Vítej každý nový příchozí. I Ty.

" Nikoliv rozvážně kupředu, nýbrž rozhodně dozadu, neboť před námi je propast." Zobrazit celý citát »

Schwarzenberg Bedřich (1799?-1870)






Historická šlechta je součástí Archivu českého webu Národní knihovny ČR.

Vzpomínka na Toníka

31. 10. 2009 | Ernest Kolowrat | Šlechtic vypravuje

JUDr. Antonín Sum (1919-2006) byl poslední žijícím tajemníkem československého ministra zahraničních věcí Jana Masaryka. Tento článek byl napsán na základě iniciativy Dr. Dagmar Hájkové pro Společnost Jana Masaryka, která jej publikovala v roce 2007 jako součást vzpomínkového sborníku na život Antonína Suma.

I.

Od obnovení svobody tisku po Sametové revoluci až do posledních dnů svého života se Antonín Sum vášnivě upínal jen k jednomu cíli, kterému zasvětil svoji nezměrnou energii – restaurovat pověstné jméno Jana Masaryka. Středem jeho snahy bylo přesvědčit veřejnost, že smrt Jana Masaryka byla předem uváženým dobrovolným činem sebeobětování, který měl varovat Západ před nebezpečím Stalinova komunismu. 
    Při sledování tohoto cíle se naše životy propojily.
    Dr. Sum se mnou poprvé vešel do styku v roce 1994, při návštěvě mého otce v naší restituované rodinné vile na pražském Barrandově. Jako jeden z osobních tajemníků Jana Masaryka byl pro mne otcův host historickou postavou, na kterou jsem pohlížel s obdivem a úctou. Přesto však nenáročné, téměř žoviální chování tohoto staršího šlachovitého džentlmena neodpovídalo tomu, čím prošel. Uvězněný a v roce 1950 ve vykonstruovaných procesech čelící hrozbě trestu smrti, pocítil úlevu když byl odsouzen jen k dvaceti dvěma rokům vězení. Prvních deset let strávil v jáchymovských uranových dolech, kde jeho věznitelé považovali i vyvážení latrín za práci až moc dobrou pro toho ,,darebáka“ Suma. Když se pak komunistická ortodoxie začala počátkem šedesátých let uvolňovat a Dr. Sum byl amnestován, složil tento dřívější několika jazyků znalý diplomat s doktorátem z Karlovy univerzity kominickou zkoušku – a to s vyznamenáním. Trvalo dalších sedm let strávených lezením po pražských gotických Autor s Antoninem Sumem v roce 2005střechách v začouzeném munduru, než se mohl vrátit k tak trošku normálnímu životu a pracovat na různých místech odpovídajících alespoň částečně jeho předchozím schopnostem.
    V době, kdy jsme se seznámili, mi Dr. Sum učinil nečekaný, avšak lichotivý návrh: byl připraven nabídnout mi plnou spolupráci a poskytnout potřebnou dokumentaci, která by mi umožnila napsat, jak Jan Masaryk skutečně zemřel. Ze své ošoupané kožené aktovky vytáhl kopii pitevní zprávy a řekl, že se může zaručit za její správnost, protože byl pitvě přítomen až do chvíle, kdy koroner začal odstraňovat pilkou horní část Masarykovy lebky a on omdlel.
     ,,Ano, byla to sebevražda,“ ujistil mě Dr. Sum. ,,Bohužel se vyrojily i jiné verze, které jsou pouhými smyšlenkami.“ Byl přesvědčený, že vzhledem k mému nedávnému pražskému literárnímu úspěchu -- spolu s úctou k našemu historickému rodovému jménu – mi nechybí důvěryhodnost potřebná k tomu, abych napsal autoritativní verzi, která za touto záležitostí udělá konečnou tečku. 
