Vítej každý nový příchozí. I Ty.

" Dnes existuje nové slovo komunismus. Ale to jenom je jiné slovo pro krádež." Zobrazit celý citát »

Waldstein Jiří Antonín (1818-1854)






Historická šlechta je součástí Archivu českého webu Národní knihovny ČR.

Kinský z Vchynic a Tetova

Rod Kinských - jeden k nejvýznamnějších šlechtických rodů v zemi. Jeho příslušníci se do českých dějin zapsali zvláště jako mecenáši věd, umění i důležitých národních institucí.


1 - název rodu

Kinský z Vchynic a Tetova

2 - heslo rodu

„Bůh, čest, vlast“

3 - původ rodu

český, Litoměřicko

4 - základní údaje

první písemná zmínka o rodu: 1236; založení: 13. století; první známý předek: snad Martin z Medvědíče 

5 - rodokmen rodu

Kinští v Kostelci nad Orlicí

6 - rodová sídla

abecedně: Borovnice, Budenice, Česká Kamenice, Heřmanův Městec, Horažďovice, Hospozín, Chlumec nad Cidlinou, Choceň, Chroustovice, Kamenice, Kolín, Koloděje, Kost, Kostelec nad Orlicí,  Moravský Krumlov, Mšené, Nový Hrad, Peruc, Prčice, Přestavlky, Radim, Rataje, Rosice, Rychmburk, Sloup, Vejvanovice, Zlonice, Žďár nad Sázavou.

7 - rodové větve 

knížecí větve:
choceňská, perucká, kostelecká, chlumecká.
vedlejší a vymřelé větve:
Medvědičtí z Medvědíče, Razičtí ze Vchynic, Žluničtí, Ohničtí a Kremýžští . Měruničtí.
synové Jana Dlaska - drastská větev.
nizozemská větev

8 - rodoví představitelé

Bohuslav z Žernosek † 1282, Martin z Medvědic († 1209), Ferdinand Bonaventura Kinský (*1839 † 1904), Filip Josef Kinský (*1700 † 1749), František Josef Kinský (*1739 † 1805), František Oldřich Kinský (*1634 † 1699), František Oldřich Kinský (*1726 † 1792),  Jan Oktavián Kinský († 1645), Oldřich Kinský († 1620), Radslav Kinský ( † 1619), Rudolf Kinský (*1802 † 1836), Štěpán Kinský (*1679 † 1749), Vilém Kinský († 1634), Zdeněk Radslav Kinský (*1896 † 1975).

9 - titulatura

titul vládce rodiny: kníže Kinský z Vchynic a Tetova
ostatní členové rodiny: hrabata a hraběnky
1307 rozšíření jména na Kinský z "Wchinitz"
1596 potvrzení panského stavu a rozšíření jména na Kinský "z Wchinitz a Tettowa"
1676 říšský hraběcí stav
1746 český knížecí stav (pro jednu větev rodu)
1746 říšský knížecí stav
1905 právo na oslovování "Jasnosti"

10 - vývoj rodu 

PETR MAŠEK: encyklopedické knihy  MODRÁ KREV a ŠLECHTICKÉ RODY... 

Rod Kinských patřil po dlouhou dobu k nejvýznamnějším aristokratickým rodinám v zemi. Jeho příslušníci se do našich dějin zapsali zvláště jako mecenáši věd, umění i důležitých národních institucí. Bez jejich podpory by byl vznik moderního českého národa mnohem obtížnější.

Jméno šlechtického rodu Kinských vzniklo z původního jména Wchynský. Prvním známým předkem byl snad Martin z Medvědíče, žijící na počátku 13. století.V roce 1307 přijali jméno podle tvrze Vchynice na Litoměřicku. Počátkem 17. století byli povýšeni do stavu říšských hrabat a v 18. století jedna z větví dokonce do stavu knížecího. Jejich příbuzenství s pány Tetaury z Tetova je hypotetické. Tetaurové jsou snad původně českou, později lužickou šlechtou. Podnět k legendám o příbuzenství dala podobnost erbů – tří vlčích zubů. Oba rody však příbuzenství i v pozdějších dobách akceptovaly. Tod von Tettau žil v 19. a 20. století v Prusku a dodnes žije hlavně v Německu.

Koncem 16. století vynikl Radslav starší Kinský († 1619), podnikavý a úspěšný hospodář, který podstatně rozšířil rodinný majetek. Jako poručník osiřelých pánů Tetaurů z Tetova využil podobnosti jejich erbu a domáhal se udělení panského stavu. Dal dokonce padělat příslušné listiny. Na počátku 17. století mu byl panský stav udělen. Dá se předpokládat, že byl i kulturním mecenášem, neboť mu bylo dedikováno několik knih, například v roce 1617 český překlad díla luteránského teologa Johanna Arndta „ Čtvery knihy o pravém křesťanství“ a v roce 1598 „ Hortulus animae“ (Zahrada duše) Davida Crinitia z Hlaváčova.

Jeho bratr Jan († 1590), karlštejnský purkrabí, se nepohodl s císařem Rudolfem, byl zbaven funkcí a obžalován „ pro faleš“, zemřel však dříve, než mohl být odsouzen.

S císařem Rudolfem měl spory i problematický Václav Kinský (*1572 † 1626); z nenávisti k Rudolfovi se dal do služeb jeho bratra a protivníka Matyáše. Později ne zcela čistým způsobem získal několik statků, což vzbudilo bouři nevole mezi ostatními stavy. Byl dokonce odsouzen k trestu smrti, císař jej však omilostnil a trest zmírnil na doživotní vězení v Kladsku, kam ho následovala i jeho manželka. Odsud se mu podařilo i s její pomocí prchnout do Krakova. Čeští stavové sice vypsali odměnu za jeho hlavu a dvojnásobek za dopadení živého, ale když se v revolučním roce 1618 vrátil, podařilo se mu stavy přesvědčit a získal zpět dokonce i statek Chlumec, jehož nabytí bylo předmětem dřívějšího obvinění. Údajně však zároveň vyjednával s králem Ferdinandem. K chlumeckým poddaným se choval natolik tvrdě, že podnítil jejich vzpouru. Nevolníci oblehli jeho zámek a královští komisaři jej posléze odvezli z Chlumce opět do vězení. (Známé úsloví „ dopadli jak sedláci u Chlumce“ se však vztahuje až k událostem roku 1775). Přestože byl vězněn „zimním králem“ Fridrichem Falckým, byl po bitvě na Bílé hoře naopak zvítězivším Habsburkem vyznamenán a Chlumec mu vrátili už po třetí.

Jiní členové rodu se naopak nekompromisně postavili na stranu odboje. Oldřich Kinský († 1620) patřil k těm, kdo v roce 1618 vyhodili z oken Pražského hradu Královské místodržitele Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořitu z Martinitz. Spolu s nimi vyhozený písař Fabricius si stěžoval, že Kinský byl při defenestraci nejaktivnější. Oldřich zemřel ještě před porážkou povstání. Jeho majetek byl zkonfiskován a jméno symbolicky přibito na šibenici, jíž by byl pravděpodobně neunikl. Radslav mladší Kinský († 1616), vzdělaný šlechtic a znalec mnoha evropských jazyků, byl na prahu stavovské vzpoury zvolen direktorem, účastnil se proticísařského odboje, a byl proto odsouzen ke ztrátě majetku i hrdla. Zachránil se útěkem do Holandska. V cizině našlo azyl několik dalších členů rodiny Kinských; založili v Belgii a Hannoveru další větve rodu. Když se jejich potomci v 18. století hlásili ke svým českým příbuzným, byli pro rozdílnost náboženství odmítnuti.

Bez ztráty majetku vyvázl po porážce stavovského odboje Vilém Kinský (*1574/1582 † 1634), i když se ho účastnil, byl jedním z direktorů a jistý čas žil v exilu v Pirně. Dokonce byl přes protestantské vyznání povýšen do hraběcího stavu. Stalo se tak na přímluvu vévody Albrechta z Waldsteina, s nímž spojil svůj osud. Když nakonec císař svolil s Waldsteinovou likvidací, došlo i na Kinského.Podruhé svému osudu neunikl. Byl spolu s Waldsteinem zavražděn v Chebu a veškerý jeho majetek byl zkonfiskován.

Rod pokračoval v Čechách skrze Jana Oktaviána († 1645), syna Václavova. Jan Oktavián vládl na Chlumci v těžkých dobách třiceti války. Zastával řadu dvorských úřadů a byl povýšen od hraběcího stavu. Městu Chlumec vrátil jeho privilegia a snažil se o hospodářský vzestup svých panství. Jan Oktavián měl dva syny, staršího Františka Oldřicha (*1634 † 1699) a mladšího Václava Norberta (*1642  † 1719).

František Oldřich Kinský byl úspěšným politikem. Zpočátku působil na různých místech v Evropě jako císařský vyslanec. Jeho politická kariéra vyvrcholila v roce 1683, kdy se stal nejvyšším kancléřem Království českého. Patřil k nejvlivnějším politikům u vídeňského dvora a byl pověřován řadou diplomatických misí. Byl zároveň jedním z těch, kdo podporovali vlasteneckého jezuitu Bohuslava Balbína. Byl Balbínovým žákem a Balbín mu dokonce svěřil opis svých „Epitome rerum Bohemicarum“, protože měl strach o osud svého díla, stíhaného cenzurou a nepřízní hraběte z Martinitz. O národnostním uvědomění Františka Oldřicha Kinského svědčí jeho zápis v deníku z roku 1670: „Pohádal jsem se prudce se svou ženou (Němkou), protože se posmívala mojí češtině; dal jsem jí pár ran loktem, abych tu nesmělost potrestal“. Po jeho smrti zdědil statky jeho bratr Václav Norbert a podstatně je rozšířil. Byl milovníkem zahrad a v Chlumci zřídil skleníky pro pěstování pomerančů, citronů a fíků, které se odtud dodávaly i na pruský královský dvůr. Václav Norbert měl sedm synů, z nichž dva rozdělili rod na linii hraběcí a knížecí. Václav Norbert založil na svém panství Mostov sklárny. S prvními dvěma syny, Janem Václavem (*1673 † 1733) a Bernardem Františkem (*1696 † 1737), se nepohodl a vyloučil je z dědictví a nástupnictví. Další dva synové, Josef Maxmilián (*1705 † 1780) a František Karel (*1709 † 1734), který byl smrtelně raněn v bitvě u Guastally, zemřeli bezdětní. Josef Maxmilián založil na svých severočeských panstvích řadu textilních manufaktur a barvíren plátna. Ve Velenici a Lindavě zřídil výrobu zrcadel a rozvinul sklářskou výrobu a snažil se – bez úspěchu – vyrábět skleněné perly.

