Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„Přesto, že se první republika ke své vlastní aristokracii nezachovala dobře, šlechta se ke své zemi zády neobrátila. Naopak, když byla vlast v ohrožení reagovala čestně a statečně. Tři deklarace, kterými rody české zemské šlechty reagovaly na hrozící nebezpečí německého nacismu v letech 1938 a 1939, jsou toho výmluvným dokladem. První deklarací bylo „Prohlášení členů starých českých rodů k nedotknutelnosti území Českého státu“, které bylo 17.9.1938 předneseno prezidentovi republiky Edvardu Benešovi. “ Zobrazit celý citát »

První šlechtická deklarace ze 17.9.1938



Čechy pod Košířem a Silva Taroucové

26. 6. 2022 | Veronika Pincová |

Silva Taroucové jsou rod s dlouhou tradicí parkové tvorby. V českých zemí, konkrétně v Čechách pod Košířem u Prostějova, tuto tvorbu dokládá pět generací tohoto starého šlechtického rodu původem z Portugalska. Byli to Manuel Teles da Silva Tarouca (*1691 † 1771), jeho syn František Štěpán (*1750 † 1797), jeho syn František Josef I. Lothar (*1773 † 1835), jeho syn August Alexandr (*1818 † 1872) a jeho syn František Josef II. (*1858 † 1936).

Manuel Teles, pocházející z portugalského šlechtického rodu doloženého již kolem 13. století, bojoval v mládí ve vojsku Evžena Savojského proti Turkům [1 – pravděpodobně šlo o válku s Turky mezi léty 1716-1718]. Po ukončení bojů přišel s vojskem do Rakouské monarchie a ve Vídni nabídl své služby císařskému dvoru. Vzhledem k jeho špičkové vzdělanosti mu Karel VI. svěřil nejen vzdělávání své dcery Marie Terezie, ale i její přípravu na budoucí roli panovnice.

Manuel Teles hrabě Silva Tarouca v rouchu Řádu Zlatého rouna – Wikipedie.

Po smrti Karla VI. i dcera Marie Terezie projevila zájem o jeho služby, které nebyly přesně stanoveny, ale lze je charakterizovat jako přátelsky rádcovské. V prvních létech jejího panování jí organizoval pracovní dny a diskrétně jí vedl. Mezi panovnicí a jejím rádcem platila dohoda o naprosté otevřenosti a upřímností hraběte Manuela za všech okolností, což Marii Terezii umožňovalo růst v její panovnické moudrosti. Je pravděpodobné, že se radou podílel i na mnoha jejích patentech. Popsanou pracovní náplň nejlépe vyjadřoval post tajného rady.

Pokud jde o parkovou tvorbu, nelze o hraběti Manueli tvrdit, že by vytvořil nějaký svůj soukromý zámecký park, ale mezi léty 1744 – 1749 zastával ve Vídni post dvorního stavebního rady a jeho pracovní náplní byl dohled nad dostavbou schönbrunnského paláce a založení palácové zahrady. Později dohlížel na přání Marie Terezie též na stavební úpravy pražského hradu do dnešní podoby. Sám prožil celý život ve Vídni, kde si postavil v bezprostřední blízkosti Hofburgu městský palác. Kolem paláce nebyl dostatek místa a naproti paláci se rozkládala císařská zahrada, takže je pravděpodobné, že zde žádnou soukromou palácovou zahradu nezakládal. Krátce po dostavbě palác postoupil na žádost Marie Terezie císařské rodině, dceři Marie Terezie a jejímu manželovi, vévodu Albertovi. Manželský pár zde položil základ vídeňské galerie Albertina. Hrabě Manuel si vystavěl další vídeňský palác  pravděpodobně i s palácovou zahradou. Budova je od vzniku ČSR zastupitelským úřadem České republiky ve Vídni.

Silva Taroucův první vídeňský palác (za terasou), pozdější galerie Albertina.
Druhý vídeňský palác Manuela hraběte Silva Tarouca – Wikipedie.

