Vítej každý nový příchozí. I Ty.

" Stačí nám, aby se svoboda projevu ustálila natolik, aby každý mohl nazvat zajíce zajícem, hraběte hrabětem či kejklíře kejklířem, aniž..." Zobrazit celý citát »

Kinský Radslav (1928-2008)






Historická šlechta je součástí Archivu českého webu Národní knihovny ČR.

Průhonický park je na seznamu UNESCO

22. 02. 2012 | Veronika Pincová | Autor píše

   

Počátky průhonického panství sahají do 12. století, takže kontinuální vývoj prochází devíti stoletími. Za toto období se na panství vystřídalo asi 40 soukromých šlechtických vlastníků, z nichž někteří zanechali výraznou stopu.

Arnošt hrabě Silva Tarouca (1860-1936) byl posledním soukromým vlastníkem panství. [1] Osud mu dopřál možnost nejdelšího působení v Průhonicích, celkem 51 let, které věnoval svému celoživotnímu dílu, tvorbě Průhonického parku. Jak dnes můžeme vidět, příležitost, kterou mu život nabídl, dokázal využít a naplnit měrou vrchovatou. Jeho životní příběh pochopitelně netvořila pouze krásná tvůrčí práce parku, naopak, vlivem vnějších okolností byl závěr jeho života poznamenaný trpkou skutečností. V zájmu budoucnosti parku se musel vzdát svého životního díla a prodat jej státu, 1. Československé republice, což jenom svědčí o velikosti jeho ducha. Zápis Průhonického parku na listinu UNESCO [2] je důstojným a objektivním oceněním odkazu hraběte Silva Taroucy následujícím generacím. Věřím, že z této skutečnosti se raduje společně s námi.

 

Je polovina 19. století a nacházíme se na nevelkém, ale malebném panství Čechy pod Kosířem (u Prostějova), kde zámek obklopuje anglický park s rybníkem, s nevelkou, ale tajemnou jeskyní a nad parkovou scenérii dominuje vrch Kosíř. U zámku se vypíná romantická Červená věž s trubačem, ohlašujícím příchozí.

V rodině Silva Tarouců vládne pohoda a atmosféra vzdělanosti, pěstuje se umění. Hraběti Augustovi i výtvarně nadané mladé paní Gisele je zvlášť blízké malířství, takže do rodiny je pozvaný pražský malíř Josef Mánes, který jim dává lekce výtvarného umění. Jenom děti nepřicházejí… Po devítiletém manželství nastala změna a postupně se narodily tři děti. Po příchodu nejmladšího dítěte, Arnošta, rodinnou pohodu těžce poznamenává matčino ochrnutí. Malému Arnoštovi bylo nutné okamžitě zajistit chůvu, a aby se neztrácel čas ani v dané situaci, vzala se chůva francouzská. Když měl Arnošt čtyři roky, matka zemřela a následujících šest let jí suplovala milovaná babička Leopoldínka, rozená Šternberková.

Josef Mánes přijížděl i nadále do Čech pod Kosířem, kde mu rodina každoročně poskytovala několikatýdenní pobyt. Mezitím se dorůstající děti již také zúčastňovaly Mánesovy výuky. Celkem jezdil Josef Mánes do Čech pod Kosířem 20 let a zanechal tam výraznou stopu. Kromě vlastní výtvarné činnosti, inspirované hanáckými motivy, namaloval Silva Taroucům tzv. rodinnou galerii [3], učil je výtvarným technikám a dával jim též teoretické lekce z výtvarného umění, které obsahovaly např. estetiku, kompozici, práci s barvami, světlem a stínem apod. Mánesovy návštěvy v Čechách pod Kosířem trvaly do Arnoštových deseti let a, jak se později ukázalo, v dětské hlavě byly základy pro budoucí tvůrčí činnost dobře uloženy.

Nechme zavzpomínat přímo Arnošta hraběte Silva Taroucu: „Můj otec měl sklon k umění a věrný přítel naší rodiny Josef Mánes, jenž každoročně strávil u nás nějakou dobu, miloval přírodu a její krásu stejně vřele jako svůj národ a svoji vlast. Myslím, že on to byl, jenž první vedl moji neumělou ruku při pokusech nakreslit zvíře, nebo strom.  V kreslení sice nedocíl jsem velkého úspěchu, ale naučil jsem se již jako dítě pozorovati a tato schopnost byla mně napříště nejen požitkem, ale značně podpořila a působila na moji další tvorbu. Již jako malý hoch slyšel jsem tolik vyprávěti a horovati o přírodě a krajinách, o perspektivě a náladách, o osvětlení, světle a stínu, že tyto pojmy se mně staly běžnými, ač jsem je teprve později plně pochopil" [4].

Ve dvanácti letech zemřel Arnoštovi i otec a péči o děti, zejména o vzdělání chlapců, převzal poručník, hrabě Belcredi, rodinný přítel. Arnošt nastoupil na jezuitské gymnázium do rakouského Kalksburgu, po maturitě studoval práva ve Vídni a končil na pražské Karlo - Ferdinandově univerzitě. Dědicem rodinného sídla byl starší bratr František, Arnošt po ukončení právnických studií nastoupil do zaměstnání na pražském místodržitelství.

