Vítej každý nový příchozí. I Ty.

" Mým hlavním úkolem , je chránit mé národy před jejich politiky." Zobrazit celý citát »

Habsbursko-Lotrinský František Josef I. (1830-1916)






Historická šlechta je součástí Archivu českého webu Národní knihovny ČR.

Ernest Kolowrat

13. 10. 2009 | Mgr. Zdeněk Hazdra | Šlechtic vypravuje

Člověk je privilegovaný jedině tím, že musí uznat svoji odpovědnost vůči druhým.

Ernest Kolowrat se narodil v roce 1935 jako druhé z pěti dětí hraběte Jindřicha Kolowrata-Krakovského a Marie Klimtové. Po únoru 1948 odešel s rodiči do USA, kde vystudoval univerzitu v Yale. V rámci vojenské služby působil jako námořní důstojník v Pacifiku, později pracoval v USA a v západní Evropě jako redaktor, televizní režisér a v oblasti PR. Trvale žije ve Spojených státech, ale s ženou Barbarou pravidelně navštěvují Českou republiku. Při jeho posledním pobytu jsme se sešli a hovořili o osudech jeho rodiny v neklidném 20. století, o životě v americkém exilu i o tom, jak chápe šlechtu a šlechtictví v dnešním světě.

•  Pane Kolowrate, pocházíte ze starobylého českého šlechtického rodu. Jaký vliv měla tato skutečnost na vaši výchovu?

To je zajímavá otázka. My jsme se vlastně jako malé děti za šlechtice nepovažovaly. Vyrostl jsem s maminkou v činžovním domě v Braníku. Tatínek nás navštěvoval asi jednou týdně. Hodně času jsem trávil s dědečkem a babičkou. Dědeček byl řezník a babička byla v domácnosti. Měl jsem je oba strašně rád. Říkal jsem si, že kdyby umřeli, tak bych snad skočil pod tramvaj. Jakékoliv ponětí o hraběcí tradici přicházelo převážně od maminky. Sama byla velmi skromná, ale měla ohromnou úctu před hraběcím
titulem. Když jsme začali chodit do školy, pořád nás upomínala: „Musíte se chovat, musíte reprezentovat!“ Ona měla takové představy, jaké má český člověk, nešlechtic, o šlechtě: Že jsme lepší a že jsme zvláštní. Tatínek to tak nikdy nebral. Byl to velmi praktický člověk, scestovalý, který se choval tak, jak chtěl. A v tom je vlastně něco hraběcího, neměl totiž meze „normálních“ lidí.

•  Co pro vás dnes znamená být šlechticem?

Samozřejmě, má to své výhody. Koneckonců, když v devadesátých letech vyšly v Praze mé tři autobiografické knihy, ve kterých jsem se pokusil svědomitě vyzpovídat ze svých životních hříchů, jistě mi velmi pomohlo, že lidé chtěli číst o „panu hraběti“ nebo byli alespoň zvědaví. Ale rád bych řekl, že se nikdy jako hrabě nepředstavuji a že moji známí a přátelé mě tak neoslovují. Vždy mě přivede do rozpaků, když si někdo myslí, že skutečně existuje nějaká hradba mezi mnou a ostatními. Myslím si, že si stejně tak dobře rozumím s lidmi z maminčina prostředí jako s těmi z tatínkovy společnosti. Pro mě je ze všeho nejdůležitější, jaký je kdo člověk. Každý může být šlechtic, když se chová pořádně. To je to, co dělá šlechtice. A když se nechová a třeba má deset titulů, tak mu to nepomůže. Nechci však nikomu kázat.
Mám dost co dělat, abych si zametl před vlastním prahem.

• Když se ohlédnete za svým životem, můžete říci, že jste se potkal s člověkem, kterého považujete za skutečného šlechtice?

Jistě, potkal jsem takové lidi, tady i ve světě. Ale pro mě osobně takovým skutečným aristokratem, přestože žádný titul neměl, byl ředitel školy v Hotchkissu, kterou jsem v Americe navštěvoval. Od něho jsem se naučil, že „zvláštní“ člověk se odlišuje od druhých jedině tím, že má zvláštní odpovědnost vůči jiným. Jelikož skoro všechny děti, které chodily do této školy, byly z velmi bohatých amerických rodin – například Henry Ford tam poslal všechny své syny, stejně tak i zakladatel IBM Arthur Watson –, náš ředitel jim chtěl vtlouct do hlavy, že lepší nebo privilegovaní jsou jedině v tom, že musejí uznat vlastní odpovědnost vůči druhým a musejí se o to více snažit všelijak jim pomáhat. V tomto úsilí nikdy neochabl. Měl mimořádnou schopnost dorozumět se s chlapci našeho stáří. Pamatuji se, jak nám často radil: Než něco pochybného uděláš, uvažuj, jaký by asi byl svět, kdyby to dělali všichni lidé. A když tě to neodradí, zeptej se, jestli bys to udělal, i kdyby se o tom měl dovědět celý svět. Byl členem rady univerzity v Yale, stejně jako Dean Acheson, tehdejší proslulý ministr zahraničí, který za ním chodil pro radu.

