Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„Potřeba české šlechty vyjádřit svůj postoj k německé okupaci i na zbývajícím území české republiky pokračovala. Ve čtvrtek 7.9.1939 byla na schůzi výboru Národního souručenství veřejně prezentována třetí deklarace: "Prohlášení české a moravské šlechty v září 1939". Přečtení projevu bylo přijato výborem se všeobecným souhlasem a potleskem. Podpisy pod touto deklaraci byly poté získávány jednotlivě - platil zákazu sdružování občanů.“ Zobrazit celý citát »

Třetí šlechtická deklarace ze září 1939



Japonský císař

26. 5. 2020 | PhDr. Jiří Janoš | Autor píše

Patří japonský císař mezi představitele aristokracie
v „západním“ slova smyslu?

Pro Japonce proběhl rok 2019 ve znamení korunovaného  nového císaře. Evropy se tato událost v podstatě vůbec netýká, ale přesto by se z ní mohla stát dobrá příležitost k tomu, uvědomit si, jak propastný je rozdíl mezi západní a japonskou civilizací a jak si přesto lidé v Evropě stále často myslí, že japonský císař je někdo ve stylu britské královny.

Evropská šlechta vzdala hold novému „Nebeskému vládci“ Japonska

Bombastický obřad císařského „nástupu do funkce“ (sokui no rei), do něhož japonský stát investoval v říjnu 2019 v přepočtu víc než dvě miliardy Kč, byl kromě účasti 35 prezidentů zaštítěn také leskem předních zástupců evropské aristokracie: belgického, dánského, švédského a španělského krále, korunních princů z Dánska a Norska a také prince Charlese. Nový císař Naruhito si tak mohl užívat nejen pocitu, že v současnosti je právě jeho vládnoucí dynastie tou vůbec nejdéle vládnoucí, ale navíc i toho, že je součástí globální celosvětové aristokracie. A nemůže být pohyb o tom, že japonský císařský dvůr velmi prahne po tom, aby byl císař Naruhito ve světě pokládán za „urozeného“ i v západním slova smyslu.

Na první pohled to vypadá naprosto logicky. Vliv dědičných aristokratických rodů v celosvětovém měřítku klesá, a tak se jejich příslušníci navzájem scházejí a podporují. S Japonskem je to ale trochu složitější – dějiny japonského císařského rodu rozhodně nejsou obdobou dějin velkých evropských panovnických rodů, jako byli například Habsburkové. Zásadní rozdíl spočívá už v označení jeho funkce. V japonštině je tradiční titul japonských panovníků tennó, což v překladu znamená „Nebeský vládce“. Odkazuje se tím na japonské mýty, z nichž vyplývá, že údajný první císař Džimmu byl s odstupem pěti generací přímým potomkem bohyně slunce Amaterasu.

Japonská „císařská“ éra začala podle mýtů v roce 660 před n. l., historická éra ale začíná až o 1 200 let později

Bohyně Amaterasu žila s ostatními božstvy na Vysoké nebeské pláni, odkud jako první na naši Zemi (na ostrov Kjúšú) sestoupil její vnuk Ninigi a oženil se zde s velmi krásnou dcerou jednoho pozemského božstva. Protože si ale nechtěl vzít za ženu zároveň i její nehezkou sestru, tchán za trest zbavil jejich děti nesmrtelnosti. Ninigiho pravnuk Džimmu se pak stal prvním japonským císařem a všichni jeho údajní potomci až po Naruhita se tak hrdě hlásí k tomu, že jsou potomky božstev, byť ne nesmrtelnými.

Dějiny císařského rodu založené na mytologii vycházejí z jediného zdroje: údajů v kronikách Kodžiki (dostupné i v českém překladu) a Nihonšoki z 8. století. Na jejich základě byl stanoven „přesný“ soupis všech císařů od prvního Džimmua až po Naruhita s pořadovým číslem 126. Kroniky přesně uvádějí i den, kdy dynastie byla založena: je to lunární Nový rok v roce 660 před n.l., a protože ten tehdy v přepočtu na moderní sluneční kalendář připadl na 11.února, slaví se 11.únor v Japonsku i v současnosti jako státní svátek a den pracovního klidu s označením „Den založení říše“.