Další ze synů, Štěpán Kinský (*1679 † 1749), působil ve službách vídeňského dvora jako velvyslanec v Moskvě a v Paříži. Odtud musel odjet po vítězně vybojovaném souboji. Za své politické zásluhy byl v roce 1746 povýšen do knížecího stavu s právem primogeniturního dědictví titulu. Z rodinných statků získal Choceň. Titul zdědil jeho jediný syn František Josef (*1726 † 1752), který zemřel bez dědice.Titul zdědil jeho synovec Jan Josef (*1734 † 1790), syn Filipa Josefa (*1700 † 1749). Filip Josef Kinský byl moderně uvažující politik, který působil několik let jako rakouský velvyslanec v Londýně. Později vykonával funkci českého kancléře, bránil práva Království českého a podporoval české historiky a vědce. Snažil se také vybudovat v Praze novou vzdělávací instituci – šlechtickou akademii. Válka s Pruskem jeho projekt zmařila. Bylo o něm také známo, že byl velmi prchlivý.

Výrazných úspěchů dosáhl jeho syn kníže František Oldřich (*1726 † 1792); bojoval v pruských válkách, vyznamenal se v bitvách u Kolína a Lovosic a získal četná vyznamenání, včetně nejvyššího ocenění – Řádu zlatého rouna. Jeho vnuk Ferdinand Jan Nepomuk (*1781 † 1812) bojoval jako dobrovolník v napoleonských válkách a zemřel po pádu z koně. Jeho dva synové založili dvě větve knížecí linie. Mladší Josef Ervín (*1806 † 1862) zdědil Kostelec nad Orlicí, který byl v majetku rodu do roku 1948, kdy byl Františku Josefovi (*1879 † 1975) zabaven. František Josef byl jeden z těch, kdo v roce 1938 a 1939 podepsali petici českých šlechtických rodů. Jeho syn Josef (*1913 † 2011) zůstal v Čechách, v 50. letech byl těžce perzekuován. Zámek a statek v Kostelci nad Orlicí mu byl po roce 1989 vrácen.

Primogeniturní větev knížecí linie pokračovala díky Rudolfovi (*1802  † 1836), který proslul jako obětavý český vlastenec. Vedle podporování Františka Palackého, Františka Ladislava Čelakovského a Pavla Josefa Šafaříka bylo jeho nejvýznamnějším činem založení Matice české. Jistě ne náhodou mu Josef Dobrovský dedikoval svou „ Mluvnici čili soustavu českého jazyka“, vydanou v roce 1822. Údajně pro stále se zvětšující popularitu v Čechách byl vídeňskou vládou pro jistotu poslán ve funkci vyslance do italského Turína a Parmy.

Jeho syn kníže Ferdinand Bonaventura (*1834 † 1904) věnoval velkou pozornost chovu koní. Sepsal a vydal s cenným obrazovým materiálem dějiny pardubických parforsních honů. Zemřel v roce 1904 na následky pádu z koně při lovu v okolí Pardubic. Potomci jeho syna Ferdinanda (*1866 † 1916) tuto větev rozdělili na tři další, dodnes žijící větve. Prostřední vlastnila zámek Moravský Krumlov, zkonfiskovaný rodu po II. světové válce. Nyní žijí příslušníci této větve převážně v Rakousku. Nejmladší větev vlastnila do konce II. světové války Horažďovice a její potomci žijí vesměs v Německu.

Primogeniturní větev držela Choceň a další statky. Kníže Oldřich (*1893 † 1938) byl za 1. republiky velký sportovec, patřil mezi nejlepší střelce v zemi, pilotoval letadla a hrál vodní pólo. Na konci 30. let podporoval anšlus Rakouska, ale krátce po něm zemřel. Statky v Čechách byly této větvi rodu zkonfiskovány po II. světové válce, což se snažil pře s odpor politické reprezentace jeho syn František Oldřich (*1936 † 2009). Jeho syn Karel Maxmilián (*1967) s rodinou žije v Praze. 

Hraběcí linie pokračovala Františkem Ferdinandem (*1678 † 1741), který vykonával řadu diplomatických a státních funkcí, naposled nejvyššího kancléře. V Chlumci nad Cidlinou dal vystavět nový barokní zámek, který na paměť korunovace císaře Karla IV. nazval „Karlova Koruna“.

Jeho nejmladší syn hrabě František Josef Kinský (*1739 † 1805) vystudoval Tereziánskou rytířskou akademii ve Vídni. Za sedmileté války postupně vystoupal až do hodnosti plukovníka; bylo mu pouhých 29 let. Pak dostal od Marie Terezie za úkol zřídit ve Vídeňském Novém Městě moderní vojenskou akademii. Zhostil se toho s velkým úspěchem a během života získal ještě mnoho vojenských hodností. Kromě toho se František Josef věnoval i vědecké činnosti. Byl jedním ze zakladatelů Soukromé učené společnosti v Praze a shromáždil rozsáhlou knihovnu, kterou později odkázal Univerzitní knihovně v Praze. Napsal také několik odborných pedagogických studií, v nichž se hlásí k odkazu Jana Ámose Komenského. Svůj postoj k českému národu a jazyku formuloval celkem jednoznačně: „ Přiznávám se, že já jako dobrý potomek Slovanů zdědil jsem předsudek, když mateřskou řeší Francouzovi je franština a Němci němčina, že pro Čecha musí mateřskou řečí býti také čeština“. Moderní autoři považují jeho vztah k češtině spíš za pragmatický a zdůvodňují jej praktickými potřebami vojenského důstojníka a majitele velkostatku. V každém případě jej lze označit za moderního, nábožensky smířlivého humanistu, filantropa a v intencích té doby i za demokrata, který moudrost a vzdělání kladl nad urozený původ.

Potomci jeho synovce Františka Ferdinanda (*1738 † 1806), za jehož života došlo ke známému selskému povstání u Chlumce nad Cidlinou, rozdělili hraběcí linii dále na tři větve. Nejmladší větev Kristianova (*1776 † 1835) žila převážně v Rakousku a Uhrách a vymřela v roce 1960. Prostřední zdědila statek a hrad Sloup v Čechách, později získala další statky na Moravě, které byly zkonfiskovány po II. světové válce. V současnosti žijí potomci této linie vesměs v Rakousku.

Nejstarší větev hraběcí linie pokračovala v držení Chlumce nad Cidlinou. Leopold Josef (*1764 † 1831) bojoval v bitvě u Lipska, kde byl raněn do nohy. V Chlumci podporoval umělecké a národní aktivity tamního rodáka Václava Klimenta Klicpery.

Jedním ze čtyř synů hraběte Leopolda byl František Josef (*1769 † 1843), jehož dcera Berta von Suttner (*1843 † 1914) byla spisovatelkou a nadšenou propagátorkou mírového hnutí. Podařilo se jí přesvědčit Alfreda Nobela, aby věnoval jednu z cen udílených z jeho nadace také snahám o světový mír. Sama v roce 1905 tuto cenu získala. Další z Leopoldových synů byl hrabě Oktavián Kinský (*1813 † 1896), který stál u zrodu Pardubické parforsní společnosti a byl jedním z iniciátorů Velké pardubické. Hrabě Oktavián proslul svým jezdeckým uměním a drsnými žerty, kterými bavil i tyranizoval své přátele. Ve vysokém věku 75 let se podruhé oženil s cirkusovou krasojezdkyní Marií Stubenvollovou (*1858 † 1909). Protože obě jeho manželství byla bezdětná, zdědil Chlumec nad Cidlinou syn jeho bratra Jana (*1815 † 1868), který se oženil s gruzínskou šlechtičnou Ifigénií Dadiani (*1821 † 1882).

Dědicem Chlumce byl jejich syn Zdenko (*1844 † 1932), který proslul jezdeckým uměním a jeho koně dosáhly řady vítězství. Zdenko byl mimořádně fyzicky nadaný. Dokázal uplavat cestu z Vídně do Bratislavy v Dunaji a uvažoval i o přeplavání Lamanšského průlivu, ale nemoc mu to znemožnila. Dokázal šokovat společnost například tím, že za jízdy přestoupil v tunelu z jednoho vlaku do druhého. V Chlumci obohatil obrazovou sbírku o díla vynikajícího malíře koní Františka Reichmanna.

Dědicem Chlumce byl jeho syn hrabě Zdeněk Radslav (*1896 † 1975), který se pokusil vydávat českou obdobu známých německých gothajských almanachů – periodicky vycházejících soupisů žijící šlechty. První (česko-francouzský) almanach s názvem „ U nás“ vydal v roce 1934, druhý vyšel skutečně na poslední chvíli v roce 1948. Během zajetí za I. světové války v Rusku odmítl vstup do 
československých legií. Přál si vytvoření českého království, ale s novou republikou se ztotožnil. V roce 1919 se účastnil jako důstojník československé armády na Slovensku bojů s vojsky Maďarské republiky rad. Také Zdeněk Radslav pokračoval v tradici chovu koní a vykonával funkci prezidenta Jockey-clubu. V roce 1938 přijal návštěvu lorda Runcimana a snažil se mu prezentovat politický postoj české aristokracie. Do té doby byl lord Runciman informován pouze ze strany sudetoněmecké šlechty. V roce 1938 a 1939, stejně jako několik dalších příslušníků rodu Kinských, podepsal Zdeněk Radslav obě petice českých šlechtických rodů a během války mu několikrát hrozilo zatčení. V roce 1945 se účastnil protinacistickému povstání. Jeho sestra Nora (*1888 † 1923) překládala z francouzštiny do češtiny a za I. světové války se stala delegátkou Červeného kříže. Působila v Rusku, na východní Sibiři a na Kavkaze. Po komunistickém puči v roce 1948 byly statky Chlumec nad Cidlinou a později zděděný Žďár nad Sázavou hrabatům Kinským zabaveny. Hrabě Zdeněk Radslav se třemi dětmi uprchli přes hranice do ciziny a žil v západní Evropě. Jeho starší syn hrabě Václav Norbert (*1924  † 2008) převzal po roce 1989 restituovaný statek Chlumec nad Cidlinou. Jeho synové převzali po matce Anně Marii dal Borgo-Netolické (*1925 † 1980 ) jméno Kinský-dal Borgo a restituovaný hrad Kost.
Mladší syn Zdeňka Radslava hrabě Radslav (*1928 † 2008) vystudoval přírodní vědy a po roce 1989 převzal restituovaný statek Žďár nad Sázavou.