Je zima roku 1885 a obvyklou příležitostí pro seznamování mladých lidí ze šlechtických rodin byly plesy pro pozvané. Snad při takové příležitosti se seznámil mladý, pohledný, vzdělaný, ale zcela chudý Arnošt hrabě Silva Tarouca s Marií Antonii hraběnkou Nostitz-Rieneck, jednou z nejbohatších, ale i nejkrásnějších nevěst Rakouska-Uherska ve své době.

Marie byla pravnučkou stavitele Nostitzova divadla a její děd, Jan Nepomuk hrabě Nostitz-Rieneck (1768-1840), zakoupil v roce 1800 průhonické panství. Jeho zvelebování se věnoval dalších 40 let. Kromě stavební úpravy zámku do klasicistní podoby se věnoval též parku, kde provedl poměrně rozsáhlé terénní úpravy. Výrazně zvětšil Podzámecký rybník, rozvedl další ramena potoka Botiče, na vyvýšeném ostrohu Chotobuz nechal postavit vyhlídkový gloriet, založil síť vycházkových pěšin. Uvedené změny vyplývají ze srovnání Josefského mapování z let 1780-83 s mapou stabilního katastru z roku 1841 a jsou zaznamenané též v hospodářské mapě panství, vypracované na podkladě stabilního katastru. Zápis z průhonického panství z roku 1842 mluví o parku v údolí Botiče v anglickém slohu, je tedy zřejmé, že parkově upravené bylo údolí pod zámkem již v první polovině 19. století. Po otci převzal panství syn Albert (1807-1871). V roce 1848 se zapojil do revolučního dění, poté, v roce 1852 přijal místo ve Vídni, v důsledku čeho zůstaly Průhonice opuštěné.

Hrabě Nostitz-Rieneck se stal pravou rukou ministra Bacha, což z českého pohledu nezní zcela pozitivně. Opak byl pravdou. Když po šestileté vídeňské kariéře oznámil Albert svůj odchod, vzbudil tím protesty na české straně, jak u šlechty, tak u ostatních politiků, kteří v něm pro jeho pevný charakter, neúplatnost a spravedlnost měli záruku objektivity. Přes uvedené protesty v roce 1858 z Vídně odešel [5].  Albert hrabě Nostitz-Rieneck se do Průhonic již nikdy nevrátil, protože měl jiný záměr. Přesídlil do severních Čech, do rodového sídla Trmice, kde se stal vůdčí osobností v rozvoji těžby hnědého uhlí. Poblíž starého barokního zámku si nechal postavit od vídeňského architekta Foerstela nevelký, ale komfortní zámeček, ve kterém vyrůstala jeho jediná dcera Marie Antonie (1863-1934). Otec v Mariiných osmi letech zemřel, ale dobře zavedené hnědouhelné doly prosperovaly a byly výnosné.

Nyní se vraťme do Prahy do roku 1885, kdy je Marii 22 a Arnoštovi 25 let. Na základě pozdějších, již doložených informací, si dovolím malou fabulaci. Snad někde při tanci Arnošt povídal Marii o svém domově, o parku v Čechách pod Kosířem, o svém zájmu o přírodu, načež Marie se asi zmínila, že nedaleko od Prahy má jedno panství i s parkem, takže je zvaný do Průhonic [6].

V Průhonicích Nostitzové již 33 let nebydleli a zámek i park byly poněkud zanedbané. Park byl zejména v údolních polohách značně zarostlý lužní vegetací, neexistovaly ani cesty.

Nechme promluvit samotného Arnošta: „Poprvé jsem spatřil Průhonice z jara 1885 a již tehdy zamiloval jsem si tato místa, jež zdála se mi býti předurčena přírodou k založení parku. Co mohl tenkrát vidět v parku, který ani on sám parkem nenazýval?“

   

                             Pracovna hraběte                                                  Pohled z terasy na Podzámecký rybník

Osu Průhonického parku tvoří potok Botič, který má dva přítoky, Dobřejovický a Zdiměřický potok. Potoky mají svá širší, či užší údolí, uzavíraná mírnými svahy, ale i mohutnými skalními stěnami s převýšením kolem 40 m. První část parku se nazývala Labeška, druhá část, za okresní silnicí, sloužila jako obora. Celková rozloha přírodního území byla asi 160 ha.

   

        Pohled z terasy na Podzámecký rybník                                        Javor u Podzámeckého rybníka

Přesto, že vše bylo zarostlé a nepřehledné, projevil se zde jak někdejší Mánesův vklad z lekcí výtvarného umění a estetiky, tak Arnoštova inteligence a nadání pro parkovou tvorbu, protože se dokázal v daném složitém území velmi rychle zorientovat a pochopit potenciál tohoto malebného, místy značně členitého území, které na něj působilo přímo inspirativně.

   
                     Pohled z terasy vpravo                                                            Zimní pohled z terasy vpravo

Návštěva Průhonic bezesporu sehrála významnou roli při osobním rozhodování Arnošta o jeho budoucnosti, ovšem nešlo o rozhodování jednoduché. Z dosavadního vyprávění by se situace mohla jevit poněkud ideální, až romantická, ovšem, Marie měla určitý problém, který na konci 19. století nebyl bezvýznamný. Byla svobodnou matkou. Při zjednodušeném pohledu by se mohlo zdát, že pro mladého a chudého Arnošta bylo Mariino bohatství lákavé. Ovšem Arnošt neměl jistotu, pokud by se s Marii oženil, zda je společnost jako manželský pár přijme a bude respektovat, nebo jestli se oba ocitnou na společenském okraji. Poradit se neměl s kým, nanejvýš se svým, stejně nezkušeným bratrem a sestrou, s nimiž měl harmonický a pevný vztah. Konečné rozhodnutí musel učinit sám.

