Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„“ Zobrazit celý citát »

Burke’s Peerage



Via Ludmila – spojuje

5. 2. 2021 | Jan Drocár | Očekáváme, Via Ludmila

Na jaře roku 2020 se rozletěl „covidový virus” z Číny do celého světa. Také do Evropy. V síle, která zavírala hranice států, Evropané se nemohli osobně potkávat, což byla situace v tisícileté společné historii nevídaná, pomineme-li čtyřicetileté rozdělení starého kontinentu „železnou oponou” v minulém století. Po čase ale činěná „opatření” zabrala a optimisticky se zdálo, že virus je zahnán, lidé opět svobodní, volní a snad i pokornější.  Zjevně to ale bylo málo, uvolnění bylo jen zdánlivé, plány na restart padly, přišlo repete. Opět je třeba vyšší osobní opatrnosti a širšího vzájemného respektu. Opět je třeba hledat nové metody a cesty jak z toho ven. Rychle k netrpělivě očekávanému světlu na konci tunelu.

Via Ludmila se přes neustávající „pandemická napadení” stále trpělivě, trochu pomalu a zatím tiše připravuje na své spuštění, které souvisí s více než miléniovým výročím mučednické smrti patronky českých zemí sv. Ludmily, od níž uplyne 15. září 2021 přesně 1100 let.

Poutní cesta nesoucí její jméno by se svým charakterem a šíří záběru ráda stala jednou z průvodcovských misí pomáhajících s opětovným nalézáním těch základních životních hodnot, které, zdá se, začínají ztrácet potřebný respekt a pomalu mizí. Lidé si snad ani neuvědomují, že přicházejí o hodnoty staletími prověřené a respektované. Jde o hodnoty, o kterých platí, že čím více a rychleji je opouštíme, tím zřetelněji nám začínají chybět.

„Existují jednak normy zákonné, které upravují vztahy ve společnosti mezi lidmi, a na druhé straně je obrovský prostor ještě takové té mravnosti, etiky, slušného chování”, vzpomínal doyen české šlechty Zdeněk Sternberg (*1923 † 2021) na slova otce Jiřího Douglase (*1888 † 1965), kterými doprovázel výchovu svých 9 dětí.

„Řád na Českém Šternberku byl pro nás děti poměrně náročný, byly jsme dost přísně, křesťansky – na to se kladl velký důraz – vychovávány. Samozřejmě, že byli všelijací ti domácí učitelé a dětská sestra, která se starala o malé děti. Otec měl zásady, které nám velmi často vštěpoval, zejména mně, protože já jsem byl ze synů nejstarší, a už v té době jsem jaksi chápal, že jednou se asi budu muset na jeho místě všeho tady ujmout, i když situace se pak vyvíjela zcela jinak. Otec říkával, že křesťanská mravouka uvádí sedm hlavních hříchů: pýcha, lakomství, smilstvo, závist, nestřídmost, hněv a lenost, a všechny tyto neřesti vlastně nejsou v trestním řádu světské legislativy. Ale kdybychom nedodržovali ty nepsané zákony mravnosti a etiky, tak nejsme slušní lidé. Takže veliký důraz byl při výchově kladen na to, abychom se řídili těmito pravidly”, dodával hradní pán na České Šternberku a poodhalil tak pravidla a zásady, kterými se řídila výchova dětí ještě ne tak dávno.

♣♣♣

Moderní varianta znaku zemí Koruny české od Hugo Gerarda Ströhla.  Tento znak je historický státní znak Koruny české používaný na území českých zemí v letech 1348-1918, tj. od doby panování římského císaře a českého krále Karla IV. (I.), potomka sv. Ludmily
v 15. generaci a panování posledního rakouského císaře a českého krále
Karla I.  (III.) – potomka sv. Ludmily v 32. generaci.

♣♣♣

Otevření poutní cesty se blíží, je nadosah. Nebude to ale snadné, stále se neví v jaké podobě a rozsahu bude moci být Via Ludmila spuštěna. Stále zapadá spíše – díky daným okolnostem – mezi „volnočasové aktivity”, tj. projekty zbytné a teď ne příliš žádoucí. Ale hlavním cílem projektu stále zůstává i tělesná aktivita a pobyt na čerstvém vzduchu a poutní cesta by tak měla mít, byť zpočátku možná v okleštěné podobě, zelenou. Výročí sv. Ludmily se neposune, nepočká. Stejně tak 180. výročí narození Antonína Dvořáka (*8.9.1841 Nelahozeves † 1.5.1904 Praha), připadající také na září roku 2021. A právě a s ním plánují autoři a organizátoři Via Ludmilu propojit.