Komiks k Naruhitově korunovaci –  překlad japonského textu: Tennóové (= císařové) následují jeden za druhým v kontinuitě, která vychází z mýtů”. Současný 126. císař Naruhito se narodil 23.2.1960, první Džimmu podle mýtů 2671 let před ním – 13.2.711 př. n. l. Komiksová ilustrace k Naruhitově korunovaci – doslovný překlad japonského textu (vpravo): Tennó je mytická bytost (vlevo): Právě to, že Japonsko je zemí založenou na mýtech, které nemají žádné racionální vědecké vysvětlení,
dělá Japonsko Japonskem.

Za císařem Naruhitem, který je císař/tennó/s pořadovým číslem 126, jsou na obrázku vlevo vyobrazeni všichni jeho předchůdci a na obrázku vpravo je za ním vyobrazen mytický panovník Džimmu (tennó/císař s pořadovým číslem 1).

♣♣♣

Je zde ale jeden problém: historici a archeologové pokládají obě kroniky za pozoruhodné literární památky, které ale mají velmi nízkou faktografickou hodnotu. Vědci mají několik teorií o vzniku japonského státu, ale jednoznačně odmítají možnost, že by japonské císařství mělo svůj počátek již v 7. století před n. l. Nejsou pro to ani nejmenší důkazy archeologické, ani neexistují žádné odkazy v cizích (např. čínských) kronikách.

Vědci se shodují v tom, že ve 3. až 6. století n. l. válčilo o moc nad Japonskem několik rodů, a vítězem byl zřejmě ten, jehož rodovým božstvem byla bohyně Amaterasu. V době kolem roku 500 jej reprezentoval muž jménem Keitai. Je možné, že právě on je opravdovým zakladatelem dnešní dynastie, ale první bezpečně doloženou historickou osobou je až Keitaiův vnuk Bidacu, který vládl v letech 572-585. Podle kronik je to až třicátý císař v pořadí po prvním Džimmuovi.

Japonská  vláda podporuje císařský dvůr v jeho tvrzení o historičnosti všech 126 císařů

V období 1192-1868 vládli v Japonsku vojenští vládci (převážně tzv. šógunové) a ti se o mytické císaře ani o bohyni slunce nezajímali. Po roce 1868 ale došlo k restauraci císařské moci a novověkým císařům posloužily obě kroniky z 8. století jako jediný zdroj oficiálních údajů o nejstarších dějinách Japonska i jako základ školní výuky. Po prohrané válce v roce 1945 sice kroniky tuto funkci ztratily, ale současný Úřad pro správu císařského dvora Kunaičó stále trvá na plné historičnosti všech nejstarších císařů, včetně prvního Džimmua. Dalo by se proto čekat, že při události, jakou byla korunovace v roce 2019, se mohou rozpory mezi vědci a císařským dvorem stát zdrojem různých problémů. K ničemu takovému ale kupodivu nedošlo.

Císař Naruhito obřadně přebírá 1. května 2019 dva ze tří darů (meč a šňůru s klenoty), které bohyně slunce Amaterasu odkázala svým potomkům

Přestože císař nemá podle ústavy z roku 1947 žádnou stání funkci, vláda se ve sporu mezi vědci a úřadem Kunaičó postavila jednoznačně za názor císařského dvora a oficiálně označila císaře Naruhita za 126. člena dynastie, která vznikla před 2 780 lety. A ve znamení této „stošestadvacítky“ také v roce 2019 probíhalo veškeré oficiální zpravodajství z Naruhitovy korunovace po celém světě – naši zemi nevyjímaje. Mytickému Džimmuovi s pořadovým číslem jedna tak byl de facto udělen statut historické osoby – přestože o jeho ne-existenci nikdo nepochybuje.

