Vítej každý nový příchozí. I Ty.

" Dnes existuje nové slovo komunismus. Ale to jenom je jiné slovo pro krádež." Zobrazit celý citát »

Waldstein Jiří Antonín (1818-1854)






Historická šlechta je součástí Archivu českého webu Národní knihovny ČR.

Bechinieové z Lažan

17. 09. 2009 | Jaroslav Tovačovský | Autor píše

Prapůvodem pochází tato rodina z Durynska a psala se podle zdejšího hradu Seidlicz. Jedna větev rodu se usadila ve třináctém století ve Slezsku v knížectví Vratislavském a Svídnickém. Členové tohoto rodu se původně psali Lefl de Sidelitz (Seydlitz či Seidlitz). Jak uvádí Milan Buben ve své stati Bechyňové z Lažan v měsíčníku Střední Evropa 24/1992, str. 88 - 94,  v kronice říšských turnajů je uveden zápis, že v patnáctém říšském turnaji, který se konal v Řezně za panování císaře Rudolfa I. v roce 1284, byli přítomni i Jan a Dam de Seidlitz, a to mezi těmi, kteří se v turnaji potýkali. Taková věc byla onoho času slavná a žádný se nemohl takového turnaje zúčastnit, aniž by neprokázal starodávnost svého erbu a nebyl jiným starým rodům roveň svou urozeností. 

Z původního domu Seidlitz se postupně během první poloviny 14. století vydělili Seidlitzové z Lažan, později Bechinieové z Lažan, Seidlitzové (též Žejdlicové ) za Schőnfeldu a Kurzbachové z Milíče a Trachenbergu.

V roce 1317 se připomínají Gűnzel Seidlitz z Lažan, synem kterého byl Kuneman z Lažan. Tento byl purkrabím na Klitzdorffu a žil na dvoře císaře Karla IV. Dožil se v té době požehnaného věku 98 let. Jeho syn Kunzel byl ve službách krále Václava IV. V Čechách se usadil Kunzelův syn Jindřich Lefl z Lažan, který byl pro svou neobyčejnou výšku přezdíván Henricus Longus. Patřil mezi oblíbence krále Václava IV. a stal se jeho důvěrníkem. Byl nejvyšším komořím a dlouhá léta hejtmanem v knížectví vratislavském, neumarském a namislavském.

Zámek Rozsochatec, sídlo rodu BechynieůJindřich Lefl z Lažan koupil roku 1410 hrad Krakovec s panstvím od Jíry z Roztok za 2 500 kop grošů českých a v roce 1413 hrad Náchod s městem a hradem Homolí. Již dříve byl zakoupen ve Slezsku. V roce 1414 však vyměnil s Bočkem z Kunštátu náchodské panství za Bechyni. Stvrzeno to bylo ve Vodňanech dne 14.1.1415. Od té doby přenesl pan Jindřich své sídlo na Bechyni a na Krakovci měl purkrabí. Po svém sídle Bechyni přijal toto jméno celý rod. Byl to tedy pan Jindřich Lefl z Lažan, který se stal praotcem všech Bechinieů z Lažan.

Ač katolík, byl pan Jindřich nakloněn reformnímu učení Mistra Jana Husa, kterému popřál útulek na Krakovci po jeho odchodu z Kozího Hrádku. Hus pobýval na Krakovci až do svého odchodu do Kostnice. V bitvě pod Vyšehradem stál pan Jindřich ve vojsku císaře Zikmunda. V této tuhé bitvě byl dne 1.11.1420 těžce raněn. Ve stanu stačil vykonat zpověď a příjmout svátost pod obojí způsobou a krátce nato zemřel.

Jeho manželkou byla Kateřina z Krakovce, dcera knížete Jana z Krakovce a jeho manželky Amálie neznámého rodu. Jan z Krakovce byl levobočným synem rýnského falckraběte Rudolfa II. (8.8.1306-4.10.1353) z rodiny Wittelsbachů a byl tedy nevlastním bratrem královny Anny (26.9.1329-2.2.1353), druhé manželky císaře Karla IV.

