Vítej každý nový příchozí. I Ty.

" Monarchie je jediný systém, v němž je moc vykonávána pro společné dobro." Zobrazit celý citát »

Aristoteles *384 př. n. l. † 322 př. n. l.



Waldstein, Albrecht Václav Eusebius *1583 † 1634, vojevůdce

22. 10. 2009 | Redakce | Osobnosti

Albrecht Václav Eusebius vévoda Waldstein
(24.9.1583 Heřmanice u Jaroměře-25.2.1634 zavražděn v Chebu, pohřben v Mnichově Hradišti)
7.9.1623 - říšský kníže; 29.8.1624 - kníže frýdlandský; 13.6.1625 - vévoda frýdlandský; 16.2.1628 - vévoda zaháňský a hlohovský; 15.7.1630 - vévoda meklenburský 
1. oo
květen 1609
Lukrecie Nekšovna z Landeku na Vsetíně, Lukově a Rymicích
(asi 1583- 23.3.1614 zámek Vsetín)
(1. oo 1599 Arkleb Prusínovský z Víckova († 28.10.1608)
otec: Zikmnd Nekeš z Landeka
manželství bez potomků
2. oo
9.6.1623 Vídeň
Isabela Kateřina hraběnka z Harrachu-Rohrau
(28.9.1601-23.3.1656 Nový zámek u České Lípy)
rodiče: Karel I. Leonhard hrabě Harrach a Marie Alžběta sv.p. ze Schrattenbachu-Haggenbergu)
děti:
syn: Albrecht Karel (22.11.1627-12.1.1628)
 dcera: Marie Alžběta (1625-29.9.1662 Vídeň)

(redakce)

 Albrecht Eusebius z Waldsteina
(1583-1634)
Tento muž byl nepochybně jedním z nejúspěšnějších a nejbezohlednějších kariéristů v našich dějinách. Byl vychován v českobratrské víře a už od mládí byl proslulý jako krutý tyran. V roce 1604 vstoupil do české armády a byl raněn v bojích v Uhrách. Postupně stoupal ve vojenských hodnostech a cestu si usnadnil přestupem ke katolicismu. V téže době se oženil s Lukrecií Nekšovou z Landeku, o něco starší, údajně velmi nehezkou, ale o to bohatší vdovou. V době protihabsburské povstání vsadil vše na císařskou kartu, na čas mu stavové zkonfiskovali majetek, ale po Bílé hoře se karta obrátila. Získal si císaře četnými vojenským úspěchy, dostal od něj prakticky volnou ruku a začal neuvěřitelně kořistit. Obohacoval se z žoldu, daní a různých finančních operací. Ne zcela po právu získal obrovské dědictví po pánech Smiřických a skoupil mnoho zkonfiskovaných statků.
Na svých panstvích dal postavit řadu významných staveb, zejména v Jičíně. Byl velmi pověrčivý, pevně věřil v pravdivost astrologie a dával si pravidelně vypracovávat horoskopy. Některé pro něj vytvořil i slavný astronom Johaness Kepler. Spolu s Karlem z Liechtensteina a židovským finančníkem Baševim se podílel na ražbě mincí, jež se zvrhla v nestoudné padělání.
Koncem 20. Let vytvořil Albrecht z Waldsteina na území Čech prakticky samostatný stát – vévodství frýdlantské. Ani po několika pokusech jeho odpůrců obžalovat jej u císaře z mnoha těžkých přestupků a zločinů nebyla jeho moc zlomena. Naopak. Waldstein se nabídl císaři , vytvořil na vlastní náklady armádu nejprve o 20 000, později o 50 000 mužích, obsadil Slezsko, Šlesvicko, Holštýnsko, Braniborsko a Meklenbursko. Legitimní meklenburské vládce nechal dát císařem do klatby a sám se dal jmenovat vévodou. O něco později zakoupil (za jeden generálský plat) slezské knížectví Zaháň a stal se trojnásobným vévodou. Císař jej jmenoval i generálem „moře oceánského a baltického“.
V té době začal už vadit prakticky všem a odpůrci dosáhli jeho odvolání. Touha po pomstě
 a odplatě smíšená s touhou po staré slávě zaslepily Waldsteina natolik, že přestal soudně uvažovat a nastoupil cestu ke svému naprostému zničení. Začal vyjednávat na vlastní pěst se Švédy
i s českou emigrací, nakonec znova přijal místo císařského generalissima, ale válku vedl velmi nepřesvědčivě. Dodnes jsou jisté dohady o tom, zda neuvažoval i o české koruně, ale Waldstein sám prý to označil za příliš „velké darebáctví“. Nicméně byl u císaře z podobných plánu obžalován, dán do klatby a 25.února 1634 v Chebu zavražděn několika císařskými důstojníky. Tím se rozpadlo i jeho obrovské dominium, z něho zbylo příbuzným jen několik statků a jeho jediné dceři téměř vůbec nic.
(Petr Mašek: Modrá krev, 1992)

Albrecht z Valdštejna
 
(1583-1634)
 byl osobností rodu přesahující rámec našich zemí, po studiích a cestách v cizině zahájil svou vojenskou kariéru v Uhrách, před r. 1609 konvertoval ke katolictví a poté se výhodně oženil s Lukrecií, rozenou Nekšovou z Landeka a ovdovělou z Víckova, sice nehezkou, avšak velmi bohatou, když za šest let zemřela, stal se jediným vlastníkem velkého majetku, především na Moravě, byl přívržencem Matyášovým, ale ve službách stavů,
a tuto dvojí hru praktikoval po celý život, pragmatik bez skrupulí vsadil před bitvou na Bílé hoře na Ferdinandovu kartu a ta mu vyšla, bojoval na císařově straně a pak již kráčel od funkce vojenského velitele Prahy výš a výš, zmocnil se největšího panství v Čechách - smiřického (poručnictvím jeho posledního dědice), skupoval ve velkém zkonfiskované statky, budoval si nádherné paláce v Praze, Jičíně a rozsáhlá dominia, stal se vévodou Meklenburským, Frýdlantským, Zaháňským a Hlohovským, válčil úspěšně s protestantskými vojsky, byl císařem zbavován velení, avšak vždy znovu povoláván jako nepostradatelný vojevůdce, jenž nakonec po všech možných hodnostech obdržel titul císařského generalissima, ať jeho záměry byly jakékoliv, nakonec se mu je nepodařilo uskutečnit, neboť byl úkladně zavražděn v Chebu, všechny své současníky však předčil "jak nenasytností, tak i obchodním duchem" a chebská vražda, která dala vzniknout mýtu o šlechetném a velkém vévodovi, mu nemůže upřít ani veliké schopnosti, ani ctižádostivost, která se u něho pojila zároveň s bezohledností, hvězdná kariéra, válečné úspěchy, zájem o astrologii i aspirace na královský či císařský trůn se staly natrvalo předmětem uměleckého zpracování a historického bádání,
například u J. Durycha, J. Janáčka, G. Manna, F. Schillera, B. Smetany, M. Meriana ad.;
z pověstí je třeba uvést strašidelný úkaz, jenž se objevuje o půlnoci na chebském hradu, čtyři vraníci táhnou kočár, v kterém sedí zavražděný vévoda s krvavou skvrnou na prsou a okolo jedou přízraky šesti jezdců s tasenými meči.