V roce 1889 se Japonsko stalo císařstvím, přestože panovník si ponechal tradiční titul tennó = nebeský vládce

Obraťme se ale nyní k otázce, co mohou mít japonští panovníci s kořeny na Vysoké nebeské pláni společného s evropskými císaři. Tento problém se objevil poměrně nedávno – v druhé polovině 19. století, kdy se Japonsko začalo otevírat západní civilizaci. Japonci si tehdy uvědomili svou obrovskou zaostalost a rozhodli se, že ostatní svět co nejrychleji doženou. Zároveň se začala objevovat hesla propagující nezbytnost „odchodu“ Japonska z Asie a odpoutání se od ještě zaostalejších sousedů. Japonci začali hledat vhodné vzory, a nejvíc je zaujaly konstituční monarchie typu Rakousko-uherského císařství nebo Německého císařství. A císařský systém státního zřízení tehdy ještě měla také Čína. V první ústavě z roku 1889 se proto Japonci rozhodli pro nový oficiální název Velké japonské císařství.

Byl zde ale malý háček. Státní zřízení ve stylu císařství nebylo ani v nejmenším kompatibilní s tradičním názvem japonského panovníka, který byl a je i nyní tennó, v překladu „Nebeský vládce“. Zatímco v Evropě (ale také třeba v Číně) se mohli u moci střídat panovníci z různých rodů, v Japonsku to bylo zcela vyloučené. Dynastie tennóů, vycházející z prapředků na Vysoké nebeské pláni byla „jediná, věčná a nikdy nepřerušená“.

Zdánlivě neřešitelný slovní rébus japonští zákonodárci tehdy vyřešili bravurně: v japonském textu ústavy ponechali titul tennó, ale pro styk s okolním světem zavedli závazný překlad emperor, Kaiser, císař atd. – přestože v japonštině se pro rakouského nebo čínského císaře vždy užívá úplně jiné slovo kótei. Císařů (kóteiů) může být mnoho, ale tennó je jen jeden – ten japonský. Pokusy o kompatibilitu mezi termíny tennó a císař přinášejí dodnes velké potíže, a do budoucna je zřejmě možné jen jedno řešení: užívat slovo tennó i v cizích jazycích. Tím by ale Japonci možná přišli o volnou vstupenku mezi západní aristokracii.

První japonská ústava byla slavnostně vyhlášena 11. února 1889 – tedy v přesně v den, kdy se o 2549 let dříve vlády nad Japonskem údajně ujal mytický Džimmu. Císař v ní byl označen za „posvátného a nedotknutelného“ vládce, takže podle řady historiků se tehdy Japonsko spíš než konstituční monarchií stalo ústavně řízenou monarchií, v níž císař stojí nad ústavou. Ústava z roku 1889 vymezila i nová pravidla pro japonskou dvorskou aristokracii, ta se v mnohém přiblížila evropské šlechtě. Z evropského práva byla ale do ústavy převzata i řada předpisů, které výrazně ovlivnily další chod japonské společnosti. V rámci tzv. Salického práva tak byl převzat nástupnický systém, podle něhož se panovníkem nemůže stát žena, přestože v minulosti to v Japonsku bylo možné. Mezi stovkou historicky reálných císařů (tennóů) bylo deset žen.

