Vítej každý nový příchozí. I Ty.

" Nikoliv rozvážně kupředu, nýbrž rozhodně dozadu, neboť před námi je propast." Zobrazit celý citát »

Schwarzenberg Bedřich (1799?-1870)






Historická šlechta je součástí Archivu českého webu Národní knihovny ČR.

Sternberg Zdeněk

02. 06. 2002 | Redakce | Autor píše

"Moje ascendance sahá až daleko do raného středověku. Nepovažuji to za něco výjimečného, zvláštního. Mohu dovodit descendanci od Přemyslovců přímo ke mně a nejenom jednou genealogickou linií, ale několika, a mám dojem, že podobných případů je mnoho, že je mnoho občanů, kteří jsou přímými potomky Přemyslovců, ale nevědí o tom. U nás se to dá dovodit. A pokud jde o můj vztah k tomu rodu Přemyslovců, tak bych řekl, že mě zajímají hlavně ti poslední Přemyslovci, počínaje Václavem I., asi tak, zejména proto, že tehdy v té historii už je mnoho konkrétních záznamů, zatímco ti jejich předchůdci - tam je ještě mnoho mytologie."
"Bylo nás celkem a dosud je devět sourozenců, a ten řád tady na Českém Šternberku byl poměrně přísný, byli jsme dost přísně, křesťansky - na to se kladl velký důraz - vychováni. Samozřejmě, že byli všelijací ti domácí učitelé a dětská sestra, která se starala o ty malé děti. Vzpomínám si, že otec měl takové zásady, které nám velmi často vštěpoval, zejména mně, protože já jsem z těch synů byl nejstarší, a už v té době jsem jaksi chápal, že jednou se asi budu muset na jeho místě toho tady všeho ujmout, i když ta situace se pak vyvíjela zcela jinak. Otec vždycky říkal, že existují jednak normy zákonné, které upravují vztahy ve společnosti mezi lidmi, a na druhé straně je obrovský prostor ještě takové té mravnosti, etiky, toho slušného chování. A vždycky to uváděl na příkladu, že křesťanská mravouka uvádí sedm hlavních hříchů: pýcha, lakomství, smilstvo, závist, nestřídmost, hněv a lenost, a všechny tyto neřesti vlastně nejsou v trestním řádu světské legislativy. Ale kdybychom je nedodržovali, tak nejsme slušní lidé. Takže byl veliký důraz při výchově, abychom se řídili těmito pravidly."
"Ne, nepřipadám si absolutně bohatý a kdybych byl bohatý, tak by mě to vůbec nijak neupoutávalo. Já si taky neříkám podnikatel, nýbrž hospodář, protože to má takový trochu negativní přízvuk, ten pojem podnikatel. A já nepoužívám nějaké výtěžky z toho majetek pro svoje účely, žiji ze svého důchodu a to mi bohatě stačí. A všechno, co se mi daří vyhospodařit, jde zpátky do toho, prostě aby se to zvelebilo, aby to bylo alespoň takové, jaké to kdysi bývalo."
"Časy se mění, my samozřejmě žijeme ve společenském zázemí, které je zcela jiné než před 100, 200, 300 lety. A každý se přizpůsobuje tomu způsobu života, který v současné době je. Ale, jak jsem řekl, ty priority, takové ty etické zásady a podobně, ty by měly být nadčasové."
"Já bych řekl, že když je člověk hodně dole, tak se ta čest a morálka snáze udržuje, než když je nahoře. Protože když má vliv, postavení, což jsou atributy, které já příliš nemiluji, ale je to jaksi přirozené, že se pak snáze zapomene na něco, co zavazuje jaksi takovou tu mravní osobnost, tu mravní náplň toho žití. Já jsem v těch nejhorších dobách, pokud se tak dají nazvat, v té šachtě, nebo když jsem pracoval v PTP v těch pomocných technických praporech, když jsme byli všichni, nejenom já, trvale ponižováni a podobně, tak mohu říci, že vlastně v té době se mi dařilo spíš prohloubit takové to přesvědčení, že musím být za všech okolností slušný člověk. Spíš než kdybych žil v nějakém indiferentním prostředí, kde je, jako dnes, téměř vše dovoleno, svoboda vyjadřování, svoboda osobnosti v každém ohledu. Tak tam je, myslím, spíš nebezpečí nějakého mravního úrazu, než v době, kdy je člověk jaksi utiskován."
"Když jsem dospěl, odmaturoval za války, vlastně už za války to bylo všechno vyvlastněno, zapečetěno, to jsme sem vlastně do těch prostor vůbec nesměli, měli jsme jenom omezený byt. Po válce došlo k takové té restituci, která trvala, jak známo, jenom do roku 1948. A brzy poté došlo znova k vyvlastnění tohoto hradu a celého majetku kolem toho. No a pak se můj život vyvíjel zcela jinak a mohu říci, že toho nelituji. Já jsem byl pět let jako horník na šachtě, asi 12 let jako kulisák v jednom z pražských divadel, a pak jsem emigroval do Rakouska , kde jsem byl posledních 25 let, než jsem se vrátil zpět do svého domova. Nelituji toho, získal jsem mnoho zkušeností, protože jsem byl vlastně v takových různých polohách. Napřed jsem byl jaksi považován za budoucího majitele, vlastníka, ti úředníci, lesmistři, správci se ke mně přiměřeně chovali, jak je to zvykem, a pak jsem náhle spadl do toho sociálního sklepa, takže jsem viděl, jak se lidé chovají zase zespoda, což byl velice cenný poznatek. No a teď se pohybuji ve středních etážích a čerpám z těch zkušeností. Takže žádná lítost a nějaké vzpomínání ve zlém na minulost, ale cenné poznatky.





Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–  |  O magazínu Historická šlechta