   
                             Alpská zahrada                                                                            U vodopádů na podzim

Návštěva Průhonic se konala v dubnu, nebo květnu a svatba se konala již v polovině června. Jsem přesvědčená, že Arnošt hrabě Silva Tarouca sňatkem s Marii hraběnkou Nostitz-Rieneck učinil nejšťastnější rozhodnutí svého života. Marii vrátil čest, společnost je přijala a plně respektovala, šlo o dobré manželství, ze kterého vzešlo sedm potomků a příležitost, která se mu uzavřením tohoto sňatku naskytla, využil a naplnil, jak již bylo uvedeno, vrchovatě. Ne každý by za stejných podmínek dokázal vytvořit podobné dílo.

Po svatbě manželé nadále bydleli v Trmicích a v Průhonicích se začala připravovat stavební úprava zámku. Manželé Silva Taroucovi se v Paříži seznámili s mladým pražským architektem, profesorem UMPRUM, Jiřím Stibralem, který v Paříži vystavoval akvarely převážně s architektonickými motivy. Jeho výtvarný projev hraběti natolik konvenoval, že vznikla úspěšná spolupráce.

Interiéry tzv. Malého zámku byly upraveny ke komfortnímu bydlení. Nejzásadnější změnou bylo zbourání mohutného gotického paláce, který se od renesance využíval pouze jako sýpka. Z jižní strany zcela izoloval zámecký areál od přírodního okolí a do areálu nevpustil slunce. Zbouráním tohoto, původně opevněného hradu, munitia, sice lidstvo přišlo o gotickou památku, ale byl to počin vysoce přínosný.

Vznikla prosluněná terasa, otevřená k Podzámeckému rybníku a celé přírodní scenérii. Po stranách terasu uzavřely dva přistavěné objekty, pracovna hraběte s nádherným výhledem do parku a tzv. Rytířský sál, representační sál zámku, rovněž s nádherným výhledem do parku.  Nad zámkem vyrostla romantická novogotická věž, ostatní hmoty zámku se v zásadě neměnily, pouze bosáží, úpravou fasád a atiky dostaly novorenesanční vzhled. Stavební úpravy, které probíhaly v letech 1886-92, byly zakončeny úpravou zámeckého kostelíka 7 a též rozpadajícího se vyhlídkového glorietu. V původním glorietu umožňovalo vyhlídky vnitřní dřevěné schodiště, které přivedlo návštěvníka do výše prvního patra ke kruhovým vyhlídkovým otvorům.

   
                                   U vodopádů                                                                                            Alpinium

Arch. Stibral zaniklé vnitřní schodiště již neobnovoval, prostor v přízemí zastropil a gloriet obestavěl z venku ze tří stran kamenným schodištěm, které přivedlo návštěvníka až na terasovou střechu. Tím byla vyhlídka oproti původní rozhledně zvýšená o jedno patro. Pro odlehčení hmoty vytvořil z jižní strany pod schodištěm niku, evokující prvek romantických parků s motivem Apolona, Diany apod. [8]

Na stavební práce bezprostředně navazovala parková úprava nádvoří. V roce 1891 se konala v Praze Jubilejní výstava, v rámci které se pracovně setkali hrabě Silva Tarouca a František Thomayer (1856-1938), proslulý český zahradní architekt s praxí z Francie. Nástupní prostor před zámkem je asymetrický a má příčný sklon, což je určitý oříšek. F. Thomayer celý problém vyřešil zapuštěným kruhovým trávníkem, který lemoval zvýšenými záhony růží. V polovině kruhového trávníku růžové záhony uzavíraly solitérní zeravy. Před zámkem prostoru dominuje kašna s vodotryskem. Příjezd k zámku vyřešil F. Thomayer okružní cestou.

   
                                 Alpinium na jaře                                                      Alpinium na podzim - stejný záběr

Další parkové úpravy byly již osobní záležitostí Arnošta hrabě Silva Taroucy, který byl svým založením solidní, pečlivý a zodpovědný. Tato skutečnost se projevila i v jeho přístupu k celoživotnímu úkolu, k tvorbě parku. V první řadě se rozhodl pro důkladnou teoretickou přípravu. S inteligencí jemu vlastní sáhl po nejkvalitnějších pramenech. Park knížete Pücklera (1785-1871) v Muskau, založený před šedesáti lety, stále platil z kompozičního hlediska pro středoevropský region jako vzor anglického parku. Zkušenosti s tvorbou parku popsal a publikoval literárně nadaný kníže Pückler ve svém díle Andeutungen über Landschaftgartnerei, které vyšlo v roce 1833 v Lipsku a v roce 1834 ve Stuttgartu. Hrabě Silva Tarouca si při své pečlivosti obstaral obě, tehdy již téměř 60 let staré publikace a ve své odborné knihovně je měl zapsané pod signaturou ST 15 a ST 15a. Dle signatury je zřejmé, že šlo o jedny z prvních odborných publikací, které si pořídil. Nastudované Pücklerovy kompoziční principy v parku důsledně uplatňoval a Pücklera rád citoval. [9]