      Návrh Dr. Suma mě zaujal. Dosud jsem choval živou vzpomínku na Jana Masaryka z doby, kdy jsem se s ním jako dvanáctiletý chlapec setkal ani ne tři měsíce před jeho smrtí. Studoval jsem tenkrát se svým starším bratrem na internátní škole na předměstí Londýna a můj otec využil toho, když za námi o Vánocích přijel, aby navštívil svého starého přítele Honzu, který po posledním nezdařeném úsilí získat ve Spojených státech podporu pro svou diplomacii, trávil několik dní na své trvalé londýnské adrese. Čekali jsme s bratrem na otce ve voze patřícím ambasádě, který nás dovezl k Masarykovu bytu. Bylo mrazivé odpoledne. Minula hodina, dvě a otec pořád nikde. Byl jsem zmrzlý a strašně jsem se nudil, když nějaký člověk, který se představil jako Masarykův komorník, konečně otevřel dveře auta a vyzval nás, abychom ho následovali. V příštích okamžicích nás už vítal muž, kterého jsem hned poznal podle fotografií z novin a časopisů – žoviální, upřímné tváře s vysoce klenutým čelem, které vévodilo zavalitému tělu zahalenému do pestrobarevného hedvábného županu. Naoko omluvně šprýmoval, že nás nechal mrznout a pak se obrátil k otci, aby mu zvesela vyčinil za to, že mu už dřív neřekl, že jeho dva chlapci na něho čekají venku. Chápal jsem, proč nejznámější muž země byl také tím nejoblíbenějším. Dříve než Jan Masaryk pokračoval v rozhovoru s otcem, osobně nám oběma připravil šálek horké čokolády.
     Vzdor této milé vzpomínce jsem se zdráhal návrh Dr. Suma přijmout. Copak Češi opravdu mají zapotřebí, aby se někdo, kdo prožil takřka celý svůj život ve Spojených státech, pletl do jejich záležitostí? Co by tento občasný návštěvník Prahy mohl ještě dodat k tomu, s čím už je seznámil bezpočet spisovatelů, kriminologů, psychiatrů a jiných osob důvěrně znalých situace v Československu, – nemluvě o nepřetržité vládní snaze činit tak prostřednictvím Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování komunistických zločinů? Navíc jsem pochyboval o tom, že by Jan Masaryk byl typem člověka, který by si vzal život. V tomto směru jsem byl ovlivněn otcem, který považoval za absurdní, že by jeho navenek veselý přítel, jenž miloval zábavu a skoro až chorobně se bál bolesti, udělal něco tak bizarního, jako že by vyskočil z okna.
     Dr. Sum vycítil že váhám, a ještě jednou mi opakoval svoji mantru: že sebevražda „pana ministra“ nebyla jen nějakým impulzivním rozhodnutím; že postupně dospěl k závěru že to musí udělat, aby vyburcoval Západ z poválečné letargie a politiky ,,appeasementu“ vůči sovětské rozpínavosti a bezohlednosti, – a že tato jeho oběť podstatně přispěla ke vzniku Severoatlantického paktu.
     ,,Nechte mě o tom přemýšlet,“ řekl jsem.
     Jelikož jsem se měl co nevidět vrátit do Spojených států, slíbil jsem našemu hostu že se mu ozvu, jakmile se za několik týdnů vrátím do Prahy.

 
II.