• Kdesi jsem četl, že se vašemu otci říkalo „enfant terrible“ české aristokracie. Proč?

On se s aristokraty moc nestýkal. Jednak pokládal šlechtu za natolik degenerovanou, že si schválně našel naši maminku v nešlechtickém prostředí. Chtěl čerstvou krev hlavně proto, aby měl zdravé děti. Maminka ovšem byla velmi krásná. Zadruhé tatínek nechtěl být pozoruhodný jen tím, že byl „pan hrabě“. Zakázal lidem, aby ho tak oslovovali. Byl ohromně podnikavý. Koncem první světové války začal jako dvaadvacetiletý kluk prodávat lokomotivy v Rusku, stavěl domy, stýkal se hlavně s velmi pokrokovými lidmi, mezi nimiž byl i Ferdinand Peroutka, podporoval avantgardní umělce. Díval se dopředu, místo dozadu.

• Jak si vysvětlujete, že se vzdálil od většiny šlechty a šel svou vlastní cestou? Bylo to dáno výchovou nebo čím?

No, kdo ví? Nedávno jsem se dověděl, že jeho maminka pocházela z bohaté židovské rodiny. Byli to takoví progresivní podnikatelé, což na něho mohlo mít velký vliv. Zvláště potom, co jeho otec předčasně
zemřel. Ironické je, že této mé babičce vadilo, že si tatínek vzal maminku. Dělala všechno, co mohla, aby ten vztah zničila. A tatínek její vůli skoro podlehl. Potkal jsem ji jenom jednou. Po restituci mi moje žena Barbara pomohla pověsit v tatínkově vile na Barrandově její portrét. Asi tak za měsíc mě tatínek ostýchavě požádal, poté co při každém jídle mlčky seděl naproti tomu obrazu: „Prosím tě, pověs ji někam jinam.“

• A jaké byly postoje vašeho otce, co se politiky týče?

Byl velký masarykovec. A je zajímavé, že když jsme přišli do té Hotchkissovy školy, ukázalo se, že náš ředitel, o kterém jsem už mluvil, byl také ohromný obdivovatel Masaryka. S tatínkem se ihned shodli. Vzal nás do té školy skoro zadarmo. Navrhl, aby tatínek zaplatil pouze tolik, kolik si skutečně mohl dovolit. Řekl: „Bereme to jako investici do budoucnosti, naši absolventi nám to během života mnohokrát oplatí. Když se pak o nějakých čtyřicet let později slavilo sté výročí založení Hotchkissu, byl jsem vybrán, abych sepsal její historii, což pro mě – navíc emigranta – byla velká čest.

• Váš otec ve 20. a 30. letech hodně cestoval. Mimo jiné byl šéfem exportu firmy Českomoravská Kolben-Daněk. Procestoval Evropu, Ameriku, Sovětský svaz. Jak se díval na Ameriku a Rusko?

Napsal o tom dvě knihy: AMERIKA A MY a PSYCHOLOGIE BOLŠEVISMU. Ohromně obdivoval Ameriku. Dokonce chtěl ve dvacátých letech postavit obchodní dům v Chicagu a nazvat ho Praha. Nakonec postavil dům na Národní třídě a pojmenoval ho Chicago. V Americe měl volný přístup k nejúspěšnějším podnikatelům.

• A co Rusko? Souvisel jeho vztah k němu s přízviskem „rudý hrabě“, které získal?

To nebylo proto, že by obdivoval Rusko, ale pro tatínkovu sociální politiku. Především se staral o své zaměstnance. Říkal, že každý musí mít pořádné bydlení, žít důstojně, musí mít tolik, aby mohl dopřát svým dětem vzdělání. O tatínkovi se vědělo, že zaměstnancům vždy platil víc než jinde a že u něj nikdo práci neztratil, pokud neudělal něco hrozného. Každý, kdo pro tatínka pracoval, byl na to hrdý. Maminka to však viděla jinak, říkávala: „Lidi tě okrádají, přetvařují se, lichotí ti; ráda bych viděla, jestli by se tak k tobě chovali, kdybys nic neměl.“ Tatínek se vždy usmál a něžně ji napomenul: „Ale Máničko, ty tomu nerozumíš!“ Pokud jde o Rusko, je pravda, že za druhé světové války obdivoval Stalina, jak tvrdě stál proti Němcům. Tatínek sám působil v podzemí a podporoval rodiny, jejichž členové byli vězněni nacisty. Po válce za to dostal několik medailí. Tehdy samozřejmě hned také viděl, jak se světová situace změnila, a obával se, že brzy přijde konec demokratického Československa.

• Jaké byly vaše začátky v Americe? S jakými vyhlídkami vaše rodina odcházela v roce 1948 za oceán?