   
                                                         Alpinium Podzimní pohled z alpinia do údolí

K Pücklerovým základním principům tvorby patřila např. dokonalá znalost terénu, čemuž Arnošt, jak sám dokládá, věnoval velkou pozornost. Měl prochozený každý úsek terénu, často se prodíral i houštím, objevoval skrytá zákoutí, drobná prameniště apod. Složitější charakter terénu si pečlivě zakresloval a popisoval. K dalším Pücklerovým principům patřil důraz na přirozenost každého tvůrčího činu a každého zásahu do přírodního prostředí jako by jej lidská ruka ani nevytvořila. Obvodovou kulisu a všechny pohledové nedostatky doporučoval zakrýt výsadbou jehličnanů. Důkladně měl propracovanou teorii světla a stínu, práci s barvami, prostorovou kompozici, výškovou gradaci porostů, systém výhledů a průhledů s různými pohledovými dominantami, důmyslný systém vycházkových tras, který umožňoval sledování tzv. přírodní galerie obrazů. To vše najdeme v Průhonickém parku, ale musíme se vrátit k výchozím podmínkám.

Samotné hranice parku byly místy složité, cizí pozemky i stavby zasahovaly do parkových ploch. V podzámčí tvořil hranici parku potok Botič. Dva mlýny a tři rozbořené chalupy za potokem rušily svým provozem a neutěšeným vzhledem. Jeden z prvních úkolů, který hrabě řešil, byla tzv. arondace pozemků, zaokrouhlování, což znamenalo od cizích vlastníků pozemky vykoupit. Sám popisuje řešení tohoto úkolu s určitým nadhledem: Za pomoci trpělivosti, peněz a dobrého slova se postupně podařilo scelit toto území… [10]

   
                                                              Na Chotbuzi Gloriet po rekonstrukci

Dalším úkolem bylo uvolňování pozemků v údolních polohách, zarostlých náletovou vegetací. Tato práce byla pro hraběte, který se teprve učil pracovat s porosty, významnou školou. Rostlinného materiálu měl k dispozici dostatek, ale probírky a modelace porostů představují vždy citlivou záležitost, u které je nutné pečlivě vyhodnocovat stávající stav a perspektivu dřevin a pracovat postupně a opakovaně. Probírkami modeloval porosty jak v první části, v Labešce, tak později i v oboře, kde byl původně borový les.

Dalším zásadním úkolem bylo řešení cestní sítě, kde hrabě Silva Tarouca opět citlivě respektoval modelaci terénu a vycházkové trasy, které sám vytyčoval, jsou skutečně vedeny tak, že zcela přirozeně kopírují terén. Parkem vede asi 30 km vycházkových cest [11].

Posledním zásadním úkolem, který představoval větší terénní práce, byl zásah do vodních toků. Kolem roku 1885 se v bývalém anglickém parku Nostitzů nacházel pouze jeden větší rybník, Podzámecký a několik zcela malých vodních nádrží. Ramena Botiče, která nebyla výškově členěna žádnými jezy, po zimním tání, nebo přívalových deštích se rozvodňovala, kdežto v období sucha téměř vysychala. V oboře rybník Labeška měl nízkou hráz, takže šlo o malé jezírko a další velký rybník, zvaný Bořín, ještě nebyl součástí zámeckého areálu, obora končila těsně před Bořínem.

Hrabě Silva Tarouca si byl vědom důležitosti vodního prvku v parkové scenérii a to nejen klidné, rozlehlé hladiny, ale i živé, bublající, hučící a padající zpěněné vody. Zvýšením stávající hráze u rybníka Labeška a vybudováním množství menších i větších hrází na Botiči se mu podařilo dát poměrně slabému potoku podobu živého, místy téměř horského potoka, který při vyšším průtoku např. v území mezi zámkem až alpinem skýtá nádherné pohledy do různých stran na několik hučících vodopádů.

   
                                                  Údolí za glorietem (před rekonstrukcí) Nejstarší lípa

Hrabě Silva Tarouca měl kromě svého zájmu o park ještě i jiný zájem a to myslivost, takže oboru v prvních letech využíval k jejímu původnímu účelu. Přesto, že roční odstřel činil asi 3000 kusů převážně drobné, ale i vysoké zvěře, s postupujícími lety zjišťoval, že zvěř mu způsobuje na parkových výsadbách značné škody. Rozhodl se pro radikální snížení stavu zvěře a později proměňoval i oboru na park. Zde, na rovině nad rybníkem Labeška se mu po značném úsilí podařilo kompozičně vyřešit celý prostor střídáním skupin zeleně s dlouhými průhledy, které se koncentricky soustřeďují k hlavní pohledové dominantě, k hladině rybníka.

K tvorbě hraběte je nutné podotknout, že nikdy neměl vypracovaný projekt parku, kompozici tvořil v terénu, snad si ale vypracovával jakési dílčí pracovní nákresy, protože charakter terénu, jak již bylo uvedeno, si zakresloval.

