Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

Průhonický kostel Narození Panny Marie – doba románská

Kostel Narození Panny Marie v Průhonicích se nachází ve středu obce a je součásti zámeckého areálu. Postavený byl koncem 12. století současně s románskou tvrzí. Jméno zakladatelů není doloženo, můžeme se pouze analogicky domnívat, že šlo o Pány z Průhonic. Kostel byl ve výšce prvního patra propojený s tvrzí můstkem, kterým majitel panství přicházel věží na panskou tribunu neboli emporu. Odtud typové pojmenování tribunový, neboli emporový kostel.

Prerogativa, tj. přednostní práva  majitele panství, jehož výhradním místem byla panská tribuna, byla i při bohoslužbě vyjádřená jeho pozicí nad úrovní ostatních věřících.

Románský kostel, vystavěný z pískovcového kvádříkového zdiva, tvořila nevelká čtvercová loď o rozměru 6,17 m, s půlkruhovou apsidou na východní straně a hranolovou věží na západní straně. V apsidě se nacházelo jediné okno, pod kterým se rozkládal oltář. Původní vstup pro věřící lid byl umístěný na jižní straně kostelíka.

Hypotetická rekonstrukce průhonického románského komplexu tvrze a kostela Narození Panny Marie z konce 12. stol. (V. Pincová)

Kostel vysvětil v roce 1187 pražský biskup Jindřich Břetislav Přemyslovec, výrazná, ale historií poněkud opomíjená osobnost. Byl  synovcem  krále Vladislava I. a tedy bratrancem jeho synů Bedřicha, Přemysla Otakara I. a Vladislava Jindřicha. Lze jej charakterizovat jako Přemyslovce nadaného, vzdělaného a ctižádostivého. Po návratu ze studií na  pařížské Sorbonně byl v březnu 1182 zvolen 16. pražským biskupem, poté byl v Mohuči 22. května vysvěcen na kněze a druhého dne byl tamtéž vysvěcen na biskupa.

V době, kdy Jindřich Břetislav, jako nový pražský biskup, vstoupil na scénu českého království, se toto království nacházelo v hluboké politické krizi. Vyvolal ji sám 2. český král Vladislav I. Přemyslovec, který se koncem roku 1172 rozhodl ze zdravotních důvodů rezignovat ve prospěch svého prvorozeného syna Bedřicha. Tím chtěl obejít stařešinský řád, volbu panovníka shromážděním feudálů a prosadit jak princip dědičnosti trůnu, tak princip primogenitury, přičemž ani jeden z těchto principů nebyl ve své době legitimní. Navíc, každý legitimně volený český panovník musel mít předem souhlas císaře Svaté říše římské, v té době Fridricha I. Barbarossy. Odstupující Vladislav I. a jeho nastupující syn Bedřich porušením platných principů popudili proti sobě jak římského císaře, tak české feudály. Bedřich byl po devíti měsících panování císařem odvolán a další boj o moc měl za následek krizi českého království do té míry, že císař uděloval Čechy v lénu, tj. pronajímal je. České království fakticky přestalo existovat.

V této již patnáct let trvající krizi se ambiciózní a cílevědomý biskup Jindřich Břetislav, nikoliv bezdůvodně přezdívaný „bojovný biskup“, rozhodl situaci řešit.

Na počátku své mocenské kariéry, a to 5. března 1187, dosáhl na sněmu v Řezně na základě Zlaté buly Fridricha I. Barbarossy jmenování říšským knížetem. Tím pražské biskupství, které spadalo výhradně do jeho pravomoci, získalo říšskou bezprostřednost a jako knížectví nezávislost na českém panovníkovi. Jmenování mělo za následek, že území, které tvořilo pražské biskupství, do něhož patřilo také průhonické panství, přestalo být součástí původního českého království a stalo se samostatným státním útvarem, jehož knížetem byl Jindřich Břetislav. Tím se české království po patnáctileté politické krizi rozdělilo na tři samostatné územní celky a to České knížectví, Moravské markrabství a Pražské biskupské knížectví. Během následujících deseti let diplomatickou cestou, která byla dle potřeby podpořena i vojenskými zásahy, získal postupně Jindřich Břetislav moc nad celým přemyslovským státem, Čechami i Moravou. Na své cestě za mocí měl, na rozdíl od svého bratrance Bedřicha z hlavní přemyslovské linie, podporu jak římského císaře, tak i českých feudálů.[1]

Jindřich Břetislav se zasadil o přičlenění české církve pod římského papeže. 13. března 1197 uvítal v Praze již nemocný biskup papežského nuncia kardinála Petra z Kapue, s jehož pomocí prosadil obnovení kněžského celibátu.[2]

Jindřich Břetislav zemřel 15. června 1197 v  Chebu a pohřben byl v Doksanech u premonstrátů. Týden po jeho smrti byl na pražský stolec povolán nejmladší syn krále Vladislava, Vladislav Jindřich, který se 6. prosince téhož roku po vzájemné mírové dohodě se starším bratrem ujal moci v Moravském markrabství jako první skutečný moravský markrabě a jeho starší bratr Přemysl Otakar I. se ujal moci v Čechách. Tím byla po dvaceti pěti letech ukončená krize české státnosti a Českého království.

