Vítej každý nový příchozí. I Ty.

" Stručně základní genealogické pojmy" Zobrazit celý citát »

Genealogické pojmy






Historická šlechta je součástí Archivu českého webu Národní knihovny ČR.

Ernest Kolowrat: Proč dochází k zániku civilizací

09. 02. 2010 | Ernest Kolowrat | Autor píše

PROČ DOCHÁZÍ K ZÁNIKU CIVILIZACÍ
Požitkářství ve světle nepohodlného objevu

Zatímco většinu našeho industrializovaného světa překvapila závažnost současné hospodářské krize, musím říct, že jsem si už před více než třiceti lety díky nečekanému záblesku jasnozřivosti v Kalifornii uvědomil, že dříve či později k něčemu takovému nevyhnutelně dospějeme. To chvilkové osvícení v okamžiku, kdy jsem se procházel podél pobřeží Pacifiku –  osvícení sestávající z pouhých tří slov – mi umožnilo najednou rozeznat pod povrchem se tající příčiny hmotných a morálních problémů, které otravují náš bohatstvím oplývající svět. Ta tři slova, Survival Overcompensation Trauma [trauma nadměrného užíváni] a jejich v angličtině významné zkratkové slovo SOT  [člověk nadmíru holdující pití alkoholu], nám též mohou pomoct objasnit, proč se předešlé civilizace zhroutily a proč ani ta naše není vůči tomuto osudu imunní.

Jak jsem si díky tomu objevnému záblesku uvědomil –  a časem pak tento svůj objev v nejrůznějších místech světa obohacoval – je SOT stavem, v němž se některé z tělesných reakcí, původně vyvinutých za účelem zajistit, abychom přežili v drsném světě nedostatku, zhatily a hrozí, že nás zničí. Pro lidstvo podněcované touhou vyhledávat slastné prožitky a vyhýbat se strasti, se tyto reakce staly nebezpečně přehnané a značně vzdálené od původního účelu chránit ho v jeho boji o přežití, který kdysi měly. Jako lidé s fyzickými kořeny v prehistorii se dnes snažíme fungovat v našem blahobytném světě a máme tendenci chovat se, jako bychom se až přespříliš pokoušeli vynahradit si ta nepředstavitelně dlouhá léta strádání a dřiny, kterou muselo lidské plémě vydržet.

Nejzákeřnější aspekt SOT-u se skrývá v jeho zjevné logice: Když nám jisté množství něčeho pomohlo přežít, dvakrát tolik – nebo i vícekrát tolik – by mělo být shodně blahodárné. Takže pokud patnáct set kalorií denně bylo nezbytně nutných k tomu, aby člověk přežil, proč tento počet nezvýšit na pět tisíc? Jestliže jeskyně či chatrč poskytovaly potřebnou ochranu proti živlům, proč si nepostavit panský dům o šedesáti místnostech? Podobné uvažování v částech rozvojového světa postuluje, že pokud dvě nebo tři přežívající děti zaručují kontinuitu jedné rodové linie a zaopatřené stáří, proč jich nemít hned tucet?

V našem moderním světě SOT překlenulo svoje počátky, kdy mělo sloužit k přežití a stala se z něho podvědomá akce, která se přenáší prakticky do všech oblastí života. A tak jestliže auta značky Ford nebo Toyota byla nezbytná k tomu, aby se člověk rychle někam dostal, proč nezatoužit po něčem lepším a nepořídit si Lexus nebo dokonce Rolls Royce? Jestliže jedna či dvě násilné scény dopomohly filmu k úspěchu, proč násilí neukazovat během celého filmu? Jestliže dvě atomové bomby ukončily válku s Japonskem, proč jich nemít v zásobě deset tisíc? Jestliže sto tisíc dolarů bývalo v bankovnictví dobrým platem, proč se nepokusit o deset milionů?