WIKIPEDIE - internetová encyklopedie: 

Rod Kinských (něm. Kinsky von Wchinitz und Tettau – Kinští z Vchynic a Tetova) je staročeský rytířský a později panský šlechtický rod pocházející z počátku 13. století. V 18. století patřili k přední české aristokracii.

Jméno

Jméno Kinský se vyvinulo ze středověkého německého přepisu původního jména Wchynsky, tj. Vchynský ze Vchynic a z Tetova, přídomku odvozeného od jména vesnice a tvrze nedaleko Lovosic na Litoměřicku. Toto jméno se později začalo psát Chynský a v období třicetileté války se začalo užívat transkripce ve tvaru Kinský nebo Kinski.

Historie rodu Kinských je dlouhá a jelikož se zpočátku jednalo o nevýznamný vladycký rod, jsou jeho počátky plné nejasností. V tomto období se jednalo spíše o významnější sedláky, než o významný šlechtický rod. Výraznějšího mocenského i finančního vzestupu se tento rod dočkal až po třicetileté válce, odkdy je historie dobře známa.

Z Medvědíče

Počátky historie roku Kinských jsou nejasné, bývají do ní zahrnováni i lidé s přídomkem „z Medvědíče“, jejich spojitost s nimi je však neprokázaná, že jde o předky tohoto rodu se usuzuje pouze z nepřímých indicií, jako je držba Medvědic. Nejčastěji bývá za prvního předka Kinských označován Martin z Medvědíče († asi 1209). Po něm je známo několik lidí, kteří byli nějak příbuzní s Martinem z Medvědíče, nicméně nelze najít přímou linii. V tomto období se jednalo o bezvýznamný rod, který neměl žádné ambice.

Vchynští do Jana Dlaska

Prvním nezpochybnitelným předkem tohoto rodu je Bohuslav z Žernosek († 1282), který měl čtyři syny (Bohuslav, Protivec, Víremil, Zdeslav), kteří jako první používali přídomek „ze Vchynic“, ten převzali od vesnice a tvrze nedaleko Lovosic. Do zhruba roku 1350 lze rod považovat za jednotný, ačkoli z oddělení spravování majetku mezi jednotlivé příbuzné vyplývalo, že dojde k rozštěpení tohoto rodu. Kolem roku 1350 tak vzniklo větší množství větví, z nichž některé nelze sledovat dále než jednu nebo dvě generace a ztratili kontakt s rodem. Rod se nerozpadl podle významnosti, neboť v tomto období byli pouze vladykové bez většího významu, za hlavní se považuje větev, která držela Vchynice, a to z toho prostého důvodu, že nevymřeli a dali základ pozdějšímu významu.

Tvrz Vchynice a hrad Oparen – Opárno podržel v tomto období Smil († před rokem 1417), měl šest synů, zde jsou sice známa jména, ale jelikož např. jméno Jan se v rodě vyskytovalo často, není zcela jasné, zda některé z těchto dětí není ztotožňováno s někým jiným. Tito bratři však nepochybně drželi Měrunice, Siřejovice a Rochov. Smil mladší držel Opárno a Vchynice. Dále následuje období řady nejasností, ze kterých vyplývá, že hrad Opárno byl rozdělen na dvě části, které patrně drželi potomci Smila mladšího. Potomci pravděpodobně Martina (syn Smila staršího) vytvořili Měrunickou větev.

Počátkem 16. století držel Vchynice i Opárno Jan Dlask, spolu se svým bratrem, jehož jméno není známo. Zdá se být zřejmé, že dnešní Kinští jsou potomky Jana Dlaska. Synové jeho bratra prodali roku 1543 Vchynice, poté vlastnili statek v Tuchořicích, kde poměrně brzy vymřeli.

Jan Dlask měl tři syny, Jiříka, Václava a Kryštofa, kteří založili tři nové větve. Lze tvrdit, že od tohoto okamžiku je historie rodu Kinských relativně přehledná a čitelná. Každý z jeho synů založil svoji vlastní větev, přičemž větev založená Jiříkem vymřela koncem 17. století a větev založená Kryštofem odešla do zahraničí, kde ztratila s Kinskými kontakt. Jedinou pokračující větev tak založil Václav.

Vzestup rodu

Dlaskův prostřední syn Václav se oženil s Annou z Vřesovic a držel Černoc, Keblany a Petrovice, což nebyl nikterak významný majetek. Václav byl zavražděn roku 1542 a teprve roku 1554 se mohl správy rodového majetku ujmout Radslav. Radslav byl velmi úspěšný a velmi brzy se mu povedlo rozšířit rodový majetek o Benešov, Bystřici, Kamenici, Malhostice, Teplici, Tolštein a Zahořany. V letech 1611–18 byl dvorním hofmistrem. Byl poručník Tetaurovských sirotků, kde si všiml jisté podoby mezi jejich erby na základě čehož začal požadovat, aby i jemu byl přidělen panský titul, pro což i zfalšoval některé listiny. Tyto listiny byly českou kanceláří potvrzeny v roce 1596 a roku 1611 byl povýšen do panského stavu. Zemřel bezdětný, proto majetek odkázal synovcům.

Jeho bratr Jan byl méně úspěšný, přesto držel Chřenice, Jeneč, Kunratice, Vlachovo Březí a Zásmuky, roku 1576 se stal purkrabím na Karlštejně, v této funkci roku 1586 urazil císaře Rudolfa II., za což byl obžalován za faleš a od potrestání ho zachránila jen jeho smrt roku 1590. Jan měl šest dcer a šest synů: Rudolf byl zabit roku 1597, Jan padl roku 1599, Radslav by zvolen direktorem (1618), po bitvě na Bílé hoře byl odsouzen k trestu smrti, ale podařilo se mu uprchnout do Nizozemí, také Oldřich se aktivně zapojil do stavovského povstání, při defenestraci vyhazoval Martinice z okna Pražského hradu, zemřel bezdětný a jeho majetek byl zabrán, nicméně později byl přidělen Vilémovi. Vilém v průběhu povstání vystupoval nejasně a připadl mu Oldřichův majetek a roku 1628 získal hraběcí titul. Byl zavražděn v Chebu roku 1634 spolu s Albrechtem z Valdštejna, když se zapletl do jeho spiknutí. Měl sice dva syny, ale tato větev vymřela v další generaci.

Jediná pokračující větev tak byla od Janova syna Václava, ten působil jako komorník Matyáše, roku 1611 byl přijat do panského stavu. Od krále získal majestátem Chlumec a Kolín. Roku 1615, kdy vyšla najevo celá řada jeho podvodů, byl odsouzen k trestu smrti, což mu o rok později císař změnil na doživotí. Václav pak uprchl do Krakova, odkud se vrátil již v roce 1618 a podařilo se mu získat zpět Chlumec. Roku 1620 proti němu vypuklo povstání poddaných a byl opět vězněn, ale po bitvě na Bílé hoře dostal milost a byl mu navrácen Chlumec a za Kolín obdržel nějaké statky v okolí Chlumce.

Jeho syn Jan Oktavián zdědil veškerý majetek po otci, dále pak po Radslavovi Zásmuky, které prodal, a po Vilémovi zdědil Českou Kamenici. Roku 1676 získal hraběcí titul.  Měl čtyři dcery a dva syny. František Oldřich vystřídal řadu dvorských funkcí, mj. působil i v císařské radě, ale zemřel bezdětný. Václav Norbert Oktavián, který taktéž vystřídal řadu funkcí u dvora a roku 1705 se stal nejvyšším kancléřem. Ze dvou manželství měl 18 dětí, přičemž dospělosti se dožilo osm dcer a sedm synů. Z nich vzešly tři rodové linie, mezi něž rozdělil svůj veliký majetek.

Rozdělení rodu

Pět z těchto synů se aktivně věnovalo politické či vojenské kariéře, přičemž dosáhli značných úspěchů, na další rozvoj rodu však měli vliv jen Štěpán Vilém, který získal knížecí titul, Filip Josef, který založil knížecí větev Kinských a František Ferdinand Kinský (*1678 † 1741), který založil chlumeckou větev.

Norbert Oktavián Kinský je tak poslední společný předek všech nynějších Kinských, v jeho majetku byl Chlumec, Choceň, Chroustovice, Kamenice, Koloděje, Nový hrad, Prčice, Rataje, Rosice, Rychmburk a Sloup.

Štěpán Vilém zdědil Choceň, Rataje, Rychmburk a Rosice, pracoval v diplomatických službách, byl mj. nejvyšším komorníkem a později nejvyšším hofmistrem. Za své zásluhy byl roku 1746 resp. 1747 povýšen na českého a říšského knížete, kteroužto hodnost získal dědičně pro představitele nejstarší mužské větve. Jeho syn František Josef zemřel roku 1752 bez mužských potomků a jeho dědictví včetně knížecích titulů přešlo na dědice Štěpánova mladšího bratra Filipa Josefa.

Knížecí větev

Zakladatel větve Filip Josef (*1700  † 1749) působil v letech 1728–1735 v diplomatických službách jako rakouský vyslanec v Anglii, dále v České dvorské kanceláři ve Vídni, v letech 1738–1745 ve funkci nejvyššího kancléře, v níž se projevoval jako český vlastenec. Kromě toho patřil k průkopníkům manufakturní výroby, na sloupském panství úspěšně podnikal ve sklářství, méně úspěšně v plátenictví a experimentoval s hedvábnictvím. Držel velkostatek Česká Kamenice, koupil a zrekonstruoval zámek Zlonice (1720), Mšené (1742) a Budenice (1748). Mladší bratr Filipa Josefa, Josef Jan Maxmilián, hrabě Kinský (*1705 † 1780) studoval na arcibiskupském semináři v Praze, podnikl kavalírskou cestu na Maltu, Rhodos a do Palestiny, jako rytíř maltézského řádu přijal závazek celibátu. Držel Zlonice, Budenice a spolu s bratrem dědil Sloup; na svých panstvích provedl pozemkovou reformu. Patřil k nejvýznamnějším českým podnikatelům ve sklářském a textilním průmyslu (Sloup v Čechách, Nový Bor, Bělá pod Bezdězem).