Vnuci Jindřicha Lefla z Lažan Burian, Václav a Oldřich prodali Bechyni v roce 1477 Šternberkům. Burian se stal zakladatelem bernartické rytířské linie a Oldřich větve podbrdské. Poslední mužský potomek bernartické linie, žijící v Čechách, byl JUDr. Karel rytíř Bechyně z Lažan, který zemřel dne 29.12.1985. Jeho bratr MUDr. Ludvík, narozený 24.8.1910, žije v Německu spolu se svým synem Ludvíkem , narozeným 28.9.1942, který má však pouze tři dcery - Lauru (*3.6.1979 ), Lenu (*6.11.1980) a Lisu Victorii ( *18.3.1986 ).

Větev podbrdská se rozdělila prostřednictvím čtyř synů nejmladšího Jindřichova vnuka Oldřicha na větev pičínskou (vymřela v 16.století), bukovskou (vymřela v 17.století) dlouho-lhotskou (vymřela koncem 17.století) a trhové-dušnickou, která se opět rozdělila na větev dlouho-lhotskou-hlubošskou (vymřela v 18. století) a rozsochateckou.

Praotcem rozsochatecké větve byl Mikuláš Šťastný (+1668), který koupil Rozsochatec roku 1651 od vdovy po Bohuslavu Bechinieovi z Lažan z větve dlouho-lhotské. Mikulášovu synu Františkovi Leopoldovi (1659-1736) byl císařem Karlem VI. obnoven dne 30.5.1712 panský stav. Se svou manželkou Marií Magdalenou Sohier von der Windműhl (1657-1726) měl tři syny a pět dcer. Prostřednictvím dvou synů Václava Jana Josefa (1680-1729) a Ignáce Ladislava (1691-1752) se rozsochatecká větev rozdělila na starší a mladší linii.

Starší linie - z této linie, která žije podnes, pocházel Emanuel Adolf II. (26.8.1894 - 9.4.1966 ), který vystudoval jako stipendista Strakovu akademii v Praze. Během okupace schovával ve svém dvoře uprchlé vězně z koncentračního tábora Dachau až do roku 1943, kdy byl udán jiným Čechem. Gestapo jej za tuto činnost zatklo i s jeho synem, kterému tehdy bylo jen 14 let. Jeho syn byl po třech týdnech propuštěn a do osvobození byl totálně nasazen. Emanuel Adolf II. byl propuštěn na sklonku války se silně podlomeným zdravím. Přesto ještě podporoval partyzány jídlem, penězi a vším, co bylo třeba. Po únorovém převratu zůstalo rodině posledních 50 ha půdy, která jim byla dne 13.1.1950 vzata. Díky své protifašistické činnosti mu komunistický režim blahosklonně povolil pracovat jako pomocný dělník. Jeho syn MUDr.Emanuel Adolf III. (*30.7.1929 ), působil jako asistent pathologicko-anatomického ústavu lékařské fakulty v Brně. Později vykonával funkci primáře v Boskovicích. Se svou manželkou MUDr. Alenou Dvořákovou ( *1934 ) má dceru Yvonu Emanuelu, JUDr. (*1963), provdanou za JUDr. Bronislava Kunderu (*1961).

Mladší linie - z této linie pocházela Marie Venancie (1738-1772), která se v roce 1765 provdala za Petra Eusebia hraběte Radeckého z Radče (1732-1776). Oni jsou rodiči známého maršála Radeckého (1766-1858).

Z této linie také pocházel Ludvík baron Bechinie z Lažan, vrchní velitel a ředitel policie v Salzburgu. Po obsazení Rakouska německou armádou byl zatčen a uvězněn v Buchenwaldu. Byl zde také dne 22.7.1941 popraven.


Jaroslav Tovačovský

Jaroslav Tovačovský, 17. 09. 2009

e-mail: Tovacovsky@seznam.cz

Všechny články autora




Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–  |  O magazínu Historická šlechta