Kromě dramatické politické situace v Českém království byl v roce vysvěcení průhonického kostela, tedy v roce 1187, neobvyklý pohyb i na papežském stolci, kde se během jednoho roku vystřídali tři papežové, Urban III., Řehoř VIII. a Klement III. S celkovou neklidnou, až dramatickou situací korespondovalo dokonce i klima v daných létech, což nám dokládají dobové výpisy z kronik.

♣♣♣

K moru nemalou příčinu dala velmi měkká a teplá zima. Hned z počátku roku tak teplí a jasní byli časové, že měsíce ledna stromoví a štěpí kvést počalo a měsíce února byla jablka tak hrubá, jako prostřední vlašský ořech. Víno, také obilí, velmi časně kvetlo. A že nato žádný mráz ani zima nepřipadla, ale ustavičně byli pohodlní časové, byl ten rok na úrody zemské i na ovoce velmi hojný. (Daniel Adam z Veleslavína, rok 1186)

Neslýchaná mírná zima; po celé střední Evropě panovalo příjemné blaho. V únoru bylo možno nalézt jablka veliká jako lískové oříšky. V květnu již dozrávalo ovoce a obilí.  (R. Hennig, rok 1186)

Od března do června panovala veliká chladna. Na letnice (16. V.) silně sněžilo, což poškodilo úrodu vína. (R. Hennig, rok 1187)

Ve zdejších zemích na svátek sv. Jana (24. VI.) vody a z toho i Labe do strašlivé výše vystoupily a zachvátily všechny domy i s komíny. Lidé na hambalcích domů svoji záchranu hledali. Ne bez žalu bylo možno vidět, jak děti v kolébkách po vodě odplouvají. Mnoho lidí i dobytka zahynulo a rovněž také i mnoho obilí a sena se zkazilo. (C. G. Pötszch, rok 1187) [3]

♣♣♣

Na schodišti věže můžeme vidět hluboké románské okno se široce rozevřenou špaletou, která dokládá tloušťku zdi.

Dále můžeme na schodišti v úrovni empory vidět dodnes zachovaný bývalý vstup od románské tvrze, necitlivě uzavřený cihlovou výplní. [4]

Románské špaletové okno		a bývalý vstup od tvrze. (V. Pincová)

_________________________

[1] ČAPKA, F.: Dějiny zemí koruny české v datech. Libri, Praha 1999, s. 89 – 96.
[2] Kněžský celibát jako právní, nikoli věroučný požadavek, se uplatňoval již v rané  katolické církvi, ale nebyl důsledně dodržovaný. Vzhledem k narůstajícím problémům kolem nedodržování kněžského celibátu prosadil papež Řehoř VII. na II. lateránském koncilu v roce 1135 obnovení tohoto ustanovení, které se v praxi prosazovalo a uplatňovalo jen obtížně a pomalu.

[3] Všechny výpisy z kronik z publikace: SVOBODA, J., VAŠKŮ, Z., CÍLEK, V.: Velká kniha o klimatu zemí koruny české, Praha REGIA 2003.
[4]  Cihlová výplň odděluje kostelní věž od sousedního objektu jiného majitele. Odpovídajícím řešením by byly dubové dveře s ozdobným kováním ve shodném provedení s ostatními pěti kostelními dveřmi.
__________________________

Pokud jde o vlastníky průhonického panství, první jména jsou doložená až ve 13. století. Jsou to bratři Zdislav a Oldřich z Průhonic, přičemž Zdislav v roce 1270 náležel k deseti purkrabím
Pražského hradu Přemysla Otakara II. V roce 1318 je v souvislosti se zemským soudem doložený Bohuslav z Průhonic, dále August Sedláček uvádí Zdislava z Počernic a Průhonic, syna Kunráta, který v roce 1323 daroval zderazskému klášteru dům na Starém Městě pražském. V roce 1331 patrně zemřel, protože Průhonice nabývají noví majitelé, Páni z Říčan.

Exteriér a interiér průhonického kostela		– současný stav (V. Pincová 2019)

Pincová, Veronika, 22. 8. 2021

e-mail: vvpincova@seznam.cz

Všechny články autora