Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

Motto:

Měl jsem to štěstí, že se mi bylo dáno mít v sobě tolik potřebné trpělivosti a sebekázně, abych už v poměrně mladém věku a poměrně soustředěně naslouchal vyprávění svého dědy, kterým ve mně probudil zájem o historii vlastní rodiny. Měl výhodu, že byl jako státní zaměstnanec v době první republiky pod penzí a mohl poté pobývat téměř 40 let v důchodu. Měl tedy čas a měl chuť.
Ještě ve věku blížícímu se devadesátce mu nečinilo potíže dělat si poznámky, psát si  deník, a naopak mu činilo radost sestavovat svůj rodokmen a zapisovat si historky tradující se v naší rodině a o naší rodině.
Díky jeho zápiskům znám také pražské památky viděné jeho očima před čtyřiceti lety. Znám i tehdejší  hospody, kavárny a vinárny, jejich otevírací dobu, ceny a úroveň jídla i kvalitu podávaného piva a vína. Mohu si nalistovat, kdo tyto podniky v minulosti navštěvoval, jaké příběhy se tam odehrávaly, znám místní “drby”, protože tehdejší hostínští a štamgasti bývali studnou vzpomínek a příběhů. A historie pohostinského zařízení, kde právě seděl, dědu vždy také velmi zajímala. Jeho poznáky jsou poměrně obsáhlé, protože jako správný poutník musel po celodenní štrapáci prakticky denně někde zakotvit, spočinout, posilnit se na další den.

Méně štěstí jsem měl u prarodičů z otcovy strany, kteří sice rádi a poutavě vyprávěli, ale neradi psali. To, co mi vyprávěli, mám pouze v hlavě, která je děravá, což cítím obzvláště silně při přepisování jejich vzpomínek. Stejně silně vnímám i fakt, že této formě zachycení střípků z minulosti chybí autentičnost.
Kolikrát jsem litoval, že tehdy neexistovaly diktafony a že filmová kamera byla nedostupnou věcí, stejně tak jako neexistovaly digitální fotoaparáty. Staré fotografie jsou zajímavé, ale v současnosti k nim zase chybí člověk, který by nad nimi mohl vzpomínat a byl si jistý kdo je na nich kdo.
Dnešní doba má prostředků tohoto druhu zase nadmíru, ale jsou někdy využívány ke zcela jiným účelům. Vždy bylo a je mým (a nyní i naším) cílem tyto dvě roviny propojit. Použít moderních prostředků k zachycení věcí minulých a postupně nenávratně mizejících.
Na pozadí vyprávění svých předků jsem získal jakýs takýs obraz o době, ve které žili, kterou prožívali, dovedu si představit jak se oblékali, tuším kam se chodili bavit, s kým se stýkali atd. Seznámil jsem se však jen s historii své vlastní rodiny respektive rodu. Tyto informace mi těžko mohl předat učitel dějepisu ve škole, to je jasné. Ale on mi nepředal ani ty ostatní, řekl bych veřejné, důležité pro zasazení generací na generaci předávaných prožitků privátních do kontextu příběhů obecních, regionálních, zemských nebo evropských, jak zeměpisných, tak časových. Dějepis se pravda vyučoval, ale jak a co?  Byla to jen nuda, nuda a zase nuda špikovaná nařízenými ideologickými neslysly? Asi ano. Kdo narazil na výjimky, může mluvit o štěstí, na které možná vzpomíná dodnes.

Já osobně jsem měl to štěstí setkat se s paní Amálií Schwarzenbergovou (rozenou Lobkowiczovou z dolnobeřkovické větve). Bylo to v době, kdy jsem četl knihu o jejím manželovi „Český šlechtic František Schwarzenberg“, kterou napsal Vladimír Škutina.
Poprvé vyšla v době, kdy oba (Vladimír Škutina i František Schwarzenberg) žili ještě v exilu – v roce 1989 v Zürichu v nakladatelství Polygon. U nás poté v roce 1990 jako 6. svazek nakladatelství Alexandra Tomského. Mně se ale kniha dostala do rukou až koncem 90. let.

Po dokončení knihy Vladimír Škutina napsal: „Po dvouletém skoro denním styku osobním, písemném, telefonickém či zvukově-záznamovém je tedy kniha dokončena. Jestli jsem na počátku Františka Schwarzenberga obdivoval a vážil si ho, skláním se dnes před ním jako před velkým učitelem lidskosti a tolerance. Utvrdil jsem se ve víře, že to přece jen není všechno úplně prohrané. Že stojí za to být a zůstat Čechem uprostřed chaotického světa, že i v surovém a nahlodaném světě je krásné zůstat člověkem“.

V některých pasážích knihy hovoří František Schwarzenberg o své rodině a předcích, v jiných o příslušnících ostatních šlechtických rodů, se kterými se pravidelně stýkal. Díky tomu znal mnoho věcí takříkajíc „ze zákulisí“.
Útržky jeho vzpomínání byly někdy zkratkovité, a právě proto mě vyprovokovaly k pátrání po podrobnostech. Měl-li tam krátkou kapitolku Potomek Jiříka Poděbradského, chtěl jsem vědět kudy ty cesty k němu vlastně vedly, protože už samo zjištění, že potomci Jiřího z Poděbrad žijí mezi námi, pro mě bylo tehdy velmi překvapující. To nás ve škole opravdu neučili.