Na počátku historické éry vládla v Japonsku dvorská aristokracie

V počátcích japonské historické éry se od 7. století aristokracie dělila podobně jako v Číně na dvorskou a vojenskou, přičemž prestiž té vojenské byla výrazně nižší. Zlatým věkem dvorské aristokracie byla éra Heian (doslova „Období míru a klidu“) v letech 794-1185. V císařském hlavním městě Heiankjó (později přejmenovaném na Kjóto) tehdy vznikl zcela originální, ale naprosto uzavřený svět, jehož zvláštností bylo téměř rovnoprávné postavení žen s muži. Urozené ženy mohly dědit a vlastnit rozsáhlé pozemky a další majetek, měly dobrý přístup ke vzdělání a vedly uvolněný sexuální život. Mnoho žen se věnovalo literatuře a některá z jejich děl jsou dodnes živá a překládaná. Na rozdíl od Číny, kde bylo možné postoupit na společenském žebříčku složením úřednických zkoušek, v Japonsku byly všechny funkce výhradně dědičné. Svět japonské aristokracie tak byl v podstatě uzavřený – podobně jako v Evropě.

Sedm století vlády vojenských vládců – šógunů

Na menší vojenské rody vykonávající strážní službu na severu hlavního ostrova Honšú pohlíželi aristokraté u císařského dvora dlouho s despektem, od konce 11. století se ale situace začala měnit. Japonsko zachvátily boje mezi několika rodovými klany a konečný vítěz Joritomo z rodu Minamoto se v roce 1192 stal prvním vojenským vládcem – šógunem. Císařové a zbytky dvorské šlechty pak dalších téměř 700 let žili dál v Kjótu, ale jejich faktická moc byla až na výjimky téměř nulová. Až do roku 1868 moc nad Japonskem měli v rukou příslušníci několika dynastií vojenských vládců, kteří v některých údobích užívali také jiných titulů než šógun. Ti sice uznávali formální svrchovanost císařů, ale jinak se opírali o samuraje – vojenskou aristokracii, jejíž vrchol tvořilo několik desítek tzv. daimjóů, ovládajících rozsáhlá území a sídlících na opevněných hradech.

Systém centralizované vojenské vlády se ale zhroutil v letech 1467 – 1590, za tzv. Éry válčících provincií. V této době byly vybojovány stovky bitev, a definitivně pak Japonsko znovu sjednotil až v roce 1603 Iejasu z rodu Tokugawa. Za vlády patnácti šógunů z této dynastie se pak v následujících letech do roku1868 život v Japonsku od základů změnil. Nastalo dlouhé období míru a samurajové jakožto představitelé vládnoucí vojenské aristokracie se z nepříliš kultivovaných válečníků proměnili ve vládní úředníky, kteří byli nuceni získat alespoň základy vzdělání. Sídlem šógunátní vlády Tokugawů bylo Edo (dnešní Tokio), zatímco císařové s hrstkou dvořanů sídlili nadále v 500 km vzdáleném Kjótu. Formálně sice uváděli nové šóguny do úřadu, ale jinak se propadali víc a víc do bezvýznamnosti. Na počátku 19.stolet už mnozí Japonci ani nevěděli, že kromě šóguna existuje také nějaký císař.

Návrat moci do rukou císařů v roce 1868

Obrat nastal kolem roku 1850, kdy se Japonsko po létech izolace začalo pod nátlakem otevírat okolnímu světu, ale mnozí samurajové nesouhlasili s tím, že šógunátní vláda jedná s cizinci. Zejména samurajské rody na západě Honšú a na Kjúšú začaly požadovat návrat moci do rukou císaře. V listopadu 1867 dosáhla císařská strana prvního úspěchu: donutila posledního šóguna, aby se vzdal úřadu a předal své pravomoci tehdy 15letému císaři, který je nyní znám pod posmrtným jménem Meidži. Ten pak 3. ledna 1868 vyhlásil v Kjótu restauraci císařské moci a začátek nové éry Meidži („Osvícená vláda“)

Předání moci ale nakonec nebylo tak jednoduché. Poslední šógun 17. ledna 1868 svou rezignaci odvolal, s asi 15 000 samuraji zaútočil na Kjóto a pokusil se přimět císaře, aby se opět stáhl do ústraní. Císař ale ze samurajů, kteří ho podporovali, zformoval císařskou armádu, která v červenci 1868 dobyla dnešní Tokio. Po porážce v poslední velké bitvě na severu Honšú v říjnu 1868 pak zbytky šógunova vojska odpluly mimo tehdejší japonské území na ostrov Ezo, kde šógunův admirál Enomoto vyhlásil v prosinci 1868 nezávislou Republiku Ezo a nechal se zvolit jejím prezidentem. Poté, co v červnu 1869 republika kapitulovala, byla restaurace císařské moci definitivně završena. Ostrov Ezo pak byl přejmenován na Hokkaidó a připojen k japonskému císařství.

