Vítej každý nový příchozí. I Ty.

" Když je člověk hodně dole, tak se čest a morálka snáze udržují, než když je nahoře." Zobrazit celý citát »

Sternberg Zdeněk *1923






Historická šlechta je součástí Archivu českého webu Národní knihovny ČR.

Příběh jedné gotické zahrady

19. 02. 2012 | Veronika Pincová | Autor píše

Obecně se v popisech historického vývoje zahrad a zahradního umění traduje, že gotické zahrady téměř neexistovaly, protože na ně nebyl uvnitř hradeb prostor. Rozhodně prostor uvnitř hradeb byl omezený, přesto nám gotická ikonografie dokládá, že zahrada měla své místo a řešení i v dané době, protože potřeba pobytu člověka v přírodním prostředí je přirozená, nutná a stará jako lidstvo samo.

Ve zcela přírodním prostředí ovšem na člověka číhají i různá nebezpečí, proto si začal přírodní prostor v okolí svého obydlí zahrazovat, čímž vznikly zahrady. Posláním uvedeného příspěvku není vyčerpávající popis historického vývoje zahradního umění, jde pouze o stručné nastínění charakteru gotických zahrad a srovnání s proměnami v následujících slohových obdobích, abychom lépe pronikli k hlavnímu tématu, k pražské Andělské zahradě.

Doba gotická, u nás 13. až 15. století, byla sice z hlediska míru a bezpečí dobou značně neklidnou, ale dle zachovaných gotických památek nešlo vždy pouze o bojové a obranné situace. Vždyť právě gotika nám odkázala nádherné katedrály, vzpínající své věže k nebesům, ale také masivní hrady a opevněné tvrze, tzv. munitia, která se svým vzhledem tolik liší od katedrál přesto, že vše vzniklo ve stejném slohovém období. Podstata spočívá ve zcela odlišných výchozích podmínkách.

Katedrály vznikaly na hlubokých mystických základech, kdežto hrady neměly s mystikou nic společného, ty musely skýtat, kromě obytné funkce, v době nepřátelských nájezdů též bezpečný úkryt všemu místnímu obyvatelstvu. Krása gotických katedrál poukazuje na veliký estetický důraz dané doby, jehož jiným vyjádřením je i zahrada. Navíc, právě daná doba zahradu s oblibou pojmenovává jako Rajskou, nebo Zahradu lásky, což rovněž dokládá silnou potřebu tohoto prvku životního prostředí.

Několik ukázek gotické ikonografie je věrohodným dokladem nejen vlastní existence, ale i způsobu úpravy a využívání zahrad.

obr.1. Malá rajská zahrada dle Mistra Rhenishe z roku 1410 ¹

Prostor zahrady tvoří několik různých kompozičních prvků. Společnost se baví na kvetoucí louce, kde současně rostou stromy. Jedna postava češe ze stromu plody, jde tedy o ovocné stromy, v pozadí ovšem vidíme i zvýšený květinový záhon. Zobrazené činnosti jako stolování, čtení, hra dítěte, povídání, vše je nám důvěrně známé i z dnešních dnů, navíc přítomnost anděla umocňuje vnímání zahradního prostoru jako ráje.

Další ukázka a to z období pozdní gotiky nám ještě o něco více přiblíží dobové zahradní prostředí. Ve 20. století se parkány, tj. prostory mezi vnějšími a vnitřními hradbami, s oblibou upravují na zahrady a rekreační plochy vůbec, coby nový způsob využití těchto prostor. Jde o případy, pokud hradby a to vnitřní i vnější, zůstaly zachovány jako např. kolem historického jádra v Norimberku. Na dobovém vyobrazení ale vidíme, že nejde o objevný způsob využití parkánu, tuto funkci plnil parkán již od dob budování hradeb. V levé části obrazu vidíme společnost bavící se při hudbě, která je opět rozložená na trávníku. Kulisu tvoří stromy a estetické řešení Zahrady lásky umocňuje kašna s fontánou. Za plůtkem, v pravé polovině obrazu, má zahrada jiný charakter. Členění plochy na jednotlivé menší záhony naznačuje bylinkovou zahradu, což byl charakteristický způsob zahradní úpravy až do nástupu renesanční a později barokní zahrady s velkolepými ornamentálně stříhanými partery.