Z knihy jsem zjistil pro mě další překvapující skutečnost, a to, že paní Amálie Schwarzenbergová, se kterou si povídám, je přímým potomkem české a uherské královny Marie Terezie.
Nešlo mi tenkrát do hlavy, jak se vlastně příslušník rodu Lobkowiczů může stát potomkem Habsburků. Řekla mi tenkrát: „O tom byste si lépe popovídal s manželem. Ten o tom dovedl vyprávět celé hodiny“.
Bohužel zemřel v roce 1992 a já věděl, že už se s ním nikdy nesetkám. Ale v knize byly stále k dispozici informace, které mě lákaly. Abych lépe pochopil souvislosti, začal jsem si tenkrát dělat díky této knize své první neumělé rodokmeny, kreslené tužkou na papír – přesně tak jak jsem byl zvyklý od dědy. Chtěl bych touto cestou poděkovat paní Amálii Schwarzenbergové, že mě svým přijetím, laskavostí i povzbuzením přivedla k tomu, že jsem se o tyto věci začal blíže zajímat.

Sestavení rodokmenů byla tenkrát dost složitá práce (alespoň pro mě). Neexistovaly prameny dostupné na Internetu, každou knihu, potřebnou k posunu vpřed, jsem musel řádně prostudovat, a často byl výsledkem práce třeba jen jeden údaj, jedno chybějící datum.
Genealogických příruček bylo jak šafránu, většinou byly nedostupné, ale mě to bavilo a lákalo; bylo to jako objevování pokladu. Někdy jsem si připadal jako blázen při honbě za ověřením třeba jednoho data narození. Však se také tak se na mě v rodině často dívali. Ale stále více a více mě překvapovaly souvislosti, které by člověk pod strohým výčtem jmen a dat nečekal.

Shodou okolností jsem v té době ztratil nedobrovolně zaměstnání, které jsem si sám pro sebe vymyslel (ale to je jiná kapitola). Okoušel jsem pocity nezaměstnaného člověka. Nic moc. Ale všechno špatné je pro něco dobré. A já jsem zkrátka tento půlrok využil nejen k hledání nového zaměstnání, ale vyplnil ho také pro mě tehdy jedinou možnou činností: deset až dvanáct hodin denně jsem do vlastní databáze doplňoval jména šlechtických rodů, spojoval jejich příslušníky, připisoval děti, ověřoval rodiče a prarodiče atd. Podařilo se mi tak postupně vytvořit ve svém počítači databázi obsahující několik tisíc jmen a dostal jsem se ve svém pátrání až na samý úsvit českých a evropských dějin. Tu jsem byl v osmém století, tu v patnáctém, tu v současnosti.
Překvapivě jsem zjistil, že mezi potomky českých Přemyslovců patří kromě jiných i několik amerických prezidentů, mezi nimi také rodina Bushových. Tuto informaci jsem předal médiím a po rozhovoru v televizi NOVA na toto téma jí převzala řada evropských i světových agentur.

V roce 2002 se mi podařilo iniciovat natočení televizního dokumentu Potomci Přemyslovců aneb tradice zavazuje k němuž jsem napsal námět a spolu s režisérem filmu Janem Soukupem se podílel na scénáři.
Měl jsem to štěstí, že jsem při natáčení mohl osobně poznat příslušníky některých českých šlechtických rodů. Setkávání s nimi bylo velmi příjemné, inspirující, a od mne možná příliš troufalé, protože nejsem historik, spíše dokumentarista. Jedná se celkem o nesdělitelnou zkušenost.
Jsou to normální lidé ale přeci jen mají něco navíc. Nenazýval bych to v dnešní době výhodou, spíše odpovědností.
Jsou potomky starých historických rodů. Myslím si, že díky tomu mají v sobě prostřednictvím svých předků zakódovanou historickou zkušenost, kterou běžné občanské rody nemají a ani mít nemohou, neboť většina z nich zná své předky nejvýše do třetího, čtvrtého kolena. U nich se dají předci dohledat až k samému známému počátku. Šlechtic své předky zná. Zná je proto, že byli odedávna lidmi známými, proslulými, slavnými, ať už v dobrém či ve zlém.
Šlechtici, se kterými jsme natáčeli, byli vždy včas tam, kde měli být, připraveni a soustředěni na natáčení, byli vtipní a věci říkali na rovinu:

“Otec vždycky říkal, že existují jednak normy zákonné, které upravují vztahy ve společnosti mezi lidmi, a na druhé straně je obrovský prostor ještě takové té mravnosti, etiky, toho slušného chování. A vždycky to uváděl na příkladu, že křesťanská mravouka uvádí sedm hlavních hříchů: pýcha, lakomství, smilstvo, závist, nestřídmost, hněv a lenost, a všechny tyto neřesti vlastně nejsou v trestním řádu světské legislativy. Ale kdybychom je nedodržovali, tak nejsme slušní lidé.”
(Zdeněk Sternberg)

