Vítej každý nový příchozí. I Ty.

" Šlechtictví můžeme mít v sobě jako něco osobního, co v sobě nosíme a nějakým způsobem prezentujeme." Zobrazit celý citát »

Dlauhoweský Václav *1946






Historická šlechta je součástí Archivu českého webu Národní knihovny ČR.

Lobkowicz Jaroslav

02. 06. 2002 | Redakce | Autor píše

"Já si velice vážím mého otce. On byl ten, kdo vlastně nesl největší tíhu doby, která začala už rokem 1939, protože byl zrovna v té době ve věku nejlepších sil a vlastně nikdy nemohl dělat přesně to, co chtěl. To znamená během války, místo aby se staral o majetek, byl zaměstnán někde v Plzni. Po válce potom začal s velkou nadějí zase budovat něco, ale to trvalo velice krátce a končilo to rokem 1948 až 1950. A on byl člověk, který nikdy nedal najevo, že ho to bolí. Najevo to dal až v momentě, když byl těžce nemocný, před smrtí v roce 1985. Tehdy, ani ne mně, ale panu doktorovi řekl, že při zabírání majetku to bylo jako kdyby mu vždycky byli trhali část těla. A to řekl, vlastně až 14 dní před smrtí, kdy už člověk vidí, řekněme, život trochu jinak."
"Traduje se, že jeden z našich předků byl nejvyšším písařem na dvoře krále Václava IV., který - jak známo - se rád napil. Jednou, když byl Václav IV. trochu opilý, tak mu můj předek podstrčil k podpisu Kutnohorský dekret, který vlastně ztransformoval pražskou univerzitu. To je věc, kterou nám stále někteří, jako našemu národu, vytýkají, protože do té doby to byla univerzita středoevropská, mezinárodní, potom se stala univerzitou českou. Ale myslím, že náš předek měl asi pravdu a udělal dobře."
"Jedna taková zajímavá historka je historie, jak jsme přišli ke Křimicům. Můj prapraděd, náhodou vím, že se narodil 1799 - to je číslo, které se dobře pamatuje - byl druhorozený syn z Roudnice. Jako druhorozený syn se stal důstojníkem z povolání a nebyl moc majetný. Jednoho dne v Praze na Malostranském náměstí potkal staršího pána, který uklouzl a můj prapraděd mu dal první pomoc. Potom na tu historku zapomněl. Po několika letech dostal dopis od soudu. Jako mladý důstojník tento dopis hodil do koše, protože si asi myslel, že to bude něco nepříjemného. Jeho sluha tento dopis v koši našel, otevřel a hlásil svému pánovi, že zdědil čtyři panství od posledního hraběte z Wrtby. Ty čtyři panství byly Křimice, Nekmíř, Žinkovy a Konopiště. Tato čtyři panství zůstala v naší rodně ještě jednu generaci a můj praděd potom dvě panství dal svým dcerám a Konopiště potom v roce 1880 nebo 1882 prodal následníku trůnu Františku Ferdinandovi d´Este."
"Člověk jako jedinec je vlastně nezajímavý. Zajímavá je, dá se říci, teprve rodina v celém tom svém kontextu dějin. Často se stává, že jeden jedinec, který je absolutně skromný, neznámý a pracovitý, že se o něm moc nemluví, a jiný, který zkrátka má jenom určité charisma a umí dobře mluvit, se stane slavným. I to se stává. Nejenom že mi to tak bylo řečeno starší generací, ale vidím to i na sobě, že často člověk jako jedinec opravdu neznamená tolik. Pro mě je důležité vychovat dobře děti, aby trochu znaly tradici, aby v té tradici pokračovaly. To znamená tradici žít tady, vycházet zde dobře s lidmi, cítit se tady doma a zkrátka pracovat tak, aby ani naše vnoučata a pravnoučata se za nás nemuseli stydět."
"Já si beru jako příklad vždycky jednu rodinu, jsou to příbuzní mojí ženy z Francie. To jsou lidé, kteří za francouzské revoluce opustili Francii a žili nějakou dobu v exilu v Německu, v Koblenzi. Po revoluci se vrátili a našli majetek v dezolátním stavu, to znamená zámek byl vyhořelý a vlastně tam nic nebylo. Oni se do toho pustili a dnes po 200 letech je zámek zase v dobrém stavu a ta rodina tam hraje určitou roli v okolí. Starý pán byl něco jako krajský hejtman a zkrátka hrál tam dost podstatnou roli. Kdyby byli zůstali v Německu, tak možná v tom momentě to pro ně bylo výhodnější, v tom momentě by se jim dařilo lépe. Ale viděno 200 let zpátky, udělali to nejlepší, co mohli udělat, že se vrátili. Jinak by to jméno už bylo zapomenuto."
"My bychom ani moc zákonů nepotřebovali. Zákony jsou jenom k tomu, aby něco zakazovaly, nebo řekněme, aby chránily jednu skupinu před skupinou druhou. A aby určovaly chod, jak má co jít. Prakticky k tomu jsou zákony. Ony by možná stačily jenom ty základní zákony, desatero, kde je vlastně už všechno obsaženo. Kdyby se každý držel desatera, tak bychom možná nemuseli mít stovky a tisíce zákonů, které dnes máme a které stejně nikdo ani pořádně znát nemůže. Ono se často stává, že člověk dělá něco proti zákonu, aniž by si vůbec uvědomil, že to zákon zakazuje. Je to v maličkostech, ale je to tak."





Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–  |  O magazínu Historická šlechta