(Jan Halada: Lexikon české šlechty, nakladatelství Akropolis, 1992) 

z Valdšteina Albrecht Václav Eusebius,
vévoda Meklenburský, Fridlandský, Zaháňský a Hlohovský, cís. generalissimus ve válce 30leté (*14./24. září 1583 v Heřmanicích u Jaroměře-†25. ún. 1634).
Byl jediným synem p. Viléma z Valdšteina a Markéty rozené Smiřické ze Smiřic; rodina vládla pouze nevelikým statkem heřmanickým, ale byla poměrně zámožná. Čtyři děti, jež narodily se dříve, zemřely brzo po porodu; z dětí pozdějších zůstala mimo Albrechta na živu jedna dcera. Otec byl vyznáním lutherán nebo český bratr.
Prvého vzdělání dostalo se Albrechtovi od úředníka otcova, Jana Graffa. Hoch záhy osiřel
(r. 1593 zemř. matka, v ún. 1595 otec); dalšího vychování jeho ujal se poručník, švakr otcův,
p. Jindřich Slavata z Chlumu a Košumberka, horlivý český bratr: odtud as po dvě léta Valdstein chován byl na hradě Košumberce a spolu s dětmi poručníkovými vyučován bratrským knězem. Na podzim r. 1597 Valdštein poslán byl s praeceptorem a sluhou na lutheránskou knížecí školu ve Zlaté Hoře (Goldberg) ve Slezích (studium jeho v jesuit. konviktě v Olomouci je patrně bajkou) z té doby zachoval se prvý (německý) list jeho, zajímavý hrubými bohemismy. Po dvou letech Valdštein opustil Goldberg, aby se ujal dalších studií na norimberské akademii (rovněž lutheránské) v Altdorfu; z pobytu toho zachovalo se nám několik zpráv o výtržném chování jeho a nelidském ztýrání sluhy jeho; 
Valdštein musil proto akademii poč. r. 1600 opustiti.
Nastoupil potom obvyklou u urozených jinochů své doby studijní cestu po cizině, Německu, Francii a Italii; o podrobnostech jejích nejsme zpraveni-víme jen, že poskytla mu příležitost zalíbiti si astronomii a astrologii. Na podzim 1602 byl zase doma v Heřmanicích, pak snad vstoupil do služeb markrabího Karla Burgauského v zámku ambraském v Tyrolích.
V létě r. 1601 zahájil svou vojenskou karriéru jako fendrich u pluku české krajské pěchoty, vyslaného do Uher do války turecké; vyznamenal se pod Bastou v bojích u Ostřihoma, tak že jmenován byl hejtmanem a účastnil se dále výpravy proti Bocskaiovi, v níž mu prostřelena ruka. V zimě 1604-5 vrátil se jako vyslaný krajského vojska českého z Uher do Prahy, aby zastával požadavky vojska v příčině žoldu, ale zpět na bojiště již se nedostal, jak se zdá, pro těžkou nemoc, již poč. 1605 stěží překonal (sestra jeho Kateřina Anna, provdaná r. 1604 za p. Karla st. z Žerotína, zemřela brzo potom plicní chorobou).
R. 1606 jmenovali jej sice stavové nejvyšším (plukovníkem) pěšího pluku, jejž chystali vypraviti do Uher, ale mír s Bocskaiem učinil konec dalším operacím. V té době asi, získán olomouckým jesuitou Vítem Pachtou a veden snad snahou, dostati se do služeb arciknížete Matiáše, přestoupil ke katolicismu: jeho švakru Karlovi st. z Žerotína nevadila, pokud víme, tato konverse pranic, naopak usnadnila mu přímluvu u arciknížete, aby Valdšteina přijal ke svému dvoru. Přímluvou Žerotínovou Valdštein dosáhl, po čem toužil; Matiáš jej jmenoval svým komořím, a v průvodě Matiášově [z Valdšteina]-in vydal se r. 1608 na výpravu proti Rudolfovi, jež skončila se mírem Libeňským.
Ještě r. 1608 Valdštein seznámil se  s Lukrecií, rozenou Nekšovou z Landeku, vdovou po Archlebovi
z Vičkova, paní letitou a nehezkou, ale velmi bohatou (náležela jí moravská panství vsetínské a lukovské a několik statků jiných, v ceně skoro 1/2 mill. zl.) - sňatek (v kv. 1609) zprostředkoval jesuita Pachta, chtěje bohaté dědictví zachrániti pro katolíky. Jak konverse Valdšteinova, tak tento praktický sňatek charakterisují jej jako bezohledného karrieristu; je však zajímavo, že před sňatkem Valdštein vyžádal si vyložení své planety, hvězdářské proroctví od hvězdáře Keplera. Lukrecie již r. 1610 jmenovala Valdšteina spoluvlastníkem, a po její smrti v břez. 1614 Valdštein stal se jediným vlastníkem rozsáhlého dědictví. 
Valdštein zavděčoval se olomouckým jesuitům, původcům svého bohatství, násilnými pokusy protireformačními na svých statcích, zpovědmi a duchovními exerciciemi (r. 1612 zajel s jedním olomouckým jesuitou do Italie do Loreta, aby vykonal generální zpověď); kartusiánům vystavěl r. 1616 klášter ve vsi Štípech. V boji Matiášově proti Rudolfovi připadla mu jak r. 1608, tak r. 1611 před Pasovským vpádem, jak se zdá, zvláštní úloha, podobná úloze pověstného Václava ze Vchynic, jinak však o účasti jeho v politických zápasech stran, na př. na Moravě, neslyšíme ničeho. 