Během následujících dvanácti let jsem při tomto cíli Dr. Suma restaurovat Masarykovo jméno zmonopolizoval patrně více jeho vzácného času, než kdokoliv jiný. Během našich dvouhodinových či dokonce i tříhodinových rozhovorů, ke kterým jsme se scházeli kdykoliv jsem přijel do Prahy, jen málokdy od svého cíle odbočoval. Původně jsme se setkávali v naší barrandovské vile. Po smrti otce v roce 1996 se místem našich schůzek stal byt Dr. Suma, který se nacházel na Karlínském náměstí č.10, v pátém poschodí domu bez výtahu. V té době se už našich schůzek zúčastňovala také moje žena Barbara a kvůli ní jsme spolu mluvili vesměs anglicky. Dr. Suma velmi těšilo, že s námi při našich setkáních byla - a často se do rozhovoru i zapojovala, – protože ji vzhledem k jejímu dřívějšímu úřadu velvyslankyně Spojených států při UNESCO považoval za váženou kolegyni v diplomacii. Netrvalo dlouho a Dr. Sum se pro mne stal Toníkem či Tondou. Kdykoliv jsme přešli z angličtiny do češtiny, tak jsme si tykali. Vždy nás pohostil zákusky a čajem, který připravila jeho žena Tereza, a v její občasné nepřítomnosti on sám. Nejednou se dokonce nabídl připravit oběd. ,,Mám tady masovou konzervu,“ oznámil nám jednou ochotně. ,,Udělal bych k tomu bramborovou kaši.“
      Naše rozvíjející se osobní přátelství vedlo k nenucené, upřímné výměně názorů. Často jsem o jeho tvrzeních pochyboval a někdy jsem i vystupoval v roli ďáblova advokáta ve zdánlivě za vlasy přitažených scénářích. Toník vždy reagoval trpělivě a nikdy neztrácel dobrou náladu a nadšení, které se zračilo v jeho obrýlených očích. Jednou, při obzvláště intenzivním vyptávání, jsem řekl, že se mu musím omluvit, pokud zním jako jeho vyšetřovatelé v roce 1950. Nikdy jsem nemohl zapomenout, kolik toho v životě zkusil, a cítil jsem se provinile, kdykoliv jsem s ním takhle jednal. Toník se však jen usmál a trochu zakroutil hlavou, jako by tím chtěl říct, že s takovými lidmi nemůžu v tomto oboru soutěžit.
      Jen jednou mě pokáral, a to poté, co jsem ve Francii na jeho popud navštívil vdovu jeho kolegy, tajemníka Lumíra Soukupa, a pokusil jsem se jí vyptat na některá zjevně zavádějící prohlášení v písemnostech jejího zesnulého manžela. Přestože jsem se snažil činit tak co nejtaktněji, poslala Toníkovi ostrý dopis, ve kterém si na mě stěžovala. Když se Toník dovolával mého tradičního smyslu pro noblesu, upozornil jsem ho na to, že mou důležitější povinností bylo vyslídit pravdu. Připomněl jsem mu také, že o tento úkol jsem se neprosil, a byl jsem připraven se ho vzdát – pokud si tak přeje. Toník svým nikdy neselhávajícím diplomatickým způsobem celou situaci uhladil a přenesl tíži hněvu Soukupovy vdovy na sebe.
      Toník měl se Soukupem zvláštní vztah. Jako mladí muži, ucházející se o to, kdo víc upoutá pozornost svého šéfa, spolu pracovali ve vzájemné pohodě, aniž by však mezi nimi vznikla jakákoliv zvláštní osobní vazba. Po Gotttwaldově převratu se Soukup dostal do Anglie, odkud ve vysílání BBC promluvil ke svým dřívějším krajanům u příležitosti prvního výročí Masarykovy smrti. Toník, kterého komunistické vládní úřady až dosud přehlížely, tak byl hned příští den vyhozen z místa na ministerstvu zahraničních věcí, a několik měsíců poté uvězněn.Vzdor následujícímu mnohaletému utrpení se Toník v našich rozhovorech nikdy nevyslovil, že by vůči Soukupovi měl nějaké výčitky. Během Pražského jara 1968 však Soukupovi poté, co se dověděl že v Anglii a ve Francii neopatrně mluví, poslal zprávu aby si dal pozor nebo by z toho mohl být průšvih. Oba se nakonec setkali jako staří muži krátce před Sametovou revolucí, když Toník už churavějícího Soukupa tajně navštívil ve Francii, a dohodli se, že sepíší nezávisle jeden na druhém, co je jim o ,,případu Jana Masaryka známo.”