obr. 3. Italská renesanční zahrada, Villa delľ Ambrogiana dle Giusta Utense (1600). Topografické muzeum, Florencie ¹

V přísně geometrizované renesanční zahradě je rovněž ještě znatelná stopa jednotlivých menších záhonů členěných pěšinami, ale záměr tvůrce je již zcela jiný. Prostor je komponovaný jako celek, který utvářejí opakující se geometrické obrazce. Barokní ornament, charakteristický obloukem, případně zalomeným obloukem, je většinou rozvinutý na ucelené ploše.

obr. 4. Zámek Brécy (severní Francie), detail ornamentu barokního parteru, konec 17. století ¹

Andělská zahrada

Přes uvedený slohový vývoj přetrvávalo i tradiční pojetí bylinkové zahrady, jak dokládá ukázka Lidové zahrady Horti Ankelmanniani ze začátku 17. století. Tato ukázka nám pravděpodobně nejvěrněji přiblíží původní způsob řešení a vzhled někdejší pražské Andělské zahrady, o jejíž historii se chci zmínit.

obr. 5. Pruské Státní muzeum v Berlině ¹

Je rok 1360 a na dvoře Karla IV. v Praze žije jeho osobní lékárník, neboli císařský apatykář, Angelo z Florencie. Těžiště léčení nejrůznějších neduhů spočívá v léčivých bylinách. Angelo z Florencie je znalec bylin a Karel IV. vytváří podmínky pro pěstování bylin. Oba se ovšem rozmáchli poněkud více a z původního záměru bylinkové zahrádky vznikla docela rozsáhlá zahrada, která měla již charakter botanické zahrady.

Karel IV. přidělil zahradě pozemek o výměře více, než 1 ha a k němu „znamenité výsady“, tj. zajistil financování. Zahrada nesla po svém zakladateli jméno Hortus Angelicus, tj. Andělská zahrada a byla první svého druhu ve střední Evropě. Rozkládala se uvnitř hradeb Nového Města pražského a zabírala jednu čtvrtinu bloku mezi dnešním Václavským náměstím a ulicí Politických vězňů, dříve ulice Bredovské.

Karel IV. zahradu často navštěvoval a rád v ní pobýval, byla to přírodní oáza v bezpečí hradeb. Po smrti Karla IV. je doložená existence zahrady i za jeho syna, Václava IV. Péči o zahradu později přebírá Angelův bratr Ludvík z Florencie a Václav IV. mu v roce 1409 rovněž potvrzuje „znamenité výsady“, k nimž přidává ještě jednu podmínku, aby Ludvík pěstoval v zahradě „libovonné květy a koření pro potěšení královo“ (Ottův sovník naučný).

Vidíme, že je zdůrazněná i okrasná funkce zahrady, kterou měli zajišťovat květy jak svou krásou, tak svou vůní, což je poněkud širší sortiment, než pouze aromatické léčivé byliny.