Valdštein, pokud souditi lze, touží jen, aby vynikl jako dvořan Matiášův (a nádherné vystupování jeho při dvoře zavádí jej do dluhů), jednak vyhledává styky s arciknížetem Ferdinandem Štýrským, příštím dědicem Matiášovým. R. 1617, když Ferdinand válčí s Benátčany, Valdštein přivádí mu na pomoc na svůj náklad zástup jezdců a pěchoty a znovu vyznamenává se v boji. Od stavů moravských Valdštein přes své rozhodně katolické sympathie pokládán je stále za jednoho z nejschopnějších vůdců vojska stavovského, a když r. 1618 v Čechách propuká revoluce, ukládají Valdšteinovi jako svému nejvyššímu zverbovati regiment německých knechtů. Morava, jak známo, vlivem Žerotínovým dlouho váhala přistoupiti k odboji; a Valdštein, ač stojí ve službách stavů, je rozhodným přívržencem Matiášovým: půjčuje na př. 40.000 zl. na najímání jednoho pluku v Nizozemi (jehož nejvyšším má býti jmenován) pro císaře a naléhá ve Vídni na rozhodné zakročení na Moravě, kde většina stavů sympathisuje s Čechy a netaji se nedůvěrou k Valdšteinovi. Dvojitá hra jeho mezi císařem a stavy trvá i po smrti Matiášově; Ferdinand hned po svém nastoupení jmenuje Valdšteina nejvyšším pluku v Nizozemí zatím zřízeného, ale Valdštein zůstává při tom nejvyšším stavov. pluku moravského. Když Thurn na jaře r. 1619 se rozhodne přiměti Moravany k jednotě s Čechy násilím, Valdštein pojímá smělý plán, který dobře charakterisuje jeho nevybíravost ve volbě prostředků: smluven s p. Jiřím z Náchoda, druhým velitelem stavovského vojska a zetěm Žerotínovým, chce vojsko i vojenskou kasu stavovskou zrádně přivésti pod moc Ferdinandovu. Plán se mu (nikoliv však panu z Náchoda) z části podařil-vzpírajíci se důstojníky svého pluku zastrašil Valdštein probodnutím strážmistra. Stavům podařilo se vojsko Valdšteinem na hranice uherské zavedené přiměti k návratu, ale Valdštein se summou 96.000 tol. ujel do Vídně, proklínán jako zrádce nejen mezi odbojnými Čechy, ale haněn i u katolických Moravanů. Stavové moravští  Valdšteina proto v květnu vypověděli na věky ze země a statky jeho konfiskovali.

Valdštein vsadil vše na štěstí Ferdinandovo a na Bílé Hoře vše vyhrál. Pluk jeho, v Nizozemí naverbovaný, účastnil se operací proti Čechům již od května 1619 a vyznamenal se pak na Bílé Hoře (Valdštein tu náhodou přítomen nebyl). Brzo po bitvě Valdštein zverboval císaři nový pluk, a jako jeden z nejspolehlivějších plukovníků císařských vykonával menší úkoly vojenské v Čechách a r. 1621 zejména na Moravě, kterou bylo brániti proti markrabímu krnovskému a Bethlenovi. V pros. 1621 byl jmenován vojenským velitelem v Praze a v celém království (»gubernátorem král. Čes.«), nabyv tak rozsáhlé moci vedle místodržícího kn. Liechtensteina. Toto postavení, silné důvěrou císařovou i zásluhami Valdšteinovými o císaře, dovedl Valdštein zužitkovati způsobem, v jehož koncepcích i v jehož bezohlednosti je něco velikého a v němž zejména jeho obchodněfinanční talent vyniká. Služba plukovnická byla v té době zdrojem bohatství; nejvyšší obohacoval se jak z žoldu, tak z kontribucí
 a kořisti, tak že vládl značnými summami a vedle toho ještě měl pohledávky za císařem; k tomu u Valdšteina přistupovalo tajné dorozumění s jinými velkokořistníky, jako byl na př. kn. z Liechtensteína neb Michna z Vacinova. Finanční a právní operace, jimiž v letech následujících Valdštein domohl se ohromného bohatství svého, nejsou posud vyloženy spolehlivě-i tu proti obhájcům stojí žalobci, ale zůstává nepochybno, že bez násilí a podvodů Valdštein nesmírného majetku svého nenabyl. Valdštein obrátil pozor svůj nejprv k dědictví Smiřickému, největšímu to komplexu panství v Čechách, jehož oprávnění dědici, ač proti císaři se neprovinivší, z nerozumu prchli za hranice. Přihlásil se za nejbližšího příbuzného a poručníka posledního z rodu Smiřických, blbého Jindřicha, a řadou komplikovaných, částečně raffinovaných právních aktů podařilo se mu ohromná zboží jeho dostati ve své vlastnictví (později zmocnil se násilím i osoby jeho; blbý Smiřický zemřel r. 1630 na Hr. Skále), při čemž císaře zavázal ještě k roční splátce úroků v summě 42.000 zl.