Manuel hrabě Silva Tarouca působil v životě Marie Teresie celkem 31 let. V roce 1757, ve věku 61 let podal demisi a, již se zdravotními problémy, se stáhl z veřejného života. O 11 let později, tedy v roce 1768, mu habsburský dům udělil Řád Zlatého rouna a současně získal inkolát, na základě kterého mohl zakoupit v monarchii deskový statek. Na Moravě zakoupil panství Čechy, dnes Čechy pod Kosířem, kde zřídil fideikomis, tj. nedělitelný dědičný majetek. Sám na tomto panství nikdy trvale nežil, ale navštívil jej rok po zakoupení, tedy v roce 1769.

Když v roce 1771 umíral, Marie Terezie se s ním loučila dopisem, ve kterém jej nazývala přítelem, rádcem a mentorem svým nejmilejším a sebe jmenovala vděčnou žačkou.

Manuelův syn František Štěpán měl v době otcovy smrti teprve 20 let. Správy svého dědictví se mohl ujmout až ve věku 24 let. Celý život se věnoval vojenské kariéře, byl c. k. komořím a majorem u Coburgova pluku. Vyrostl ve Vídni a měl zálibu ve velkoměstském způsobu života. V rámci své vojenské kariéry byl ale nucený opouštět Vídeň a opakovaně působil v Klatovech, Praze, případně v Těšíně. Na svém panství v Čechách pobýval v letních měsících, ale hospodářské stránce panství se příliš nevěnoval. Současně rád užíval života i nad své finanční možnosti, takže se často potýkal s dluhy.

Přes tyto skutečnosti se již v polovině sedmdesátých let, tedy hned po převzetí správy panství, věnoval úpravám zámeckého okolí. Západně od zámku obehnal kamennou zdí kuchyňskou zahradu a východně od zámku, u paty Kosíře, obehnal rovněž kamennou zdí nevelký zámecký park. Parkovou úpravu tvořily aleje ve tvaru obdélníku, které skýtaly promenádu. Uvnitř alejí se nacházel bosket, dekorovaný francouzským parterem. Je pravděpodobné, že aleje i parter byly staršího data a pocházely ještě z období vlastnictví kněžnou z Liechtensteina. Dispozici dokládá rektifikované  Josefské mapování, na kterém jsou v parku zachyceny i dva zděné stavební objekty. Parková ohradní zeď poněkud nelogicky nenavazovala ani na vedení zámeckých zdí a nekopírovala ani vedení alejí. Ohrazený pozemek pro park ale zabíhal až do zvedajícího se svahu Kosíře, což byla  ideální dispozice pro umístění zednářské architektonické dominanty na vyvýšeném místě.  Zde, na okraji parku, nechal František Štěpán vystavět gloriet s templem, což dokládá uvedený mapový dokument.

Čechy pod Kosířem na Josefském mapování [2 – ©1st Military Survey, Section 38, Austrian State Archive/Military Archive, Vienna. Geoinformatics Laboratory, University of J. E. Purkyně].

Kopuli glorietu neslo osm sloupů. Kromě této charakteristické zednářské architektury nechal hrabě František Štěpán dekorovat park též dvouřadou alejí z bílých a červených růží, tzv. Růžovou alejí,  která začínala u zámku a vedla podél francouzského parteru. Svou délkou a krásou byla proslulá. Nešlo o výsadbu růží pouze z dekorativních důvodů, bílými a červenými růžemi se zednáři jednotně dekorovali 24. června na svátek svého patrona, sv. Jana Křtitele. I v případě Růžové aleje šlo tedy o zednářskou symboliku.

Na jižní straně zahrady, u ohradní zdi, dokládá mapový dokument ještě zděný domek neznámého využití.

Dále provedl František Štěpán úpravu toku Českého potoka, jehož nové rameno přivedl od západu téměř k rohu zámku, kde se potok stáčel směrem na jih. Pod zámkem nechal postavit přes potok kamenný můstek, který ohraničovaly čtyři hranolové sloupy, zdobené barokními sochami.