       Soukupova verze inspirovala v Praze zajímavé prohlášení. ,,Ústav dějin Univerzity Karlovy – Archiv Univerzity Karlovy,” začíná ediční poznámka jeho knihy, ,,se jménem celé univerzity chce vydáním přítomné knihy přihlásit k odkazu dr. L. Soukupa . . . Za cenné připomínky, doplňující poznámky a zpřesňující formulace děkujeme JUDr. Antonínu Sumovi, důvěrnému příteli a spolupracovníkovi autora, bez jehož iniciativy by kniha nikdy nespatřila světlo světa. Náš dík mu patří tím více, že stojí v čele Nadace Jana Masaryka, jejíž finanční podpora umožnila tisk této publikace.“
     Toník sám vyrukoval s pěti knihami o Janu Masarykovi a jeho rodině. Skoro pokaždé, co jsem Toníka navštívil, jsem od něho dostal další svazek nebo nějaký článek. Toník, obklopený hromadami papíru a knih, vzbuzoval dojem, že oplývá nezměrnou energií, a že je duševně čilý jako člověk zpola tak starý jako on. V době, kdy jsem nebyl v Praze, jsem od Toníka často dostával dopisy naťukané na jeho starém psacím stroji. Též mi chodil periodický bulletin, který Toník osobně sestavoval a rozesílal. Vždy k němu byla připojena milá, jeho vlastní pevnou rukou napsaná noticka. Samozřejmě jsem si s ním také občas z Ameriky telefonoval.
      Za léta našich schůzek mi Toník nikdy neopomněl znovu opakovat, že Masarykova sebevražda nebyla jen nějakým chvilkovým rozhodnutím. ,,Nikdo z nás, kdo jsme s ministrem byli v úzkém vztahu, si neuvědomil,“ často mi vysvětloval slovy v tomto smyslu,“ že se skutečně chystá udělat něco takového. Teprve až po smrti pana ministra jsme dali dohromady co každý z nás věděl, a sestavili jsme ucelený obraz toho, co se přihodilo.“
      Když jsem naslouchal Toníkovu výkladu jeho teorie, upoutalo mě, jak často podporuje svoje názory materiály čerpanými ze Soukupovy knihy a z knihy vydané ve Spojených státech několik let po Masarykově smrti Arnoštem Heidrichem, který byl jedním z Masarykových nejbližších spolupracovníků. A právě sesbírání svědectví od těchto spolupracovníků o Masarykově vyjádření spáchat sebevraždu, bylo jádrem Toníkova argumentu. Když jsem Toníkovi naznačil, že se mi skoro až zdá, jako by v roce 1948 byla pro tento účel mezi ním, Soukupem a Heidrichem uzavřena jakási tajná dohoda, přerušil mě, aby seznam doplnil ještě o jméno Masarykova třetího – a nejstaršího – tajemníka, Jiřího Špačka.
      ,,Myslím, že Špaček s tím neměl nic společného,“ přerušil jsem Toníka tentokrát zase já. ,,Ty a Soukup a Heidrich jste byli zápaďáci. Špaček byl jen normální Čech.“
      Toník často citoval tyto různé náznaky, které Soukup a Heidrich nezávisle na sobě zachytili od pana ministra, o jeho záměru spáchat sebevraždu. Náznak, který Toník osobně zaznamenal, vyslechl z Masarykových úst na odpolední schůzce mezi čtyřma očima, která předcházela ministrově smrti. Na Toníkův dotaz, jak dlouho bude trvat, než se vymaníme z komunistické poroby, Masaryk odpověděl: ,,Já se toho určitě nedožiju – ty možná.“ Zatímco Toník trval na své vlastní interpretaci, že tento výrok svědčil o tom, že Masaryk už byl rozhodnutý opustit tento svět, já sám jsem ho považoval za postřeh, s jakým by mohl přijít kterýkoliv postarší churavějící džentlmen v rozhovoru s mnohem mladším člověkem, aby mu tak dal najevo, že to bude trvat hodně dlouho.
      Toník se neúnavně snažil zpětně a do všech podrobností vypátrat okolnosti, kterými by mohl potvrdit platnost svého názoru. Často se zmiňoval o knize, kterou, jak doufal, napíšu, a mnohokrát opakoval, že si pan ministr zaslouží, aby byl postaven do správné historické perspektivy.