Operace tyto tvořily jen čásť rozsáhlých spekulací s prodejem a koupí konfiskovaných statků, spekulací, jejichž výsledkem bylo skoupení dominií pozdějšího knížetství Fridlandského. Podle Bílka Valdštein skoupil v Čechách od král. fisku statků za 3,089.901 zl., od soukromníků (počítajíc v to i díl blbého Smiřického) za 2,778.208 zl., dohromady za 5,868.109 zl. rýn; prodal statků za 3,977.396; měl platiti tedy ze svého 1,890.713 zl., načež zůstal dlužen 950.715 zl. Čísla tato uvádí Bílek na obranu Valdšteinovu; proti nim lze postaviti data téhož Bílka, podle nichž fideikommissní statky Fridlandského vévodství odhadnuty byly r. 1634 na 4 mill. zl.; počítáme-li k tomu náležitost
  Valdšteinovu na lenních statcích téhož knížetství summou 1 mil. zl. a dluhy rovněž na 1 mil. zl. (bez ohledu ke statkům, jichž nabyl později konfiskací nebo za hranicemi), lze páčiti zisk operací jeho v Čechách na 3-4 mill. (čísla výše položená, převedena na dnešní kupní sílu 1 zl., musila by se zšesteronásobiti)-nehledě k nesmírným summám, jež věnoval Valdštein na nádherné stavby svých paláců v Praze, Jičíně a Zaháni, na rozsáhlé investice na panstvích a zejména na víc než knížecí nádheru dvora svého. Čásť příjmů svých čerpal Valdštein r. 1622-23 z účastenství v družstvu Hollanďana Vitteho a žida Basseviho, jimž svěřeno ražení mince; podnik, v němž súčastněni byli přední rádci císařovi, zvrhl se v nestoudné paděláni mince, umožňuje zároveň kupovati konfiskované statky hluboko pod cenou. Vše to bylo lupičství, organisované ve velkém, ale kořistníci, mající císaře úplně v rukou, pracovali si do rukou výborně;  Valdštein zejména upevnil své postavení r. 1623 sňatkem s Isabellou Kateřinou, dcerou vlivného rádce císařova, hr. Karla Harracha; sňatek ten zjednal mu zároveň příbuzenský poměr s hlavním důvěrníkem císařovým, kn. Oldřichem z Eggenberka.
Tři měsíce potom Valdštein byl povýšen do stavu knížecího s titulem z Fridlandu (Fridland s Libercem koupil Valdštein r. 1622; titul falckrabího a vladaře domu Valdšteinského z Fridlandu obdržel Valdštein již poč. r. 1623). Potom r. 1624 fridlandské zboží se vším, co k němu náleželo,
povýšeno na knížetství a r. 1627 na vévodství. 
Valdštein zakládaje si v těle státu Českého zvláštní stát Fridlandský, hrál při tom ještě úlohu zvlášť oddaného poddaného koruny, neboť své zpupné statky přijal za léno od krále (podle zvl. práva lenního, jež si v kv. 1623 vymohl; hlavní regalie, obvyklé daně a dávky si král vyhradil), dávaje je vymazávati ze zemských desk a tvoře tak české lenní knížetství Fridlandské, v jehož mezích zase četné menší i větší statky prodával neb uděloval v léna jako lenní pán. Nový stát svůj, jenž měl svou dvorskou komoru a dvorskou kancelář, znenáhla vyzbrojoval některými attributy moci zeměpanské, připravuje proň i zvl. ústavu se sněmem a založení biskupství a maje od r. 1628 právo raziti minci, jmenovati šlechtice a povyšovati osady na města. Knížetství zabíralo kraje boleslavského (od hranic slezských na jih skoro
k Ml. Boleslavi), dobrou čtvrtinu Hradecka a východ. části kraje litoměřického; hl. město bylo Jičín,
o jehož vybudování na důstojné sídlo knížetství Valdštein staral se až horečně, dávaje vůbec v zařízení nového státu i v hospodářské správě statků svých na jevo veliký talent organisační, snahu o založeni nových nebo zdokonalení dosavadních odvětví průmyslových podle vzorů vlašských a hollandských, zároveň však tyranskou přísnost k úřednictvu i poddaným.
Mimo jiné zakázal české úřadováni a přál si fedrování německých žáků (na rozdíl od »tölpische böhmische Janku«) v jesuitské akademii, kterou v Jičíně založil-poměry byly ovšem silnější než dotčené rozkazy, jež dosvědčují jen Valdšteinovu bezohlednou nezávislost na tradicích, jež jiným byly nedotknutelné;  Valdštein sám, podle slov samého Hallwicha (Wallensteins Verrath, str. 16),
ve svých intimních listech se zálibou psával česky:
»in seinem Innersten war er kein schlechter Čeche, im Gegenteil«.

 Na podzim r. 1623  Valdštein stál v poli proti Bethlenovi na moravsko-uherské hranici pod vrchním velením Caraffovým, ale brzké přiměří vedlo jej zpět do Prahy. R. 1624 došlo k roztržce mezi ním a Liechtensteinem, jež v Liechtensteinovi vzbudila touhu po pod vrácení postavení Valdšteinova a hr. Vilému Slavatovi, jednomu z těch rádců císařových, kteří ve špinavých obchodech nehledali obohacení, dodala odvahy vyložiti císaři v obšírném memoriálu všechny dosavadní nepěkné praktiky a podvody Valdšteinovy (poč r. 1625). Uplynulo však jen několik měsíců, a Valdštein stál pevněji než kdykoliv před tím  - v rozpacích, v nichž dvůr octl se na jaře r. 1625, když bylo zřejmo, že dojde ke zjevné válce s Dánskem a jeho spojenci, nabídl se totiž Valdštein postaviti císaři armádu 20.000 mužů
z vlastních prostředků (náklady ovšem měly býti císaři účtovány), a císař přijal jeho nabídku.
Dne 7. dub. byl  Valdštein jmenován velitelem všeho vojska císař. v Říši a v Nizozemí; instrukce ze 27. čna stanovila dosti přesně jeho práva a povinnosti; téhož měsíce povýšen byl od Ferdinanda jakožto krále českého a zároveň jakožto císaře, na vévodu.
V létě Valdštein, provázen praesidentem voj. rady, Collaltem jako podmaršálkem (jenž však již poč.
r. 1626, pohádav se s Valdšteinem, vrátil se se žalobami domů), vytrhl asi s 30.000 m. na bojiště, na pomoc Tillymu, ale vyjednávání o mír, jež protáhlo se až do břez. 1626, dopřálo mu teprve v dubnu t. r. osvědčiti se vojensky: u Tangermünde odrazil sbor dánského nejv. Fuchsa a 25. dub. porazil Mansfelda na hlavu u Dessavského mostu. Vítězství však využitkovati nedovedl, také Tillymu jen po trapných tahanicích byl ochoten postoupiti něco lidu, a když Mansfeld vyrazil do Slezska a odtud do Uher, aby spojil se s Bethlenem, pronásledoval jej Valdštein s velikou přesilou svou tak chabě (dočkávaje se na Slovensku bez boje míru s Bethlenem), že to vzbudilo ve Vídni všeobecnou nespokojenost. Zdálo se, že císař pod dojmem souhlasných nepříznivých kritik a stížností se všech stran odejme Valdšteinovi velitelství, ale Valdštein dovedl v rozmluvě s Eggenberkem v Mostě nad Lit. v list. 1626 ospravedlniti svou taktiku a císaři zalíbiti se plánem zverbování vojska ještě většího, jež by bylo s to, aby moc císařovu i v říši Řimskoněm. založilo trvale a stavy říšské (v tom patrně i katolické) hrůzou svou naklonilo míru po přání císařově. Pokud tyto imperialistické plány Valdštein mínil upřímně, nechtěl-li snad míti jen záminku k pronásledování knížat ligy, zejm. kurfiršta Maximiliána Bavorského, nebo massami svých vojsk vydříti ohromné summy kontribuce, nesnadno rozhodnouti. Novým verbováním Valdštein rozšířil armádu svou na víc než 50.000 m. a pozdě na jaře a v létě r. 1627 vyčistil Slezsko od zbytků nepřátel. sborů a pak, spojen s Tillym vytlačil krále dánského z Říše, obsadiv Holštýnsko, Šlesvik i Jutsko, Meklenbursko a Braniborsko, jež hrozně trpěly pod jeho kontribucemi.