Via Ludmila provázená hudbou Antonína Dvořáka

Ludmila se narodila pravděpodobně na Mělníku (dříve Pšov) přibližně v roce 860. Smrt nalezla 15. září 921 na svém vdovském sídle v Tetíně a pochována byla svým vnukem sv. Václavem v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě. To jsou tři základní pilíře poutní cesty Via Ludmila v zemi kněžnina narození a života. Jen vše bude v opačném sledu, protože její odkaz mučednickou smrtí nekončí, ale začíná a žije dodnes prostřednictvím jejích potomků. Jde tedy o poutní cestu nekončící, věčnou. Takové je i dílo českého skladatele Antonína Dvořáka –  věčné a radost z jeho poslechu je nekončící. Ve středu 8. září 2021 oslavíme 180. výročí umělcova narození, tedy přesně týden před připomínaným výročím smrti sv. Ludmily, a přímo se tak nabízí propojení obou událostí. Hudba Antonína Dvořáka bude doprovázet poutníky na cestě po Via Ludmile. Via Ludmila zase „na oplátku” přivede poutníky do Dvořákova rodné obce a připomene i další místa spojená s jeho osobností a rodinou. Skladatelovo dílo bude postupně nahráno žáky Pražské konzervatoře. Symbolicky právě jimi – Antonín Dvořák býval ředitelem na jejich škole a tu jim kdysi založili z převážné většiny potomci sv. Ludmily. V roce 1810 dalo 55 zástupců české zemské šlechty dohromady Jednotu pro zvelebení hudby v Čechách a jako její hlavní úkol určili založení hudební školy, Pražské konzervatoře. Což se také stalo a 24. dubna 1811 byl první školní rok nejstarší konzervatoře ve střední Evropě zahájen. Šlechta poté chod školy více jak 100 let ovlivňovala a hlavně ji celou financovala. Jak ale bývá v místních končinách často zvykem, byla od svého „dítka” po roce 1918 celkem nekompromisně odstavena. V nových společenských poměrech se pro šlechtu přitom nenašel žádný prostor byť pro malá slova díků.  Její zásadní role při rozvoji české hudby začala být upozaďována, cílem bylo na její nezastupitelnou úlohu zcela zapomenout. A dařilo se. Až rok 1989 umožnil opět uvést historická fakta do souladu s novou realitou a potomci zakladatelů byli 31. března 2010 pozváni na koncert k 200. výročí založení Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách, jejíž činnost byla u té příležitosti při Pražské konzervatoři obnovena pro její podporu a rozvoj. Mezi její současné aktivity patří kromě jiných právě nahrání Dvořákova díla žáky Pražské konzervatoře. Pro současnou potěchu a léta budoucí.

♣♣♣

Antonín Dvořák složil k poctě sv. Ludmily rozsáhlé Oratorium Svatá Ludmila pro sóla, sbor a orchestr, Op. 71. Dílo vzniklo na jeho sídle ve Vysoké u Příbramě v období od 17. září 1885 do 30. května 1886. Českým textem ho opatřil Jaroslav Vrchlický (*17.2.1853 Louny † 9.9.1912 Domažlice). Poprvé bylo Oratorium uvedeno na hudebním festivalu v Leedsu – 15. října 1886 pod vedením samotného autora a koncertní premiéru mělo v Praze 25. února 1887 v Národním divadle. Orchestr řídil opět sám skladatel.
Z tohoto díla by měla vzejít nejvhodnější znělka či znělky pro poutní cesty Via Ludmila:

Ukázka – hraje Česká filharmonie (zpěv): Ukázka – hraje Česká filharmonie (orchestr):
Krátká komorní ukázka z Pražské konzervatoře

♣♣♣

Všichni jsou příbuzní

„Všichni Evropané mají společné předky“, uvedla před několika lety studie amerických vědců, zveřejněná v odborném magazínu PLoS Biology. Stavěla na faktu, že všichni Evropané mají nápadně podobnou DNA.  Vědci Peter Ralph a Graham Coop z Kalifornské univerzity porovnali dědičnou výbavu více než 2000 lidí ze 40 evropských zemí a výsledkem je jejich poznání, že všichni Evropané jsou poměrně blízcí příbuzní. Stačí se vrátit zpět o tisícovku let a lze zjistit, že takřka každý Evropan sdílí řadu předků s ostatními obyvateli kontinentu.