Popis parku za Františka Štěpána uvádí též dvě vodní nádrže, které sice Josefské mapování nedokládá, ale je možné, že v době Josefského mapování ještě neexistovaly. Vzhledem k tomu, že nechal přivést k zámku Český potok v podobě dalšího ramene, je možný i vznik vodních nádrží.

Jižně od zámeckého  areálu dokládá Josefské mapování původní farní kostel sv. Jana Křtitele. V letech 1781 – 1794 nechal František Štěpán na opačné straně, tedy severně od zámeckého areálu, vystavět nový farní kostel, rovněž zasvěcený sv. Janu Křtiteli.  Poté byl původní farní kostel zbořený, čímž se uvolnil pozemek pod zámeckým areálem.

Hrabě František Štěpán byl svobodný zednář, zakládající člen a opora klatovské, tzv. létající zednářské lóže Sincerité,[1] do které vstoupil v Klatovech v červnu 1776 ve věku 26 let. Dále je doložené jeho členství v pražské lóži U tří korunovaných hvězd a náležel též k členům pražské Rodomské prefektury.

Již jako svobodný zednář se nechal portrétovat v životní velikosti. Na portrétu, který je vystavený na zámku v Čechách p. Kosířem, se František Štěpán opírá o jeden ze sloupků kamenného mostu s barokní sochou. Pozadí obrazu tvoří stromová zeleň, což jsou výše zmiňované aleje.  Zcela v pozadí ze zeleně vystupuje antický gloriet s templem.[2] Za jeho zády je na portrétu zachycený vodní tok, či hladina, což Josefské mapování, provedené do roku 1783, ještě nedokládá. Úprava Českého potoka i portrét tedy vznikly až po Josefském mapování.

Vzhledem k zednářskému životnímu postoji Františka Štěpána je zřejmé, že si přál být vyobrazený s tímto základním zednářským symbolem i na svém portrétu. Gloriet zhmotňoval Chrám světla, tedy život ve světle poznání a templ zhmotňoval Šalomounův chrám – symbol dokonalosti, tedy celoživotní cestu svobodného zednáře k osobnímu zdokonalování. V roce 1778, 8. března, byl František Štěpán pasovaný prefektem á Testudine nigra v pražské Rodomského prefektuře na Rytíře ozubeného kola – Fr. Franc. Eques à Rota dentata. Šlo o rytířský stupeň Templářského systému, který náležel ke striktní observaci. Tři péra na klobouku, který má František Štěpán položený na kamenném sloupu můstku,  jsou charakteristickým znakem templářské striktní observance. Klobouk diskrétně odkazuje na získanou rytířskou hodnost, portrét s glorietem diskrétně odkazuje na jeho zednářský životní postoj.

Dle pozdějšího mapového dokumentu, stabilního katastru, je pohled od můstku ke glorietu v pozadí možný.

František Štěpán hrabě Silva Tarouca. Malba Josefa Mánesa z roku 1846 dle starší předlohy – Wikipedie.

František Štěpán zemřel mladý, ve věku 47 let a své panství zanechal  zadlužené. Po jeho smrti v roce 1797, převzal správu panství ve věku 24 let jediný syn, František Josef I. Lothar, který 38 let trvajícím pečlivým hospodařením vybudoval prosperující panství.

František Josef  I. Lothar hrabě Silva Tarouca na portrétu Alexandra Clarota (*1796 † 1842) – pohlednice.

František Josef I. přikoupil pozemky po zbouraném kostele jižně od zámeckého areálu a celkovou výměru parku zvětšil na dnešních 21,5 ha. V roce 1833, kdy bylo panství již v dobré finanční kondici, ale hraběti bylo již 60 let, nechal si vypracovat pro zámecké okolí plán parku. Úpravu lze charakterizovat jako anglo – chinoiserie, tj. anglo-čínský styl, který ideově do určité míry souvisel se svobodným zednářstvím. Členství hraběte Františka Josefa I. v zednářské lóži nelze doložit, protože ve věku, kdy by mohl být přijatý do zednářské lóže, bylo svobodné zednářství v Rakouské monarchii již zakázáno Přes tuto skutečnost zůstávaly v rodinách původních  svobodných zednářů jejich ideje zachovány.