V roce 1872 bylo vyhlášeno nové rozdělení společnosti do čtyř nových skupin. Nejvýš stál císař a členové jeho rodiny, pak byla vyšší šlechta kazoku (veškerá dvorská aristokracie kuge + tzv. daimjóové v čele největších územních celků + samurajské rody, které získaly zásluhy v bojích proti šógunovi v letech 1868-1869 ), nižší šlechta šizoku (všichni samurajově s výjimkou těch, kteří byli zařazeni mezi kazoku) a obyčejní lidé heimin. Nejvíce postiženi a degradováni byli přirozeně samurajové. Podle ústavy z roku 1947 pak ale byla veškerá aristokracie zrušena, a výsadní postavení si dodnes podržel jen císař a jeho nejbližší rodina.

Japonsko pod vlivem mýtů o bohyni Amaterasu a císařského šintó

Zatímco první novodobý císař Meidži začal budovat nové Japonsko jako „božskou zemi“ pod zásadním vlivem císařského šintó s mýty o bohyni Amaterasu, po jeho smrti roku 1912, začal tento vliv slábnout. Zato jeho vnuk Hirohito (dnes se ale o něm v Japonsku mluví výhradně pod jeho posmrtným jménem jako o císaři Šówovi), který se stal císařem v roce 1926, se vnitřně plně ztotožnil s představou, že se stal panovníkem, který zdědil duchovní autoritu svých předků vycházející z kultu bohyně Amaterasu.

Hirhito se stal horlivým propagátorem ideje Hakkó ičiu, která se poprvé objevila v kronikách z 8. století. Doslovný překlad zní „Osm koutů /ve smyslu všechno/ pod jednou střechou“ a původně to byla výzva mytického Džimmua ke sjednocení Japonska. Hirohito ji ale začal interpretovat v mnohem širším významu: „Celý svět pod jednou (japonskou) střechou“. O tuto ideu pak opíral svou představu, že Japonsko je předurčeno k tomu, aby se stalo středem celého světa (nejen Asie) a ukazovalo cestu všem národům. A myšlenky císařského šintó pak hrály důležitou roli v průběhu japonských agresívních bojových akcí za druhé světové války.

Hirohito po válce veřejně pronesl  Deklaraci člověčenství, ale roli nebeského vládce (tennóa) pro sebe a potomky udržel

Po roce 1945 si vítězní Američané dali za cíl přivést poraženou zemi na cestu parlamentní demokracie. Nabízela se možnost vyhlásit republiku, zrušit úřad císaře, Hirohita postavit před soud a případně jej s dalšími válečnými zločinci popravit. Američané ale rozhodli jinak. Zrušili císařství jako státní útvar, ale Hirohita bez soudu omilostnili a jeho dynastie mohla pokračovat. Na přání Američanů Hirohito 1. ledna 1946 veřejně v rozhlase pronesl svou proslulou „deklaraci člověčenství“ (ningen sengen). Její text byl ale formulován tak dovedně, že osobního vztahu k bohyni Amaterasu jako svému přímému prapředkovi se v něm nezřekl.