Kníže Filip Josef se oženil se s Marií Karolínou z Martinic, se kterou měl čtyři dcery a čtyři syny. Prvorozený syn František Oldřich, 3. kníže Kinský (*1726 † 1792) zdědil choceňský fideikomis, druhorozený Jan Josef Maxmilián (*1736 † 1804) Zlonice a Sloup. Jan Josef Maxmilián Kinský měl pouze syna Bedřicha, který zemřel bezdětný (Sloup se tak dostal do chlumecké větve). František Josef vyjma Zlonic a Budenic ještě zdědil Kamenici, přikoupil Hospozín. Roku 1752 zdědil knížecí titul a vstoupil do armády, kde získal hodnost polního maršálka. Z mužských potomků ho přežil pouze syn Josef (*1754 † 1798), který byl říšským dvorním radou. Jan Josef dále rozšířil majetek rodu a koupil Kostelec nad Orlicí, Peruc, Přestavlky, Vejvanovice. Měl syny Ferdinanda a Františka Josefa , kteří založili dvě další větve; a jelikož i Ferdinand (*1781 †  1812) měl dva syny Rudolfa (*1802 † 1836) a Josefa (*1806 † 1862), rozdělila se knížecí větev celkem na tři části.

Choceňská větev

Starší syn knížete Ferdinanda (*1781 † 1812) Rudolf (*1802 † 1836) podporoval české národní obrození, byl spoluzakladatelem a prvním kurátorem Matice české, podporovatelem Národního muzea. Pověřil Františka Palackého studiem genealogie svého rodu. Přikoupil Heřmanův Městec, Choceň a Horažďovice. Se svou ženou Vilemínou Eliškou, rozenou z Colloredo-Mannsfeldu, měl čtyři dcery a syna Ferdinanda Bonaventuru (*1834 † 1904), který vlastnil Heřmanův Městec, Horažďovice, Choceň, Kamenici, Rosice a Zlonice. Ferdinand byl dědičným členem rakouské panské sněmovny, ale více než o veřejný život se zabýval hospodářstvím a správou rodinného majetku. Díky němu se rod Kinských začal orientovat na průmysl a na jejich velkostatcích vznikla celá řada cukrovarů, pivovarů, atp. Oženil se s Marií Annou z Lichtenštejna, se kterou měl tři dcery a tři syny. Prvorozená Vilemína se vdala roku 1878 za Františka Josefa, knížete z Auerspergu z nedalekých Slatiňan, syn Karel (*1858 †  1919) se věnoval diplomacii, restauroval park v Budenicích. Zemřel bezdětný. Druhý syn Rudolf (*1859 † 1930) měl šest dcer. Jediný jejich bratr Ferdinand Vincenc (*1866 † 1919) měl kromě čtyř dcer i tři syny. Dalšími pokračovateli a představiteli hlavní knížecí větve rodu Kinských jsou: Oldřich Ferdinand, X. kníže Kinský ze Vchynic a Tetova (*1893 † 1938), František Oldřich, XI. kníže Kinský ze Vchynic a Tetova (*1936 † 2009), Karel Maxmilián, XII. kníže Kinský ze Vchynic a Tetova (*1967) a Václav Ferdinand, hrabě Kinský ze Vchynic a Tetova (*2002).

Kostelecká větev

Tuto větev založil hrabě Josef (*1806 † 1862), druhý syn knížete Ferdinanda (*1781 † 1812). Josef zdědil Kostelec nad Orlicí a Borovnici, jeho synové se stejně jako on věnovali vojenství. Josef měl syny Bedřicha Karla (*1834 † 1899), Volfganga (*1836) a Františka (* 1841).

Bedřich Karel (*1834 † 1899) měl ve vlastnictví Kostelec nad Orlicí, věnoval se politice, po jeho smrti převzal správu Kosteleckého panství jeho syn František Josef (*1879 † 1976). František Josef v roce 1938 a 1939 podepsal petici českých šlechtických rodů, kterou se tyto rody postavily za Československo a přihlásily se ke svému češství. Po roce 1948 se rozhodl neemigrovat, což vedlo k jeho perzekuci. Spolu s ním v Československu zůstal i jeho syn Josef Kinský z Vchynic a Tetova (*1913 † 2011), který po roce 1989 zrestituoval zámek v Kostelci nad Orlicí. O rekonstrukci empírového zámku se po roce 1989 významně zasloužili Josef Kinský z Vchynic a Tetova a jeho syn František Kinský z Vchynic a Tetova (* 1947). Zámek je spolu s okolním pečlivě upraveným anglickým parkem zpřístupněn veřejnosti – konají se v něm kulturní akce (koncerty, výstavy, v suterénu zámku je od roku 2010 umístěno Muzeum města Kostelec nad Orlicí). Zámecký park je proslulý vzácnými dřevinami, rododendrony a na jaře rozsáhlými pláněmi kvetoucích sněženek, bledulí a sasanek.

Josef Kinský z Vchynic a Tetova byl Čestným občanem města Kostelec nad Orlicí. V roce 1992 se stal společníkem a jednatelem společnosti Cihelna Kinský, spol. s r. o. v Kostelci nad Orlicí a působil i v dalších společnostech (Písník Kinský či Bytová výstavba Kinský). Jeho manželkou byla Bernadetta Kinská z Vchynic a Tetova (rozená Merveldt), synové František Kinský z Vchynic a Tetova a Antonín Kinský z Vchynic a Tetova, rytíř Vojenského a špitálního řádu sv. Lazara Jeruzalémského (*1955 † 2012). František Kinský z Vchynic a Tetova je od roku 2010 zastupitelem města Kostelec nad Orlicí (za Iniciativu občanů). Preferenční hlasy voličů jej vynesly v roce 2012 do zastupitelstva Královéhradeckého kraje, kde je předsedou výboru pro kulturu a památkovou péči. Jeho manželkou je Martina Kinská z Vchynic a Tetova rozená Forejtová, dcera Barbora Jarošová Kinská z Vchynic a Tetova a Kristian Kinský z Vchynic a Tetova.

Perucká větev

Zakladatelem této hraběcí větve je František Josef (*1784 †  1823) syn knížete Josefa (*1751 †  1798). František Josef měl tři syny, Eugen Kinsky (*1818) vlastnil Valašské Meziříčí. Větev vymřela po meči roku 1921 a po přeslici 1942.

Chlumecká větev

Zakladatelem této větve je hrabě František Ferdinand Kinský (*1678 † 1741), nejstarší bratr zakladatelů knížecí větve. Byl politicky aktivní, působil jako nejvyšší kancléř a poslanec zemí Koruny České při říšském sněmu. V Rakousku vyženil Matzen a Angern. Kromě jedné dcery měl tři syny (Josef, František Josef a Leopold Ferdinand). Josef (*1736 †  1804) se stal polním maršálkem, vlastnil Radim. Josef Kinský zemřel bezdětný. Jeho bratr František Josef (1739 – 1805) patřil k nejvýznamnějším osvícenským učencům a pedagogům své doby. Absolvoval vojenskou akademii Theresianum, po té vystudoval právnickou fakultu univerzity v Praze, působil u apelačního soudu, roku 1759 vstoupil do armády, stal se brzy generál-majorem, vojenským pedagogem a reformátorem. Založil pražskou kadetní školu a zreformoval vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě. V letech 1773–1774 spoluzaložil Soukromou učenou společnost v Praze (pozdější Královská česká společnost nauk). Svou bohatou knihovnu odkázal Univerzitní knihově v Praze, zasloužil se o Pražskou techniku a mimo jiné se hlásil ke Komenskému a nazýval jej „prvním naším buditelem“, zemřel bezdětný.

Nejstarší syn Leopold Ferdinand (1713 – 1760) zdědil Chlumec a Matzen, byl nejvyšším lovčím v království Českém. Leopold měl dvě dcery a dva syny - Františka Ferninada a Filipa. Mladší syn Filip (1742–1827) se oženil s příbuznou z knížecí větve, čímž získal Rychmburk a Chroustovice, mimoto zdědil Sloup a Zvíkovec. Postupně prodal prakticky všechno dědictví a stal se zbrojmistrem, zemřel bez dědiců. Jeho bratr František Ferdinand (1738–1806) měl (kromě dalších dětí) tři syny, kteří rozdělili tuto větev na tři větve. Byli jimi Josef Leopold (1764 - 1831), Karel (1766 - 1831) a Kristián (1776 - 1835). Leopold Ferninad byl dědem Berthy von Suttner - první ženské nositelky Nobelovy ceny za mír. Jedním z přímých potomků (praprapravnukem) Leopolda Ferninanda byl Radslav Kinský (1928 - 2008) - významný český imunobiolog, zakladatel reprodukční imunologie a třetí český velkopřevor lazariánů.

Vedlejší a vymřelé větve

Rozdělení po roce 1350

Po roce 1350 se rod Vchynských rozpadl na několik částí, z nichž některé zcela ztratily význam a staly se tak nevysledovatelnými, některé si však podržely delší dobu určitý význam.

Medvědičtí z Medvědíče

Někdy též Nedvědíč. Začátek této větve je dost nejistý, všeobecně sem bývá řazen Chotibor († 1346), někdy však bývá počátek posunut až do roku 1393. Jelikož v této větvi došlo k tomu, že posledního mužský potomek Hynek zemřel roku 1437 bezdětný, přešly Medvědice přes dceru jeho bratra Zikmunda († 1432) do vlastnictví jejího manžela, který se stal zakladatelem Nedvědických z Račiněvsi.

Razičtí ze Vchynic

Pojmenování je podle Razic u Bíliny, které vlastnilo několik bratrů, dalším vývojem došlo k tomu, že Razice a podle ekonomické situace i několik okolních vesnic, drželi jejich potomci. Žádný z nich nepřesáhl regionální význam. Koncem 16. století došlo k prodeji Razic, poslední potomek této větve zemřel roku 1612.

Žluničtí

Jednalo se o větev, která byla částečně provázána s Razickými, ze kterých možná i vzešla. O této větvi se toho ví poměrně málo, jisté je, že roku 1412 vlastnil Jindřich Žlunice a že zemřel roku 1415, z jeho mužských potomků již nikdo neměl syna, a tak po smrti Jindřicha (1455), tato větev zanikla.

Ohničtí a Kremyžští

Se oddělili koncem 14. století. Tuto větev založil Litolt, jeho synové byli Dobš a Jan. Jan se stal roku 1428 purkrabím v Bílině, jelikož byl finančně úspěšný koupil 1440 Bříšťany. Větev se sice nerozdělila, protože Janův syn Bohuslav dědil po obou bratrech (1441), ale nebyl finančně úspěšný a roku 1455 prodal Ohníč a následně na to roku 1460 i Bříšťany. Tím tato větev končí.

