Vítej každý nový příchozí. I Ty.

" ..." Zobrazit celý citát »

Kinský Radslav (1928-2008)






Historická šlechta je součástí Archivu českého webu Národní knihovny ČR.

Návrat z exilu

16. 11. 2009 | Jan Dobrzenský | Šlechtic vypravuje

Vojenský a špitální Řád svatého Lazara Jeruzalémského - Bohemia vydává časopis Reunion, který vychází šestkrát ročně. Pod názvem Návrat z exilu napsal v roce 2009 v jeho
5. čísle v rubrice Slovo velkopřevora článek velkopřevor  Českého velkopřevorství (ČVP)
a předseda mezinárodní řádové vlády Jan hrabě Dobrzenský z Dobrzenic.
Článek vyšel s podtitulkem První kroky Českého velkopřevorství po návratu domů
v roce 1990 ve vzpomínkách velkopřevora hr. Dobrzenského.
(redakce)

Čtvrtý velkopřevor ČVP Jan hrabě Dobrzenský z Dobrzeniczznak rodu Dobrzenských z Dobrzenicz

Milé spolusestry, milí spolubratři!
V předvečer dvacátého výročí sametové revoluce považuji za vhodné sdělit, jak a za jakých okolností se České velkopřevorství vrátilo z exilu do vlasti. 

Část I.

V roce 1948 opustil první velkopřevor a zakladatel novodobého českého velkopřevorství Karel kníže Schwarzenberg Československo a s ním formálně odešel z vlasti také řád svatého Lazara.
Kníže Schwarzenberg se usadil v Rakousku, kde znovu zřídil naše velkopřevorství „v exilu“. Doma zanechal mnoho přátel a členů, vedených chev. Jiřím Suchánkem, kteří se okamžitě stali předmětem perzekucí a věznění. Duch řádu sv. Lazara a lidí s ním spojených očividně nebyl v těchto dobách zkoušek našeho národa slučitelný s proklamovanou zářností bolševismu. Také náš první lazariánský biskup Mons. Mořic Pícha zemřel v izolaci v roce 1956.
Přes tento nový pořádek stále zůstávalo slabé světlo tam, kde převor Suchánek, Dr. Miroslav Černý a další pokračovali v omezené činnosti navzdory režimu, duchovně posilováni biskupem Kajetánem Matouškem.
Jednou z výjimečných iniciativ bylo v roce 1961 přijetí Miroslava Řehoře do řádu ve vězeňské cele na Pankráci. První velkopřevor ČVP Karel VI. kníže Schwarzenberg
Jak ubíhaly roky, venku kníže Schwarzenberg kolem sebe shromažďoval rostoucí počet členů z emigračních vln 1948 a 1968, Čechů i Slováků, a znovu zřídil velkopřevorství v celosvětovém měřítku.
Počátkem sedmdesátých let odešel Karel Schwarzenberg z funkcí a jeho bratr Radslav hrabě Kinský se stal naším druhým velkopřevorem. V tomto bodě vývoje byla organizace velkopřevorství pozměněna a konsolidována tak, aby mohla obsáhnout přibližně sto členů, roztroušených po celém světě.
Vedení velkopřevorství – hr. Kinský a bailli Ferdinand Menčík – mělo sídlo v Paříži. To umožnilo našemu velkopřevorství přímý přístup k velmistrům, vévodům de Brissac, otci a synovi. Nejdůležitější bylo, že české velkopřevorství existovalo jako integrální součást řádu skrze svůj privilegovaný vztah k  J. E. Guy Coutantovi de Saisseval, tehdejšímu velkému kancléři řádu.
Já osobně, protože jsem v Paříži bydlel, jsem zastával úlohu styčného důstojníka s francouzskými řádovými institucemi–Velkým magisteriem (řádovou vládou) a velkopřevorstvím.
Druhý velkopřevor ČVP Radslav hrabě Kinský z Wchynic a TetowaOficiální sídlo vedení českého velkopřevorství bylo pak přeloženo do Německa. Tento krok byl logický vzhledem ke skutečnosti, že více než padesát procent členů emigrovalo právě tam.
Pod kompetentním vedením chev. Josefa Kočího jako tehdejšího kancléře se konaly pravidelné generální kapituly, s podporou exilových skautů manželů Bělovských vycházel časopis Reunion (oba neúnavně pracovali na zachování vysoké úrovně znalosti rodného jazyka dětí emigrantů v celé Evropě) a byly vybírány členské příspěvky. Agendu přidružených členů spravoval ze Švýcarska Jan Stránský ze Stránky a Greifenfelsu.
Díky Ferdinandu Menčíkovi a jeho organizačním schopnostem se české velkopřevorství, byť v exilu, stalo normálně funkční jurisdikcí řádu.
Naše velkopřevorství vzkvétalo díky jasnozřivosti klíčových osob velkopřevora Radslava hr. Kinského a bailliho Ferdinanda Menčíka.
Mám mnoho krásných vzpomínek na naše reuniony, jako velkou generální kapitulu v Blois v roce 1982, kde české velkopřevorství bylo reprezentováno početnou delegací lidí přicestovavších ze všech koutů světa. Spolu s naším velkopřevorem, baillim a mnou se účastnili Neumannovi z Venezuely, Pospíšil z Peru, Pořízka ze Švédska, Leo Ge z Vídně, Jan Stránský ze Stránky a Greifenfelsu a herold velkopřevorství Adolf F. J. Karlovský ze Švýcarska, Josef Kočí, Maiznerovi a Hanzalovi z Německa a mnoho a mnoho jiných z dalších zemí. Není možné zapomenout ani na naše duchovní – opaty Anastáze Opaska a Maura Verzicha. Vystoupení tak početné skupiny českých lazariánů bylo umocněno také tím, že od roku 1980 existovala ve Frankfurtu nad Mohanem samostatná „německá“ komenda, řízená Bedřichem hrabětem Strachwitzem.
Tenkrát byl řád svatého Lazara řádem, kde se české velkopřevorství stalo důležitou jurisdikcí, respektovanou všemi ostatními.