V publikaci Viléma Lorence Nové Město pražské (STNL, Praha 1973) si můžeme přečíst následující popis Andělské zahrady „Král Václav IV. nacházel místo vhodné pro svůj odpočinek nejenom na svém hrádku na skále Břežské, kde z oken i teras byl daleký rozhled přes řeku do širé krajiny; svůj půvab a kouzlo měla nepochybně i vysokými zdmi uzavřená zahrada plná vůní. Taková byla tzv. Andělská zahrada, nacházející se v ulici, kterou se chodí z Koňského trhu ke sv. Jindřichu po pravé straně (TOMEK: ZÁKLADY, I. c., II, str. 181, k roku 1360. „…domum sive curian et hortum in vico quo tur de foro equorum ad ecclesiam s. Henrici“, (dnešní čp. 909-II v Jindřišské ulici – Hlavní pošta). Se zřízením rozsáhlé zahrady na tomto místě se nepochybně počítalo již při založení Nového Města, kdy jí byla vyhrazená severní čtvrtina domovního ochozu v rozloze více než 1 hektar. Zahrada byla ohrazená, jak bylo tehdy zvykem, vysokou zdí (TOMEK: ZÁKLADY, I. c., II, str. 207, k čp. 936 g „…contra murum horti Angeli…“) a uvnitř rozdělena na menší políčka a záhony. Zahrady tohoto druhu bývaly osázeny aromatickými rostlinami, aby mohly v každou téměř roční dobu působit na návštěvníka hlavně svými vůněmi. Každé rostlině zůstával zachován její osobitý půvab, každá měla svůj záhon, který byl ohrazen nízkým plůtkem. Záhony byly rozděleny loubími s popínavými rostlinami v řady menších pravidelných políček. Byla zde sedátka, nádržky, bazény, klece s ptáky, gloriety a někdy i věž vedle nutných hospodářských budov. Král Václav IV. zvláště rád chodíval do této zahrady, kterou nechal lékárník Ludovicus „…pro zvláštní naši potěchu vysázet a zušlechťovat vonnými a aromatickými sazenicemi a rostlinami…“ (TOMEK: ZÁKLADY, I. c., II, str. 181. „… quemquem ortum pro specialit consolatione nostra commissimus per ipsum Ludovicum diversis radolentibus et aromaticis herbarum radicibus excolli et plantari…“ K popisu V. Lorence je uvedený i nákres.

Je zajímavé, že z uvedeného popisu nijak nevyplývá, že zahrada byla založená již za Karla IV. v roce 1360, pouze se předpokládá, že tam byla rezervovaná plocha. Když budeme trochu počítat, tak zjistíme, že mezi jejím založením a smrtí Karla IV. v roce 1378 uplynulo 18 let. Mezi smrtí Karla IV. a „znamenitými výsadami“, potvrzenými Václavem IV. v roce 1409 uplynulo 31 let. Zde je nutné položit si otázku, proč zajistil Václav IV. financování zahrady až po tak dlouhé době? Jaký byl osud zahrady během uvedených 31 let? Popis Ludovicovy činnosti v uvedeném textu vyznívá, jakoby on sám byl zakladatelem zahrady, což víme, že neodpovídá skutečnosti.

Zdá se, že po smrti Karla IV. došlo za vlády Václava IV. na dlouhá léta k zanedbání zahrady, protože nepatřila do jeho zájmové oblasti. Václav IV. se v prvních létech své vlády sice jevil jako panovník výkonný, ale brzy se u něj začala projevovat značná nerozhodnost, čímž se neřešené vladařské povinnosti a problémy kupily. Václav dával přednost lovům spojeným s pitkami. Z osobních zájmů upřednostňoval chov zvířat, včetně exotických, např. lvů. Jeho vladařské problémy dosáhly takových rozměrů, že v roce 1400 byl sesazen z německého trůnu pro svou pověst panovníka „nepotřebného, nečinného a nedbalého“ (Wikipedie – Václav IV.). I v českých zemích si šlechta ztěžovala na něj v podobném smyslu. Tato charakteristika vlády i osobních zájmů Václava IV. konvenuje s domněnkou, že panovník neměl o Andělskou zahradu zájem, jinak by byl potvrdil potřebné „znamenité výsady“, tj. finanční zajištění zahrady, hned při svém nástupu na trůn v roce 1378, nikoli až v roce 1409. Uvedený popis širších souvislostí nasvědčuje tomu, že po smrti Karla IV. finančně nezajištěná a tedy neudržovaná Andělská zahrada, coby živý a soustavně rostoucí organizmus, postupně zarůstala a pustla. Václav IV. se až ve svém zralém věku 49 let patrně zamyslel nad stavem zahrady a v uvedeném roce 1409 zajistil její financování, na základě čeho došlo k rekonstrukci zahrady. Tomu by odpovídal popis „… nechal lékárník Ludovicus pro zvláštní naši potěchu vysázet …“.

