnětlo; proto není divu, že zatoužil po samo­statné činnosti. Roku 1843 vyzván byl z hlavního města říše rakouské, aby se odebral se šedesáti zkušenějšími horníky do Solnohradska, kde počalo se dolovati. Vondráček uposlechna vyzvání a vyhledav dobrých horníkův, odebral se do krajiny alpské. Avšak podnik se nezdařil a dolování bylo zastaveno. Brzy na to poslán byl do Letovic nad Blanskem, kde se také dolovalo. Ale ani tam nebyl dlouho; neb již roku 1844 vstoupil do služeb hraběte Mitrovského ve Štěpánově, roku pak 1845 odešel do Blanska ku knížeti Salmovi, kde dlel po několik let a tamnější železárny na stupeň vysoký přivedl. Roku 1847 poslán byl do Kyjova na Moravě, aby doloval na hnědé uhlí. Poštěstilo se mu uhlí nalézti a několik šachet založiti. Závod ten trvá dosud a vyváží se na den mnoho tisíc metrických centů uhlí ročně.

Roku 1850 poslán byl do Polské Ostravy se 200 horníky, aby i zde doloval, což se mu po mnoha překážkách s výtečným pro­spěchem podařilo. Pouze železnou vytrvalostí statečného Von­dráčka vznikl nynější »Salmovec« a stojí nyní na stupni nejvyšším. Nejprve počalo se roku 1850 vrtat na »čísle 1.« (jáma »Ignát«), pak na »čísle II.« (jáma »Leopoldina«), kde se v hloubce 72 metrů přišlo na sluj »Diana.« Za namáhavou práci svou v Salmovci (Polská Ostrava) byl Vondráček od J. J. knížete Salma štědře odměněn. Byl též po nějaký čas ředitelem hor zvěřinovských v Polské Ostravě. Na to uvázal se ve správu železáren v Buchberku ve Slezsku a uspořádav tam celý zane­dbaný závod, stal se r. 1859 ředitelem hornických a hutnických závodů J. J. knížete Salma. Mimo hornictví a hutnictví svěřen mu byl dohled i nad jinými knížecími závody, jmenovitě nad cukrovary, lího- a pivovary, nad mlýny atp. Přebýval v Blansku až do roku 1867 a tamnějším českým spolkům největší byl pod­porou. Vondráček byl nejen členem všech spolků blanských a vůkolních, ale také moudrým rádcem, přítelem a příznivcem, štědrým podporovatelem, jedním slovem protektorem všech tam­ních spolků a vůdcem tamního a vůkolního Slovanstva. Čtenářský spolek »Svatopluk« dosud krásnou chová pa­mátku po drahém zesnulém. Jest to drahocenný prapor, který Vondráček spolku daroval a při jehož svěcení konala se v Blansku velkolepá slavnost národní.

Roku 1867 poděkoval se u knížete Salma za službu a ode­bral se do Moravské Ostravy. V měsíci říjnu 1867 najal s bratry Gutmanny rozsáhlé uhelné doly arcibiskupské v Orlové a v Dombrové ve Slezsku a uhelné doly barona Rothschilda tamtéž. I v Moravské a Polské Ostravě najala firma tato část uhelných dolův od barona Rothschilda. Posléze přešly doly arcibiskupské v Orlové v majetek pana Vondráčka a bratří Gutmannův, jakož i uhelny v Lubné a v Rakovníku. Majetkem p. Vondráčkovým byly uhelny v Porembě nedaleko Orlové. Mimo toho měl zemřelý několik dvorův, jmenovitě ve Lhotce a v Zábřehu u Mor. Ostravy a jinde, továrnu v Čechách a mlýn v Mor. Ostravě. Roku 1886 bydlel pan Vondráček ve Vídni, ale brzy vrátil se ku svým dětem do Mor. Ostravy. Od té doby počal tělesně slábnouti, až ulehl a dne 14. června 1887 o půl dvanácté hodině v noci v 69. roce svého stáří na věčnost se odebral. Veškerý majetek tento přešel nyní na pět pozůstalých dítek, jednoho syna a čtyři dcery: Vladimíra Vondráčka, Vlastu Stráneckou, Boženu Kasalovskou, Olgu Briskerovou a Annu Mixovou.