Část II.

Pak přišel 17. listopad 1989 a sametová revoluce. Ohromná vlna šoku, ohromení a údivu prošla českou a slovenskou komunitou po celém světě. Nikdo nechtěl uvěřit, že naše vlast vypadla ze spárů socialistického režimu. Bylo to, jako by se stal zázrak.
Všude panovaly smíšené pocity, co udělat. Všichni byli pevně zakotveni v životě zemí, které je přijaly. Rodinné a profesní zájmy byly pro každého prioritní. Vzpomínky na rok 1968 byly stále živé. Přece jen, volání po návratu domů pomalu ale jistě převládlo nad jinými úvahami. A tak mnoho lidí, zvláště členové našeho vedení, rychle nastoupili cestu k obnovení styků s naší vlastí.Třetí velkopřevor  ČVP Václav hrabě Bořek-Dohalský z Dohalic
V únoru 1990 jsme hrabě Kinský a já přijeli do Prahy na návštěvu, které jsme říkali „mise zjišťování faktů“. Souběžně s námi navštívili zemi Ferdinand Menčík a Josef Kočí. Jednalo se s J. Em. Františkem kardinálem Tomáškem a místopředsedou federální vlády Dr. Jánem Čarnogurským. Tyto mise byly pochopitelně spojeny i s návštěvou našich rodišť a míst původu našich rodin. Chotěboř jsem opustil, když mi byly dva roky a nyní jako dospělý muž jsem se vrátil do rodinného sídla. Byl to nádherný pocit po čtyřiceti letech nepřítomnosti.
V létě roku 1990 se v bytě Ferdinanda Menčíka v Paříži konalo speciální setkání. Přítomni byli Radslav hrabě Kinský, Ferdinand Menčík a já. Účelem jednání byla analýza informací z našich misí do vlasti, nápadů sebraných od našich členů a stanoviska velmistra a Velkého magisteria řádu svatého Lazara.
Detailní diskuse probíhala nad několika body:
• dopad na naše členy – budou aktivní doma nebo zůstanou ve svých současných zemích pobytu?
• jaká právní subjektivita? – nikdo z nás nebyl obeznámen s tehdy platnými zákony;
• reintegrace znamenala místní členství – kde najdeme odpovídající členskou základnu?
• vybudování organizace podobné velkopřevorství v exilu.
Čtvrtý velkopřevor ČVP Jan hrabě Dobrzenský z DobrzeniczPo několika hodinách důkladného rokování bylo rozhodnuto přenést české velkopřevorství z exilu domů.
Dále bylo rozhodnuto, že tento úmysl má být posvěcen zvláštní kapitulou konanou v Německu koncem podzimu.
Současně hrabě Kinský navrhl, aby byly připraveny stanovy občanského sdružení a byly zaregistrovány na ministerstvu vnitra počátkem roku 1991.
Závěrem bylo konstatováno, že díky církevním úřadům v Praze nám byl jako sídlo českého velkopřevorství a místo našich setkání poskytnut nádherný chrám Matky Boží před Týnem. Vzhledem k vyššímu věku se nemohl stát řádovým kaplanem Mons. Jiří Reinsberg, který se o naši činnost vždy živě zajímal. Doporučil však svého tehdejšího spolubratra P. Jiřího Kusého, aby se stal prvním kaplanem velkopřevorství.
Když diskuse skončila, my tři jsme se zase opřeli do svých křesel. Bylo hluboké ticho. Jen jsme se dívali jeden na druhého, beze slov. Bylo jasné, že pro nás tři to byl opravdový historický okamžik.
Konečně ticho přerušil Ferdinand Menčík, jenž prohlásil: „Chlapci, jdeme domů.“
A to je vše. Rozloučili jsme se objetím u vědomí výjimečných chvil, kterí jsme spolu právě prožili.
Vše se stalo tak, jak je popsáno. Stanovy byly zaregistrovány, exiloví členové souhlasili s přenosem organizace domů a začali jsme hledat nové místní členy.
Josef Kočí využíval perfektních znalostí skautského hnutí. Z naší šlechty přišli další členové. Byli jsme s to upoutat lidi z občanské společnosti: lékaře, právníky, profesory atd.