Pokud jde o samotného lékárníka Ludovica, Ottův slovník uvádí, že byl bratrem zakladatele zahrady, Angela. Jestli tomu skutečně tak bylo, s časovým odstupem 50 let, muselo být Ludovicovi v roce 1409 kolem 70 let. Je málo pravděpodobné, že by rekonstrukce poměrně rozsáhlé zahrady byla svěřená osobě v tak pokročilém věku, ale jednoznačně nelze tuto skutečnost ani vyvrátit. Pravděpodobnější se ale jeví možnost, že Ludovicus byl Angelův syn.

O pozdější existenci Andělské zahrady se dovídáme ve zcela jiné souvislosti. Jde o historii průhonického panství, jehož majitelem je v roce 1600 rytíř Zikmund II. Zápský, který se nedávno oženil. Je mu kolem padesáti let a stále nemá dědice, pohřbil již dvě manželky a tři děti. Panství, které spravuje čtvrt století, je výnosné a vzkvétající. Navíc k němu patří též dům v Praze na Novém Městě pražském poblíž Andělské zahrady. Co že je to za dokument, ve kterém je takto popsané průhonické panství? Jde o tzv. „mocný list“, který Zikmund Zápský v roce 1600 „vymohl“ na císaři Rudolfu II., aby jim „mohl“ po smrti vše odkázat své právě narozené dceři Anně Alžbětě. Dle dobových praktik se celá panství odkazovala obvykle mužským dědicům, což by byl v případě Zikmunda Zápského jeho synovec. Ten by své sestřence Anně Alžbětě ke svatbě vyplatil pouze věno. Rytíř Zápský si ovšem byl vědom hodnoty průhonického panství a věděl, že toto dědictví by jeho dceři i přes její „pouze rytířský původ“ otevřelo dveře do nejvyšší aristokratické společnosti. Pro tento záměr, který se později skutečně naplnil, byl vypracovaný a potvrzený zmíněný „mocný list“, který nám dokládá existenci Andělské zahrady v roce 1600.

Životní příběh Anny Alžběty Zápské tvořilo několik zajímavých a dramatických peripetií, které zde nelze rozvinout, protože bychom se poněkud vzdálili tématu Andělské zahrady. Přesto nelze její osud zcela pominout, protože se přes něj ve složitém období třicetileté války opět nepřímo vracíme k Andělské zahradě. V roce 1610 byla jako desetiletá dívenka provdaná za jednoho z nejbohatších českých aristokratů, Jaroslava II. Smiřického, který již v únoru 1611 zemřel. V roce 1612 byla Anna Alžběta, již jako vdova Smiřická, provdaná za Hannibala purkrabího z Donína, velmi nadaného a obratného slezského diplomata, který rovněž náležel k dobové aristokratické špičce. Do roku 1628 žila rodina se sedmi dětmi na vzdáleném slezském panství Sycov. Průhonické rodové panství Anna Alžběta v roce 1616, tedy ještě před třicetiletou válkou, prodala, pouze pražský dům poblíž Andělské zahrady si rodina ponechala. V roce 1628, poté, co se Hanibal purkrabí z Donína poněkud necitlivě podílel na rekatolizaci slezského obyvatelstva, se život na zámku Sycov stal nepřijatelný a rodina byla nucená emigrovat. Zvolili si Prahu, protože zde rodina vlastnila zmiňovaný dům. Osobní příběh Anny Alžběty v době třicetileté války nepřímo dokládá, že když byl ve válečné vřavě ušetřený její pražský dům poblíž Andělské zahrady, je nanejvýš pravděpodobné, že byla ušetřená i Andělská zahrada. Později se ukáže, že skutečně tomu tak bylo. Průhonické panství bylo, naopak, ve třicetileté válce těžce poškozeno, hospodářství zcela rozvráceno, obyvatelstvo zahynulo. Dokládá to prodejní smlouva panství z období třicetileté války, kde je stav panství popisovaný.