Císař Naruhito a císařovna Masako v bohatě zdobených osmibokých trůnních altánech takamikura
a mičódai při obřadu sokui no rei 22. října 2019

V ústavě z roku 1947 si císař neudržel ani postavení formální hlavy státu a jeho funkce byla označena bezobsažným termínem šóčó – „symbol jednoty národa“. Přesto byla tato ústava pro císaře Hirohita velkým vítězstvím a darem od Američanů. Ne snad proto, že je v anglickém textu ústavy nadále označován jako emperor. Ale kvůli tomu, že mu v japonském znění zůstal zachován titul tennó – „nebeský vládce“, takže si udržel klíčovou roli hlavy státního šintoismu. To pro něj bylo naprosto klíčové. Oficiální název se z „Velkého japonského císařství“ se změnil na Nippon koku – „Japonskou zemi“ (oficiální překlady pro zastupitelské úřady jsou jen Japan, Japonsko atd.). Poválečným císařům to ale rozhodně nevadí. Jakožto nebeští vládcové žádné „císařství“ nepotřebují, a tak se po roce 1947 vlastně nic nezměnilo. Dokonale to potvrdily i korunovační obřady v roce 1990 a 2019.

Korunovace bez koruny a intronizace bez trůnu

Závěrem se ještě vraťme ke korunovaci, resp. intronizaci císaře Naruhita v roce 2019. Oba termíny je třeba brát s rezervou, protože japonští panovníci nikdy žádnou korunu neměli a koruna také nikdy nebyla symbolem jejich moci. A k tradičním atributům japonských tennóů nepatří ani trůn nebo „dosednutí“ na trůn. Tradičními symboly moci japonských císařů jsou tři dary bohyně slunce Amaterasu vnukovi Ninigimu: posvátné bronzové zrcadlo, meč a šňůra s klenoty. V moderní době zůstává zrcadlo trvale uschováno v hlavní šintoistické svatyni v Ise a fyzicky se při korunovaci předává pouze meč a šňůra s klenoty – obojí důkladně zabalené, aby si je mohl prohlédnout pouze císař a nejvyšší šintoističtí kněží.

Rekonstrukce lůžka připraveného pro tennóa/císaře při přísně utajovaném posvátném obřadu daidžósai, který císař Naruhito absolvoval v noci ze 14. na 15. listopadu 2019 jako závěr a vyvrcholení všech intronizačních obřadů.

Nástup nového úřadu k moci provázely od nejstarších dob (zachovaly se údaje již ze 7.století n.l.) dva hlavní ceremoniály: převzetí tří darů od bohyně a především přísně utajovaný císařův soukromý rituál „daidžósai“, během něhož  by císař měl vstoupit do bezprostředního kontaktu s duchem Amaterasu a jeho tělo by se mělo stát „vtěleným božstvem“. Je tedy zřejmé, že s korunovací v západním smyslu tyto obřady nemají nic společného. Za vlády šógunů se o císařské a šintoistické obřady nikdo po dlouhá staletí nezajímal. Po restauraci císařské moci se ale všechno změnilo, a tak se již korunovace císaře Hirohita v letech 1926-1927, stala velkolepou bombastickou záležitostí, jakou Japonsko nikdy předtím nezažilo.

V období americké okupace v letech 1945-1952 byl vliv státního šintoismu značně omezen, ale pak začal opět narůstat. Zároveň nabývalo na síle postavení císařského úřadu Kunaičó i samotného císaře. To vše se odrazilo na průběhu korunovace Hirohitova syna Akihita v roce 1990 i vnuka Naruhita v roce 2019. Pro obě se stal předlohou formát z Hirohitovy předválečné korunovace a obě se odehrály plně v duchu státního šintoismu.

V období americké okupace v letech 1945-1952 byl vliv státního šintoismu značně omezen, ale pak začal opět narůstat. Zároveň nabývalo na síle postavení císařského úřadu Kunaičó i samotného císaře. To vše se odrazilo na průběhu korunovace Hirohitova syna Akihita v roce 1990 i vnuka Naruhita v roce 2019. Pro obě se stal předlohou formát z Hirohitovy předválečné korunovace a obě se odehrály plně v duchu státního šintoismu.