Na základě tohoto úspěchu bylo rozhodnuto uspořádat naši první investituru v Týnském chrámu 9. listopadu 1991. Jaká to nádherná událost v tak skvostném prostředí. Naše první investitura doma po čtyřiačtyřiceti letech.
Tomu však předcházela ještě jiná událost nesmírného významu: první oficiální vystoupení řádových rytířů během návštěvy Jeho Svatosti Jana Pavla II., v dubnu 1990 v Praze. Jan hr. Dobrzenský a Angelus hr. Waldstein, OSB, na Pražském hradě během návštěvy papeže Jana Pavla II. v roce 1990
Mé vzpomínky na první investituru jsou stále živé: slunečný den, průvod přes Staroměstské náměstí, vstup do krásné a milé atmosféry chrámu. Mše a investitura – měl jsem tu čest nésti meč.
Všichni přijímaní a povyšovaní zářili. Jana Tetourová, bratři František a Antonín Kinští, Václav Bořek-Dohalský, Mirek Hoza, Robin Brixi, Jiří Franěk, Vilém Horák, Tomáš Hlaďo, Karel Zvejška, Ivan Koláčný, P. Jiří Kusý, Křivánek.
Zábavnou anekdotou bylo, že k dispozici jsme měli pouze čtyři insignie, takže povyšování šlo ve vlnách po čtyřech členech. Pak jsem byl vždy požádán, abych jim insignie zase vzal, aby mohla předstoupit další vlna. V těchto dobách nebylo nic dokonalé.
Zvláštními hosty byli J. E. Guy Coutant de Saisseval, J. J. kníže Paul Metternich a J. J. princ Willi Thurn-Taxis.
Od té doby bylo a je české velkopřevorství pevně zřízeno v naší milované zemi. Naše členská základna vzrůstá. Dosáhli jsme tak mnoho v tak krátkém čase.

Po třiatřiceti letech bohatého života v řádu svatého Lazara bych rád naznačil několik závěrů:
vzdávám čest všem našim minulým členům za důstojnost a odvahu, kterou prokázali v jejich životech. Zde myslím především na ty, kteří trpěli za minulého režimu. Lidi jako arcibiskup Karel Otčenášek, Dr. Jiří Suchánek, Dr. Bohumír Lifka, Břetislav Štorm, Jan Florian, bratři Jiří a Miroslav Řehořové a další, kteří pozvedali křesťanské a mravní principy nade vše ostatní;
přes životní otřesy mnohých, skutečnou hodnotou, která vydržela, byla loajalita k našim představeným hraběti Kinskému a chev. Menčíkovi a loajalita k našemu velmistrovi, kterou jsme mu přísahali;
kontinuita Českého velkopřevorství od jeho založení v roce 1937 až do jeho obnovení v roce 1991 v bývalém Československu a až dodnes v České republice. Od Karla Schwarzenberga k Radslavu Kinskému, od Václava Bořka-Dohalského ke mně, všichni udržovali skutečného ducha řádu svatého Lazara, kde křesťanství, rytířství a charita jsou pevnými hodnotami v dnešním tak zlém světě;
odkaz minulých sedmdesáti let nechť je považován za skálopevný základ a příklad pro budoucí roky a příští generace.

Atavis et Armis!

Jan hrabě Dobrzenský z Dobrzenicz
velkopřevor ČVP a předseda mezinárodní řádové vlády

REUNION 5/2009

 
 
Přijetí řádové delegace u místopředsedy federální vlády Jána Čarnogurského v dubnu 1990. Zleva: Jan hr. Dobrzenský, Ferdinand Menčík, Ján Čarnogurský
Přijetí řádové delegace u místopředsedy federální vlády Jána Čarnogurského v dubnu 1990.
Zleva: Jan hr. Dobrzenský, Ferdinand Menčík, Ján Čarnogurský


Zleva: Jan hr. Dobrzenský, František princ Lobkowicz, Ján Čarnogurský, Ferdinad Menčík, Josef Kočí
Zleva: Jan hr. Dobrzenský, František princ Lobkowicz,
Ján Čarnogurský, Ferdinad Menčík, Josef Kočí

 
Zpráva o přijetí řádové delegace místopředsedou federální vlády na titulní straně deníku Lidová demokracie ze dne 25. dubna 1990
Zpráva o přijetí řádové delegace místopředsedou federální vlády
na titulní straně deníku Lidová demokracie ze dne 25. dubna 1990


Poděkování velkého kancléře Guy Coutanta de Saisseval hraběti Dobrzenskému
Poděkování velkého kancléře Guy Coutanta de Saisseval
hraběti Dobrzenskému


Jan Dobrzenský, 16. 11. 2009

e-mail: redakce@historickaslechta.cz

Všechny články autora




Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–  |  O magazínu Historická šlechta