   
                                    Dobřejovické údolí                                                 Paludárium pod hrází Labešky

K tvorbě kompozice nad rybníkem Labeška nechme opět promluvit, i s vtipnou nadsázkou, hraběte:
„Nejvíce přemýšlení vyžadovala přeměna velkého souvislého borového lesa ve staré oboře. Po delším bezradném tápání nalezl jsem konečně Kolumbovo vejce. Jelikož terén sklání se od severu a severozápadu, kde má nejvyšší vyvýšeniny, koncentricky k jihu, respektive k jihovýchodu a směřuje k rybníku Labeška, bylo rozřešení problému nasnadě, rozhodl jsem se vytvořit ze všech stran průhledy na daný „point de vue“ tj. na rybník. Stromové a křovinaté skupiny, jež měly udržovati rovnováhu mezi světlem a stínem partií, měly býti vytvořeny z podrostu vysázeného pod prosvětlené borovice. Půdorys jejich určil jsem vyznačením borovic, jež měly tvořiti kontury budoucích travnatých ploch, přičemž nedbal jsem zpočátku příliš úzkostlivě jemného propracování linií - jako sochař, který zprvu z mramoru vytesává jen hrubé obrysy, než se odváží k propracování jemných detailů obličeje, nohou, rukou, tak i já musel jsem nejdříve provést osázení zhruba, což mělo sloužit jako základ a teprve sekera vytvořila tu jemné kontury. Konečně, když dorostly stromovité skupiny tak, že se mohly uplatnit, byl i poslední zbytek borovic skácen a tento okamžik působil mi vždy radost, ježto tím byl vytvořen opět nový výhled a vytvořená nová scenérie.“

   
                              Poměnky u Labešky                                            Plasticita průhledů nad rybníkem Labeška

Z hráze rybníka je krásný pohled na plasticitu těchto porostů, ale hlavní efekt lze sledovat z vycházkových pěšin, vedoucích příčně porostem, kdy se opakovaně otvírají výhledy na vodní hladinu, tedy již zmiňovaný „point du vue.

Kromě dlouhodobé kompoziční práce se hrabě věnoval i dalšímu tématu a to introdukci dřevin, což bylo ne zcela nové, ale velké téma konce 19. století. K tomu uvádí: „Sbíral jsem po čtyřicet roků živé rostliny, odkud jen bylo možno a pilně shromažďoval v Průhonicích. Z velkých zdejších i zahraničních školek, z nejvýznamnějších botanických zahrad tří dílů světa, od cestovatelů, milovníků rostlin a odborníků, kteří mne navštívili v Průhonicích, neb se mnou navázali styky, získal jsem poznenáhlu vše, co již v kultuře bylo, neb se do kultury zavedlo a o čem se dalo předpokládati, že se bude v našem klimatu dařiti. To netýče se jen dřevin, nýbrž i peren, které mě zajímaly tím více, čím více jsem mohl po vykonaných pracích hrubších, věnovati se propracovávaní malebných detailů [12].“

   
                            Nedokončená část parku                                                                    Bořín
Kolem roku 1908 bylo v Průhonickém parku soustředěno asi 3000 druhů a kultivarů dřevin a téměř stejný počet peren. Sbírky dřevin byly v parku uplatňované tak, aby v kompozici působily co nejpřirozeněji.

Pokud jde o sortimenty, opět potřeboval hrabě Silva Tarouca čerpat z kvalitní odborné literatury. V druhé polovině 19. století platil za jednoho z největších dendrologických odborníků v krajinářské a parkové tvorbě německý zahradní architekt Eduard Petzold (1815-1891), odchovanec knížete Pücklera, autor 174 parků na evropském kontinentu od holandského Twickelu až po turecký Konstantinopel (Istambul), vrchní inspektor muskauského parku a holandských zahrad, autor mnoha odborných statí, vynikající školkař.

V roce 1888 vyšlo 2. vydání jeho odborné publikace Die Landschafts-Gartnerei. E. Petzold po dohodě s knížetem Pücklerem převzal do své publikace kapitoly o historii zahradního umění a kompozičních principech a jeho přínosem byly rozsáhlé seznamy a popisy sortimentů dřevin a jejich pěstitelských podmínek.

Hrabě Silva Tarouca si publikaci obstaral a opatřil ji signaturou ST 35. Publikace se nachází v odborné knihovně Výzkumného ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i. Průhonice a je mimořádně opotřebovaná, což dokládá intenzivní používání. Hrabě si publikaci opatřil malým rodovým erbem na způsob Ex libris a studoval ji patrně s velikým zápalem, protože obsahuje množství podtrhávaného textu, vykřičníky, otazníky, poznámky i celé vpisované texty a komentáře. [13] Je to cenný autentický dokument z období tvůrčí činnosti hraběte Silva Taroucy.

Sortimentální skladba Průhonického parku, uváděná v latinském názvosloví, představuje odborné téma. Zde se zmíním o nejvýznamnějších rodech, např. sbírka dubů představovala 25 různých druhů, kultivarů, variant a forem. U javorů šlo o sbírku stejného rozsahu, o něco menší kolekci tvořila sbírka buků, lip, hlohů, borovic, jedlí, smrků a dalších. Z jednotlivých dřevin lze uvést např. dřín, jerlín, klokoč, hortenzii, cesmínu, ořechovec, dřezovec, nahovětvec, zmarliku a zmarličník, davídii, ambroň, myriku, nejdu, cedr, jedlovec, cypřišek, modřín, sequoii, kryptomérii a další.