Rozdělení po roce 1410

Měruničtí

Někdy po roce 1410 spravoval Měrunice Smilův syn Martin, nejpravděpodobněji jeho potomci založili na držbě větší části vesnice samostatnou větev. Tato větev nebyla nijak významná a není ani příliš zdokumentována, jisté je, že do počátku 16. století získali několik dalších statků, které však v letech 1530–1560 prodali. Poslední známí potomci této větve žili v roce 1594 v Nehvizdkách, kde patrně koncem ještě koncem 16. století vymřeli.

Synové Jana Dlaska

Drastská větev

Nejstarší syn J. Dlaska Jiřík († 1566) založil tzv. drastskou větev. Jiřík se oženil s Dorotou Sekerkovou ze Sedčic a zhruba roku 1560 koupil Drasty a část Klecan. Jeho syn Adam († 1571) se nechal vyplatit starším synem Jaroslavem († 1614), jeho syn zemřel bezdětný. Jaroslav dlouhodobě (1589–1611) působil jako místokomorník. Navíc byl finančně relativně úspěšný a roku 1589 koupil Krakovec.

Nejstarší syn Jaroslava Jiří získal Blšany a Krakovec po bitvě na Bílé hoře mu byly sice zabaveny, ale již roku 1623 je jako zadlužené získal zpět. Jeho druhý syn Adam vlastnil Košťálov a Zhoř, poté co mu byly zabrány odešel do dánské armády (1628), jeho syn Jaroslav Petr († 1669) byl generálem švédské jízdy, ale ani on ani jeho syn († 1685) se nedomohly navrácení zabaveného majetku. Třetí syn Jan Bedřich byl politicky aktivní a v roce 1620 byl odsouzen ke ztrátě majetku, poté sice podědil majetek po ženě, ale tento odkázal své druhé ženě, čímž se dostal mimo rod Kinských.

Poslední bratr Radslav Jaroslav († 1644) měl dvě dcery a dva syny Bedřicha Jaroslava († 1653) a Petra Jiřího, jehož synem Františkem Antonínem tato větev vymřela.

Nizozemská větev

Tuto větev založil Kryštof († 1555) – nejmladší syn Jana Dlaska se zcela odtrhl od rodu, jeho synové emigrovali do Nizozemí. Jeho nejstarší syn Burian je pak předek všech Vchynských v Belgii. Jeho potomci se pokoušeli udržovat s českou větví styky ještě v roce 1739, ale jelikož byli protestanti, byli katolickými Kinskými odmítnuti.

Erb

Erb této rodiny obsahuje tři stříbrné vlčí zuby na červeném štítě, jdoucí zprava doleva (heraldicky ovšem zleva doprava). Původně byl tento štít rozdělen těmito zuby na poloviny. Existují i vyobrazení, kde se jedná o tři žluté vlčí zuby na černém pozadí.

V historii se lze setkat i s tím, že tyto vlčí zuby jdou zezdola nahoru, přičemž u Radslava Kinského se pravý vrchol dotýká horního okraje štítu. Právě podobnost jejich erbu s erbem Tetauerů z Tetova vedla k jejich povýšení do panského stavu.

Erb na budově pražského Paláce Kinských je v neděleném poli a jeho součástí je heslo „Bůh, čest, vlast“, nemá žádného štítonoše a je doplněn knížecím pláštěm a mimo jiné kolanou Řádu zlatého rouna.

Blason: V červeném poli tři stříbrné vlčí zuby, rostoucí z levé strany štítu. Přikryvadla červeno-stříbrná, v klenotu červené a stříbrné křídlo. Znak bývá doplňován hraběcí korunou, eventuálně knížecí korunou či knížecím pláštěm (pouze pro hlavu rodu).

Příbuzenstvo

Spojili se s Švihovskými, Šliky, Schönborny, Dietrichštejny, Nesselrody, Poniatowskými, Martinici, Colloredo-Mannsfeldy, Kerpeny, Pálffyovci, Lichtenštejny či Thurny.

OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÝ

Kinský nesprávné německé pojmenování staročeské rodiny napřed vladycké, pak panské, potom hraběcí a nyní i knížecí, jejíž vlastní jméno jest Vchynský ze Vchynic a z Tetova.

Erb: tři stř. vlčí zuby na červ. štítě (prvotně štít třemi zuby na dvé rozdělený).

K předkům jejich patří snad r. 1209 Martin z Medvědíče, r. 1226 Smil, syn Protivcův, r. 1251-76 Lev a Drazslav bratří z Medvědíče a r. 1251 Protivec z Liběšovic. Jistým předkem jest Bohuslav z Žernosek (1282), jenž měl syny Protivce, Bohuslava, Zdeslava a Víremila, a tito obrali si heslo »ze Vchynic« od tvrze a vesnice u Lovosic ležící. R. 1322 žili bratří Protivec a Chotibor, kteří měli statek v Medvědíči, a Zdeněk držel r. 1327 Vchynice. Chotibor žil ještě r. 1346. Skrze potomstvo těchto rozvětvili se Vchynští;

A) Razičtí ze Vchynic. Na Razicích, vsi u Bíliny, seděli r. 1377 bratří Vaněk, Jindřich Dlask, Ješek, Bušek a Léva, z nichž Bušek r. 1398 Želenice držel. K potomkům jich patřili Lacek (1393 v Medvědíči, 1412 na Razicích), r. 1428 Protivec Dlask, 1437-65 Jan Dlask. Synem tohoto snad byl Jan R. ze V. (1475-1505). Jiní byli r. 1510 atd. bratří Smil a Zikmund, 1530 Vaněk, Petr a Václav bratří, z nichž tento před r. 1536 zemřel a Petr držel Razice ještě r. 1540. Smil (1542) zůstavil z manž. Kateřiny z Kozojed a na Hořanech syna Jana staršího a Zikmund zůstavil syna Jana mladšího. Strýcem jejich byl Jakub (1566), jenž seděl r. 1577 v Kutrovicích. Petr měl syny Jana, jenž seděl na Razicích, a Kryštofa, jenž držel (1580) Patokryje (1. manž. Kateřina z Elsnic, 2. Marta z Hartyše 1588). Kryštofovi tuším synové byli Erazim (manž. 1584 Barbora ze Štampachu), jenž měl Razice, Václav (1591 v Lovosicích), Kryštof a Bedřich (tento 1593 na Prahlspruně). Po smrti Erazimově rozdělen statek razický mezí dcery a vdovu. Kryštof zůstavil syna Bedřicha, jenž držel po něm Patokryje, prodal je před r. 1612 a pak na skrovném statečku zapomenut jsa zemřel.

B) Medvědičtí na Medvědíči (Nedvědíči). Nejistě patří sem Chotibor (1346), Ješek a Blahuta bratří (1364), jistě sem náleží Lacek r. 1393 a bratří Janek (1404-20, manž. Anežka), Zikmund (1410-32), Hynek († 1437) a sestra jejich Dorota, manž. Pecmanova z Babic. Janek, jediný syn Jankův, zemřel záhy a skrze Annu, dceru Zikmundovu, dostal se Nedvědíč v držení manžela Václava, předka Nedvědických z Račiněvsi.-

C) Ohničtí a Kremyžští. Litolt měl syny Dobše (1404-41), jenž seděl na Ohníči a Kremyži, r. 1428 byl purkrabím bilínským a r. 1440 koupil Bříšťany, a Jana (1404-30). Janův syn Bohuslav podědil otce a strýce (jehož syn Dobešek brzo zemřel) a prodal r. 1455 Ohníč a r. 1460 Bříšťany.

D) Žluničtí byli tuším nejbližší Razickým. Z nich jest znám Smil Dlask, jenž r. 1412 držel Žlunice a byl patronem. oltáře sv. Václava ve Staré Boleslavi (+1415, manž. Markéta). Děti jeho byly Markéta (manž. Ota starší z Bergova), Viktoryn, Barbora a Jindřich (+j. 1455). Tento měl dcery Markétu (provd. 1. za Jindřicha ze Sulevic, 2. za Zdeňka z Kopidlna) a Zuzanu, jimiz tato pošlost vyhasla.

E) Želenští. Na poč. XV. stol. připomíná se Protiva ze Vch. a v l. 1419-60 zase Protiva, který držel Želenky a byl hofmistrem králové, r. 1493 pak žil jiný Protivec.

F) Schudlé větve a osoby, jejichž příbuznost nelze postihnouti, tuto se pomíjejí mlčením.

G) Oparenští, Vchynští a Měruničtí. Potomky Smila (1340, 1354), jenž držel hrad Oparen a tvrz Vchynice, byli bratří Mikuláš, Martin, Jan Maxin, Smil, Habart a Bohuslav (+j. 1401), kteří žili r. 1378 a měli opravu na zboží lovosickém kl. celského. Martin držel Měrunice, Jan jest snad týž jako Jan řeč. Hoven, který r. 1400 dal statek Syřovice za hrad Střekov a měl proto nemalé pře, které pak přešly na syny jeho Jana a Václava. Tito drželi Syřovice a r. 1454 Rochov. Smil (1378-1410) držel Oparen a Vchynice a zemřel před r. 1417. Potomci jejich žili asi jen ve dvou pošlostech; soudíme tak proto, že hrad Oparen až do XVI. stol. rozdělen byl na dvě polovice.

a) Měruničtí. Potomci jednoho z bratří drželi čásť vsi Měrunic až na otce bratří Jana a Jiříka, kteří žili na poč. XVI. stol. Onen seděl na Chřenicích a Hostyni s manž. Kateřinou ze Chřenovic, tento tuším žil v Praze až do r. 1545. Janovi synové byli Václav mladší, Albrecht, Bohuslav a Jiří ml. Václav ujal Chřenice, kteréž r. 1529 prodal, a potom až do r. 1560 prodával také statky, které měl společně s bratřími. Albrecht držel do r. 1549 statek neprobylický a Jiří měl od r. 1546 statek Kuří, který r. 1559 prodal. Bohuslav schudl a synové jeho Jan, Jiří, Václav, Vilém a Jaroslav drželi ok. l. 1591-94 Nehvizdky a, jak se zdá, bez potomků pomřeli.