Celá naše ekonomie je bezostyšně založena na využívání našeho SOT-u. Jako by náš nefungující princip slastný prožitek kontra bolestné strádání už i tak nezpůsoboval dost velkou spoušť, pokračují marketingoví ředitelé ve výzkumu nových technik, jejichž zavedením by se mohlo ještě víc využít defektu překompenzovanosti. A zdá se, že SOT je na vzestupu. To, co uspokojovalo včera, nemusí už uspokojovat zítra, a už jen zůstat na stejné úrovni vyžaduje mít všeho stále víc. Není tedy divu, že SOT, ať už v té či oné formě, dnes zamořuje většinu našeho bohatého industrializovaného světa. Jen pomysleme na všechny ty rozmanité podoby SOT-u řádící mezi námi stále novým a novým způsobem podrývajícím naše zdraví a vršícím na sebe jedno utrpení za druhým. Tatáž osoba, která přespříliš holduje jídlu a pití i jiným smyslným požitkům, se často vyhýbá tělesnému cvičení, kouří a je pod nadměrným tlakem hledání cesty, jak nabýt ještě většího jmění a luxusnějšího zboží. Právě to je synergismus SOT-u! Kromě osobní ceny, kterou za toto své počínání zaplatime obezitou, cukrovkou, srdečními chorobami, rakovinou a celou řadou jiných degenerativních chorob, SOT ve svých nesčíslných formách vytváří též chronickou zadluženost, mrhá přírodními zdroji a zbytečně znečišťuje naše životní prostředí.

A je toho ještě víc. Jakékoliv potěšení –  i když samo o sobě nemá vedlejších účinků – může totiž, jakmile se mu po nějakou dobu neomezeně oddáváme, mít nedozírné následky jak pro jednotlivce, tak i pro společnost jako celek. V podobě atomové radiace se individuální dávky mohou zdát celkem neškodné, ale poškození se akumuluje a konečným výsledkem je pak zcela nás stravující sobectví. Toto je stav, ve kterém morálka ztratí jakýkoliv vliv, a dříve vždy solidní a čestní lidé jsou připraveni lhát, klamat a krást.

Přílišný a nepatřičný zájem o vlastní já, sobectví, které vede až k obsesi – právě to je vrcholným synergismem SOT-u. To, čeho si tu všímám, by nemělo překvapit nikoho, kdo žije v dnešní době. Nejsem jediným člověkem, který vyrostl pod vlivem mantry: ,,Žiješ jen jednou, tak si to koukej vychutnat.“ Jak je pak s tímto schvalovaným postojem snadné rozvinout takové já, jenž má stále větší sklon vést k sebestřednosti, která nesnese žádný zásah nebo odvedení pozornosti od svého bezprostředního požitkářského cíle.


II.

SOT, spolu z něho důsledně vyplývajícím synergismem, možná byl tou základní chybou, která přispěla k úpadku a pádu dávných civilizací. Síla každé společnosti tradičně spočívala v tom, že její vedoucí osobnosti a populace byli ochotni vzdát se slastí a přijmout strasti, a to dokonce i oběť nejvyšší, což vyžadovalo, aby se navždy vzdali všech potencionálních požitků. Primitivní společnosti záměrně uvalovaly na svoje vlastní příslušníky jistou dávku bolestného strádání, a to prostřednictvím takových praktik, jakými byly například trýznivé rituály v období dospívání. Jak nemyslitelné a barbarské se takové praktiky v naší civilizaci, oddané téměř naprosté eliminaci bolesti a co možná největší proliferaci požitků, zdají být. Když velká část občanů kterékoliv demokracie podlehne výslednému sebestřednému syndromu já! já! já! spojenému s fyzicky zeslabujícími účinky SOT-u, jak se pak od takové společnosti dá očekávat, že si udrží instituce, které vynikají pružností a rozhodností –  nemluvě o zneškodnění barbarských vetřelců? Jak říkával jeden z mých oblíbených profesorů na Yale univerzitě, ,,Kaše nemá pevnost v tahu.“

Když britský historik Arnold Toynbee rozebíral důvody, proč více než dvacet dávných civilizací selhalo, navrhl jako vysvětlení svoji tezi ,,výzvy a odezvy“ – a v nemalém počtu těchto selhání pravděpodobně sehrál svoji utajenou roli SOT. I když pouze nepatrná menšina na samém vrcholu společenského žebříčku takových starobylých civilizací, jakými byla sumerská říše nebo Neronův Řím, měla prostředky na to, aby mohla podlehnout SOT-u, bývalo by i to stačilo, aby přivedla oblasti, nad kterými měla absolutní moc, k zániku. Zatímco města těchto civilizací zpustla a monumenty se rozpadaly, pro obrovskou většinu lidí žijících na venkově a lopotících se, aby se vůbec udrželi na úrovni existenčního minima, plynul život celkem stejně jako dřív – čemuž by stěží tak bylo, kdyby naše na technologii závislá civilizace měla podobný osud.