Tatínek zprvu věřil, že se brzy vrátíme. No ale tak se mluvilo v roce čtyřicet osm, a jak šel čas, pomalu se člověk smířil s tím, že se domů asi nevrátí. Tatínek a my děti jsme americkému životu plně přivykli, maminka mnohem méně. Strašně se jí stýskalo po domově. Jako jediná nepřestávala věřit, že se jednou vrátíme.

• Čím se vlastně váš otec v Americe živil?

Nejprve se chtěl uchytit v průmyslu, ale nedařilo se mu prorazit. V zoufalství koupil pilu v New Jersey, kterou musel s velkými ztrátami prodat, když mu jeho dodavatel dřeva začal dělat problémy. Pak koupil farmu s mlékárnou v Massachusetts. Tam pomáhal dojit krávy, dělal polní práce, někdy rozvážel i mléko. Byla to těžká, finančně nevýhodná práce. Měl celkem šest zaměstnanců. Několik z nich tatínka vydíralo a žádalo vyšší plat. Jeden ho zjevně okrádal. Často mu maminka trpce připřipomínala: „Vidíš, jací lidé jsou, teď je poznáváš ve skutečnosti.“ Pak farmu konečně pronajal a začal prodávat drahé přístroje zlepšující kondici. A byl velmi úspěšný. I když lidé nevěděli, kdo je, tak poznali, že tohle není obyčejný prodavač, a ohromně ho respektovali. I v devadesáti letech pořád cvičil a vypadal mnohem mladší, než byl. Často vytáhl řidičák, aby potenciálního zákazníka přesvědčil, že je skutečně tak starý, jak tvrdil. To obyčejně prodej zpečetilo. Takto se tatínek živil až do doby, než se vrátil sem domů.

• Jak vaše rodina prožívala listopadové události roku 1989? Co pro vás znamenal návrat do Československa?

Byly to velké emoce. Tatínek dostal od prezidenta Havla Řád T. G. Masaryka. Maminka se ale do Čech vrátit nechtěla. Všechno naše naléhání, aby svou rodnou zemi, po které se jí nikdy nepřestalo stýskat, alespoň krátce navštívila, vždy odmítala se slovy: „Myslíš, že se vrátím, aby mě lidi viděli, jak se ze mě stala stará ruina?! Když maminka zemřela, tatínek přijel natrvalo s mým mladším bratrem Tomášem. Já jsem přicestoval několik měsíců poté s maminčiným popelem.

• Stále ovšem žijete ve Spojených státech, byť Českou republiku pravidelně navštěvujete. Neláká vás usadit se zde?

Rád bych, ale moje paní má dceru a čtyři vnoučata, a tak ji nechci od nich předčasně odtáhnout. Ale jí se tady moc líbí. Prahu navštívila už jako devatenáctiletá studentka na jaře 1948 se svým otcem, univerzitním profesorem. S ostatními studenty a profesory doufali, že poznají krásnou, okouzlující Prahu, o které tolik slyšeli. Místo toho se ale setkali se zamlklým, ponurým městem. Nikdo s nimi nechtěl mluvit, jen za zavřenými dveřmi. A jak je to se mnou? Víte, dodnes, kdykoliv se v Americe v biografu nebo v televizi objeví pohled na Hradčany, cítím, jak se mi zamlží oči.

• Váš otec restituoval značný majetek. Mimo jiné Kolowratský palác, který pronajal za symbolickou korunu ročně Národnímu divadlu. Dědicem kolowratského jmění se stal váš mladší bratr Tomáš, který před čtyřmi lety předčasně zemřel. Vy jste netoužil obhospodařovat rodinné statky?

Tatínek mi také nabídl velkou část majetku, ale podmínil to tím, že si Barbaru nevezmu, jelikož už nemohla mít děti. Na odpověď ani nečekal a dodal: „Když si ji ale mermomocí chceš vzít, pak mi musíš slíbit, že budeš mít dvě děti stranou.“ Netrvalo mi ani vteřinu, abych zavrtěl hlavou a řekl: „To by se asi Barbaře moc nelíbilo.“ Moje paní toho v životě dokázala mnohem víc než já. Za prezidenta Cartera byla velvyslankyní USA v UNESCO v Paříži a potom řídila celý systém státních univerzit na Floridě – zatímco já jsem během své občasné práce na volné noze strávil léta na plážích na Floridě a v Kalifornii. Teď mohu aspoň lidem říct, že jsem obětoval miliony, abych si Barbaru vzal. Nikdy jsem ale ani na okamžik svého rozhodnutí nelitoval.

Zdroj: XANTYPA
text:  Zdeněk Hazdra , foto rodinný archiv Ernesta Kolowrata a autor


Mgr. Zdeněk Hazdra, 13. 10. 2009

e-mail: z.hazdra@centrum.cz

Všechny články autora




Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–  |  O magazínu Historická šlechta