  
III.

Proč jsem se tedy nezhostil svého úkolu? Kde je očekávaná kniha? Možná, že právě v naději že ji napíšu, mě Toník už v roce 1994, krátce poté, co jsme se začali scházet, zařadil mezi ty, kterým poděkoval ,,za rady a pomoc“ na konci jednoho článku. Jistě byl příliš velkorsý. Pravdou totiž je, že vzdor Toníkovu opětovnému snažení jsem nikdy nezačal sdílet jeho přesvědčení, že smrt Jana Masaryka byla úmyslným činem sebeobětování, který měl vyburcovat Západ. Vždyť to byl, jak jsem dobře věděl, právě Západ, který se od roku 1945 víc a víc naléhavě snažil vyburcovat Jana Masaryka k tomu, aby nepropagoval politiku diktovanou Moskvou. Toník dále tvrdil, že dříve než vyšly noviny s palcovými titulky, které reagovaly na Masarykovu sebevraždu, neobjevilo se v západních médiích prakticky nic o krizových událostech, které předcházely v Únoru. Přesto jsem neměl potíže najít v archivu New York Timesů na předních stránkách těchto novin působivé zprávy s palcovými titulky, které bohatě pokrývaly tyto události, a to po několik dní v řadě za sebou.
      Zatímco se Toníkovi nepodařilo přesvědčit mě o jeho základním předpokladu, nevylučoval jsem samozřejmě verzi, kterou hájil, spolu s jejími pozitivními celosvětovými následky. Snad to byl jen Toníkův příliš horlivý postoj, jenž vedl k tomu, že jsem byl tak skeptický, - i když jsem nadále zastával názor, že jestliže Masaryk opravdu vyskočil z okna, pak proto, že ho k tomu neodvratně dohnala deprese, která ho po půlnoci zachvátila při pomyšlení, že už příští den bude představen jako Gottwaldův ministr zahraničí. To, že jeho čin nebyl skutečně dobrovolný, v žádném případě neumenšilo moje sympatie k muži, který mi před padesáti lety připravil šálek horké čokolády. Považoval jsem Jana Při dedikaci Antoíinem Sumem sochy Jana Masaryka v roce 2005Masaryka za šlechetného posla míru, který nevěřil v násilí páchané vůči jiným o nic méně, než v násilí vůči sobě. Ať už zemřel jakkoliv, byl obětí okolností. Jeden z okamžiků, kdy jsme si s Toníkem nejvíce rozuměli, nastal, když jsem navrhl, že napíšu o Masarykovi v roli ministra zahraničních věcí v zemi, která neměla ve svých rukou kontrolu nad vlastním osudem.
      Toníkovo trpělivé objasňování mě též neodradilo od toho, abych se v mysli i nadále neobíral možností, že Masaryk byl zavražděn. Kromě otcova dlouholetého přesvědčení, Masaryk sám dal najevo, že se obával o svůj život. “Jsem ve smrtelném nebezpečí,” svěřil se Marcii Davenportové, zatímco anglickému velvyslanci se pokusil odůvodnit svoje spojení s Gottwaldem se slovy, že “nedychtí po koruně mučedníka.”
      Z četných teorií můj zájem obzvláště upoutalo, že pachatelem možná byl blízký pracovník Rudolfa Slánského, mjr. Augustin Schramm -- i když jsem se neomezoval pouze na obecně přijímanou verzi. Nevěřil jsem totiž, že příčinou Masarykovy defenestrace byla nejpravděpodobněji nezdařená domovní prohlídka. Choval jsem podezření, že Schramm možná byl dvoustranným agentem vykonávajícím rozkazy ze Západu, které umně rouboval na příkazy svého komunistického šéfa Slánského. Schramm byl v ideální pozici, aby přesvědčil Slánského o nezbytnosti domovní prohlídky, která by Masaryka vystrašila a zajistila tak, že se příští den objeví s Gottwaldem. Navíc, přesto že Schramm měl skvělé reference od komunistů a ze SSSR, žil v Liberci v jednom domě se svým bratrem, který byl členem YMCA a válečná léta strávil v Anglii. Kromě toho se několik Schrammových údajných kompliců při sprovození Masaryka ze světa krátce na to dostalo na Západ, do uprchlického tábora v Regensburgu, což by nebylo zrovna logické, kdyby předem nevěděli, že tam budou dobře přijati.To by také vysvětlovalo, proč jiný nedávný uprchlík, Miloslav Choc, byl pak vyslán ze svého azylu v Regensburgu, aby zabil Schramma, údajně prý proto, že zavraždil Masaryka, ale s větší pravděpodobností, aby Schramma umlčel.