b) Na Vchynicích a Oparně seděl Smil (syn Martinův) r. 1415 mladší řečený, jemuž král Václav (1418) opravu na zboží lovosickém, jak ji otec a jeho (totiž Martinovi) bratří mívali, potvrdil. Smil, jenž v l. 1430-57 Oparen držel, jest bezpochyby syn jeho a r. 1486 seděl tu Bohuslav. Na poč. XVI. stol. držel Vchynice s Oparnem Jan Dlask, tuším týž, který r. 1521 zemřel, s bratrem svým. Od onoho pocházejí nynější Vchynští, tento měl potomstvo, jež záhy vymřelo. Bratr tento neznámého jména držel Vchynice, které pak synové jeho (1543) prodali. Synové jeho byli Jiří, Jaroslav (+c. 1548), Adam, Zikmund a Vilém. Jiřík měl velké účastenství v bouřích r. 1547 a zemřel r. 1564. Statek jeho Tuchořice dědil bratr jeho Vilém, ale po jeho brzké smrti dědili statky obou Mikuláš a Jan, synové Adamovi. Tito tři seděli jen na malých statcích (po Vilémovi vdova Majdalena z Libušína). Svrchupsaný Jan Dlask, předek nynějších Vchynských, měl tři syny, Jiříka, Václava a Kryštofa, kteří tři nové pošlosti založili:

aa) Kryštof, bratr nejmladší, odděliv se penězi, zabit byl r. 1555. Synové jeho vystěhovali se do Nízozemska. Burjan nejstarší (manž. Mandaléna z Klautu) byl rytmistrem nízoz. (ok. r. 1591) a padl v bitvě se Španěly. Druhý syn Lacek zemřel v mládí, třetí Ferdinand žil ještě r. 1616. Adolf, syn Burjanův, zabit r. 1615 a bratr jeho Burjan stal se předkem Vchynských, kteří potom žili v Belgii a Hannoversku. V l. 1679 a 1737-39 hlásili se k českým svým strýcům, ale ti, jsouce katolíky, jimi jakožto reformovanymi pohrdli.

bb) Drastská pošlost. Jiří (manž. Dorota Sekerková z Sedčic) koupil (c. 1560) Drasty a čásť Klecan a zemřel r. 1566. Syny měl Adama a Jaroslava a dceru Apolenu (vd. Zárubovou). Adam vzav za díl peníze pustil Drasty a Klecany bratru a zemřel r. 1571 zůstaviv z manž. Estery z Doubravan syna Jana Jiříka, jenž s Esterou Těmínovou z Těmic Vitanovice a Těmice vyženil a r. 1594 v Uhřích bojoval (+1598). Jaroslav byl místokomorníkem (1589 až 1611), koupil r. 1589 Krakovec a zemřel r. 1614 (manž. 1. Kateřina z Rochova, 2. Ludmila z Lukavce). Nejstarší syn Jiří držel Blšany a Krakovec a statky tyto, ač zabrané, jemu r. 1623 pro množství dluhů navráceny (manž. 1. Anna M. z Kolovrat, 2. Anna Kaplířka ze Sulevic), Krakovec dostal se pak dceři jeho (manž. Vigand ze Strasolda). Druhý syn Adam získal Košťálov a držel Zhoř, které oboje v l. 1623-28 zabrány; Adam pak vystéhovav se byl ve službách dánských (manž. Estera ze Vřesovic). Třetí syn Jan Bedřich byl činným r. 1620 a odsouzem všeho jmění, avšak dědil Prače po 1. manž. Rozině Alžbětě z Viršperka, koupil (1630) Mostov a držel Snět (2. manž. Anna Saloména Šlikovna). Tyto statky odkázal manž. své, která r. 1644 přikoupila Pochlovice (+c. 1652, dcera Lidmila Sidonie, vd. Felnerova), a po ní dostati se měly bratru Radslavovi Jaroslavovi (+1644, manž. 1. Jitka Voršila Švihovská, 2. Aléna Marie Hozlaurova z Hozlau). Jaroslav Petr, syn Adamův, vystěhoval se z Čech a byl u Švédů generálem jízdy (+1669). I on (1650) i vdova Lidmila (1675) a syn (1685) domáhali se u komory, aby dosáhli svou pohledanost ze statku Koštálova, ale nic nedosáhli. Radslav Jaroslav měl kromě dvou dcer (Johanky, vdané Perglárové, a Lidmily, vd. Dlouhoveské) syny Bedřicha Jaroslava (+1653, manž. Eva Polyxena Hájkovna z Robčic) a Petra Jiří na Mostově a Pračích (+1670, manž. Anna Majdaléna Oderská z Lideřova), avšak Frant. Antonínem, synem tohoto, pošlost tato vyhasla.

cc) Václav držel Petrovice, Černoc a Keblany a zavražděn r. 1542 (manž. Anna z Vřesovic). Starší syn Radslav starší ujal ok. r. 1555 Petrovice, ale jsa výtečným hospodářem, anobrž jedním z nejlepších, stal se bohatcem získav znenáhla Bystřici, Teplici, Zahořany, Malhostice, Kamenici, Benešov, Tolštein.. Býval kraj. hejtmanem, kr. kommissařem, r. 1611-18 dvor. hofmistrem. Jako poručník sirotkův Tetaurovských seznal podobnost erbu jejich se svým a, poněvadž byli Tetaurové ve stavu panském, domáhal se toho, by jako domnělý strýc jejich též stavu panského dosáhl. K dovedení toho podvrženy falešné listy (otištěné v Paprockého diadochu o st. pan. na str. 376 až 385), které došly potvrzení z české kanceláře (1596), avšak stav panský Radslava se strýci jeho teprve r. 1611 mezi sebe přijal. Zemřel r. 1619 jsa bezdětek a rozděliv před tím všechen statek mezi své synovce (manž. Estera Kostomlatská z Vřesovic). Bratr jeho Jan vyženil r. 1567 s Annou Pouzárkou z Michnic Vlachovo Březí, jež r. 1570 prodal, a Nalžovy, držel též Chřenice, od r. 1576 Jeneč, od r. 1577 Kunratice a r. 1578 koupil Zásmuky. Stav se r. 1576 purkrabím karlšteinským urazil r. 1586 císaře Rudolfa chtěje na Karlšteině více poroučeti než sám císař; proto s purkrabství složen a když potom pro faleš obžalován, odsouzení ušel jen náhlou smrtí (+1590). Kromě dcer (Kateřiny 1. Stubenberkové, 2. Krakovské, Anny, Sabiny vd. Střelové, Estery vd. Sadovské a Elišky vd. Sluzské) zůstavil několik synů, z nichž Václav (+1626) stal se předkem všech nyní žijících. Bratr jeho Rudolf zastřelen r. 1597 u Rábu, Jan, mladší bratr tohoto, bojoval r. 1596 v Uhřích a padl r. 1599 (manž. Kaplířka). Mladší bratr Radslav mladší dal se zvoliti r. 1618 za direktora, šťastně bojoval s císařskými a proto hrdla a statku odsouzen. Utekl se do Hollandska, kdež r. 1660 v Lejdě zemřel. Osmi řečem rozuměl a latinské ódy spisoval. Oldřich, nejmladší z bratři, byl r. 1618 činným při vyhazování místodržících, pak sloužil stavům jako nejvyšší (+1620). Statky jeho Rumburk, Tolštein, Zahořany a Tasov, které dědil po strýci Radslavovi, zabrány, avšak potom postoupeny bratru jeho Vilémovi. Tento byl čtvrtým synem Janovým, stal se r. 1611 nejv. lovčím (až do r. 1619, pak zase 1621-28) a zdědil r. 1619 po strýci Radslavovi Doubravskou horu s Teplicí a Benešov, Hanšpach a Kamenici. V čas povstání choval se obojetně, zůstávaje pak v Perně z milosti zůstaven jest při statcích svých, obdržel také statky Oldřichovy a nad to povýšen do stavu hrabského (1628), ač ani ke katolictví nepřestoupil. To vše získal přímluvou knížete Friedlandského, do jehož zrádných úmyslů zasvěcen jsa jemu sloužil až do svého zavraždění v hradě chebském (1634). Veškeré jeho jmění zabráno a vdova Alžběta, roz. Trčkovna z Lípy (po druhé vdaná Hodická), i o věno své přišla, protože nepřátelům císařovým pomáhala. Také synové Adolf Arnošt, Oldřich a Filip Moric nic neobdrželi z pohledaností otcovských kromě navrácení dobré pověsti (1648). Adolfův syn Vilém Leopold (+1709) oženil se r. 1679 s Františkou Rozalií Berkovnou, od r. 1705 držitelkou berkovského svěřenství (+1714), a měl jedinou dceru Frant. Terezii. Václav, nejstarší syn Janův, narodil se r. 1572, byl již r. 1598 komorníkem arcikn. Matiáše, dělil se r. 1607 s bratřími o Zásmuky, ale díly své prodali potom Radslavovi staršímu. Nenáviděv císaře Rudolfa, jenž mu lovčovství odňal, horlivě sloužil bratru jeho arcikn. Matiáši. Při vpádu pasovském (1611) vyznamenal se a přijat proto do stavu panského. Obojetným svým chováním zalíbil se i stavům i Matiáši, jehožto dovedl přesvědčiti, že má nejvíce zásluh o jeho povýšení. Tím způsobem vyloudil od krále majestát, jímž mu darovány dva král. stolní statky Chlumec a Kolín. Když toto přišlo na jevo, obžalován u soudu zemského (1615), že bez svolení stavův o svého pána ukládal a od čekance darův za to přijímal. Shrnulo se nyní nad ním od udavačů tolik vin, že nebyl ani ponechán na závazku cti, nýbrž zatčen a vězením opatřen. Při přelíčení na soudu zemském (14. bř. 1616) odpustil mu císař pokutu (ztrátu hrdla) a odsoudil jej k věčnému vězení na hradě kladském. Odtud [Kinský] uprchl do Krakova a, ač stavové na jeho dopadení vypsali cenu, vrátil se do Čech a ošálil r. 1618 stavy tak, že mu docela věřili a také Chlumec proti jistému zápisu navrátili, ač současně s králem Ferdinandem vyjednával. Když však Václav r. 1620 poddané své tak utiskoval, že od nich na zámku chlumeckém obležen byl, zase zajat od král. kommissařů a do Prahy zavezen (1620). Bitvou bělohorskou byl po druhé sproštěn vězení, následky odsouzení mu král. milostí odpuštěny, Chlumec navrácen a za Kolín mu dány některé konfiskované statky. Zemřel r. 1626 v Brně. Šlechetná jeho manželka Eliška z Krajku ho v žádném protivenství neopouštěla. Jediný jejich syn Jan Oktavián dědil po strýci Radslavovi Zásmuky (1619), po otci Chlumec s připoj. statky a z konfiskace obdržel po strýci Vilémovi Čes. Kamenici (1635); Zásmuky prodal. Nabyl důležitých dvorských úřadův a obdržel r. 1676 stav hrabský (+1679). S manž. Mark. Majdalenou hrab. z Porcie zplodil dcery M. Elišku (+1682, vd. 1. Střelovou, 2. Berkovou, 3. Vrbnovou) a Sylvii Kateřinu (+1713, vd. Šlikovou) a syny Frant. Oldřicha a Václava Norb. Oktaviána (od r. 1687 říš. hrabata). Onen (*1634) byl pán vysoce vzdělaný, jenž se záhy stal říš. dv. radou a od císaře potřebován byl v rozličných poselstvích. Stav se r. 1664 místokancléřem byl potom král. místodržícím a presidentem nad appellacemi, podepsal r. 1679 mír v Nimvegách, stal se r. 1679 nejv. hofmistrem, r. 1683 nejv. kancléřem. Maje platné účastenství při dobývání Uher byl i v l. 1689 a 1690 vyslancem král. Českého při říšském sněmu v příčině volby císařovy, vyznamenán řádem zlat. rouna a působil potom v radě císařské (+1699). Z manž. Anny Frant. hrab. z Ursenbecku (+1708) dědiců neměl. Bratr jeho Václav Norb. Okt. (*1642) stal se r. 1688 presidentem nad appellacemi, r. 1690 nejv. sudím, r. 1696 nejv. komorníkem a r. 1705 nejv. kancléřem. R. 1711 složil tento úřad a obdržel řád zl. rouna. Po otci držel Kamenici, po bratru Chlumec; zdědil Rychmburk a Rosice, koupil Choceň, Nový hrad, Rataje, Sloup, Koloděje, Chroustovice, Prčici a některé menší statky. S cís. svolením učinil Chlumec nápadním statkem pro svého třetího syna Frant. Ferdinanda (+1719). Z dvojího manželství (1. s Annou M. z Martinic, +1694, 2. Annou Ter. z Nesselrode) měl drahně synů a dcer; dorostlé děti: Jan Václ. Oktavián, Anna M. Františka (*1738, vd. 1. Sinzendorfova, 2. Harrachova), M. Eliška (+1741, 1. Nosticova, 2. Vratislavova), Joh. Karolina (+1755, vd. Colloredova), Mark. Josefa (+1766, čtyřikráte vdaná), Bernart, Fr. Antonín (+1737), Fr. Ferdinand, Štěpán Vilém, Eleonora Josefa (vd. Gilleisova), M. Terezie (vd. Bathyanova), Filip Josef, Josef Jan, Aloisie Štefanie (vd. 1. Vrbnova, 2. Chotkova), Frant. Karel. Jan V. Okt. držel Myskovice, dědil po otci Prčici, měl též Nadějkov (+1733) a z manž. Eleonory v. Bülau zůstavil jedinou dceru M. Annu (+1737, vd. Vratislavovou). Frant. Ferdinand (*1668) stal se r. 1705 místokancléřem, potřebován jest od císaře jako posel k radě kurfirštské, stal se r. 1715 kancléřem, byl r. 1708 a 1712 poslancem koruny České při říšském sněmu, r. 1721 poslancem při volbě papežské, r. 1723 nejv. kancléřem. Potřebován byv v poselstvích do Uher a platně císaři slouživ, obdržel řád zl. rouna. V Rakousích koupil Matzen a Angern. Ochuravěv r. 1736 ze všech úřadů se poděkoval (+1741). Z dvojího manželství (1. s M. Terezií hrab. z Fünfkirchen, +1729, 2. Mark. Augustinou hrab. Palffy) zůstavil potomstvo (pošlost chlumeckou). Štěpán stal se r. 1719 nejvyšším nad jízdou a kr. místodržícím a dědil tehda po otci Choceň, Rataje, Rychmburk a Rosice; od r. 1721 byl vyslancem v Moskvě, od r. 1726 ve Francii. Navrátiv se z Paříže dal se doma potřebovati v rozličnych kommissích, stal se napřed nejv. komorníkem a pak nejv. hofmistrem. Pro velké své zásluhy povýšen do stavu říš. knížat s posloupností po prvorozenství a povoleno mu zříditi svěřenství (1746, 1747), které zřídiv z Rosic a Chocně a obdržev řád zlatého rouna zemřel r. 1749. Filip Josef (*1700), pán nadaný, ale prchlý, stal se r. 1727 presidentem nad appellacemi, byl v l. 1728-34 vyslancem v Londýně, stal se r. 1738 nejv. kancléřem a působil potom platně při rozličných užitečných opravách. Při tom dopisoval si s mnohými znamenitými osobami. Zůstav r. 1740 dědičce království věrným byl její přední podporou, jak svědčí vlastní její dopisy posud uchované. Ok. r. 1744 převzal finanční správu všech zemí královniných, stal se r. 1745 presidentem bankální deputace a ředitelem kommerciálním. R. 1747 znechutila se mu státní služba a žil pak na svých statcích. Po otci měl Kamenici, r. 1720 koupil Zlonice, 1742 Mšený, 1748 Budenice (+1749, manž. M. Karolina z Martinic, +1785). Bratr jeho Josef J. M. (*1705) dědil po otci Sloup, držel však několik jiných drobných statků, byl křižovníkem řádu sv. Jana, kom. presidentem, nejv. lovčím a nějaký čas radou při vrchním úřadě ve Vratislavi (+1780). Frant. Karel (*1709), nejmladší syn Václava N. O., prodal statky zděděné, koupil Černovice a stav se podplukovníkem zemřel r. 1743 v Mantově, byv před tím u Guastally smrtelně raněn.