Hrabě dva roky po vypracování plánu parku zemřel, ale plán byl realizovaný, protože navržené parkové úpravy dokládá o dva roky později mapa stabilního katastru.

Originál plánu parku s číslovanými objekty je vystavený v Muzeu Prostějovska v Prostějově, ovšem k číslům chybí legenda. Přes tuto skutečnost, zejména po vybarvení, se z plánu dá hodně vyčíst.

Z původních stavebních prvků parkové úpravy východně od zámku plán zachoval gloriet s templem, což byla významná dominanta na okraji parku. Pozadí této dominantě  tvořil svah Kosíře. Ke glorietu byla navržená širší parková cesta, ze které se přicházejícímu návštěvníku  skýtal krásný pohled na gloriet stojící na vyvýšeném místě. Před glorietem se cesta rozdvojila vpravo a vlevo, čímž se vytvářely další vycházkové trasy. Vlastní gloriet s templem se rozkládal v travnaté ploše. Aleje po stranách přivedly návštěvníka až k samotnému glorietu. V pozadí vedla širší, patrně vozová cesta, rovněž doprovázená dvouřadou alejí. Za glorietem se cesta rozšiřovala do půlkruhu pro posezení s výhledem na opačnou stranu glorietu, kterou tvořil templ.

Původní  alejová promenáda u zámku byla zapracována do bohatého porostu anglického parku, protkaného sítí vycházkových pěšin. Pravidelný parter byl zachovaný i v krajinářské úpravě a stále k němu vedla růžová alej.

Pozemek pod zámkem dělila hlavní příjezdová cesta k zámku na dvě části. Dvakrát zalomená cesta byla daná původní funkcí pozemku, na kterém stával kostel.

Dominantu na jedné straně cesty tvořila oranžerie s výstavnou plochou pro letnění subtropické skleníkové vegetace. Postavit oranžerii byl patrně stěžejní tvůrčí záměr hraběte Františka Josefa I., protože s plánem oranžerie se nechal i portrétovat. Okolí oranžerie tvořily prosluněné louky s obvodovou kulisou zeleně, kterou procházely vycházkové pěšiny.

Na druhé straně příjezdové cesty, přibližně v místech někdejšího kostela, byla navržená anglo – čínská kompozice, kterou tvořil čínský pavilon, symbolizující Konfuciuv dům. Konfuciova filozofie jako učení, které komplexně obsáhlo všechny složky lidského života, v 18. století oslovovalo mnoho svobodných zednářů zejména v Anglii, ale postupně i v dalších zemích, což byl důvod, který vedl ke stavbě čínských pavilonů v evropských zednářských parcích.  Okolí čínského pavilonu tvořil bohatý kruhový květinový záhon, členěný křížem parkových pěšin. Čínskou kompozici ze severu i jihu lemovaly vodní kanály, rozvedené z Českého potoka. Na dolním rameni byla vytvořená podélná vodní nádrž, snad oblíbený Labutí bazén, který rovněž dekorovaly bohaté květinové záhony.

Kromě kamenného mostu u zámku se nad kanály v parku rozkládalo devět dřevěných můstků, s největší pravděpodobností zaoblených, tzv. čínských. Na konci parku ramena Českého potoka napájela dvě vodní nádrže a po soutoku Český potok opouštěl zámecký areál. Jedna  z nádrží sloužila jako plavecký bazén pro děti hraběte, byla to tzv. plavecká škola.

Bohatá síť vycházkových pěšin procházela prosluněnými travnatými plochami i stinnými lesními partiemi. U vycházkových pěšin byly na několika místech parku vytvořeny rozšířené plochy, které sloužily k umístění  pomníků významných a ctěných osobností jako básníků, filozofů apod. Byl to oblíbený dobový program parků se zednářským podtextem, tzv. Háj bardů. Volba osobností byla zcela osobní záležitostí tvůrce, byl to určitý vhled do jeho intelektuálního světa.

