Vítej každý nový příchozí. I Ty.

" Když je člověk hodně dole, tak se čest a morálka snáze udržují, než když je nahoře." Zobrazit celý citát »

Sternberg Zdeněk *1923






Historická šlechta je součástí Archivu českého webu Národní knihovny ČR.

Nová kniha Vladimíra Votýpky o šlechtě

16. 08. 2010 | Miroslav Sígl | Autor píše

Po svém triptychu Příběhy české šlechty (1995), Návraty české šlechty (2001) a Paradoxy české šlechty (2005) přišel nadějný autor Vladimír Votýpka (*1932) s další novinkou - tentokráte věnovanou jedinému potomku české šlechty Zdeňku Sternbergovi s názvem Aristokrat (308 stran vydala Paseka, Praha 2010). Rozhovor s autorem přinesly Pozitivní noviny 13. 7. 2008.

Představuje nám z dlouhé a slavné tradice hraběcího rodu snad jediného člena, který byl v době komunistického vládnutí vykázán na těžké práce do šachty Nelson – ano, sem na Teplicko v severních Čechách, kde v lednu 1934 došlo k neblaze proslulému výbuchu uhelného prachu, při němž zahynulo 142 horníků, odkud pochází i slavný portrét Karla Hájka, mokráte ve světě oceněný. Bylo to vlastně druhé největší důlní neštěstí u nás - k prvnímu došlo na šachtě Marie v Příbrami v roce 1892, kdy přišlo o život 319 havířů.

Začátkem roku padesátých každý den a střídavě v noci odvážela těžní věž do hloubky 350 metrů důlní směnu „pétépáků“ (odsouzených vojáků ke službě beze zbraně), mezi nimi našeho Zdeňka z Českého Šternberka (*1923), aby v padesátistupňovém vedru prosyceném dusivým uhelným prachem úplně nazí těžili uhlí – naše zlato. Bez jakéhokoliv zaškolení a průpravy museli dodržovat přísné pracovní normy. Stačilo by na pár minut vysadit, těžní pás pod hromadou uhlí by se zablokoval – jenomže takové nebezpečí by se u Zdeňka hodnotilo jako vyslovená sabotáž s nepředstavitelnými následky.

Na první výplatní pásce měl sice pěknou sumu, ale jemu na ruku vyplatili pouhých třicet korun – míň než almužnu. Všechno ostatní propadlo státu za socialistickou převýchovu pana šlechtice. Nakonec „jim“ musel podepsat, že „je ochoten zavázat se k dalšímu roku práce v dolech“.
Ale to již ho odvezli až do Karviné a považte - na důl se jménem „Františka“,což byl svým způsobem životní paradox: tak se totiž jmenovala mladší dcera hraběte Larische, bohatého majitele karvinských dolů, která se stala kmotrou jedné štoly. Později se tato dívenka provdala za častolovického šlechtice z rodu Sternbergů. Byla vlastně Zdeňkovou vzdálenou příbuznou…

Zdeněk Sternberg zůstal i po tom dalším roce na dole „Františka“ jako civilní zaměstnanec, nebydlel v kasárnách, v centru města si našel podkrovní podnájem. Povýšili ho na státně zkoušeného bagristu a pracoval na haldě, kde se ukládal důlní odpad. Podle pracovního rozvrhu mohl se v pracovním volnu podívat rychlíkem do Prahy. Tady se časem zamiloval do šestadvacetileté Alžběty z baronského rodu Hrubých z Jelení. Pracovala jako účetní v pražském podniku Kovoslužba. Tentokrát šlo již o vážnou známost, svatba se konala v chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně.

Pravdu měl onen důlní střelmistr, když jednou Zdeňka utěšoval, že na světě nic netrvá věčně. Velkodůl čs. armády v Karviné opustil s darovanou knihou o hrdinech socialistické práce, avšak pro některé podniky byl jeho šlechtický původ nadále neúnosný.
„Soudruhu Sternbergu, vy jste zřejmě ještě nepochopil společenské změny v naší zemi“, říkal mu kádrovák v podniku, kde se ucházel o místo. Štěstí mu nakonec přece jen přálo - v Hudebním divadle v Praze-Karlíně se stal kulisákem.