Korunovace v roce 2019

Korunovace císaře Naruhita sestávala ze tří hlavních a více než deseti menších obřadů, které se konaly v období od 1. května do 15. listopadu 2019. Prvního května císař obřadně převzal dary od bohyně Amaterasu a zároveň vyhlásil počátek nové éry nazvané Reiwa. Tímto aktem se formálně ujal úřadu, takže krátce poté mohl vyslal z Tokia poselstvo ke Džimmuově údajnému hrobu v Kašihaře poblíž Nary, aby o tom 10. května informovalo ducha mytického prvního císaře, a zároveň mu oznámilo termíny konání obou dalších hlavních obřadů.

22. října se pak uskutečnil oficiální veřejný obřad sokui no rei („Obřad nástupu do funkce“) za účasti japonských politiků a zahraničních hostů, mimo jiné i Andreje Babiše s manželkou. Naruhito přitom vstoupil do takamikury (jakéhosi osmibokého bohatě zdobeného „altánu“ s trůnem uprostřed a pronesl pozdravnou řeč. Jeho manželka přitom byla vedle něj v podobném (ale něco menším) osmibokém altánu nazývaném mičódai. Právě osmiboké konstrukce v sobě skrývají odkaz na dříve zmiňovanou ideu hakkó ičiu – „osm koutů světa pod jedinou (japonskou) střechou“. Užití těchto zdobených trůnních altánů ale nemá nijak dlouhou tradici: poprvé jich užil Hirohito v roce 1926. Mezi ostatními posvátnými šintoistickými obřady byl civilní (profánní) sokui no rei sice finančně nejnáročnější, ale jinak to celé bylo především jen divadlo pro světovou veřejnost. Světový tisk ale podrobně informoval v podstatě právě jen o tomto obřadu.

Rodovým znakem (kamon) japonské císařské rodiny je od nejstarších dob stylizovaný květ chryzantémy. Američané proto začali po roce 1945 občas hovořit o celé císařské dynastii v přeneseném slova smyslu jako o „Chryzantémovém trůnu“ (Chrysanthemum throne). Později začali spojovat s tímto označením přímo konkrétní trůnní altán takamikura, užívaný v profánní části intronizace. V USA a v dalších zemích (zřídka i u nás) se proto v roce 2019 v tisku objevila vyjádření jako „Císař Naruhito nastoupil na Chryzantémový trůn“. Z hlediska japonských dějinných tradic ale tato formulace nedává žádný smysl, a termín Chryzantémový trůn v japonštině ani nemá žádný odpovídající jazykový ekvivalent.

Skutečným vyvrcholením všech korunovačních obřadů byl až závěrečný posvátný obřad daidžósai (v doslovném překladu „obřad velkého pojezení“), jehož tradice sahá minimálně do 7.století n.l. Nový císař během něho obřadně sklidí rýži z nové úrody a pak pojídá rituální pokrm, který je z ní připraven, a pije rýžové víno z nové sklizně. Potřebná rýže byla zaseta již v květnu 2019 na vybraných a přísně střežených pozemcích v zahradách tokijského císařského paláce. Od října tam bylo postaveno jen pro tuto akci několik nových dřevěných budov, v nichž se v noci ze 14. na 15. listopadu 2019 odehrál přísně tajný rituál, v jehož průběhu by měl císař navázat osobní kontakt s bohyní Amaterasu a sám se stát vtěleným božstvem. Až ke vstupu do uzavřeného objektu císaře doprovodila skupinka vybraných hostů, mezi nimiž byla i jeho manželka. Pak už ale zůstal císař celou noc sám, a o tom, co se dělo dál, existují jen nejrůznější dohady. Zřejmé je ale například to, že jistou část noci tráví nový císař na zvlášť připraveném obřadním lůžku.