V parku se nacházela též přírodní jeskyňka, která symbolizovala grottu a malý vodopád, opět charakteristické fabriques parků se zednářským podtextem.

Jeskyně – grotta – foto Veronika Pincová.
Skica zámku, která dokládá jeho podobu v roce 1833 – foto Veronika Pincová.
Plán pro zámecký park v Čechách pod Kosířem z roku 1833 – kolorováno Veronika Pincová.

Plán parku dokládá mnoho alejových výsadeb, které tvořil především pyramidální topol – Populus nigra ´Italica´, nezbytná a charakteristická dřevina tehdejších anglických parků. Pyramidální topoly jsou zachyceny jak na skice zámku, tak na plánu oranžerie, se kterou je hrabě František Josef I.  portrétovaný.[1]

V roce 1835 hrabě František Josef I. zemřel. Nejstarší syn Ervín byl ještě čtyři roky nezletilý, proto panství poručnicky spravovala Ervínova matka Leopoldina, rozená hraběnka Šternberková, která se i za života manžela aktivně podílela na správě panství.

Leopoldina hraběnka Silva Tarouca na portrétu A. Clarota – pohlednice. Zámecký park F. J. hraběte Silva Tarouca na mapě stabilního katastru z roku 1835.

Jak již bylo uvedeno, v roce 1835 byla vypracovaná pro Čechy pod Kosířem mapa stabilního katastru, která velmi podrobně dokládá zrealizovaný plán parku. Severně a západně od zámku vidíme pravidelné záhony kuchyňské zahrady, východně a jižně od zámku se rozkládá vlastní park. Mapa dokládá gloriet s templem a novou oranžerii, vpravo od zámku, uvnitř porostů anglického parku je zachovaný pravidelný francouzský parter. Pod zámkem můžeme vidět kamenný můstek přes vodní kanál, kruhovou kompozici kolem čínského pavilonu, pod ní na dolním kanálu okrasný vodní bazén. V celém areálu parku jsou na vycházkových pěšinách dobře čitelné rozšířené plochy, na které byly umísťované sochy, busty, nebo pomníčky vážených a ctěných  osobností básníků, literátů, filosofů apod., tedy již zmíněný Háj bardů. Z horního kanálu byla vedená odbočka, která na konci parku napájela  jezero – plaveckou školu. Na konci parku se všechna vodní ramena  spojila a jedním korytem odtékala ze zámeckého areálu.

V letech 1836 – 1840 se v Rakouské monarchii zpracovávalo 2. vojenské mapování pro Moravu. Čechy p. Kosířem byly zpracovány v roce 1837. Tento mapový list rovněž dokládá  zrealizovaný plán parku hraběte Lothara. Vlevo od zámku je zachycená kuchyňská zahrada, zaznamenaný je gloriet a nová oranžerie, vodní kanály, čínská kruhová kompozice a lesnaté porosty anglického parku.

Čechy pod Kosířem na 2. vojenském mapování, vypracovaném v roce 1837.

Po dosažení věku 24 let se v roce 1839 energicky ujal správy panství syn Ervín. Provedl  stavební úpravy zámku, které trvaly celkem pět let. Na západní straně přistavěl dvě věže vystupující z průčelí, které byly dekorovány vysokými zaoblenými okny. Mezi  věže byl situovaný hlavní vstup do zámku, tedy odpovídajícím způsobem musel být upravený i nástupní prostor, tzv. čestný dvůr. Zeleninová zahrada byla zrušená a na jejím místě vznikl kruhový objezd s okrasným záhonem uprostřed.

Stavební úprava zámku z let 1839 – 1844, vyobrazeno kolem roku 1860 – pohlednice.

Obdobný architektonický prvek, tedy zaoblená francouzská okna, použil hrabě Ervín i na jižním, zahradním průčelí zámku, kde okna společenského – rytířského sálu vedla na terasu a zahradní schodiště. Klasicistní úprava zámku, inspirovaná někdejší paladiánskou architekturou, je zachována do současnosti.

Jižní – zahradní průčelí zámku – pohlednice.