Asi o 100 let později, v roce 1727, se v Evropě začíná pěstovat exotická dřevina čínského původu, jinan dvoulaločný – Ginkgo biloba. Vzhledem k tomu, že Andělská zahrada byla již při svém založení v roce 1360 první botanickou zahradou ve střední Evropě, můžeme se domnívat, že se tento atraktivní strom brzy pěstoval i v Andělské zahradě. Strom je zajímavý nejen svým mohutným vzrůstem, krásně utvářenou borkou a neobvykle, vějířovitě rostlým listem, který na podzim barví nápadně žlutě, ale jsou známé i jeho léčivé účinky. Předpoklad o pěstování jinanu v Andělské zahradě bude objasněný později.

     

Další historický příběh nás opět informuje o existenci Andělské zahrady a to v souvislosti s osobností Františka Antonína hraběte Šporka, majitele Lysé, Choustnikova Hradiště a mnoha dalších statků. Je již rok 1736 a hrabě Špork je jeden z investorů výstavby kláštera celestýnek (anunciatek) v Praze. Tento řád sídlil dlouhá léta na jeho panství v Choustníkově Hradišti, protože sám byl, na přání své starší dcery, zakladatelem řádu, načež dcera byla v řádu abatyší. V roce 1736 byla dcera již několik let po smrti a řád měl přesídlit do Prahy. Jako vhodná lokalita pro stavbu kláštera byla zvolená Andělská zahrada na Novém Městě pražském (POCHE, E.: Prahou krok za krokem. Paseka, Praha – Litomyšl 2001.)

Klášter byl situovaný do nároží ulice Jindřišské a Politických vězňů, dříve Bredovské. Z Andělské zahrady se stala zahrada klášterní. Hrabě Špork, jak je obecně známé, miloval sochařská díla a byl velkým mecenášem sochařského umění. Dokončení stavby kláštera v roce 1744 se sice již nedožil, zemřel v roce 1738, ale můžeme se celkem oprávněně domnívat, že se ideově a finančně podílel i na sochařské výzdobě klášterní zahrady, což má pokračování v dalším příběhu.

Opět se vracíme na průhonické panství. V roce 1782 bylo z nařízení Josefa II., jak známo, zrušeno mnoho klášterů a byl mezi nimi i pražský klášter celestýnek. Mezi rozprodávanými statky kláštera byla i sochařská díla z klášterní zahrady. Při této příležitosti zakoupil tehdejší majitel průhonického panství, Josef Vojtěch hrabě Desfours, z klášterní zahrady sochu sv. Václava, kterou věnoval farní obci Čestlice, k níž jsou přifařeny i Průhonice. Socha byla umístěná na malebnou čestlickou náves s kulisou vzrostlých stromů, kde stojí dodnes. (V roce 1993 byla socha zrestaurována.)

obr.9. Socha sv. Václava z někdejší Andělské, později klášterní zahrady celestýnek v Praze. (Foto: V. Pincová)

Léta 1780-83 jsou současně obdobím Josefského, neboli 2. vojenského mapování, můžeme tedy nahlédnout i do historického mapového dokumentu. Výřez vojenského mapování nám zobrazuje královské město Prahu uvnitř hradeb. Staré Město je charakteristické spontánní výstavbou bez jakéhokoli urbanistického řádu, což mu vtisklo osobitou malebnost. Staré Město je téměř prosté zeleně, kolem ale vidíme prstenec Nového Města, které má již urbanisticky jasnou koncepci, řešenou systémem bloků s obvodovou zástavbou, přičemž prostor uvnitř bloku je věnovaný zeleni. Tato nanejvýš pozoruhodná a moderní koncepce Nového Města je dílem Karla IV. Andělská zahrada je označená černým kruhem, na severním nároží vidíme klášter celestýnek.

Po zrušení kláštera v roce 1782 byla budova zcela přestavěná architektem Palliardim a Hegerem v továrnu na zpracování tabáku. Tato stavební úprava představovala rozsáhlý zábor zahrady, ze které zbyla již pouze třetina. Z dalšího mapového dokumentu a to z mapy stabilního katastru z roku 1842 (Český úřad zeměměřičský a katastrální v Praze Kobylisích) vyplývá, že v objektu byl umístěný úřad císařsko-královské finanční správy. Zbývající plocha Andělské zahrady naznačuje parkovou úpravu.