“A jsme bohužel dneska ne příliš bohatá, zaostalá, velmi malá a dosti nezajímavá země uprostřed Evropy. A abychom se z toho dostali, musíme nejdříve začít pracovat na sobě a na té zemi. Ale to bude ještě nějaký čas trvat.”
(Karel Schwarzenberg)

“Já neudělám nic, co by nebylo v souladu s vírou, řádem a mravností. A těch nemravností se dělá tolik, dennodenně a na každém kroku… A lidi si ani neuvědomují, že je to nemravné, protože o mravnosti a nemravnosti nikdy nic neslyšeli. A jsou to páni velice vysoko nahoře. A nikdy neuvažovali, co je mravné a co je nemravné. Mrav se totiž nadá definovat. Definujte mravy! To se nedá.”
(Josef Kinský)

Noblesa, takové zapomenuté slovo. Nepoučovali, ale člověk by zkrátka netípnul v jejich přítomnosti cigaretu tam, kde se to nesluší. Nepřikrašluji, těch deset dní natáčení s nimi takových bylo. V dnešní době – bohužel stále se zvyšujícího vykrucování, mlžení, upadající morálky, vzájemných výčitek a přehazování si odpovědnosti – skvělé okamžiky. Díky za ně.

Chtěl bych mít to štěstí, aby se mi podařilo k příběhům, faktografickým článkům a historickým výletům získat autentické názory, poznámky, zkušenosti, ale i vlastní příběhy od příslušníků toho či onoho rodu. Protože kdo jiný než oni, členové historických rodin, by měl mít právo na svůj pohled na dějiny této země, potažmo dějiny Evropy.
Povzbuzují mě v tom slova Arnošta Waldsteina:
„Mnoho zmizelo během posledních dvou století – bohužel nejen věci překonané, anachronické, ale také trvalé hodnoty, které bychom teď naléhavě potřebovali. Tyto hodnoty musejí být znovu hledány a uváděny do našeho myšlení a jednání. Proto se musí lidé mnoho učit v dějinách a z nich znovu vybírat již existující poklady zkušeností. Jsem přesvědčen, že my ze starých rodin, bychom mohli přitom účinně pomáhat, i když nás k tomu nikdo oficiálně nevyzývá.“

Myslím si, že to ale vůbec není záležitost šlechtických rodů. Možná, že se všichni, které to zajímá, můžeme společně zamyslet nad tématy, dnešní době zdánlivě nic neříkající, jako je mravní a morální odpovědnost našeho původu, hrdost na minulost předků, přiblížení a zobecnění dějů dávno minulých pro současnost. Zkusme se zamyslet nad pojmy slušnost, morálka, poctivost, hrdost nad sebou samým, přirozená odpovědnost ke svěřenému majetku.

Tedy: ptejme se teď hned těch nejdříve narozených příslušníků našich rodů na jejich příběhy, poznatky, zkušenosti, vzpomínejme s nimi nad starými fotografiemi, zachyťme na filmový pás či magnetofonový záznam jejich podobu a hlas. Využijme k tomu těch nejmodernějších prostředků, které nám tato uspěchaná doba dává k dispozici.
Lidé budou jednou zahlceni rychlostí, zdánlivou atraktivitou nejrůznějších forem zábavy, a začnou hledat své kořeny, začne je zajímat odkud vyšli, co činili jejich předkové apod. Snad jednou zatouží neopakovat beraním způsobem tisíckrát opakované, historicky doložené chyby. Buďme na tuto dobu připraveni, protože – a nyní si opět pomohu citováním Arnošta Waldsteina: “Vše co děláme nebo neděláme, musíme ospravedlnit v očích našich předků a v očekávání našich potomků”.

Rád bych některé pasáže z výše zmiňované knihy Český šlechtic František Schwarzenberg připomenul i čtenářům tohoto magazínu. A pro názornost, tam kde to bude vhodné, bych si ji dovolil je rozšířit o grafické zpracování daného. Vždy, když jsem četl knihu nebo viděl film, kde vystupovaly autentické historické osoby, cítil jsem se trochu nesvůj, neboť jsem se pořádně nevyznal ve spletitosti jejich vztahů. Možná, že přikládané rodokmeny pomohou i ostatním lépe se orientovat.
Snad se nám spolu s Pavlem Loužeckým podařilo po řadě pokusů najít odpovídající formu pro tuto prezentaci na internetu.

Dlouho jsem hledal spojující motiv pro české a evropské šlechtické rody. Blížící se významné výročí narození Karla IV. mi napovědělo. Jeho potomky, podle mých zjištění, jsou příslušníci mnoha těchto rodů, on sám je zase potomkem mnoha starých rodů z úsvitu evropských dějin. Stane se naším středem: bude doba před Karlem IV. a po něm.

Převzato z Pozitivních novin, www.pozitivni-noviny.cz

Drocár Jan, 27. 10. 2004

e-mail: sefredaktor@historickaslechta.cz

Všechny články autora