   
                                    Skály u Bořína                                                                        Tytéž skály v zimě
Kromě popisované tvorby je nutné zmínit se též o mimořádně cenném kompozičním prvku Průhonického parku, kterým jsou skalní masivy. Všechny představují atraktivní pohledový prvek, přičemž jeden z největších masivu, s převýšením 40 m, který se nachází v exponované části poblíž zámku, byl proměněný na tzv. alpskou zahrádku a vlastní alpinum. Kostru alpina tvoří zakrslé, ale i vyšší jehličnany a listnaté keře, okrasné květem. Zbývající plochy jsou porostlé množstvím skalniček, takže alpinum skýtá širokou paletu barev během celého vegetačního období. Pod alpinem byl vytvořený tzv. leknínový záliv. Jak napovídá již pojmenování, šlo o lokalitu vodního rostlinstva. V oboře, pod poměrně vysokou hrází rybníka Labeška vznikla stinná, trvale zamokřená lokalita, ze které Arnošt hrabě Silva Tarouca vytvořil tzv. paludárium. Lokalita představovala sbírku vlhkomilných peren. [14]

   
                            Bořín - skupina buků                                                                             Bořín

V roce 1904 se hraběti Silva Taroucovi podařilo přikoupit těsně za oborou třicetihektarovou plochu, čímž získal pro park mimořádně atraktivní území s dalším rozsáhlým skalním masivem, pod kterým se rozkládá desetihektarový rybník Bořín. Park tak dosáhl výměry asi 200 ha. Kromě údolní trasy vede vycházka k Bořínu též klidnou Habrovou strání, ve které se dvakrát otevře vyhlídka do údolí Labešky. Na konci Habrové stráně souvislý lesní porost nečekaně končí a před návštěvníkem se otevře téměř monumentální scenérie členitého skalního masivu, pod kterým se v hloubce 40 m rozkládá esovitě prohnutý rybník Bořín. Na opačné straně, proti skalnímu masivu, se na mírném svahu rozkládalo pole, což byla pro hraběte poprvé příležitost celou scenérii nově založit. V této lokalitě si tvůrce umínil vytvořit kompozici atraktivní svou barevností jak v době rašení, tak v době podzimního vybarvení. Listnatým dřevinám tmavou zelení celoročně kontrastují bohaté výsadby jehličnanů. Pod hrází rybníků Labeška i Bořín jsou vodopády.

V roce 1908 byla ve Vídni založená Dendrologická společnost Rakouska-Uherska [15], jejímž presidentem byl zvolený uznávaný odborník v oboru dendrologie a parkové tvorby, Arnošt hrabě Silva Tarouca. Jeho nejbližším spolupracovníkem, výkonným tajemníkem společnosti, se stal proslulý německý dendrolog, Camillo Schneider, čímž se pánové poznali a vznikla plodná spolupráce.

Hrabě Silva Tarouca, přesto, že v tomto období měl již většinu parku realizovanou, možnost odborných konzultací s C. Schneiderem, jak z hlediska kompozičního, tak z hlediska dendrologického, si velmi vážil. Navíc, C.Schneider byl cestovatel, kromě jiného podnikl též dvě cesty do Číny, odkud přivezl i dendrologický materiál pro Průhonický park. Byl též publikačně činný, takže inicioval v Dendrologické společnosti vydávání časopisu, jak již bylo výše uvedeno.

Při této příležitosti přesvědčil hraběte, že při popisu parku je kromě textové části a fotodokumentace pro čtenáře důležité též celkové vyobrazení parku. Hrabě Silva Tarouca zadal v roce 1909 ateliéru zahradní architektury Pleskot na Václavském náměstí v Praze vypracování obrazu Průhonického parku, který téměř v plném rozsahu znázorňoval již realizovaný park. Toto vyobrazení bylo pak s popisem parku a fotodokumentací publikované ve zmiňovaném 1. sešitě Die Gartenanlagen Österreich-Ungarns in Wort und Bild.

   
                                        Bořín                                                                                                       Bořín
Hrabě Silva Tarouca vytvořil dílo, v jehož hodnotu on sám věřil, ale nebyl si jistý, jestli jeho dílo jako skutečnou hodnotu, umělecké dílo, vnímá i okolí. Svědčí o tom následující příhoda, kterou nám opět vyloží on sám: „Když jsem se jednou procházel v parku s naším slavným malířem Václavem Brožíkem, jenž byl mým milým přítelem a častěji mne v Průhonicích navštívil, podotkl jsem: Jest přece jen zvláštním požitkem procházeti park s umělcem a moci s ním vyměňovat si dojmy a myšlenky. Vy umělci vidíte a prociťujete lépe krásu, než my obyčejní smrtelníci“. Brožík odpověděl: „Ale kdež, vy sám jste umělec. My malíři malujeme neživými barvami na plátno, a když dokončíme obraz, podepíšeme se naň a již se o něj nestaráme. Vy však malujete a tvoříte díla ze živých stromů a rostlin, tekoucích vod a kvetoucích lučin, využívaje tvůrčích sil přírody. Vaše umělecké dílo není nikdy dokončeno a i když Vás nebude, přijdou jiní a budou-li mít stejnou lásku a pochopení, budou na díle dále pokračovati tak jako příroda stále tvoří a oživuje“. Tento Brožíkův výrok mocně na mne zapůsobil – moje práce v Průhonicích nebyla tudíž pouhým rozmarem, kratochvílí, nebyla „fantasie de Grandseigneuer“, [16] jak říkají Francouzi, nýbrž opravdovým uměním.“

Před vypuknutím první světové války zůstala nedokončená pouze okrajová část obory nad vějířem průhledů. Vypuknutím války byla práce na tvorbě parku přerušená. Muži odešli do války, takže scházely pracovní síly a taky finanční prostředky, které v rodině Silva Tarouců pocházely především z nosticovských hnědouhelných dolů, byly využívané jiným způsobem. Hraběnka Marie Antonie poskytovala císaři na válečné potřeby finanční půjčky. Rodina financovala v Praze válečný lazaret, ve kterém sloužily jako ošetřovatelky též tři nejstarší dcery Silva Tarouců, Marie, Gisela a Anna přesto, že byly matkami malých dětí. Syn Josef, budoucí dědic velkostatku Průhonice, narukoval do války.