V pros. 1627 vrátil se do Prahy, kde nádherný palác jeho byl již dostavěn, vrátil se, aby vyjednal si náhradu za milliony, jež mu císař dluhoval za armádu (jež však vskutku daleko nad potřebu armáda sama si opatřila), i provedl, že vévodové meklenburští dáni byli v acht a země jejich udělena Valdšteinovi, jakožto vévodě meklenburskému (26. led. 1628). Knížetství Zaháňské ve Slezsku koupil Valdštein již r. 1627; po roce byla mu kupní cena slevena na srážku jeho platu jako generalissima. Potom v dub. 1628 byl jmenován generálem lodní armády císařské a generálem »moře oceánského a baltického«-jmenování je dokladem dalších fantastických plánů na nebývalé rozmnožení moci císařské, plánů, jež v souvislosti s achtováním vévod meklenburských a stálým zvyšováním armády vzbuzovaly v knížatech říšských strach před násilnou proměnou ústavy říšské.
Na jaře r. 1628 Valdštein odebral se ke Stralsundu, již obleženému novým jeho podmaršálkem, lutheránem Janem Jiřim z Arnimu; dobytí Stralsundu mělo zastrašiti Dánsko a Švédsko a založiti panství císařské na Baltu. Obléhání však se nepodařilo; za to Valdštein dosáhl úspěchu poraziv krále dánského u Wolgastu (2. září 1628). Jednání o mír protáhlo se až do léta 1629; vliv Valdšteinův přispěl Dánsku k dosažení velmi mírných podmínek; příčinou povolnosti bylo i rostoucí rozčilení ligy pro řádění nesmírné (přes 100.000 mužů počítané) armády Valdšteinovy, ohled na Švédsko i hrozící zápletky v Italii. Za to restituční edikt, vydaný císařem 6. bř. 1629 k veliké libosti ligy, prohlašoval Valdštein veřejně za nedržitelný, slibuje na př. městům Hanzy, že jich proti němu brániti bude - zde po prvé Valdštein  jeví se obráncem samostatné politiky i proti císaři a zde po prvé jeví se obrat v jeho mínění o náboženském míru v Říši. Ani po míru dánském Valdštein nechtěl slyšeti o propuštění nebo zredukování svých vojsk (jak žádala naléhavěji a naléhavěji liga) a proto také smířil se s plánem, jemuž dříve se vzpíral, zakročiti silnou mocí vojenskou v Italii (kde císař na nátlak Španělska vystoupil zbrojně proti oprávněným nárokům vévody Neverského na vévodství Mantovské a Monferratské) a vůbec dáti se v službu dalekosáhlé politiky španělské proti Francii. Ale knížata ligy s Maximiliánem Bavorským v čele byli odhodláni za každou cenu, po dobrém nebo po zlém, provésti u císaře propuštění Valdšteina.
Úsilí jejich, od dvou let trvající a stálými stížnostmi i hrozbami provázené, mělo úspěch teprv na sjezdě kurfirštů v Řezně v létě r. 1630, kde v požadavku od. stranění Valdšteina shodli se důrazně katolíci i protestantí (za současného obratného nátlaku diplomacie francouzské, která zejména Bavorsku dodala odvahy), a císař po těžkém boji 13. srp. povolil.

 Valdštein vrátil se tiše do Čech, aby připravoval pomstu. Doba prvého generalátu byla jediným zápasem s Maxm. Bavorským a ligou, zápasem, jenž zplodil vzájemnou zášť a jehož vlivem tálo patrně i dříve horlivě osvědčované katolické smýšlení Valdšteinovo. V tomto zápase  Valdštein podlehl - a povaha jeho, v níž vedle nemírné ctižádosti, kterou dosavadní neslýchané úspěchy vychovaly ve velikášství až chorobné, hlavní úlohu mají affekty divokého hněvu a mstivosti, neznala bližšího programmu než chystati odplatu. Nad rozpačité uvazování zla a dobra byl jako všichni kondottieři jeho doby a jeho druhu, nad něž však fantastičností a smělostí svých plánů daleko vynikal, povznesen, respektu k císaři a dvoru neznal, byl nad to samostatným knížetem říšským a tudy, jak za to měl, oprávněn k politice samostatné. Štěstí mu přálo i nyní: v červenci 1630 Gustav Adolf vstoupil na půdu Říše u Štětína, aby ve spolku s Francií a Hollandskem zahájil proti císaři evropskou válku, mnohem nebezpečnější těch,
jež předcházely.
První kořistí Švédů bylo Valdšteinovo vévodství Meklenburské, a Valdštein nepochybně i z ohledu na možné vítězství císařových nepřátel pokládal za moudré vstoupiti ve styky s nimi, aby porážka katolické strany nebyla zároveň ruinou jeho. Hlavní důvěrníky ve svých plánech odvetných nalezl Valdštein jednak ve švakru svém hr. Adamu Trčkovi, pocházejícím z nejbohatší (po Valdšteinovi) panské rodiny v Čechách, a ve švakru Trčkově hr. Vilému Vchynském (Kinském), jenž pro náboženství odebral se do exilia (do Drážďan), ale vlivem Valdšteinovým zachoval si své značné statky v Čechách, ano byl povýšen do stavu hraběcího. Oba pánové régimem pobělohorským získali (zejména Trčka), ale oba doufali spojením osudů svých s plány Valdšteinovými získati mnohem více; u obou mimo to spolupůsobil motiv českovlastenecký: nesli těžce, že Čechové byli připraveni o svobodu náboženskou i o svobody ústavní; mladší bratři jejich sloužili přímo nepříteli proti císaři.
