Domažlice
(lat. Tusta, něm. Taus), král. město v záp. Čechách v Podšumaví, 428 m n. m., v diécési budějovické, má s předměstími 22,45 km2 výměry, 7575 ob. č, 106 n. (posádka vojenská), 10 jiné národnosti.
Jest zde děkanství, okresní hejtm. a soud. kommissařství fin. stráže, okr. četnická st., cejchovní úřad, kasárny s voj. posádkou, děk. kostel Nar P Marie s vysokou, kulatou věží, klášterní kostel Nanebevz. P. Marie s konventem obutých eremitů sv. Augustina, r. 1288 od krále Václava založený, špitál s kostelem sv. Antonína, zbytky to někdejšího zemského hradu, na hřbitově kostel sv. Jana Nep., kostel sv. Vavřince blíže města, kongregace škol. sester (N. D), nová nádherná radnice, městské museum, 5tř. škola a 3tř. měšťanská pro chlapce a dívky, 2tř. obec. škola (pro venkovské obce), průmyslová pokrač. škola, státní vyšší gymnasium. Na náměstí stojí pěkný pomník děkana Příhody od J. V. Myslbeka. Průmysl a obchod čilý; jsouť zde raffinerie na cukr, pivovary obecní a soukromý, 10 mlýnů, přádelna, továrna na lněné, bavlněné a harasové zboží, závody na rukodílné zboží, výroba punčoch a stávkového zboží, 2 továrny na tkalouny, výroba hospodářských strojů, továrna na hliněné nádobí, 3 cihelny a žulové lomy, spořitelna, obč. a okr. hospodářská záložna, filiálka Rak.. uher. banky, stát. hřebčinec, pošta, telegraf, stanice státní a České záp. dráhy.
Obyvatelé živí se průmyslem, zemědělstvím, obchodem a drobnými řemesly. Samoty dvůr Baldov, Byšensko a Smolov.
Znak Domažlic (podle majestátu r. 1481): štít z polovice modré a z polovice (totiž hradby) bílé barvy s branou otevřenou a 2 věžemi bílými, mezi nimiž anděl oděný rouchem bělostkvoucím a štolou pozlacenou za hrdlo zavěšenou, an se levicí hradeb dotýká, pravicí drží meč dobytý; nad čelem jeho zlatý kříž.

Dějiny: Domažlice mají jméno své od kmene, který v okolí obýval (Domaželici), nebo krajina okolní sloula Tuhošť a odkudž jest něm. název (Taugst, Taust, Taus). Ode dávna bývaly místem hrazeným, z jehož důchodů podělovány duchovní sbory, také tu býval menší úřad (cúda) a purkrabství, jemuž náležel také dohled nad Chody.
Purkrabě byli napřed stavu panského (1284-89 Půta z Potšteina a Soběhrd z Litic, 1291 Záviše z Stružnice, 1294 až 1295 Hynek z Dubé, 1326 Slavek z Oseka).
Od krále Jana zastaveny Domažlice (1316) Vilémovi Zajíci z Valdeka a svolán sem r. 1318 sněm, na němž se stalo smíření mezi králen a šlechtou. Později zastaveny zase Petrovi z Rožmberka, od něhož je vyvadil Jindřich falckrabě na Rýně (†1339), zeť králův. Poněvadž Domažličtí byli od něho obtěžováni platy, obdrželi po vyplacení některé milosti.
Jiné milosti učinil jim (1349) Jan kníže Korutanský, zástavní držitel, po němž t. r. Jindřich z Hradce následoval; když se však tento r. 1354 bouřil, Domažlice od král. vojska dobyty.
Od Karla IV. obdržely Domažlice svobody rozličné na povznesení živností. R. 1397 pronajat jest úřad domažlický Janovi z Michalovic, r. 1403 zase Boršovi mladšímu z Oseka, jenž jej do r. 1406 držel.
Hned na počátku válek husitských zdvihli se Domažličtí – zmocnili se vlády v městě a přidali se k bratrstvu táborskému. Při vítězství r. 1431 ukořistili roucho, kříž a jiné věci kardinála Juliána a dlouho je pro památku chovali.
Teprve po válkách dostal se v držení Domažlic Zdeněk z Drštky, jemuž je byl král r. 1422 zapsal, a nástupce jeho Hanuš z Kolovrat odtud tuze válčil s Bavory.
Od Jindřicha z Kolovrat vyplatili se Domažličtí sami (1454) a král slíbit (1455), že na nich výplaty pánu žádnému nedá. Nad to získali r. 1456 rychtářství nad Chody. Avšak od r. 1459 přece úřad i s městem zastavován (r. 1459 Racek z Janovic, kol 1461 Ješek z Bozkovic, 1469 Protiva a Lev bratří z Rožmitála, což bylo Domažlickým proti mysli; když pak dostal zástavy (1473) Zdeněk ze Šternberka, protivník králův, teprve slíbeno Domažlickým, že mají zůstati při komoře král.
Pak následovala po synech Zdeňkových Kateřina z Pecky (1478) a dcera její Markéta z Rožmitála (1482), skrze niž se dostal úřad domažlický v držení Jindřicha ze Švamberka, manžela jejího.
Za rodu Švamberského marně se Domažličtí namáhali, aby se sami vyplatili, když pak se Chodové proti Petrovi ze Švamberka bouřili, konečně úřad domažlický (1570) vyplacen. Obec domažlická, které se za poslední doby v potřebách hmotných dobře dařilo, dovedla toho (1579), že proti za placení ustanovena jest za úředníka nad Chody a panstvím (konfiskace r. 1547 nezpůsobila Domažlickým velké ujmy na statcích a obmezení svobod nepocítili jsouce v zástavě). Zástavy ty později prodlužovány, ale poddaným z toho nevzešel užitek, poněvadž je Domažličtí tak utiskovali jako páni.
R. 1620 pracovali Domažličtí, kteří se k stavům odbojným přidali, aby jim panství bylo prodáno, ale záměr ten zkažen opanováním města skrze císařské vojsko 8. října 1620. Pro vzpouru propadli r. 1621 všecky statky, z nichž jim později jen skrovná čásť navrácena, a i z těch některé prodali, když jsouce vojáky obtěžováni a ochuzováni, v dluhy upadali. Kromě toho bylo město zpustlé, poněvadž při oblehání ohněm a výbuchem prachu mnohé domy zkaženy a pro náboženství mnozí se vystěhovali (1626).
Znenáhla se město zotavovalo a r. 1671 koupilo hrad zdejší k panství patřící. Vybředení z dluhův obecních a tiché živobytí městské byly údělem Domažlic v XVII. st., jsouce přetrhovány nehodami rozličnými – Ke starším (1373 plenění od Bavorů, 1431, ohně r. 1499 a 1592) přibyly r. 1683, 1747, 1796 a 1822 velké požáry, při nichž město více méně trpělo. Lépe vyvíjely se osudy města od r. 1850, zejména od založení železné dráhy (1861).
Domažlice jsou rodištěm několika znamenitých mužův (viz Roh, Slatina a Střela), zejména Baltazara z Domažlic, jenž byl r. 1348 prvním učitelem lékařství na universitě pražské.

Sčk.
(Ottův slovník naučný)