Ještě při korunovaci v roce 1990 donutili demonstranti císařský dvůr vydat tiskové prohlášení, že se nový císař Akihito při setkání s Amaterasu opravdu nestal živoucím božstvem. V roce 2019 už žádné protesty nebyly a také císařský dvůr byl mnohem sebevědomější. Na rozdíl od roku 1990 se vyskytly také jen minimální námitky proti tomu, že nákladné financování císařské korunovace ze státních prostředků je v rozporu s ústavou z roku 1947. Odhadované náklady na celou korunovaci přitom byly v přepočtu asi tři a půl miliardy Kč, a na samotný obřad daidžósai, který se odehrál během jediné noci, dělaly v přepočtu sedm set milionů korun.

Opomíjená existence největších mohylových hrobek na světě

Kromě titulu tennó zůstal v poválečné době japonským císařům zachován také obrovský majetek: více než deset paláců v Tokiu a v Kjótu a v neposlední řadě téměř dvě stě dosud neprozkoumaných obrovských mohylových hrobek (tzv. kofunů) ze 4. až 6. století n. l., které zřejmě v nitru skrývají poklady nesmírné ceny. Tyto stavby s mohylou v neobvyklém tvaru připomínajícím klíčovou dírku jsou nepochybně nejvýznamnější japonskou prehistorickou památkou, ale mohly by se po otevření a prozkoumání zařadit k největším pokladům světové civilizace.

Významem bývají obří mohylové hrobky přirovnávány k egyptským pyramidám, ale japonských císařský dvůr je bez důkazů označil za hroby převážně mytických císařů, takže jsou nepřístupné nejen veřejnosti, ale i archeologům. Středem pozornosti je především vůbec největší Daisen kofun ve městě Sakai poblíž Ósaky. Hrobka se zalesněnou mohylou o délce 486 m obklopená pásmem tří vodních příkopů je vůbec největší mohylovou hrobkou na světě. Mohyla dosahuje výšky 35 m, takže je nižší než Velká pyramida v egyptské Gíze, ale zato má mnohem větší půdorys. Císařská tradice ji ale označuje za Mauzoleum císaře Nintokua, který vládl údajně v letech 313-399. Jeho reálná existence nebyla nikdy doložena a archeologům průzkum hrobky nebyl povolen.

Pohled na největší mohylovou hrobku na světě Daisen kofun uprostřed moderní zástavby milionového města Sakai poblíž Ósaky

Japonská vláda s podporou archeologů a historiků usilovala již od roku 1980 o zápis obřích kofunů na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. O tom, že tam obří kofuny patří, sice nikdo nepochybuje, ale UNESCO dlouho odmítalo zápis s tím, že to je památka v soukromém vlastnictví a není přístupná veřejnosti. V roce 2010 byly japonské kofuny zapsány jen na „předběžný“ seznam UNESCO, ale v červenci 2019 se nakonec na oficiální seznam světového kulturního dědictví opravdu dostaly. Císařský dvůr (reprezentovaný Kunaičó) ale přesto stále trvá na tom, že obří kofuny jsou privátní rodinnou památkou císařského rodu, v nichž odpočívají přímí pokrevní předci dnešního císaře Naruhita a je tak nepřípustné, aby jejich klid někdo rušil.

Správní orgány měst v okolí Sakai očekávaly, že po zápisu kofunů na seznam UNESCO se oblast zaplní tisíci turistů z celého světa, ale zatím není zájem zahraničních návštěvníků příliš velký, a odpovídá poměrně malé nabídce toho, co mohou spatřit. K nejzajímavějším akcím patří přelety helikoptérami nebo malými letadly nad celou oblastí, protože právě letecký pohled na obří hrobky je mimořádně působivý. Na povolená návštěvnická místa na vnějším okraji hrobek však zatím stále přicházejí hlavně Japonci, aby se tam pomodlili k bohyni Amaterasu a dalším šintoistickým božstvům.

PhDr. Jiří J a n o š


PhDr. Jiří Janoš

PhDr. Jiří Janoš, 26. 5. 2020

e-mail: jirijanos@gmail.com

Všechny články autora




Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2020  |  O nás