Téměř novou parkovou úpravu svého otce Františka Josefa I.  hrabě Ervín více – méně zachoval, ale rozhodl se zakomponovat do parku dva nové zahradní objekty. Mezi léty 1840 – 43 nechal postavit novogotickou tzv. Červenou věž, která evokuje templářský donjon – obytnou bránu. Šlo o věž, na níž držel stráž trubač, který ohlašoval příchozí návštěvy, ale v dané době byl pravděpodobnou inspirací spíš romantizmus, než templářská tradice. Ve stejném období byl postavený i osmiboký zahradní pavilon, rovněž dekorovaný zaoblenými francouzskými okny. U zámku i zahradního pavilonu lze mluvit o palladiánské architektonické inspiraci.

V roce 1844 si hrabě Ervín, zatím ještě svobodný, pádem z koně způsobil těžký úraz, při kterém přišel o nohu. Tvrdou realitu neunesl a v roce 1846 se rozhodl pro odchod ze života.

Po tragické události měl správu panství převzít mladší bratr Bedřich – kněz, který se ovšem nechtěl vzdát  církevní dráhy, takže za finanční odstupné postoupil správu panství nejmladšímu z bratří, Augustu Alexandrovi. Za jeho vlastnictví na zámku vládlo uměnímilovné prostředí a kladl se důraz na vzdělání.

Červená věž – foto Veronika Pincová. Zahradní pavilon – foto Veronika Pincová.

Mezi léty 1846 až 1870 býval téměř každoročním návštěvníkem zámku malíř Josef Mánes, se kterým se v Praze seznámil kněz Bedřich. Seznámení se konalo v době, kdy Josef Mánes prožíval hlubokou osobní krizi kvůli milované Fany Šťovíčkové, se kterou čekal dítě, ale rodina mu nepovolila sňatek. Vztahu nepřála jak matka, tak především sestra Amálie. Bedřich v krizové situaci pozval Josefa Mánesa na zámek do Čech, kde malíř tenkrát pobyl celý rok a intenzivně se věnoval tvůrčí činnosti. V dalších létech pobýval na zámku obvykle několik měsíců a rodina Silva Tarouca měla k němu mecenášský vztah. Zadávala mu výtvarné zakázky, v rámci kterých vznikly (dle starších předloh) rodinné portréty několika generací. Byly to portréty Manuela Telese a jeho manželky, Františka Štěpána a jeho manželky a Augusta Alexandra  a jeho manželky. Mánes portrétoval též hraběnku Leopoldinu, matku Ervína, Bedřicha a Augusta Alexandra. Pro svou výtvarnou činnost využíval Josef Mánes během celého období zahradní pavilon, pro který se zaužívalo pojmenování Mánesův pavilon.

V letech 1852 – 1853 nechal postavit hrabě August Alexandr u zámku novou oranžerii. Vzhledem k tomu, že oranžerie jeho otce Lothara měla necelých 20 let, není jasný důvod výstavby nové oranžerie, ale starší oranžerie byla zbourána. Motiv trifolia, vyplněný aliančním znakem manželů Silva Tarouca, tedy rodu Silva Tarouca a Stolberg-Stolberg nad vstupem do nové oranžerie, navrhl Josef Mánes.

Oranžerie z roku 1853
– foto Veronika Pincová.
Oranžerie z roku 1853
– foto Veronika Pincová.

Kromě výtvarných zakázek pro své mecenáše, ale i svých vlastních tvůrčích záměrů se Josef Mánes věnoval v Čechách p. Kosířem i pedagogické činnosti. Vyučoval výtvarně nadanou rodinu hraběte Augusta Alexandra estetice a výtvarnému umění.

V uměleckém prostředí vyrůstaly tři děti Augusta Alexandra a Isabelly, Henrieta (⁕1856), František Josef II. (⁕1858) a Arnošt (⁕1860). V roce 1867 je vymaloval J. Mánes v jejich dětském pokoji. Jsou zachycené ve věku jedenáct, devět a sedm let, kdy jejich matka byla již tři roky po smrti. Šest let jí suplovala milovaná babička Leopoldinka, rozená Šternberková, která v roce 1870 zemřela. V témže roce byl naposledy v Čechách p. Kosířem  již značně nemocný Josef Mánes, který zemřel v roce 1871.