Ne, nemohu vám zde převyprávět celý dosavadní životopis Zdeňka Sternberga, či vlastně úžasně a strhujícím způsobem napsanou knihu mého přítele Vladimíra Votýpky.
Přesto některé skutečnosti sdělit, by asi bylo žádoucí. V onom roce 1956, spojovaném vždy s kontrarevolucí v Maďarsku, začali čilí „estébáci“ prohledávat hrad Český Šternberk od sklepa až na půdu.

A tady nalezli pečlivě zamaskované vzácné stolní stříbro a rodinné šperky Terezie Mensdorffové-Pouilly a jejího manžela Jiřího Douglase Sternberga, který byl na hradě kastelánem. Následovala další prohlídka už v jejich bytě, bez pardónu zabavovali příslušníci StB všechno, co mělo nějakou hodnotu. A konečně oběma manželům mohla být doručena obžaloba. Úmyslné maření zákona o znárodnění, ziskuchtivé spekulace, zatajení před právoplatným vlastníkem, jímž byl přece pracující lid. U lidového soudu ve Vlašimi na jaře 1959 byl Jiří Sternberg odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců podmíněně a jeho žena Terezie na jeden rok podmíněně.
Anebo historku, v níž se Zdeněk Sternberg dostal do rukou StB, nelze také přeskočit. Volali ho k výslechům, vymýšleli pro něho vesměs úkoly, kdy měl zjišťovat údaje kolem dalších šlechticů – Kolowratů nebo Lobkowiczů. Mezitím na hradě usedal nad redakcí textů k rozsáhlým sbírkám 700 stránek doprovodných popisů. Nasal zde knihu o sokolnictví, až přišlo Pražské jaro, ale vzápětí 21. srpen 1968.

Bude se znovu opakovat rok 1948? Rozhodoval se těžko, ale rychle. Po útěku z vlasti získal rakouské občanství, jmenovali ho prokuristou v prodejním resortu, stal se vedoucím Verkaufinnendienstu… až tu byl opět návrat do Prahy, restituční zákon, rodinná porada Sternbergů pod hradem, na níž nejzkušenější Zdeněk byl pověřen vést nadále rodový majetek.
Jeho život se již po kolikáté převracel: do zámeckého prostředí se vracel po mnoha peripetiích, část povinností se správou majetku převedl na syna Filipa. Zámek je přístupný neustále veřejnosti.

V seznamech Státní bezpečnosti je uložen jeden svazek o marné snaze naverbovat Zdenka Šternberka ke spolupráci, ve druhém je označen za nepřítele, který musí být sledován, a třetí svazek StB založila, když byl v emigraci v Rakousku. Aristokratická zdrženlivost, střízlivá elegance, všechny detaily ve vzájemném souladu to je naproti těm svazkům muž, narozený ve znamení lva, což je na něm hned znát.
Vladimír Votýpka obdivuje jeho paměť, vzpomínky logicky uspořádané, nechybí v nich smysl pro dramatičnost, barvitě vypráví, neuhýbá všetečným otázkám, zůstává soustředěný. Také v knize nás provází bludištěm rozvětveného rodokmenu až do 12. století.

Společensko-mravně etická podstata, která vždy zdobila šlechtu, je Zdeňkovi Sternbergovi vrozená.
V roce 2005 – jak víme – byl mezi vyznamenanými ve Vladislavském sálu Pražského hradu. Teprve poté získal náš autor svolení k rozhovorům s člověkem a knihu nemohl nazvat jinak. Přichází na knižní pulty v horkém létu, ale určitě se vyprodá jako ty předchozí, jejichž náklady se vyšplhaly k mnoha tisícům. Dočetl jsem ji za dva dny a bude putovat z rukou do rukou k dalším čtenářům v mém okolí.

Převzato z internetového magazínu  Pozitivní noviny  www.pozitivni-noviny.cz 


Miroslav Sígl

Miroslav Sígl, 16. 08. 2010

e-mail: redakce@historickaslechta.cz

Všechny články autora




Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–  |  O magazínu Historická šlechta