     V naději, že se mi tento scénář potvrdí, jsem se podle americké Smlouvy o volném šíření informací (Freedom of Information Act ) obrátil na americkou zpravodajskou službu, CIA. Byl jsem však pokaždé odmítnut na základě ve Smlouvě obsažených výjimek. Informace se neposkytují, pokud by mohly zkompromitovat jejich zdroje a mezinárodní vztahy. ,,Tímto zde“, psalo se v zamítnutích CIA, ,,nepotvrzujeme ani nepopíráme existenci či neexistenci takových záznamů.“ Britské úřady nebyly o nic vstřícnější.
      I když Toník lpěl na své teorii o sebevraždě pana ministra, připouštěl že si nemůže být jistý na víc než 99% procent, protože toho nebyl svědkem. Když se zamyslel nad vlastní zkušeností z vězení, byl s to přiznat, že Rusové byli v té době schopni ,,konat svou práci, aniž by po sobě zanechali jakoukoliv stopu. Jako například Američané.“ Nepříjemným faktem zůstává, že zatímco komunisté počítali s tím, že se Masaryk objeví 10. března s Gottwaldem, byly to právě západní mocnosti, které měly nezadatelný zájem na tom, aby se tak nestalo. Když krátce po jeho smrti vzdávali v Londýně ve Sněmovně poslanců Janu Masarykovi hold, Winston Churchill zakončil slovy: ,,Nemůžeme se však neradovat z toho, jak řekl pan Bevin, že slavné jméno, které Jan Masaryk nosil, zůstane inspirací pro československý lid.“
      K jednomu z nejpalčivějších okamžiků našich rohovorů došlo, když mi Toník vysvětlil, jak se Soukupem zachytili a nedoručili telegramy od Masarykových přátel na Západě, ve kterých mu vyčítali, že zůstal s Gottwaldem. ,,Bylo jich jenom pár,“ ujišťoval mě. ,,Nebyly jich žádné desítky, jak se tenkrát říkalo.“ Zeptal jsem se Toníka, jak se on sám, vzhledem k Soukupově i ke své nekompromisní západní orientaci cítil, když Masaryk na svůj úřad nerezignoval.
      Toník neváhal. ,,No blbě!“ div že nezakvílel, jako by dodnes pociťoval bolest ze situace, ve které tenkrát byl. Dal mi ale zcela jasně na srozuměnou, že zatímco si se Soukupem dychtivě přáli zabránit pošpinění Masarykova jména, oba doufali, že pan ministr opustí scénu odchodem na Západ. 
      Toník mě nejednou informoval, že během tohoto období pravidelně podával zprávy americké ambasádě. „I was reporting to the American Embassy,“ řikával anglicky. Měl jsem dojem, že to vždycky pronášel s pocitem pýchy, i zadostiučinění, a že jeho „reporting“ překračovalo normalní diplomatické vztahy. Toník též působil podobným dojmem, když mi sděloval, že jeho kolega Soukup, který strávil válečná léta v Anglii, pravidelně podával zprávy Britům a Francouzům. Jak Toník tak trochu záhadně často zdůrazňoval, jsou okolnosti, za kterých člověk nemůže vždy jednat tak, jak by normálně jednal. Na základě těchto Toníkových doznání jsem se dokonce pokoušel získat s jeho písemným svolením jakýkoliv záznam, který by o něm mohla mít CIA. Jako vždy byl můj dotaz i tentokrát zamítnut na obvyklém základě.
      Navzdory Toníkovu ochotnému vyprávění a vysvětlování jsem pořád víc a víc cítil, že mi neříká všechno, že si něco velmi důležitého nechává pro sebe. Jak jsem však Toníkovi opakovaně řekl – a napsal vdově po Soukupovi, - vůbec jsem nepochyboval o tom, že v těch temných únorových a březnových dnech roku 1948 bylo, jak pro Toníka tak i pro Soukupa, prvořadou zásadou kterou se řídili, udělat naprosto vše co bylo v jejich silách, aby byly zachovány československé demokratické tradice, a aby ,,svůj národ ušetřili všech těch následujících tragických let komunistické nadvlády.“