Mánesův obraz dětí Silva Tarouca z roku 1867.

V následujícím roce 1872 zemřel dětem i otec. Tím domov a celé kulturní prostředí, ve kterém děti vyrůstaly, skončilo. Poručníkem dětí i správou panství byl určený rodinný přítel, Egbert hrabě Belcredi, ze zámku Líšeň u Brna.

Egbert hrabě Belcredi (*1816 † 1894) – Wikipedie.

Od dvanácti let, tedy František od roku 1870 a Arnošt od roku 1872,  studovali na nejprestižnějším internátním gymnáziu v Rakousko-Uherské monarchii, v Kalksburgu u Vídně, kde také maturovali. Po ukončení vysokoškolských studií se dědic velkostatku Čechy p. Kosířem, František Josef II., vrátil domů a pravděpodobně v roce 1882, kdy dosáhl zletilosti 24 let, převzal správu svých statků.

Třetí vojenské mapování probíhalo v Rakousko-Uherské monarchii mezi léty 1869 – 1885, pro Čechy p. Kosířem bylo vypracováno v roce 1876. Vzhledem k tomu, že dědic František Josef II. měl v roce 1876 teprve 18 let, byl tedy nezletilý a ještě nespravoval své statky, je málo pravděpodobné, že by v parku prováděl nějaké změny a úpravy. Stav parku, zachycený na třetím vojenském mapování tedy dokládá podobu parku, kterou zanechal jeho otec, hrabě August Alexandr. Vidíme, že obvodová zeleň na východní a jižní  straně parku zarostla do souvislého lesního porostu. Gloriet pradědy, hraběte Františka Štěpána, byl z lesního porostu přemístěný blíž zámku. Čínský pavilon dědy Lothara v kruhovém květinovém záhonu i původní cestní síť byly v podstatě zachovány. Uprostřed parku je zakreslená zděná obdélníková stavba, která neodpovídá žádné ze tří zahradních staveb postavených mezi léty 1840 – 1853, tedy Červené věži, Mánesovu pavilonu, nové oranžerii u zámku, ale ani oranžerii hraběte Lothara. Současně mapový dokument dokládá kuchyňskou zahradu, která byla již asi 30 let zrušená, z čeho plyne, že nebyla provedená důsledná aktualizace mapového podkladu, čímž má tento mapový dokument sníženou vypovídací hodnotu. Zásadní změnu vidíme v jižní části parku, kde byla původní sádka rozšířená na velkou okrasnou vodní nádrž.

Zámecký park v Čechách p. Kosířem na 3. vojenském mapování. [7 – Openlayers based map viewer created by Moravian Library in Brno. ©Digitalizace AOPK ČR, Laboratoř geoinformatiky UJEP, mapový list 4158_3. ]. Kolorováno Veronika Pincová.

V roce 1882 se oženil František Josef II. a v roce 1885 mladší bratr Arnošt. Oba se s tvůrčím elánem začali věnovat parkovým úpravám na svých statcích. Oba kladli důraz především na  kompozici parku tvořenou vegetací a zabývali se též dendrologickou skladbou parku. Nejstarší architektonické prvky parku, jako gloriet a čínský pavilon, nechal František zbourat a zachoval pouze Červenou věž, Mánesův pavilon a novou oranžerii. Značně zjednodušil síť vycházkových pěšin. Velký rybník ještě zvětšil a poblíž původní čínské kompozice vytvořil na vodním kanálu další, menší rybník. Jeho parková úprava je zachována do současnosti.

Současný stav parku.

