Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„V roce 2017 byla nákladem Koruny České vydána knížka Slezská knížata a slezští vévodové, jejímž autorem je Petr Nohel. Kniha navazuje na předchozí dva tituly Nástupnické právo v Českém království a Údělná knížata a markrabata moravská, přičemž jejím smyslem je přiblížit problematiku následnictví také ve Slezsku.“ Zobrazit celý citát »

Slezská knížata a slezští vévodové



Lucemburský, Zikmund *1368 †1437

28. 5. 2020 | Redakce | Osobnosti

 

OTEC
Karel IV. Lucemburský
*14. 5.1316 Praha †29. 11.1378 Praha
MATKA
Alžběta (Eliška) Pomořanská 
*1346 /1347 místo †14. 2.1393 Hradec Králové
římský císař, uherský král a 13. český král

Zikmund Lucemburský

*14. 2.1368 Norimberk †9. 12. 1437 Znojmo

Zikmund Lucemburský je spolu se svou dcerou Alžbětou z genealogického hlediska jednou

z nejdůležitějších osob kontinuity českého knížecího a královského rodokmenu. Od svého počátku prezentovaného prvním historicky doloženým českým panovnickým párem Bořivoje I. Přemyslovce a sv. Ludmily až do současnosti.

Syn Karla IV. Lucemburského a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské se po smrti svého staršího bratra Václava IV. (1419) stal jediným dědicem českého království. Byl od roku 1373 braniborský markrabě, od 31.3.1387 uherský král, římský král (zvolen roku 1410 a znovu 21.7. 1411 a korunován 8.11.1414), slezský vévoda a lužický markrabě (od 1419), moravský markrabě (1419-1423), český král (korunovaný 28. 7. 1420 a plně vládnoucí v letech 1436–1437), lombardský král (korunován 25.11.1431) a římský císař (korunován v Římě papežem Evženem IV. 31.5.1433). Zikmund byl velmi vzdělaný, mluvil sedmi jazyky, byl velmi společenský a měl zálibu v rytířských turnajích. Byl jednou z vedoucích postav kostnického koncilu, který ukončil papežské schizma.

1. oo 15.11.1385 Zvolen

(manželská smlouva byla podepsána 14.4.1375 v Brně)

MANŽELKA

Marie Uherská z Anjou
*1371 místo †17. 5. 1395 Velký Varadín

OTEC MANŽELKY
Ludvík I.Uherský
(Ludvík I.Veliký z Anjou)

*5. 3.1326 Visegrád †10.9. 1382 Trnava
MATKA MANŽELKY
Alžběta Kotromanićová
(Eliška Bosenská)

*1340 místo † 16.1.1387 Novigrad, Dalmácie

POTOMCI

2. oo listopad  1405

MANŽELKA

Barbora Celjská
*c. 1392  místo †11. 7. 1451 Mělník

Korunována uherskou královnou byla měsíc po svatbě 6.12.1405 ve Stoličném Bělehradě.

Českou královnou byla korunována 11.2.1437 v katedrále sv. Víta v Praze.

OTEC MANŽELKY
Heřman II. Celjský 
*1365 místo †13. 10.1435 Bratislava
MATKA MANŽELKY
Anna ze Schaunbergu
*datum místo † před 1369 místo

POTOMCI

Alžběta Lucemburská

*28. 2. 1409 Košice †19. 12. 1442 Budín

♣♣♣

Zikmund Lucemburský, proslulý přízviskem “šelma ryšavá”, zaujímá v českých dějinách nelichotivé místo, které většinou zastírá jeho působení v Uhrách a v říši.

Narodil se jako první syn ze čtvrtého manželství Karla IV. s Eliškou Pomořanskou a byl pojmenován po novém zemském patronovi, kterého uvedl jeho otec do Čech. Od dětských let se Karel snažil zajistit svým dětem budoucí mocenské postavení: Zikmundovi udělil braniborskou marku (1373) a zasnoubil ho – ještě jako dítě – s dcerou uherského a polského krále Ludvíka I. Marií, předurčenou dědičkou Polska. Po Ludvíkově smrti (1382) se situace velmi zkomplikovala. Poláci odmítli další spojení s Uhrami a za královnu přijali Mariinu mladší sestru Hedviku. Ale také v Uhrách vyvstala proti Zikmundovi silná opozice v čele s královnou-vdovou Alžbětou a korunovala za královnu Marii, která se ihned po Zikmundově odchodu z Uher, kde žil 1379-82, zasnoubila s Ludvíkem Orleánským. Roku 1385 vtrhl Zikmund podporovaný některými magnáty do Uher s vojskem a vynutil si sňatek s Marií. Vlády se fakticky ujal až poté, co velmož Jan Horváti zajal obě královny a uvěznil je. Uherské stavy ho pak zvolily králem a 31. března 1387 byl korunován. Svého největšího odpůrce se zbavil ve chvíli, kdy stará královna byla ve vězení zardoušena. Protože boje o Uhry Zikmunda finančně vyčerpaly, zastavil svému bratranci Joštovi, aby mohl splatit dluhy, na pět let Braniborsko. Spolu s Joštem rozhodoval také roku 1396 spor Václava IV. s českými pány, v němž se postavil na stranu šlechty. Současně obnovil s Václavem smlouvu o vzájemném nástupnictví a byl jím jmenován vikářem (správcem) v Německu. Nebezpečí turecké expanze ho však přinutilo vrátit se do Uher. Křížová výprava, kterou organizoval, byla v září 1396 rozbita Turky u Nikopole a Zikmund sám sotva unikl zajetí. Sultán však svého vítězství nevyužil k dalším zásahům, což Zikmundovi umožnilo znovu se vměšovat do českých záležitostí, a to způsobem, který právě nesvědčil o bratrské lásce ani neprospěl prestiži lucemburské dynastie. Mezi ním a Václavem byla vždy určitá přehrada, způsobená zpočátku tím, že po Karlově smrti zůstal Václav v rodině sám, zatímco Zikmund měl sourozence, a především matku, která ho účinně podporovala, později pak také Zikmundovou ctižádostí a sobectvím.