aaa) Potomstvo Štěpánovo brzo vymřelo. Kromě dcery M. Terezie (+1752, vd. Wallisové) měl syna Frant. Josefa (*1726), jenž se r. 1748 oženil s Leopoldinou hrab. Pálffy, avšak zemřel již r. 1752. Protože zůstavil jedinou dceru M. Augustinu (+1763), dostala se knížecí hodnost a svěřenství choceňské a rosické potomstvu Filipovu.bbb) Pošlost chlumecká. Frant. Ferdinand zůstavil 3 syny a dceru M. Antonii, vd. Vratislavovou. Nejstarší Leopold Ferdinand (*1713) držel panství chlumecké a statek Matzen, byl c. k. taj. radou a nejv. lovčím v král. Českém (+1760, manž. M. Terezie de Rofrano, +1778). Bratr jeho Josef (*1736) oddal se vojenství, stal se polním maršálkem a majitelem drag. pluku č. 12 a držel statek Radim (+1804). Sčk.-Bratr jeho Frant. Josef [Kinský] *6. pros. 1739 v Praze-+9. čna 1805 ve Vídni) prožil mládí v Tereziánské rytířské akademii ve Vídni, universitu navštěvoval v Praze, kdež horlivě u Tesánka poslouchal mathematiku, a po přání rodičů vstoupil k appellačnímu soudu v Praze, kdež se stal záhy radou. Jemu vedle Borna přičítá se zásluha o založení Soukromé Učené Společnosti v Praze, z níž vyvinula se Král. čes. společnost náuk. Jeho dávná náklonnost k vojenskému stavu způsobila, že r. 1759 za války sedmileté vstoupil dobrovolně do vojska k pluku jezdeckému, kde starší bratr byl plukovníkem. R. 1760 stal se setníkem v pěším pluku Laçyho a r. 1768 plukovníkem (u nynějšího pluku č. 42, vévody Cumberlandského). Bylo mu tehdy teprve 29 let. Císařovna M. Terezie byvši naň upozorněna nařídila mu, aby se odebral do Štutgartu poznat tamější vojenskou akademii, aby její způsoby mohly býti zavedeny v Novém Městě za Vídní. [Kinský] odebral se z Plzně do Štutgartu a procestoval i Švýcary, kde poznal rozličné vychovatelské ústavy, hlavně Pestalozziho. Podávaje císařovně zprávu, položil důraz na to, »že se v ústavech vychovatelských víc ohledu bráti má na zušlechtění srdce než na pouhou učenost«. R. 1778 [Kinský] stal se místním ředitelem novoměstské akademie, kterou hned dle svých názorů zreformoval. R. 1781 provázel císaře Josefa II. do Italie; r. 1785 týž císař jmenoval jej vrchním ředitelem akademie novoměstské a polním podmaršálkem. [Kinský] stal se pravým zakladatelem vojenské akademie v N. Městě za Vídní, jejíž řád byl vtělením pokrokových jeho zásad. Roku 1788 provázel arcivévodu Františka do války turecké, účastnil se i pozdějších válek proti Francii. R. 1794 jmenován polním zbrojmistrem a r. 1801 tajným radou. Po svém přání pochován na hřbitově novoměstské akademie, kterou miloval a kde mu také chovanci postavili pomník. V poslední vůli odkázal bohatou svou knihovnu universitní knihovně v Praze, kdež tvoří samostatný oddíl. [Kinský] jest neobyčejný literární zjev mezi spisovateli rakouskými v 2. pol. XVIII. st. Byl nejen znamenitý voják, nýbrž ještě více učenec a myslitel v oboru vychovatelském. Z péra jeho vyšly spisy: Erinnerung über einen wichtigen Gegenstand von einem Böhmen (Praha, 1773 u W. Jerle), jenž brzy přeložen do frančiny a jehož doplňkem jest Über die Hofmeister (t., 1776); Etwas für Weltrecruten (Vídeň, 1786); Allgemeine Principien zur öffenttichen, besonders Militärerziehung (t., 1787). Rozmnožené a sebrané spisy jeho vyšly pak podruhé v 6 svazcích v Novém Městě za Vídní 1786-88. Ze spisů těch nejdůležitější jest první; pro jeho obsah [Kinský] zařazován bývá mezi apologety českého národa. Není to však spisek příležitostný, není to ani obrana jazyka českého, nýbrž je to významný a rozsáhlý (278 stran)-spis vychovatelský. [Kinský] zasluhuje býti nazván naším prvním buditelempaedagogem. »Důležitý předmět«, na nějž [Kinský] upozorňuje, je vychování mladého pokolení šlechtického. [Kinský] hlásá potřebu nových zásad, vychovatelské umění že třeba obroditi v duchu času. Hlásí se ke Komenskému a k nejmodernějším tehdejším vychovatelům, žádá rovnováhu tělesného i duševního cvičení, vyučování budiž názorné a na základě řeči mateřské; říká svému počínání s jemnou ironií, že jsou to české a slovanské předsudky jeho. Toť druhý význačný rys spisu, že psán okázale se stanoviska českého a slovanského. Co bývá uváděno za »obranu jazyka českého«, to obsaženo je v $$. 79, 80 a 81. (»Přiznávám se, že já jako dobrý potomek Slovanů zdědil jsem předsudek, když mateřskou řečí Francouzovi je frančina a Němci němčina, že pro Čecha musí mateřskou řečí býti také čeština.«) Jako o českém jazyce, tak o českých dějinách [Kinský] se rozepsal v $$. 111-114. (Vlastenecká historie »měla by mívati vždy přednost před ostatními; neboť dle svých slovanských předsudků nemohu si nijak představiti, nežli že Čech také české dějiny na prvním místě-své Aurely a Antoniny tak dobře jako římské znáti má«.) Sloh [Kinský]-kého jest úsečný jako vojenské kommando, ale průzračný a zcela moderní. Herben.-Potomky měl jediný Leopold, totiž 2 syny a dcery: M. Terezii (+1806, vd. Poňatovskou) a M. Annu (vd. Šafgočovou). Filip, mladší syn (*1742), zdědil po nevěstě své Augustině (dceři Frant. Josefa [Kinský]-kého, +1752) -dědictví její otcovské Rychmburk a Chroustovice, jež však r. 1823 prodal; po strýci Josefovi držel od r. 1780 Sloup, kromě toho měl Zvíkovec a jiné statky, které prodal. Oddav se vojenství stal se pol. zbrojmistrem, ale vystoupiv ze služby vojenské r. 1788 zemřel r. 1827. Z manželky Terezie hr. z Dietrichsteina potomstva neměl. Bratr jeho Frant. Ferdinand (*1738) držel Chlumec a Kratonohy (+1806, manž. M. Christina kn. z Liechtensteina, +1819). Měl drahně dětí. Nejstarší syn Josef Leopold (*1764), c. k. major, držel Chlumec (+1831, manž. Terezie svob. p. Puteani). Druhý syn Karel (*1766) držel po strýci Sloup, byl c. k. podmaršálkem a majitelem drag. pluku č. 6 (+1831, manž. Eliška hr. z Thunu). Třetí, Frant. Josef (*1768), byl podmaršálkem a zemřel r. 1843 ve Vídni. Z manž. Žofie Körnerové měl syna Arthura a dceru Bertu. Čtvrtý, Ferdinand (*1772), byl c. k. majorem a zemřel r. 1843. Pátý, Kristián (*1776), držel Matzen, byl c. k. podmaršálkem, divisionářem u dělostřelectva, majitelem pěš. pluku č. 16 (+1835, manž. Ernestina Pirot de Blainville, +1861). Šestý, Antonín (*1779), byl polním zbrojmistrem a majitelem pěš. pluku č. 47 (+1864, manž. M. Utsch v. Lanzenstreit). Z potomstva toho zůstaly 3 větve: aaaa) Větev chlumecká. Leopold měl 3 syny, Oktaviána, Jana a Františka. František (*1828) byl nadporučíkem u husarů a zemřel r. 1851. Oktavián (*1813) držel Chlumec, byl dědič. členem panské sněmovny a za svého života všude známou osobností (+1896, manž. 1. Anežka hr. Šafgočova, +1888). Bratr jeho Jan (*1815, +1868) byl c. k. rytmistrem a držel Barchov. Z manž. Ifigenie Dadaňové měl několik dětí, z nichž Zdeněk (*1844) drží Chlumec po bezdětném strýci.-