    
IV.

Toník byl nesmírně skromný muž. O sobě se zdráhal mluvit. Přesto však jsem ho občas přiměl k tomu, aby se se mnou podělil o některé podrobnosti z jeho života, zvláště o ty z mučivého období po jeho zatčení. Nejtraumatičtější chvíle ze všech pro něho byla, když čekal na rozsudek zda bude žít či zda zemře. Dříve, než ho na Pankráci vystrkali do velké soudní síně, kde se konaly procesy související s procesem Milady Horákové, jeho referent v doprovodu sovětského agenta rukou naznačil, že Toník bude viset, pokud se odchýlí od předem stanoveného scénáře. Toník byl velmi zaujat výpovědí Milady Horákové před soudem. ,,Byla báječná, držela se absolutně pevně,“ řekl, „přestože věděla co ji čeká.“ Během let, kdy byl uvězněn, každý Toníkův pracovní den v Jáchymově začínal ve čtyři hodiny ráno a trval jedenáct až dvanáct hodin, přičemž soboty neexistovaly, neděle často také ne, a o jedněch Vánocích strávil nepřetržitě 48 hodin v dole. Toníkovy vzpomínky na dobu, kdy byl kominíkem, byly trochu radostnější. Přes nebezpečí, které tato práce obnášela, se mohl kochat nádherným pohledem shora, a protože v Praze byl nedostatek kominíků, byla jejich práce vážená, a to natolik, že to pro Toníka byla za léta komunismu jediná doba, kdy ho estébáci nechali na pokoji.
      Odhalením, které mě během takových rozhovorů nejvíce překvapilo, však nebylo nic co se stalo za totality, ale to, co se Toníkovi přihodilo poměrně nedávno. Vyprávěl mi, že pouze před několika lety se vynořily jedovaté zvěsti, že to byl vlastně on, ano on, Toník, kdo zabil Jana Masaryka. Toník přisuzoval tyto zvěsti nepatřičně silné reakci Havlových zástupců na možnost - i když nepatrnou - své vlastní kandidatury ve volbách na prezidentský úřad v červnu 1990. Toník mi svěřil tři vysoce důvěryhodné zdroje na důkaz, že ,,Hrad“ je toho na vině. Přesto že mě upozornil, že tyto zdroje byly tajné, jelikož osoby o které se jedná ještě žily, Toník netrval na tom, abych vypnul mikrokazetový nahrávač, jak to někdy už udělal. Dodal, že jedna z těchto vysoce postavených osob dokonce nechala kolovat memorandum, které ho vinilo nejen z vraždy Masaryka, ale i z toho, že byl členem KGB.
      Toníkovo neočekávané odhalení mi připomnělo naše původní setkání, kdy mě varoval, že se vyrojily jiné verze, než ta jeho, které jsou “pouhými smyšlenkami.” S Toníkovou pomocí jsem se během následujících let seznámil skoro se všemi těmito verzemi – i včetně zvěstí, že Masaryk byl zavražděn na pokyn jeho blízkého spolupracovníka Arnošta Heidricha, – i když zvěst, týkající se Toníka, pro mne byla samozřejmě novinkou. Takovéhle zvěsti, bez ohledu na to, jak dalece za vlasy přitažené, poukazují alespoň částečně na to, jak těžké je zjistit, co se opravdu stalo v Černínském paláci v noci 10. března.