Nové století nezačalo pro Lucemburky dobře. Roku 1401 vypukla v Uhrách proti Zikmundovi vzpoura, a panovník byl dokonce dočasně uvězněn, zatímco Václav IV. byl sesazen z německého trůnu. Přesto existovaly ještě určité příznivé podmínky pro Václavovu císařskou korunovaci. Obrátil se proto o pomoc k Zikmundovi a nabídl mu správu Čech, a dokonce mu na ni vydal zmocňovací listinu. Ale Zikmunda více než bratrova císařská korunovace zajímaly královské hrady a města, které rychle přebíral pod svou kontrolu. Když si Václav uvědomil svoji chybu a pokusil se o marný odpor, nechal ho Zikmund zajmout a brzy ho odvezl k Habsburkům do Vídně, aby ho zde střežili. Odpor, který proti němu v Čechách rychle vzrůstal, se pokusil zlomit vojensky, současně však musel znovu zasahovat v Uhrách proti novému uchazeči o trůn. Mezitím Václav z Vídně uprchl a roku 1404 se bratři smířili. Za Václavova života se do nepřátelsky naladěných Čech Zikmund už nevrátil. Brzy však získal jinou oblast zájmu. V roce 1411 byl totiž zvolen německým králem. V té době znovu zastavil Braniborsko, tentokrát svému přívrženci, norimberskému purkrabímu Fridrichu I. Hohenzollernskému, a definitivně je tak odtrhl od Čech. Jako německý král (korunován 8. 7. 1414) se horlivě snažil o odstranění církevního schismatu (trojpapežství). Podařilo se mu přimět jednoho z papežů – Jana XXIII. – ke slibu, že svolá koncil, který se sešel o vánocích 1414 v Kostnici. Ke konečnému rozřešení svého sporu byl před koncil předvolán také Jan Hus. Zikmund mu dal ochranný glejt na cestu, ale nešlo mu tak o Husa, jako o odstranění rozkolu v církvi, k němuž by přispělo i vymýcení kacířství v Čechách, proto radil k upálení Husa i Jeronýma Pražského. Výsledky koncilu byly také jeho úspěchem (křesťanstvo mělo opět jediného papeže), a tím více Zikmund začal naléhat na Václava, aby skoncoval s husity. Netušil, jak dalece se hnutí rozšířilo, ale hlavně se obával, aby nepřišel o české dědictví, jehož součástí byl tak rozsáhlý královský majetek jako v žádné z jeho zemí.

Když v srpnu 1419 Václav zemřel, stal se Zikmund jediným právoplatným dědicem Českého království, kterého katolická šlechta očekávala se samozřejmostí, husitská šlechta a města pak s určitými obavami. Zatím však o jiném kandidátovi nikdo neuvažoval a připravovaly se volební požadavky, mezi něž mělo patřit také přijímání z kalicha a sekularizace (zabavení) církevního majetku. Zikmund však žádal bezpodmínečné podřízení a doufal, že situaci zvládne vojensky. V březnu 1420 byla ve Vratislavi za jeho přítomnosti vyhlášena křížová výprava proti kacířským Čechám. Koncem května oblehl Zikmund s velkým křižáckým vojskem Prahu. Byl sice poražen na Vítkově (14. 7.) a pod Vyšehradem (2. 11.), ale stačil se mezitím nechat korunovat českým králem, neboť držel ve své moci Hrad (28. 7.). To mu nakonec nepomohlo, protože sněm, který se sešel na jaře 1421 v Čáslavi, ho jako krále odmítl. Lépe dopadl na Moravě, ve Slezsku a Lužici, kde ho šlechta uznala. Podnícen tímto úspěchem pokusil se roku 1421 zorganizovat nové křížové tažení, které skončilo neúspěchem podobně jako obležení Kutné Hory koncem roku. Po prohrané bitvě u Německého Brodu 8. 1. 1422 poražený král ze země odtáhl a poté se snažil dosáhnout vlády jednáním a získat umírněné kališníky. Současně usiloval o upevnění moci v říši. 31. 5. 1433 byl korunován římským císařem. Poté odjel do Basileje, kde zasedal koncil, který si kladl za cíl provést reformu církve. V květnu 1434 Zikmund koncil opustil nespokojen právě jeho reformní činností a dále se staral především o své uznání za českého krále, k němuž mu otevřela cestu bitva u Lipan. K vytouženému cíli se však dostal až v polovině roku 1436, kdy v Jihlavě Čechům potvrdil předložené podmínky a basilejská kompaktáta. Ale své sliby dodržovat nehodlal. Opětné prosazování katolictví vypudilo z Prahy arcibiskupa Jana Rokycanu, popraven byl hejtman Jan Roháč z Dubé. 30. 9. 1437 byla na sněmu vznesena proti Zikmundovi celá řada stížností. Starý a nemocný král však pomýšlel už jen na to, jak by zajistil dědictví manželovi své jediné dcery Alžběty Albrechtu Habsburskému. Obával se však intrik své druhé ženy Barbory Celské, která svému zeti nepřála, a kvapně opustil 11. 11. 1437 Prahu. Na cestě do Uher zemřel ve Znojmě.
(dp)
Bartoš F. M.: Poslední Lucemburkové v Čechách, Praha 1940;
Spěváček J.: Václav IV. 1361-1419, Praha 1986;
Čornej P.: Tajemství českých kronik, Praha 1987





Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2020  |  O nás