V plánech jejich měly veliký podíl i ženy: choť Kinského, »paní Běta«, rozená Trčkova, a matka její  a Adamova, paní Magdaléna (Schillerova »Gräfin Terzky«) - přáním všech bylo, aby Valdštein povstal proti císaři a zmocnil se české koruny.
Druhým táborem, v němž Valdštein nalezl horlivé spojence  a v němž vzbudil radostné naděje, byla česká emigrace, event. její předáci hr. Matiáš z Thurnu, stojící již ve službách švédských, a p. Jan Varlajch z Bubna, bývalý gen. strážmistr čes. vojska stavovského. - Trčka jménem Valdšteinovým vypravil po prvých úspěších Gustava Adolfa na severu v květ. 1631 emigranta Jaroslava Sezemu Rašína z Ryzemburka (pocházejícího z rodiny drobné šlechty Trčkům mnoho zavázané), aby Thurnovi a Gustavu Adolfovi naznačil, že by Valdšteina bylo možno získati. Gustav Adolf chopil se rád ruky podávané; výsledkem jednání byl slib králův, že vévodu, prohlásí-li se proň, neopustí a pošle mu ve vhodné chvíli 10-12.000 m., aby mohl postaviti se jménem jeho proti císaři a zmocniti se zemí českých
i alpských. Triumf Švédů v sev. Německu dovršen byl velikým vítězstvím u Breitenfeldu (17. září 1631); Gustav Adolf stál najednou na hranicích Čech, takřka prostých vojska. Valdštein žádal hned krále
o slíbenou pomoc, ale nedostal jí; Gustav Adolf nabízel jen tři pluky, ostatek měl patrně podle Thurnových plánů doplněn býti sborem verbovaným samou emigrací a nějakou pomocí od kurfiršta saského; Sasové sami měli vtrhnouti do Slezska. Všechny tyto plány Thurnovy skřížil nový vojenský velitel a hlavní politický rádce kurfiršta saského, Jan Jiří z Arnimu, dříve podmaršálek Valdšteinovy armády: smluvil tajně s kurfirštem vpád Sasů do Čech, tak aby dalekosáhlé snahy Švédův a emigrace (a Valdšteina) byly zmařeny;-Sasko nepřálo si zajisté ani ruiny císařovy ani vítězství emigrace v Čechách. Arnim vydal se do Čech 1. list., 6. list. zmocnil se Litoměřic, maje původně v úmyslu obsaditi jen Poohří. Valdštein, na nějž zatím z Vídně, kde vládl strach a zmatek, hrnuly se prosby, aby přijal znovu generalát, zklamán v plánech v létě ujednaných, rozhodl se moc z Vídně mu nabízenou přijmouti, ale snažil se zároveň ve svůj prospěch užíti Arnimova vpádu: podle vší pravděpodobnosti dal vzkázati Arnimovi, že může hravě zmocniti se Prahy - zděšení a pokoření dvora ztrátou Prahy mělo patrně býti dovršeno. Praha padla 15. list. do moci saské; Valdštein opustil ji o několik dní dříve a z Pardubic dne 17. list. projevil císaři svou ochotu ujmouti se znovu, ale jen na několik měsíců, generalátu.
V pravém slova smysle vyprošené znovuujetí generalátu dalo Valdšteinovi nejen částečnou satisfakci za »affront řezenský«, poskytovalo mu nejen možnost drázditi a trestati nenáviděnou ligu a jiné protivníky jako za prvého generalátu, ale podle mínění Valdšteinova bylo ono i vhodnou cestou, aby zrádné plány z léta mohly nejjistěji býti provedeny. Na schůzi v trčkovském zámku v Kounicích dne 30. list. (téhož dne, kdy v Praze pochovávali slavně lebky popravených r. 1621 náčelníkův odboje), kde Valdštein dlouho tajně se radil (pod záminkou jednání o mír) s Arnimem a s náčelníky emigrace, ujišťoval Valdštein jak tuto tak krále švédského, že při svých návrzích z léta trvá a že k provedeni jejich užije nové své armády. Vskutku navrhoval Arnimovi mír na základě restituce stavu z r. 1618, výslovně v to pojímaje vrácení Falce »zimnímu králi« Bedřichovi, obnovení svobodné volby českých králův i navrácení statků Fridl. knížetství původním držitelům. To je v podstatě obsahem Valdšteinových návrhů nepříteli
a opravdovým záměrem jeho i později: Valdštein chce stále ujednání míru (na základě dotčených podmínek) mezi armádami; císař k míru takovému má spojenou mocí armád býti donucen po dobrém či po zlém. Závratný plán zrady císaře (neboť k dotčeným podmínkám by císař dobrovolně nesvolil nikdy) pomocí císařské armády nejeví se tak úžasným a neproveditelným, vzpomeneme-li jiných vojenských kondottierů té doby, odvažujících se politiky na svou pěsť; ale zdar jeho předpokládal mnoho obratnosti a odvahy, čehož obého u Valdšteina nebylo. Hlavní krok Valdštein stále odkládal na dobu příhodnější
 (a vhodnou dobu dával si i astrologií předpovídati), nemaje ve chvíli rozhodné dosti odhodlanosti, a již jeho přijetí generalátu je vlastně dokladem, že jeho žádostivost odvety bála se risika činu (po vítězství u Breitenfeldu byla situace pro případný odboj Valdšteinův jistě nejvhodnější); mimo to kolísal Valdštein mezi dvěma hlavními obměnami svých plánů: jednak dorozuměním s armádami kurfirštů saského
a braniborského bez účasti Švédska a Francie nebo i proti těmto (menší projekt), jednak zřejmým povstáním ve spolku s oběma jmenovanými kurfiršty, Švédskem a Francii (větší projekt). Od schůze kounické stojí v popředí projekt prvý, k němuž radil patrně horlivě Jan Jiří z Arnimu, muž, v jehož povahu i schopnosti  Valdštein přese všechna zklamání vkládal pověrečnou důvěru; Arnim však vskutku nepřál si v nejmenším, aby plány Valdšteinovy se zdařily, chtěje jen zmařiti případnou allianci jeho se Švédskem a Francií a využitkovati jeho návrhů proticísařských k záchraně své slabé armády a vůbec ku prospěchu zvl. saské »politiky třetí strany«, která potřebovala jakési rovnováhy mezi císařem na jedné a jeho mimoříšskými nepřáteli na druhé straně, aby se ziskem prodala svá přátelství a prostřednictví. Víme, že Arnim v Kounicích snažil se podvrátiti důvěru Valdšteinovu jak v emigraci tak v krále švédského, který mu byl slíbené pomoci neposlal-pokud to přispělo k Valdšteinovu odhodlání přijmouti generalát trvale a vypořádati se nepřátelsky se Švédy, nevíme, ale zvláštní situace, do níž Valdštein dostal se spojením generalátu se svými zrádnýmí plány, musila přirozeně (vedle toho, co pověděno výše o Valdšteinově kunktátorství, jevícím se v jeho stratégii vojenské i diplomatické) vésti k taktice, do jejichž změn a podivností nemůžeme vniknouti všude jasně.