Můžeme se ale domnívat, že výše zmiňovaný jinan dvoulaločný se nacházel právě v této zbytkové části Andělské zahrady a v první polovině 19. století byl již vzrostlou dřevinou ve stáří kolem 100 let.

obr.11. Mapa stabilního katastru Prahy z roku 1842 – výřez

Přichází rok 1871, který představuje definitivní zánik gotické Andělské zahrady. Mezi léty 1871-74 zde byla vystavěná dle návrhu architekta J. Bělského novorenesanční budova pražské Hlavní pošty. Objekt zabral celou původní výměru Andělské zahrady, tj. byl postavený na pozemku o rozloze více, než 1 ha. Dvorana Hlavní pošty s prosklenou střechou je pozoruhodně dekorována bohatými výmalbami, které v roce 1901 provedl výtvarník K. Mašek. Zde je zajímavý úhel pohledu. E. Poche ve své publikaci PRAHOU krok za krokem uvádí, že jde o alegorické malby z dopravnictví a poštovnictví, já přes svou zahradnickou profesi vnímám především rostlinné motivy, které E. Poche zcela pominul.

Při bližším pohledu zjistíme, že je tam obojí. Motivy z dopravnictví a poštovnictví jsou na daném místě logické, rostlinné motivy bez znalosti historického vývoje překvapují, ale mají zde rovněž své místo. Při přípravě pozemku na výstavbu budovy Hlavní pošty bylo zde vykáceno a likvidováno množství rostlinného materiálu. Šlo o dřeviny běžné, ale i hodnotné svým věkem, vzrůstem, případně exotickým původem. Při prohlížení rostlinných motivů vidíme, že je zde opakovaně zobrazovaná lípa, v níž by bylo možné v období doznívajícího obrozenectví a romantismu 19. století vidět národní symbol. Tuto interpretaci ale vyvrací stejně bohatě zobrazovaný motiv dubu, coby německého symbolu. Z dalších rostlinných motivů zde vidíme vinnou révu, dále pnoucí psí víno, které v zanikající zahradě pravděpodobně bujně vše porůstalo, jabloně s bohatou úrodou, z keřů a květin např. růži šípek, slunečnici atd. Zde se dostáváme též k nejpozoruhodnějšímu rostlinnému motivu a to k jinanu dvoulaločnému – Ginkgo biloba, který je vyobrazený pouze v jednom případě. Vyobrazení dřeviny čínského původu vyvrací všechny interpretace s národnostním a obrozeneckým podtextem a zbývá jediný výklad, že výmalba dvorany pražské Hlavní pošty rostlinnými motivy je reminiscenci gotické Andělské zahrady, její pozoruhodně dlouhé historie s mnoha proměnami a je i odkazem na dochovaný rostlinný sortiment v okamžiku jejího definitivního zániku.

   

obr. 12. a 13. Dvorana pražské Hlavní pošty – motiv s jinanem dvoulaločným 

Prameny:
PINCOVÁ, V.: Průhonické panství v proměnách století a majitelů. Rozpracováno.
PINCOVÁ, V.: Historie zámeckých parků v Lysé nad Labem. Elaborát vypracovaný pro MÚ Lysá nad Labem, zkrácená verze vydaná v roce 2007.

Obr. označené 1/ - KLUCKERT, E.: European Garden Design. Könemann Verlagsgesellschaft mbH, Cologne 2000.
Obr. 10.: © 1 st Military Survey, Section C 107 A, Austrian State Archive/Military Archive. Vienna. Geoinformatics Laboratory, University of J. E. Purkyně - http://www.geolab.cz Ministry of Environment of Czech Republic - http://www.env.cz.
Obr. 12. a 13.: Fotografie dvorany byla pořízena s laskavým svolením vedení pražské Hlavní pošty.


Veronika Pincová, 19. 02. 2012

e-mail: ronikapin@seznam.cz

Všechny články autora




Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–  |  O magazínu Historická šlechta