Tento ponurý scénář vyvolává nevyhnutelnou otázku: Jsme bezmocnými oběťmi a zároveň i pachateli odsouzenými podléhat našim vlastním chybám? Jsme odsouzeni navždy žít ve světe, kde trpíme a umíráme, protože v něm nebylo všeho dost –  anebo ve světě, kde trpíme a umíráme, protože nevíme, jak nakládat s hojností? Abych tu otázku položil ještě jinak: Jsme navždy uvězněni mezi dvěma od sebe neoddělitelnými metlami nedostatku a nadbytku, našeho SOT-u – navždy odsouzeni sdílet osud Sisyfa valícího balvan na vrchol hory jen proto, aby se, až ho tam dovalí, balvan s rachotem skutálel zase dolů?

Jeden politický vůdce naší doby, který jak se zdá pochopil četná nebezpečí SOT-u, byl Mao c’tung. Považoval vrchol hory za tak nebezpečný, že se omezil na zbudování bytelného základního tábora. Kdykoliv se některé vrstvy jeho obrovského národa začaly kousek po kousku šplhat nahoru po lákavých svazích hory, zvláště pak ty vrstvy, které byly u pák moci a jejichž SOT by mohl vést ke zpustošení celého jeho autoritativního státu, nechal je Mao krutě a bez milosti stáhnout dolů.
Rozpoutání Kulturní revoluce a Rudé gardy možná vůbec nebyly žádnou chybou, ale naopak součástí dobře promyšleného plánu, jehož dalekosáhlé negativní účinky Mao předvídal. Jeho strategií zřejmě bylo zajistit pro svůj lid jednotnou platformu, uniformní jeviště bez zbytečných příkras, hned poblíž paty hory, a čekat, až se nepřátelské velmoci skutálí dolů. Mao se často chlubil, že i kdyby jeho země byla zasažena velkým atomovým úderem, ještě pořád by měl víc než dostatek lidí, aby země přežila a on mohl pokračovat ve své práci. Za takové strategie by čínské masy nakonec zdědily vrcholek hory, aniž by se na něj musely samy vyšplhat. Je to depresivní scénář a takový, který stále ponechává nevyřešenou otázku, jak se na ten vrchol dostat.

Válka historicky sloužila jako protijed SOT-u, za předpokladu, že se v dostatečně velké míře dotkla těch, kteří byli nejvíc postiženi. Individuální sobecký zájem v tak nebezpečné době rychle ustoupil sledování společného cíle a touha přežít a zvítězit za podmínek ohrožujících život sloužila k obnově ducha národa. Studie ukázaly, že navzdory četným nedostatkům a vydávání potravin na příděl se fyzické zdraví britského obyvatelstva za druhé světové války ve skutečnosti zlepšilo. A ve Spojených státech dala válka vzniknout tomu, co bylo oslavováno jako ,,nejúžasnější generace.“ Nedávnější akce jako Korea a Vietnam však nevyžadovaly od většiny amerických občanů žádnou spoluodpovědnost nebo obětování. Pokud jde o odezvu na útok Al- Kajdy, byla veřejnost pobízena k tomu, aby zamířila do nejbližšího nákupního centra ve svém sousedství a nakupovala. Takové pobízení sloužilo k ještě většímu odloučení amerického vojska od ostatní společnosti. Zatímco naší bojovníci v Afghánistánu a v Iráku jsou vystavováni nemilosrdnému počasí a stále přítomnému nebezpečí, že utrpí hrůzostrašné zranění nebo přijdou o život, my ostatní občané můžeme završit naši nákupní horečku obědem skládajícím se z tisíce kalorií v jedné z restaurací toho či onoho stravovacího řetězce přímo v nákupním centru.

Na metlu Al-Kajdy a vzestup puritánského islámského extremismu lze pohlížet jako na reakci proti vše zachvacujícímu SOT-u naší společnosti. V tomto scénáři jsou sebevražední atentátníci a fundamentalističtí aktivisté obrannými tělísky usilujícími o zničení požitkářské nestřídmosti západního světa. Pokud se tento bezuzdný extremismus nebude držet v šachu a nechá se volně šířit, mohl by zachvátit svět a přivodit jeho zkázu obdobným způsobem, jako náš vlastní přehnaně reagující autoimunitní systém může zničit tělo, které se snaží zachránit. K paradoxu vzájemně neslučitelného dochází také tehdy, když se na radikální islám pohlíží jako na protijed SOT-u. Zatímco militantní fundamentalističtí vůdci soptí proti materiální nestřídmosti Západu a zahalují své ženy do černých hávů, zároveň motivují svoje přívržence k nejvyšší oběti slibem, že procitnou ve smyslném ráji překypujícím mlékem a medem a hemžícím se úslužnými pannami – tedy v místě, které se podezřele podobá našemu vlastnímu, SOT-u podléhajícímu světu.