Valdštein stal se prozatímním generalissimem 15. pros. 1631; hned potom zakázal postup proti Sasům v Čechách a vojsku poručil zaujmout. i zimní byty; zabránil také znovudobytí Prahy, jež bylo pokládáno za snadné. Rozbiv hlavni stan svůj ve Znojmě, jal se verbovati nové pluky a ke konci března dal se pohnouti k definitivnímu převzetí velitelství: náhradou za to dáno mu v zástavu kníž. Velkohlohovské (pokud nedostane zpět Meklenburska nebo jiného knížetství stejné ceny), postoupeny mu všechny konfiskace v Čechách a v Ríši; hlavní bylo, že císař dal Valdšteinovi neobmezenou moc ve věcech vojenských (de facto ji měl Valdštein i za prvého generalátu), slibuje, že ani zpovědníku svému nedopustí kritisovati akce Valdšteinovy. Vojsko ligy zůstávalo ovšem samostatným; také není pravdou, že by Valdštein měl plnou moc jednati s nepřítelem o mír; dostal jen plnou moc k jednání se Sasy, a to na ratifikaci císařovu.
Prvým aktem odplaty [z Valdšteina] novy bylo, že kurfirštu bavorskému, jehož země zaplaveny byly Švédy (porážka Tillyho u Lechu), přese všechny zoufalé prosby (na jaře 1632) pomoci neposlal (a to se opakovalo potom r. 1633). Sasy z Čech a z Prahy sice vytlačil, ale dbal toho, aby jim nezpůsobil nijaké škody. Postup jeho dál se za stálého vyjednávání, vedeného zvláštními důvěrníky jeho a vycházejícího z podmínek v Kounicích vyložených: Sasové teprv, když armádu svou dostali v bezpečí, odmítli definitivně zrádné návrhy Valdšteinovy (v čnu 1632). Valdšteinovi nezbylo než obrátiti se proti Švédům do Říše: přes nářky Bavorska utábořil se u Norimberka, čekaje nečinně útoku nepřítele, jejž v tuhém boji 1.-3. září odrazil. Gustav Adolf po svém nezdaru vrátil se sám k jednáním s Valdšteinem o zrádný projekt z léta 1631, ale o jednání jsme informováni nedostatečně; na průběh dalších operací vlivu jistě nemělo. Tak došlo k bitvě u Lützenu (16. list. 1632), v níž Gustav Adolf padl, ale vojsko jeho zvítězilo. Valdštein musil uchýliti se s armádou svou na zimu zase do dědičných zemí; vinu porážky svalil částečně na nestatečnost některých důstojníků, jež dal pak v Praze postínati.

 Smrť Gustava Adolfa poskytla tajným plánům  Valdšteinovým větši naději zdaru: vítězný a sebevědomý král byl by se sotva chtěl děliti o kořist a slávu se zrádcem povýšencem, a Valdštein to trefně vystihl slovy: Dva kohouti nesnesou se na jednom smetišti. Od března r. 1633 pozorujeme vskutku, že Valdštein obrací se ke starým záměrům s nebývalým důrazem: zve k sobě prostřednictvím Rašína a hrab. Thurna pana Jana z Bubna a v noční schůzi v Jičíně dne 15. kv. vykládá mu svůj plán míru (ve smysle požadavků protestantských) spojenými armádami vynuceného na císaři a posílá jej zároveň ke kancléři Oxenstiernovi s dotazem, chtělo-li by Švédsko  Valdšteina v provedení takových zámyslů podporovati ? Týmž časem v Drážďanech (14. kv.) hr. Vilém Kinský navštěvuje švédského residenta Nicolaiho, ujišťuje jej, že Valdštein touží státi se českým králem a císaře vyhnati ze zemí jeho, a prosí, aby vyslanec vyzvěděl, zda a jak by koruna švédská a její spojenci  Valdšteina pomocí svou ujistili. Kolem 25. kv. týž Kinský navštěvuje franc. vyslance Feuquièra, přibyvšího do Drážďan, a prozrazuje, jakoby svým jménem, že by Valdštein dorozuměl se s nepřáteli císařovými, kdyby mu pomohli k Českému království. 