      Byl jsem s Toníkem ve styku takřka do samého konce. Dopisy, které jsem od něho teď dostával, už byly napsány roztřesenou rukou, a když jsem se s ním viděl krátce poté, co vyšla jeho poslední kniha, stěžoval si že mu stále víc selhávají nohy. ,,To nahoře je v pořádku, hlava a pusa,“ podotknul se slabým úsměvem a ještě trochou toho bývalého nadšení lesknoucího se mu v očích. ,,Zbytek není tak důležitý.“ Byl jsem přinejmenším rád, že se moje návštěva uskutečnila ve chvíli, kdy mu bylo doručeno několik výtisků jeho knihy a já mohl z pátého patra seběhnout po schodech dolů a přinést mu ten balíček. Ani dva roky poté Toníka neopouštěla bystrá mysl a v září 2005 vedl odhalení sochy Jana Masaryka v Černínském paláci, stojící jen několik metrů od místa, kam dopadlo ministrovo tělo. Bylo neuvěřitelné vidět Toníka tak dlouho stát při vítání a rozhovorech u sochy – a pak ještě vystupovat v roli ceremoniáře a uvádět početné projevy na recepci která následovala, aniž by na sobě dal znát úsilí, které jistě musel vynaložit, aby zůstal na nohou.
      Během mého posledního rozhovoru s Toníkem, ke kterému došlo o několik dní později, jsem se ho už víc neptal na Jana Masaryka a ani on se mě už dál nepokoušel přesvědčovat. Moje žena, která tušila, že by to mohlo být naposledy, co se s Toníkem uvidím, navrhla, abych ho navštívil jen sám. Toník mi jako obvykle udělal čaj a pak jsme si spolu sedli a povídali si jako staří přátelé. Byl jsem teď už smířený s tím, že jakákoliv tajemství, která Toník možná měl, si vezme s sebou do hrobu. Na odchodu jsem ho u dveří objal a snažil jsem se mu dát najevo, jak moc pro mě a pro moji ženu znamenala možnost se s ním po léta stýkat.
      Praha bez Toníka už pro nás nikdy nebude tím, čím byla dřív. Když se ohlédnu zpět do minulosti, stalo se pro mě za všechna ta léta Toníkovo přátelství mnohem důležitější než to, abych se dověděl, co se skutečně přihodilo Janu Masarykovi. Nicméně doufám, že úsilí, které Toník na mě vynaložil, a které je z velké části nahrané na mikrokazetové pásky, snad ještě bude mít nějaký konstruktivní výsledek. Přinejmenším tyto pásky potvrdí to, čemu sám pevně věřím: že Toník vždy jednal nesobecky, bez ohledu na osobní riziko, aby zachoval inspirující pověst Masarykova jména, a aby podpořil demokratické zásady, které považoval za tak důležité pro budoucnost národa.

Přeložila Ivana Jílovcová-Fieldová ve spolupráci s Ernestem Kolowratem.

© Ernest Kolowrat, 2007


Ernest Kolowrat, 31. 10. 2009

e-mail: redakce@historickaslechta.cz

Všechny články autora




Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–  |  O magazínu Historická šlechta