Dochází však také k mnohem konstruktivnější reakci, která od konce druhé světové války spontánně sdružuje svoje přívržence z našeho vlastního středu. Naše masivní nákaza SOT-em dala za celé dekády nebývalé prosperity sama od sebe vzniknout velkému množství obranných tělísek, která mají specifickou léčivou moc.  A tak se v našich ulicích a parcích brzy ráno objevují celé roje joggujících lidí; kluby zdravého stravování a knihy typu pomoz si sám začaly šířit informace o tom, co bychom nejlépe měli jíst a pít; a varovné nápisy zveřejňované na základě vládních nařízení nás upozorňují na nebezpečí kouření, nadměrné konzumace alkoholu a tak podobně.
Prostřednictvím technik, ke kterým patří například meditace, se lidé učí zmírnit tíhu a tlaky moderního života a kontrolovat onu nadměrně výbušnou reakci ,,Bojuj nebo se dej na útěk“ –  další formu SOT-u, která zamořuje naše blahobytné časy. Vědecký výzkum začíná objevovat optimální meze pro vedení zdravého života, zatímco konzervátoři a ochránci životního prostředí upozorňují veřejnost na dalekosáhlejší dopad SOT-u na společnost. Hesla jako ,,co je malé je krásné“ a ,,méně je více“ jsou všeobecně přijímána jako zásady, podle kterých lidé stále ve větší míře žijí. A dle smělého nového návrhu by americká federální vláda měla poskytovat daňové úvěry podnikům, které nabádají své zaměstnance, aby se účastnili ,,wellness programů,“ zaměřených například na snižování tělesné váhy, nekuřáctví a více tělesného pohybu.


III.

Prozatím je celkový úspěch této akce namířené proti SOT-u nejpatrnější mezi těmi, kteří disponují větší ekonomickou mocí. Zatímco obezita a kouření jsou i nadále příznačné pro velkou část naší populace, ostatní si uvědomili, že každá oběť, která si žádá přijetí zdravějšího stylu života, jim bude víc než dost vynahrazena tím, že se ve svém životě budou moci těšit větší radosti z jiných požitků. Neblahým následkem však je, že nemálo těchto nadšenců zdravého životního stylu, kteří pocházejí z vyšších vrstev naší ekonomie, tak ještě víc podlehlo vrcholnému synergismu SOT-u – sebestřednému syndromu já! já! já!, který vítězí naprosto nade všemi morálními zábranami. Nejvíce mezi těmito nadšenci vynikli někteří samozvaní a pěkně mazaní finanční kouzelníci, kteří by se docela dobře mohli řídit filosofií ,,Kolik toho z naší ekonomie mohu pro sebe vyčarovat, aby mi to prošlo?“ Podobně jako ve starých autokraciích je vliv této nepatrné skupiny manipulátorů jen v nepřiměřeně malé míře zodpovědný za zavlečení globálního finančního systému až k samému okraji propasti.

Přesto jejich nestřídmost a nadměrné hýření neodrazuje stále narůstající počet lidí, aby hledali uspokojení ve vydání se na zcela jinou, nesobeckou cestu. Spojené státy mají dlouhou historii poskytování pomoci potřebným, v rozsahu od výstavby společných stodol v 18. a 19. století a pomáhání uprchlým otrokům dostat se do bezpečí prostřednictvím sítě tajných bezpečných domů, až po službu v Peace Corps, Mírových jednotkách. Dnes takové altruistické snahy, ať už podporované soukromými organizacemi, církevními skupinami či vládními agenturami, zasahují i ty nejzazší kouty světa. Cílem těchto aktivit, ať už se jedná o výpomoc v zásobování potravinami, o lékařskou péči nebo o jiné úkoly podporující rozvoj, je umožnit druhým vést zdravější a plnohodnotnější život. Ty legie nesobeckých duší, které se angažují v tomto úsilí, ani zdaleka nepohlížejí na svoje nápomocné snahy jako na oběť, ale spatřují ve svém konání způsob, jak dosáhnout uspokojení mnohem vyššího stupně, než jakým je jakékoliv uspokojení nabyté skrze SOT. Přestože jsou vystaveny nesnázím a nebezpečí v mnoha částech světa, často poukazují na to, že tato zkušenost jim přináší mnohem víc, než co vložili do svého úsilí a přinesli jiným.
Je právě toto tím, co nám mudrci, svatí a světci, a to jak z Východu tak i ze Západu, říkali po celá uplynulá tisíciletí? Že jakmile dosáhneme jistého stupně blahobytu, kdy nad námi příroda už nemá kontrolu a nepoutá nás svými neobměkčitelnými pouty, je naší jedinou alternativou vydat se na cestu, kterou oni sami už vyšlapali? Spíše, než aby se jen třásli strachy před požitkem a slastí, je ti nejoddanější z těchto svatých bez váhání napadli a často se vzdali dokonce i minimálních požitků potřebných k vlastnímu přežití. Přesto byl jejich život bohatý na potěchu jiného druhu. Skrze svoje totální vítězství nad vlastním já se jim jaksi podařilo stát se součástí širšího univerzálního celku. Byl to úchvatný pocit, který zřejmě přešaltoval jejich mozek do jiného modu myšlení osvobozeného od primitivních, krutých, sebeuspokojivých pudů, do modu zbaveného stále se stupňujících tendencí podřizování se SOT-u a nevyhnutelnému bujení poživačných zálib, které se dožadovaly uspokojení. Jakmile, byť i jen na okamžik, zažili extázi tohoto povzneseného stupně, bylo už nepravděpodobné, že by zanechali svých často marných snah znovu této extáze dosáhnout.