U něj lze předpokládat, že byl od dětství vedený k parku tak, aby mohl jednou pokračovat v otcově díle a parku zajistit kvalifikovanou péči. Josef ovšem ve válce v roce 1917 padl. Bylo mu 28 let a ještě neměl rodinu.  Tato skutečnost měla s celkovým dalším vývojem pro rodinu fatální následky. Přesto, že v rodině vyrostlo kromě Josefa dalších šest sourozenců, všichni se vydali již jinými životními cestami, které nevedly Průhonickým parkem. Vdané dcery následovaly své manžely, z mladších sourozenců jeden syn byl řádový kněz, druhý filosof - bonviván a nejmladší dcera, řádová ošetřovatelka, chápala službu Bohu i lidem jako životní povolání.Po skončení první světové války byl park značně zanedbaný, rodina byla v obtížné finanční situaci, bez dědice, zanikla monarchie a nastala zásadní změna politicko-společenských poměrů. Vznikla 1. republika, stát, který nic nevlastnil. Z uvedeného důvodu byla nařízená pozemková reforma, která kromě zemědělské půdy zestátnila i další strategické bohatství, a to doly.                                                                                           Vodopád pod Bořínem

Rodina Silva Tarouců, ostatně jako naprostá většina šlechty u nás, ztratila své ekonomické zázemí. Obnovu a údržbu parku nebylo z čeho financovat. Pozemková reforma byla dokončená v roce 1925, dál musel hrabě Silva Tarouca jednat v zájmu parku. Rozhodl se pro prodej celého velkostatku Průhonice státu, který byl schopný zajistit parku odbornou péči. Přítel hraběte z Dendrologické společnosti, István baron Ambrozy-Miggazi, majitel arboreta ve slovenských Mlyňanech, tento krok trefně vyjádřil slovy o vítězství rozumu nad lidskými slabostmi.

Republika, konkrétně Ministerstvo zemědělství, zřídilo instituci s názvem Státní pokusné objekty zemědělské, které se členily na tři stanice, ovocnářskou, zelinářskou a zahradnickou. Průhonický park byl svěřený do péče zahradnické stanice, neboli Státních pokusných objektů zahradnických, se sídlem v Průhonicích. Prodej se realizoval 1. 3. 1927, rodině Silva Tarouců bylo zajištěno doživotní užívací právo zámku a hrabě měl doživotně rozhodující slovo v otázkách parku.

Pokusné objekty zahradnické vedl mladý absolvent Vysoké školy zemědělské, Ing. Bohumil Kavka (1901-1977). Tato souběžná situace trvala dalších devět let. V létě roku 1936 se hrabě Silva Tarouca vypravil do Německa na zámek Schweigern, kde byla provdaná jeho třetí dcera Anna, na svatbu své vnučky.

Týden před svatbou jej nečekaně ranila mrtvice při čtení ranního tisku. Jednoznačně není známé, jakou zprávu se hrabě dočetl, ale tehdejší evropská politická scéna byla již silně poznamenaná vzestupem fašizmu. Předkové hraběte Silva Taroucy pocházeli z Portugalska, takže v rodině se tradičně sledovalo i dění v Portugalsku, které bylo často spojeno s vývojem ve Španělsku. Na jaře roku 1936 se ve Španělsku dostal k moci fašistický generál Franco a v létě Španělsko začalo zbrojit, přičemž zbraně mu tajně dodávalo Portugalsko. Můžeme se pouze domnívat, že hrabě se dočetl o těchto právě odhalených skutečnostech, které mu 15. 8. 1936 přivodily smrt.

V závěru by bylo vhodné zmínit se ještě o dalších činnostech hraběte Silva Taroucy. 

Své právnické vzdělání využíval jako doživotní člen Panské sněmovny Rakouska – Uherska, kde předsedal jednomu z poslaneckých klubů. Po nástupu Karla I. v roce 1916 na trůn se uvažovalo o hraběti Silva Taroucovi jako o možném premiérovi vlády, což mu způsobovalo spíš starosti, než by naplňovalo jeho ambice.

Po vzájemné dohodě pak přijal post ministra orby. Dále se věnoval publikační činnosti. S C. Schneiderem spolupracoval na publikacích na téma trvalky, listnáče a jehličnany: Unsere Freiland – Stauden (1910), Unsere Freiland – Laubgehölze (1913) a Unsere Freiland – Nadelholzer (1913). V letech 1921 – 32 vyšly publikace v opakovaných vydáních. Publikoval též mysliveckou tématiku, v dobových německých zahradnických periodikách mu vycházely kratší statě o rostlinách v Průhonickém parku, napsal Průvodce pro návštěvníky parku a monografie o Průhonickém parku již zůstala nedokončená. Necelý rok po jeho smrti, 27. 6. 1937, odhalila v parku Ústřední jednota československých služebních zahradníků v Průhonicích zakladateli parku Pamětní desku, osazenou do skály alpina.