Po vzniku 1. republiky si Františkův syn Egbert, budoucí dědic velkostatku, vypůjčil na podnikatelský záměr v cukrovarnictví poměrně značnou částku 400 000 korun. Podnikatelský záměr se nezdařil a v následujícím nepříznivém hospodářském vývoji Egbert nebyl schopný půjčku splácet. Silva Taroucovi byli nuceni dát část zámeckého mobiliáře do dražby. Výnos ovšem nepokryl vzniklé dluhy. Při této dražbě byly prodány dva portréty od Josefa Mánesa, které zobrazovaly první generaci Silva Tarouců v Rakouské monarchii a to Manuela Telese a jeho manželku Johannu Amabilii. Portréty zakoupil továrník Ottahal, majitel nedalekého zámku Náměšť na Hané, kde jsou vystaveny do současnosti.

Portréty manželů Manuela Telese a Johanny Amabilie Silva Tarouca

v zámku Náměšť na Hané – foto Veronika Pincová.

Egbert se potýkal se značnými finančními problémy a do vzhledu parku již nezasahoval.  Po roce 1948 byl zámek znárodněný a sloužil 50 let jako zvláštní internátní škola. Pro návštěvnickou veřejnost byl přístupný pouze tzv. Mánesův sál, což byl společenský sál zámku, dekorovaný galerií portrétů rodu Silva Tarouca, které pocházeli většinou od Josefa Mánesa.

Po ukončení internátní školy byla provedená rekonstrukce zámku a byl instalovaný návštěvnický okruh, dokládající život rodiny Augusta Alexandra. Dobře udržovaný park je veřejně přístupný.

Pohled ze střechy zámku do parku – pohlednice.
Partie u velkého rybníka
– foto Veronika Pincová.
Partie u velkého rybníka
– foto Veronika Pincová.
Přírodní jeskyně v parku – foto Veronika Pincová.

_______________________

[1]
Pravděpodobně šlo o válku s Turky mezi léty 1716-18.

[2]
©1st Military Survey, Section 38, Austrian State Archive/Military Archive, Vienna. Geoinformatics Laboratory, University of J. E. Purkyně-http://www.geolab.cz
Ministry of Environment of czech Republic-http://www.env.cz

[3]
Svobodní zednáři působící v armádě byli nuceni měnit svá místa působení, v důsledku čeho neměli možnost zúčastňovat se tzv. zednářské práce. Z tohoto praktického důvodu byla ustanovena tzv. létající lóže, která se přesouvala spolu s jejími členy. Takovou lóží byla původně klatovská lóže Sincerité.

[4]
Od roku 1846, za správy panství Augustem Alexandrem hrabětem Silva Tarouca,  opakovaně pobýval a tvořil v Čechách p. Kosířem Josef Mánes, kterého přivedl na panství starší bratr Bedřich. Tyto, někdy i tříměsíční pobyty, trvaly celkem 24 let. Silva Taroucové, coby mecenáši, zadávali Mánesovi různé zakázky, v rámci kterých vznikla tzv. rodinná galerie Silva Tarouců. Jeden z obrazů této galerie byl i portrét Františka Štěpána s glorietem, malovaný dle starší předlohy. Další, téměř identický portrét, na kterém je místo glorietu zachycený roh zámku v Čechách p. Kosířem, je vystavený v Moravské galerii v Brně.

Kromě malování rodinné galerie Silva Tarouců Mánes též vyučoval výtvarně nadanou rodinu základům estetiky, výtvarné kompozice, malbě a věnoval se též vlastním, oblíbeným hanáckým námětům. Mánes pobýval a maloval i v několika dalších šlechtických rodinách, např. v Bílovicích u byzantského hraběte Logothettiho, nebo u svobodného pána Koce z Dobřše na zámku Újezd Sv. Kříže.

[5]
Plán je vypracovaný  poněkud neobvykle, sever se nachází dole. Pro lepší srovnání s další mapovou dokumentací je proto uvedený sice opačně, ale se severem nahoře.

[7]
Openlayers based map viewer created by Moravian Library in Brno.
©Digitalizace AOPK ČR, Laboratoř geoinformatiky UJEP, mapový list 4158_3.


Související klíčová slova

Veronika Pincová

Veronika Pincová, 26. 6. 2022

e-mail: vvpincova@seznam.cz

Všechny články autora




Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2022  |  O nás