bbbb) Větev sloupská. Karel (+1831) zanechal syny Karla (*1813), jenž držel Sloup a zemřel r. 1856 jsa neženat, a Augusta (*1817), jenž byl c. k. rytmistrem a z manž. Bedřišky Dubské z Třebomyslic zůstavil syny, z nichž August (*1849) drží Sloup, a dcery

cccc) Větev matzenská. Kristián měl syny Ferdinanda (+1853), Antonína (+1846), Kristiána, kteří se oddali službám vojenským. Kromě Antonína zůstavili potomstvo. ccc) Pošlost knížecí pochází od Filipa Josefa (+1749). Tohoto přečkaly dcery M. Josefa (+1754, vd. Althanova), M. Terezie (+1796, vd. hr. z Hohenfeldu), M. Antonie (+1803, vd. Erdödy). Syny měl Františka Oldřicha (*1726) a Jana Josefa (*1734). Tento zdědil po otci Zlonice a Budenice, jež však, zdědiv r. 1780 Sloup, r. 1781 staršímu bratru pustil. Zemřel r. 1790 zůstaviv z manž. Terezie hr. Auersperkové dceru M. Františku (vd. 1. Sinzendorfovou, 2. Harrachovou) a syna Bedřicha (+1794, manž. M. Anna hr. Althanova), jenž bezdětek zemřel. Sloup se po něm dostal do pošlosti chlumecké, Frant. Oldřich oddal se soudnictví, dědil r. 1749 Kamenici za Mšený a stav se r. 1752 knížetem a dědicem majorátu oddal se zcela svým libůstkám a vstoupil do vojska. R. 1754 stal se plukovníkem, r. 1756 bojoval u Lovosic, r. 1757 stal se polním vachtmistrem a bojoval u Chocenic, začež vyznamenán řádem M. Terezie, r. 1759 stal se pol. podmaršálkem, r. 1761 majitelem pluku, 1765 kommandérem řádu M. Terezie, r. 1771 dostal zl. rouno, r. 1772 stal se generál. ředitelem dělostřelectva a r. 1778 polním maršálkem. Pamětliv jsa původu svého lásky své k českému jazyku nezapíral. Koupil Hospozín (1764) a jiné statky, jež připojil ke Zlonicům r. 1781 od bratra převzatým (+1792, manž. M. Sidonie hr. z Hohenzollern, +1815). Kromě dcery M. Anny (+1828, vd. 1. Salburkové, 2. Sinzendorfové) přečkal ho jediný syn Josef (*1754), jenž byl r. 1774 radou u dolnorakouské vlády, r. 1775 říš. dv. radou. Koupil r. 1793 Vejvanovice, 1794 Peruc, 1796 Kostelec n. O. s Přestavlky (+1798, manž. Rosa hr. Harrachova, +1814). Měl dcery M. Sidonii (manž. Ant. Isidor kníže z Lobkovic, +1819) a M. Rosu (manž. Frant. Antonín hr. z Kolovrat) a 2 syny; tito založili nové větve a synové staršího bratra též dvě, takže tato pošlost knížecí ve třech větvích žije.

a) Ferdinand, starší syn Josefův (*1781), následoval po otci jako kníže a držitel majorátu, působil vlastenecky r. 1809 zřídiv praporec vojska ze svých panství, jemuž v tehdejších bitvách velel, začež dostal řád M. Terezie hned na bojišti. Zemřel r. 1812 ve Veltrusích z nešťastného pádu s koně. Z manž. své M. Karoliny sv. p. v. Kerpen (*1782, +1841) měl 2 syny, Rudolfa a Josefa, z nichž onen (*1802) pečlivě byv vychován s velkou láskou oddal se studiím českých dějin a došed let svých k tomu působil, aby český národ povznesl a stavům zase zjednal moc, která od posledních panovníků byla ztenčována. Odtud proslul jako podporovatel všeho šlechetného a přední buditel českého národa. Palacký pro něho sbíral a opisoval rodinné paměti a položil základ k rozsáhlým vědomostem o Vchynských, o nichž se posud málo vědělo. Přičiněním kn. [Kinský]-kého podporován Čelakovský a Šafařík, největších však zásluh dobyl si založiv Matici českou, jejímž kurátorem se stal splativ první 1000 zl. Oblíbenost jeho v Čechách ve Vídni s nelibostí pozorována a proto kníže, jenž to až na radu dvorské kanceláře přivedl, r. 1835 poslán za vyslance do Turina a Parmy a stal se t. r. presidentem hornorakouské vlády. Zemřel v Linci 27. ledna 1836. Byl pán ušlechtilé mysli, velmi dobrotivý a laskavý a při tom výtečný hospodář (přikoupil Heřm. Městec a Horažďovice). R. 1825 byl se oženil s Vileminou z Kolloreda a z Mansfelda a zůstavil z ní dcery Marii, držitelku Miletína (*1832, manž. Theodor hr. z Thunu), a Rudolfinu (*1836, která dostala po otci Heraltice ve Slezsku, manž. Frant. Alex. hr. Bellegarde) a syna Ferdinanda (*1834), jenž drží Choceň, Rosice, Kamenici, Zlonice, Heřm. Městec a Horažďovice (manž. od r. 1856 M. Anna kněžna z Liechtensteina) a má hojné potomstvo.

b) Josef (*1806), druhý syn knížete Ferdinanda (+1812), založil větev kosteleckou dostav po otci za díl Kostelec s Borovnicí. Oddal se vojenství a zemřel r. 1862 zůstaviv z manž. Marie Černínky z Chuděnic kromě dcery Vilemíny (*1838, od r. 1859 manž. Bohuslava hr. Chotka) syny Bedřicha Karla (*1834), Volfganga (*1836) a Františka (*1841), kteří se všichni oddali službám vojenským. Hrabě Bedřich drží Kostelec a má potomstvo z manž. Žofie hr. z Mensdorfu (*1845).

c) Frant. Josef, mladší syn kníž. Josefa (+1798), nar. r. 1784, c. k. generálmajor a rytíř řádu M. Terezie, obdržel odkazem otce svého Peruc a zemřel r. 1823 v Uhřích. Z manž. své Terezie hr. z Vrbna zůstavil 2 dcery a 3 syny, z nichž Eugen (*1818) držel Val. Meziříčí a též potomstvo mužské a ženské zůstavil. Vchynští patří k málo rodinám, které lásku k přirozenému svému jazyku po všechny věky zachovaly.Srv. J. E. Folkmann, Die gefürstete Linie des Geschlechtes Kinsky (Praha, 1861) a Krškovy Dějiny Chocně. Sčk. Pokračování v sv. 28 

Rod Kinský z Vchynic a Tetova na webu Historická šlechta

Zobrazit vše co se týká rodu Kinský z Vchynic a Tetova





Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–  |  O magazínu Historická šlechta