Existuje způsob jak následovat jejich příkladu a využít ho k tomu, aby pracoval v náš prospěch? Neznamená to, že každý z nás by osobně musel konat strastiplné hrdinské činy jaké konali všichni ti svatí. Vždyť konec konců každý z nich byl osamělým světlem snažícím se ozářit cestu milionům jiných. Co kdyby všechny ty miliony měly teď zažehnout svoje vlastní světlo, jak to mnozí už učinili stále vzrůstajícím množstvím svých altruistických činů? Jakmile si tyto neangažované miliony uvědomí, jak SOT ohrožuje jejich osobní blaho a společnost jako celek, nemusely by snad jejich snahy pro začátek vyžadovat o nic větší oběť, než aby nepovažovali finanční odměnu za rozhodující ukazatel při volbě povolání? Nedávné ztrojnásobení počtu amerických dobročinných jednotek federální organizace Americorps, ke kterému přistoupila Obamova vláda, a zaměření se na všeobecnou dvouletou národní službu jakéhokoliv druhu, už nyní ukazuje tím směrem. Nemohly by tyto šiky nesobeckých nových branců v jisté chvíli nabýt tak drtivé síly, že by mohla ovlivnit proměnu naší společnosti jako celku? Možná, že bychom na skutečnost, že v našem dnešním světě je tolik bídy a lidí, kteří potřebují pomoct, měli pohlížet ne jako na problém, ale jako na příležitost napravit se než bude příliš pozdě.

Výzva k překonání SOT-u v naší společnosti se stává závodem s časem. Jako v boji s jakoukoliv nemocí otázkou zůstává, zda obranná tělíska mobilizující se proti SOT-u budou s to vyvinout dostatečnou sílu, dříve než se nemoc příliš rozroste, abychom ji mohli zdolat. Navykneme si žít zdravějším životním stylem a zvrátíme trend směřující k obezitě dřív, než nás požitky SOT-u promění v rozbředlou kaši? Budeme schopni vyřešit problém veřejné a soukromé zadluženosti, než se nám situace vymkne z rukou? Budeme s to ochránit naše životní prostředí, než nás samo zahubí? Budeme schopni vyhladit atomové zbraně dřív, než nás vyhladí ony? Dokážeme se zaměřit na sledování vyšších požitků z altruistického konání, než naše sobectví zpřetrhá tu jemně propletenou tkaninu naší společnosti a světa?

Volba je jasná. Ignorovat ji můžeme jen na naše vlastní nebezpečí. Milióny let po nás, v případě, že někoho bude vůbec zajímat stručný výklad pádu a zániku naší civilizace, mu biblický příběh Adama a Evy dokonale dobře poví asi tak vše, co je k tomu třeba říct. Ano, i oni měli všechno a chtěli víc.

  

Z angličtiny přeložila Ivana Jílovcová-Fieldová ve spolupráci s autorem.
Anglická verze článku s popisky snímků i jejich autory se nachází
na webových stránkách Ernesta Kolowrata: www.whycivilizationsfail.com
Čtenáři mohou autora kontaktovat přímo na emailové adrese kolowrat.newell@yahoo.com
© 1977, 2009. Ernest Kolowrat. Všechna práva vyhrazena.


Ernest Kolowrat, 09. 02. 2010

e-mail: redakce@historickaslechta.cz

Všechny články autora




Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–  |  O magazínu Historická šlechta