Na závěr příběhu hraběte Silva Taroucy a jeho Půhonického parku nechme ještě jednou promluvit jeho samotného a to v roce 1926, tedy již po 1. světové válce, rok před prodejem parku státu: „Obrazy a ostatní umělecká díla v Národní galerii jsou stejně jako péče a pozornost, jež jim věnuje stát a národ, kulturní památkou pro dotyčnou zemi. Již po léta přicházejí učenci, botanikové, zahradní umělci a milovníci rostlin do Průhonic, aby zde prohlíželi a studovali park. V době, kdy park jest nejkrásnější, přicházejí tisíce a tisíce krásymilovných návštěvníků, aby se zde těšili z pohledu na krajinné scenérie, svérázné rostlinné skupiny, krásu a nádhery barev. Nechť park i tehdy, až moje jméno bude dávno zapomenuto, dále žije, rozvíjí a těší se pozornosti a stane se tak kulturní památkou naší milé vlasti.“

Je jenom na nás, následujících generacích, aby dílo hraběte - Průhonický park dál vzkvétal a jméno Arnošt hrabě Silva Tarouca aby nikdy nebylo zapomenuto.

Odkazy v textu:
[1] Od roku 1848 velkostatek.
[2] UNESCO – United National Educational, Scientific and Cultural Organization – Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu se sídlem v Paříži – jedna ze 14 odborných organizací OSN.
[3] Mánesovy portréty pěti generací rodu Silva Tarouca tvoří dnes na zámku Čechy pod Kosířem turisticky navštěvovanou tzv. Mánesovu síň.
[4] Tyto informace doložil Arnošt hrabě Silva Tarouca, když v roce 1909 vypracoval popis tvorby Průhonického parku pro první sešit časopisu Dendrologické společnosti Rakouska-Uherska „Die Gartenanlagen Österreich-Ungarns in Wort und Bild.“ Kromě uvedeného popisu z roku 1909 zanechal Arnošt Silva Tarouca ještě další popis parku, který vypracoval v roce 1926 pro obnovenou Dendrologickou společnost 1. Československé republiky. Jde o autentické a tedy velmi cenné materiály. Všechny další citace budou čerpány z těchto prací.
[5] V témže roce bylo ukončeno i působení ministra Bacha.
[6] V té době vlastnila kromě hnědouhelných dolů též 13 statků, z nichž Průhonice představovaly největší statek.
[7] Historie zámeckého kostelíka je zpracovaná v samostatné práci, připravované k publikování.
[8] Jde skutečně pouze o evokaci, v nice nikdy sochařské dílo nestálo.
[9] Publikace se po smrti hraběte v roce 1936 odkazem dostaly do Výzkumného ústavu zahradnického v Průhonicích, který byl v dané době správcem Průhonického parku. Při spolupráci současného Výzkumného ústavu, který je přímým pokračovatelem předešlého ústavu, s Nadací knížete Pücklera v lázních Muskau v letech 2007- 08 se ukázalo, že publikaci z roku 1834 nevlastní ani Nadace knížete Pücklera v Muskau.
[10] Od průhonických starousedlíků je známá skutečnost, že si dotčení vlastníci nechali zaplatit za své pozemky dvojnásobek tržní ceny.
[11] Kdysi uváděných 40 km byla patrně nadsazená informace, současně je pravda, že dnes jsou některé původní cesty uzavřeny a jsou již zcela zarostlé drnem.
[12] Ze vzdálenějších zemí jako např. z Ameriky, nebo Číny cestovatelé přiváželi především semena, ze kterých se rostliny musely dopěstovat. Dopěstované rostliny se nakupovaly v okrasných školkách.
[13] Rukopis hraběte je prověřený.
[14] Sortimenty alpina i vlhkomilných společenstev a vodních rostlin by představovaly další rozsáhlou kapitolu, proto zde nejsou uváděné.
[15] V Evropě třetí, po Německu (1892) a Francii (1905).
[16] Velkopanské fantazírování.

Prameny:
HELEBRANT, L.: 100 let Průhonického parku a zahradnických tradic v Průhonicích.
In: Aktuality Výzkumného a šlechtitelského ústavu okrasného zahradnictví v Průhonicích. Sborník materiálů a historických dokumentů.  Vydal O. P. SEMPRA Praha a VŠÚOZ Průhonice v nakladatelství Novinář, Praha, 1985
KAVKA, B.: Státní park v Průhonicích
Průvodce parkem a přilehlými objekty
Novina, Praha, asi 1935.
PINCOVÁ, V.: Průhonické panství v proměnách století a majitelů. Rozpracováno.
Památní síň zakladatele Průhonického parku hraběte Arnošta Emanuela Silva Taroucy.
Barevná fotodokumentace: M. Pinc a V. Pincová (1999 – 2007).

Ing. Veronika Pincová (1948), absolventka okrasného sadovnictví VŠZ Brno (1972), v letech 1973-1990 zaměstnaná v Krajském projektovém ústavu Praha. Po zániku instituce v letech 1991-2004 soukromé projektování, zkouška pro ÚSES (1992), autorizace ČKA (1993). V letech 1999-2009 zaměstnána ve Výzkumném ústavu Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, v. v. i. Průhonice na projektu: Dokumentace památek zahradního umění.


Veronika Pincová, 22. 02. 2012

e-mail: ronikapin@seznam.cz

Všechny články autora




Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–  |  O magazínu Historická šlechta