Studie souzní s obecně oblíbenou a přijímanou hláškou, že „všichni jsme příbuzní“. Málokdo se ale může pochlubit vlastním rodokmenem zahrnujícím celé tisíciletí a uvedené tvrzení tak doložit. Většina lidí zná historii své rodiny nanejvýše několik generací zpět, o příbuzenských vztazích s dalšími lidmi už ale bohužel nemá a ani nemůže mít ponětí. Chybí záznamy. Každá nová generace přitom získává oproti té předchozí dvojnásobný počet předků – každý člověk má dva rodiče, čtyři prarodiče, osm praprarodičů a tak dále.

Důležití jsou proto i pro ostatní ti, kteří své předky mohou dovodit, umí je dohledat. Do hluboké minulosti. Se svým rodokmenem se dostávají až na samý úsvit písemně známých dějin. Každý z jejich předků přináší informace, které spolu s ostatními vytváří historickou paměť rodu. Paměť vícera takových rodů se stává součástí historické paměti národa. Když jsou poté členové těchto rodů příbuzensky propojeni napříč celým naším kontinentem, vytvářejí společně historickou paměť Evropy. Časově a geograficky, vertikálně i horizontálně.

Tetín je místem úmrtí sv. Ludmily a výchozím bodem poutní cesty/cyklotrasy Via Ludmila. Na levém snímku je kostel sv. Ludmily v Tetíně, kde u pilířů po stranách oltáře je umístěna mensa s kamenem, na němž měla být sv. Ludmila usmrcena. Na pravém snímku je kostel sv. Jana Nep. Třetí tetínský kostel je zasvěcený sv. Kateřině a stojí vedle kostelu sv. Ludmily. Další místa jsou hrad, zámek a hradiště v Tetíně, kde  kněžna pobývala před svou smrtí. Knížecí stolec se nacházel asi v místě dnešní fary.

Historická paměť “starých rodů” pomáhá s představou „jak šel čas“ i všem ostatním. Zve je do dob, ve kterých jistě žili i jejich neznámí předkové. Spolu s ostatními překonávali nesnáze a utrpení, těšily je úspěchy té či oné doby. Radovali se z každého nového zrození, které jejich rod přenášelo dále. Byli jednotlivými články rodového řetězu, který jejich rodiny dovedl až do současnosti.

Jak již bylo psáno, náplní Via Ludmily je především obecně vítaný, ale kladenými překážkami v současnosti někdy obtížně naplnitelný pohyb. Pohyb na čerstvém vzduchu. V létě roku 2020 byla kvůli jeho potřebě zcela vykoupena jízdní kola. Na druhé straně je doporučováno neopouštět obydlí, zůstávat doma. Zjevný protimluv, který se snad bude co nejdříve uveden do souladu.

Potomci Ludmily a Bořivoje se v průběhu uplynulých staletí do současnosti značně „rozrostli”, jejich vymření přirozenou cestou v nejbližších letech, desetiletích a staletích určitě nehrozí. Lze-li tedy Karlu Velikému přisuzovat titul otce Evropy, za matku Evropy může být považována česká sv. Ludmila. Což by rozhodně měly potvrdit cestu doprovázející rodokmeny.

Via Ludmila je tvořena, jak již také bylo napsáno, k opětovnému a nikdy nekončícímu setkávání. Je lepší si připomínat více to, co nás spojuje, než co hranice rozdělují. Ani virus nezná hranice a pokud s ním budeme zápasit déle, tak raději společně než individuálně. Přeshraničně. Jde o další úsek společně prožitých evropských dějin. V dobrém i ve zlém. Společné tisícileté dějiny minulé a společné tisícileté dějiny budoucí.

♣♣♣





Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2021  |  O nás