Zemřelý byl členem a podporovatelem všech ostravských i četných spolků přespolních a osobou velice populární. Ve všech kruzích občanských byl nanejvýše ctěn a vážen. Na sněmu mo­ravském zastupoval obce okresů Místeckého, Ostravského a Frenštátského, ze kteréžto hodnosti se však později poděkoval. Byl také členem konsorcia »Politiky« v Praze a štědrým podporo­vatelem žurnalistiky a literatury české.

Hluboký smutek rozhostil se dne 15. června 1887 v Mor. Ostravě a v celém dalekém vůkolí. Dokonal pouť pozemskou nejvýtečnější toho času horník a velkoprůmyslník, veliký Slovan a zastánce národu slovanského Ignác Vondráček! — Se slzami v očích a bolem velikým spěchaly davy úřednictva, děl­nictva a obyvatelů moravsko-ostravských ku domu číslo 264, když rozlétla se truchlá zvěsť, že na věcnost; odebral se vele­vážený Ignác Vondráček, aby nabyly úplného přesvědčení o pravdivosti této bolné zprávy. Hned z rána vlály černé pra­pory s domu smutku a se všech průmyslných závodů zesnulému náležících. Též s věží nového chrámu Páně věstila městu a okolí smutnou událost černá korouhev.

Úmrtní list, kterýž vydala rodina zvěčnělého, otiskly všechny české listy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a všechny kato­lické listy v Rakousku. V domě smutku činěny velkolepé přípravy ku pohřbu. Vchod u domu byl jednoduše sice, ale vkusně ozdoben černým aksamitem se zlatým třepením a exotickými rostlinami všeho druhu. Z domu vlála obrovská černá korouhev. Síň potažena byla černým suknem a palmy a jiné rostliny rozestaveny byly na místech příhodných. Zvláště však síň smuteční, kde tělesné pozůstatky drahého zesnulého byly vystaveny, dekorována byla skvostně a smutnému okamžiku přiměřeně. U prostřed síně stál katafalk, na němž odpočívala tělesná schránka zemřelého. Kol katafalku stálo mnoho svícnů s velkými voskovými svícemi, znaky hornickými, vše zastíněno palmami a jinými vzácnými květinami a překrásnými věnci se skvostnými stuhami. Nad katafalkem zřízen byl černý umělý baldachýn s bílým křížem, na stěnách rozvěšeny byly přečetné a drahocenné věnce se stužkami a nápisy. U záhlaví stál kříž s umučeným Spasitelem a u nohou stříbrná kropenka se svěcenou vodou. Čestnou stráž u katafalku konalo hornictvo. Tisíce a tisíce osob všech stavů se slzami v očích přicházelo, aby se navždy rozloučily s miláčkem svým a daly mu poslední »S Bohem !«

Přišel den 17. června, den pohřbu. Ačkoliv byl pohřeb na 7. hodinu večerní určen, přec shromažďovalo se obecenstvo brzy po poledni, zvláště c. k. úřednictvo z Fryštatu, horní úřednictvo a dělnictvo z Petřvaldu, z Orlové, z Dombrové, z Karvína, hosté z Místku a Frýdku, z Opavy, z Olomouce, z Blanska, z Vídně, z Prahy, ze sousední říše německé atd. atd. Sta ekypáží přijíždělo se všech stran ku domu smutku. Již o 6. hodině stálo obecen­stvo na místech vykázaných, jako: c. k. úřednictvo, úřednictvo horní, hornictvo s pochodněmi, nosiči věnců, občanská Beseda, pěvecký spolek »Lumír*, spolek hornický a hutnický, spolek »Horník«, deputace spolků: »Řemeslnické Besedy«, Zábřežská »Skupština«, čtenářský spolek »Salm«, spolky veteránské atd., obecní zastupitelstva z Moravské a Polské Ostravy, z Or­lové, ze Zábřehu a ze Lhotky, deputace všech vůkolních obcí a nesčíslné množství obecenstva. Mezi hosty pozorovali jsme c. k. horního hejtmana F l e i s chhanse  z Vídně, rytíře z  G u t mannů, c. k. okresního hejtmana Richtra z Místku, c. k. okresního hejtmana Kortüma z Frýštátu, učence Mdr. Wankla z Olomouce, ředitele Hynka z Blanska, centrálního ředitele Wanjeka z Vídně, c. k. horní rady: Jičínského, Fiedlera a Kehlera, horní ředitele Stiebra a Hořovského, dr. Stratila z Opavy, redaktora R. H i l l a  z Opavy, výtečné pěvce Fialu a Bouchala z Olomouce a m. j.

