Vítej každý nový příchozí. I Ty.

" Stručně základní genealogické pojmy" Zobrazit celý citát »

Genealogické pojmy






Historická šlechta je součástí Archivu českého webu Národní knihovny ČR.

Ernest Kolowrat v Radiožurnálu Českého rozhlasu

25. 08. 2010 | Ernest Kolowrat | Audio-Video

Hostem Václava Žmolíka byl Ernest Kolowrat, potomek staré české šlechtické rodiny a spisovatel, autor knih Zpovědi lehkovážného šlechtice, Zpovědi nevědomého hříšníka a Zpovědi českého Američana.
Proč v posledních letech nenapsal žádnou novou knihu? Proč se po listopadu 1989 nevrátil natrvalo do Čech?
A co pro něho znamená být šlechticem?
Ernest Kolowrat Václav Žmolík

                                                                                        


Host Radiožurnálu - 15.08.2010 11:06
Pořad si můžete poslechnout zde  
Zdroj: Český rozhlas 1 - RADIOŽURNÁL

Doplnění rozhlasového rozhovoru poznámkami
Ernesta Kolowrata

Rád bych upřesnil odpověď na otázku pana Žmolíka v tomto rozhovoru, kde se mě zeptal, kolik Kolowratů z naší větve dnes žije v ČR. Mimo dvou nezletilých dětí mého zesnulého bratra Tomáše, zde žijí a pracují už od roku 1994 dvě děti mého staršího bratra Jindřicha: Alyssa a Henry. Alyssa má čtyřletou dcerušku a Henry dvě nezletilé děti. To znamená, že můj otec Jindřich Kolowrat-Krakowský má dnes v České republice sedm trvale žijících potomků, což by ho jistě potěšilo. Bohužel, matka dvou dětí mého zesnulého bratra vůbec neuznává na svých webových stránkách  existenci dalších pěti výše zmíněných otcových potomků.
Foto © archiv Ernesta Kolowrata
Otázku pana Žmolíka „Jak dlouho mi trvalo, než jsem se stal Američanem“ bych dále upřesnil takto: 
Nikdy jsem si nepřestal být vědom toho, že jsem Čechoameričan. Proto jsem také nazval svoji druhou knihu „Zpovědi českého Američana. Zajímavé je, že už několik týdnů po mém příjezdu do Ameriky v roce 1948 jsem se tam cítil jako doma. Nezapomeňte, že jsem byl zvyklý na velké změny ve školách. V Čechách jsem chodil do tří různých škol, pak jeden rok do školy v Turecku a dva roky do školy v Anglii. Svoji internátní školu v Americe jsem miloval. Měl jsem tam fůru přátel a anglicky jsem mluvil brzo bez přízvuku. Velmi mě proto překvapilo, když mi po dvou letech na této škole jeden můj přítel přátelsky vysvětlil, že se liším od svých spolužáků nejen tím, jak mluvím, ale také svými názory, gesty, a dokonce i tím, že se jinak tvářím. Teprve několik let poté – v roce 1957 – když jsem narukoval jako důstojník u amerického námořnictva, jsem se stal celkem nerozpoznatelným Američanem. Dodnes, když jdu v Praze do restaurace, mi číšníci vesměs nabídnou jídelní lístek v angličtině. Pak jsou velmi překvapeni, když na ně spustím česky. Rád bych však dodal, že kdykoli se v Americe v biografu nebo v televizi objeví pohled na Hradčany, nebo když někde slyším Kde domov můj, cítím, jak se mi zamlží oči.
Foto © Jaroslav Betka
K další otázce pana Žmolíka Co pro mě znamená oslovení „pane hrabě“ – bych rád dodal: V té americké internátní škole jsem se naučil, že člověk s impozantním titulem nebo s velkým jměním je privilegovaný jedině tím, že musí uznat svoji zodpovědnost vůči jiným. V tomto smyslu stojim stoprocentně za tim, co by šlechtictvi mělo znamenat. Jsem si však také vědom toho, že dodnes značná skupina lidí považuje šlechtu za příkladnou vrstvu pro obnovení tradičních hodnot a zásad. I když na tom jistě něco je, váhám se s timto pojmem zcela ztotožnit, jelikož některé tyto tradiční zvyky si nezaslouží, abychom je zachovávali nebo obnovovali. Například galantni líbání rukou: Jistěže chudá vdova, která se dře, aby vychovala řádně své děti si zaslouží takový polibek vice, než nějaká dáma, jejíž jedinou zásluhou je, že zdědila titul nebo peníze.

Dnes je spousta lidí, kteří nepatří k nijaké exkluzivní vrstvě, a přesto se ve svých každodenních životech rovněž chovají s příkladnou šlechetností. Často mám pocit, že sama existence této malé dědičné vrstvy ubírá na sebeúctě mnohých, kteří ke šlechtickému stavu nepatří. Pamatuji si, jak se do mě jedna moje čtenářka pustila se slovy: „To se vám to pěkně píše, když máte takové předky. Ale co mám já? Bačkoru!“

Zdá se mi, že protěžování šlechtické vrstvy, která u nás dle zákona již od roku 1918 vlastně ani neexistuje, odděluje jejich členy od zbytku české společnosti a dělá ze šlechticů nějaké zvláštní bytosti. Nedávno mě jedna paní, kterou znám pouze z Facebooku, prosila o radu, že si se svým osmnáctiletým synem neví rady. Byl hyperaktivní, nebral svoje léky, půl dne prospal, hodiny hrál videohry na počítači, nechtěl studovat ani pracovat. Odpověděl jsem, že takové rady obyčejně nedávám a že mám co dělat, abych si zametl před vlastním prahem a i to se mi vždycky nepodaří.
V tomto případě jsem však byl ochoten podělit se s ní o osobní zkušenost, jelikož moje žena měla přesně takového vnuka. Nato paní z Facebooku napsala, „Já jsem ani netušila, že šlechtic může vědět o takových problémech přímo ze svého vlastního života. Zní to, jako že jsem praštěná, ale já jsem si představovala, že lidé jako vy neprocházejí takovými problémy.“

Samozřejmě, nestěžuji si na náhodu svého narození. Veškeré výhody svého postavení neodmítám, pokud to jiným neškodí, a být panem hrabětem si občas obvzlašť užiju. Například před několika lety, když jsem jel autem skrz jednu vesničku, uvědomil jsem si náhle, že zde bydlí jedna má čtenářka, která mi pravidelně posílá dlouhé dopisy. Vyhledal jsem ji, a když jsem nečekaně zazvonil u jejích dveří v zchátralém činžovním domě, přivítala mě s očividnou radostí stárnoucí žena mající nadváhu a jiné zdravotní problémy. Sotva jsme si zasedli ke stolku v její kuchyňce a ona si zapálila a pak postavila na kávu, zazvonil telefon. „Promiňte, pane hrabe“ omluvila se, zvedla sluchátko a krátce nato vyhrkla: „Neobtěžuj mě teď. Mam tady hraběte Kolowrata!“ Když poté rázně zavěsila, měla v očích výraz potěšení, jako kdyby na tento moment čekala celý svůj život.
Foto © Nadia Rovderová 

       Kolowratský palác, Ovocný trh 6, Praha 1                   Nový Kolowratský palác, Na Příkopě 17, Praha 1

 

Při návštěvě Prahy obývá Ernest Kolowrat se svou paní Barbarou garsoniéru
na pravé fotografii v levé budově .

 Foto: Jaroslav Betka


Ernest Kolowrat, 25. 08. 2010

e-mail: redakce@historickaslechta.cz

Všechny články autora




Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–  |  O magazínu Historická šlechta