Přesně o 7. hodině přijelo na ekypážích 17 kněží, aby vy­konali církevní obřady. Po vykonaných obřadech církevních zapěl pěvecký spolek »Lumír« krásný smuteční sbor: »Co pláčete« od V. E. Horáka. Na to vyzdvižena byla velká kovová rakev s ostatky zemřelého a úředníci horní nesli ji z domu na vůz čtyřspřežní. V krátké době byl průvod uspořádán a ubíral se za dojemných zvuků hornické kapely, která zanotila krásný smuteční pochod Smetanův od Čecha, v tomto pořádku ku novému hřbitovu : v čele kráčela školní mládež českých škol Hlubinských se za­haleným praporem, se svými učiteli a učitelkami, pak následoval c. k. horní rada Vilém Jičínský ve své uniformě, za ním hlavní velitel hornictva Jindřich Molínek a 1500 horníků ve stejnokroji s rozžatými hornickými lampami a zahalenými pra­pory, celá hornická kapela s kapelníkem V. Ludvigem, kříž s překrásným věncem a skvostným fáborem, nosiči věnců ve stejnokroji, jichž bylo mnoho přes sto, občanská beseda se za­haleným praporem, pěvecký spolek »Lumír« v plném počtu, zpěváci, velebné duchovenstvo, ověnčený vůz s rakví a kolem trojnásobný špalír, rodina a četné příbuzenstvo, c. k. úřednictvo z Mor. Ostravy, z Místku a Fryštátu, veškeré úřednictvo horní, deputace spolků: hornického a hutnického z Mor. Ostravy, spolku »Horníka«, Řemeslnické besedy, čtenářského spolku »Salm« ze Salmovce, čten. spolku »Oráč« z Heřmanic, Zábřežské »Skupštiny«, národního domu v Brušberku, spolky veteránské s kapelou Vítkovickou a nepřehledný zástup jiného obecenstva. Konec průvodu činilo druhé oddělení hornictva se svými prapory smu­tečně zahalenými a s rozžatými lampami v rukou v počtu opět 1500 mužů. — Jak nám známo, byly deputace uniformovaného mužstva mimo závody zemřelému a sp. náležející ještě tyto: J. C. V. arcivévody Albrechta, J. Exc. hraběte Wilčzka, J. J. knížete Salma, hraběte Larische, barona Rothschilda, severní dráhy císaře Ferdinanda, dědiců Zvěřinových atd. Všude, kudy velkolepý průvod tento se ubíral, od smutečního domu až ku hřbitovu, činilo obecenstvo hustý špalír. Nežli průvod přešel, uplynulo právě půl hodiny. Ve smutečném hlaholu zvonů kostel­ních mile ozývaly se stříbrné hlásky zvonků šachtovních na jámách: Hlubině, Karolíně, Šalomounově a j. Velmi truchlivý dojem učinil zvonek na mostě šachty Šalomounské, kde celý průvod jiti musil. Shrbený stařeček odzváněl našemu Ignáci Vondráčkovi »poslední šichtu.«

Jinojazyčné listy udaly, že bylo ve průvodu 12.000 osob. Připočítáme-li k tomu hustý špalír obecenstva před domem, v ulicích, na silnici a na pahrbcích, tedy směle můžeme říci, že našeho Ignáce Vondráčka ku poslednímu odpočinku vyprovodilo daleko přes dvacet tisíc osob. Na velmi prostranném hřbitově rozestaveno bylo hornictvo, spolky a obecenstvo ve vzorném pořádku. U samé hrobky ro­dinné zaujalo místo velebné duchovenstvo, zpěváci, pěvecký spolek »Lumír« a nosiči věnců. »Lumír« zapěl zde smuteční sbor »Dokonáno« od dra. Ant. Javůrka a když dojemné »de profundis« bylo dozpíváno, zapěl »Lumír« ještě sbor »Anděl smrti« od Cherubiniho. Když horní úředníci spustili rakev s ostatky drahého zesnulého do hrobky, měl dojemnou řeč dp. farář P. Josef Fušek. Po ukončených obřadech provolalo hornictvo svému miláč­kovi ku poslední šichtě třikráte hromové »Zdař Bůh!« načež se obecenstvo ku 9. hodině večerní mlčky ubíralo ze svátého pole domů.





Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2024  |  O nás