Valdštein sám Bubnovi o koruně české však se nezmínil, naopak myšlenku odmítl slovy: »to by bylo veliké darebáctví«, ale je na snadě, že by proticísařský mír, jak o něm mluvil Valdštein, byl konečně vedl k tomu, co Valdštein v Jičíně odmítal. Jak švédský resident tak Feuquières zahájili příslušné akce u svých vlád; poznamenati sluší, že podle květnových disposicí Valdšteinových v konspiraci neměl míti účastenství Arnim. Hned po jičínské rozmluvě s Bubnou Valdštein vydal se na výpravu proti nepříteli do Slezska s armádou přes 40.000 m, víc než dvakrát silnější, než byl nepřítel ve Slezsku stojící (Sasové pod Arnimem, něco Braniborův a menší sbor švédský pod hr. Thurnem). Valdštein však neužil přesily své k útoku, nýbrž od konce května dal se v jednání s veliteli nepřátelských vojsk, jehož výsledkem bylo 6. čna vyjednání přiměří na základě podmínek v Kounicích Valdšteinem navržených. Arnim však o jednání se Švédskem a Francii zpraven nebyl; s ním jednáno o »menší projekt«. Kinský zatím, nyní již zřejměji jménem vévodovým, vyjednával s Feuquièrem, jenž sliboval důraznou pomoc Francie. Podobně kancléř Oxenstierna ve zvláštní resolucí, panu z Bubna dané, projevil pevný úmysl Švédska vejíti ve spolek s Valdšteinem, dohodne-li se à part se Švédy, zmocní se zemí císařských a dá se korunovati za krále čes. Pan z Bubna vrátil se s touto resolucí z Frankfurtu n. M. do Lehnice dne 18. čna a hned násl. dne poslán byl Thurnem k Valdšteinovi do ležení císař. u Heidersdorfu (u Svídnice). Valdštein odpověď kancléřovu chválil, ale provedení toho, co žádáno, odložil: »Ještě není čas! Až bude čas, chci všechno učiniti!« Arnim, který mezitím o »menší projekt« Valdšteinův jednal s oběma kurfiršty, dovedl jako r. 1632 i nyní získati je proti návrhům Valdšteinovým a tuto odmítavou resoluci sdělil Valdšteinovi po svém návratu dne 30. čna. Dne 2. čce bylo příměří formálně vypověděno, ale k boji nedošlo v nejmenším, nýbrž jednání trvalo dále; neochota Arnimova přiměla konečně Valdšteina, že pohrozil Sasku, poručiv generálu Holkovi vtrhnouti ze západ. Čech do Voigtlandu a Míšně (v polovici srpna). Po opětných poradách mezi vůdci vojsk slezských, v nichž, jako obyčejně, Valdšteina zastupoval hr. Trčka, umluveno dne 22. srp. druhé příměří; v zápise podmínek příměří zavazoval se Valdštein spojiti se za účelem míru s kurfiršty a jejich spojenci. Arnim nyní pojat do květnového »velikého projektu« a vypraven byl Valdšteinem ke kancléři Oxenstiernovi, aby officiálně vyžádal proň pomoci Švédska; Thurn jásal, že je rozhodnuto císaře zahnati do Španěl.
V podrobné zprávě, již jménem Valdšteinovým Arnim vyložil dne 10. září v Gelnhausech Oxenstiernovi, Valdštein motivoval úmysl povstati proti císaři urážkou, jež se mu stala sesazením v Řezně, nedůvěrou dvora a postupem španěl. vojska pod vév. Feriou do Říše, a sliboval, že zmocní se Čech a postoupí pak do Rakous a Štýrska, uváděje zároveň podrobnosti, jak by bylo čeliti některým plukům jeho, na něž nemůže spolehnouti. Ještě před odjezdem Arnimovým na dalekou cestu Valdštein byl zpraven od Feuquičra o slibu francouzské vlády vypláceti Valdšteinovi ročně million livrů, postaví-li armádu 35.000 m. proti císaři, a o ochotě nabídnouti mu ihned až 500.000 fr. a neprotiviti se povýšení jeho na král. trůn český. Arnim tentokráte snažil se získati kurfiršty myšlence spojeni armád, ač definitivní úmluvu mínil odkázati na nové úřady. Ale ještě dříve, než s cesty své se vrátil, nastal u Valdšteina záhadný obrat: dne 14. září Valdštein psal Trčkovi: »Z pokoje nebude nic«, a když dne 24. září vrátil se Arnim s dalekých cest k němu do ležení, Valdštein žádal mimo nadáni společnou výpravu proti zahraničným nepřátelům říšským (Španělům, ale i Francii a Švédsku) na západ; co starších návrhů jeho se týkalo, pověděl jen: »Jsem ještě toho mínění, ale to si chci nechati naposled!«
Příčin Valdšteinova obratu dobře neznáme; hlavní bude nedostatek odvahy. Že u dvora, jejž Valdštein odbyl několika skrovnými a ovšem vylhanými zprávami o svých traktátech, nedůvěra k němu poroste, na to přece musil býti připraven; právem se mu vytýkalo zajisté, že celé léto promarnil (s dvojnásobnou přesilou svou) v záhadných jednáních, nedovoluje v nejmenším, aby kurfirštu bavorskému nebo výpravě Feriově do říše dostalo se pomoci jeho četných sborů, odsouzených ve všech kvartýrech svých k nečinnosti. Zprávy o úmyslech Valdšteinových naplnily celé protestantské Německo, na burse hamburské byly činěny sázky, zda Valdštein povstane proti císaři či nepovstane.
Dne 26. září příměří bylo vypověděno, ale již po desíti dnech Valdštein dopisoval saskému spoluveliteli Arnimovu, vév. Františku Albrechtovi Saskému, o znovuzahájení jednání na základě menšího projektu, nyní zřejmě protišvédského; jednáni nemělo však vylučovati válečné operace. Arnim, chytře opustiv Slezsko a Thurna, vrátil se k Labi do Míšně, ale Valdštein vzdal se úmyslu jej pronásledovati (ač jej mohl snadno zničiti); za to dne 8. říj. obrátil se náhle proti nepatrnému sboru Thurnovu u Stínavy a 12. říj. dobyl nad tímto oddílem, jejž dostal (akkordem, kterého třeba nebylo) cele do své moci, prvého úspěchu z celé výpravy r. 1633. Hr. Thurna, jejž by jako zajatce Vídeň ráda uvítala, propustil se vší poctivostí na svobodu. Po vítězství jal se dobývati slezských pevností; sbor Mansfeldův poslal do Branibor, kde vzat brzo Frankfurt a Landsberg, sám pozvolna postupoval do Lužice, stále nemoha odhodlati se k útoku na Arnima, stále jej chtěje získati pro své plány, nikoliv zničiti. Dne 10. list. oznámil mu vév. František Albrecht do Budišína, že kurfiršti i poslední jeho návrhy odmítají, že jim však bude milo, zůstane-li  Valdštein při své resoluci. To znamenalo, že celý rok, tajným traktátům věnovaný, byl pro [z Valdšteina] ztracen úplně - a poslední měsíce roku přinesly Valdšteinovi úplnou ztrátu bezmezné dosud důvěry i na druhé straně, u císaře. Valdšteina přes prosby dvora i kurf. bavorského nechtěl v létě ani sboru Aldringenovu (stojícímu na hor. Dunaji) ani Holkovu (v záp. Cechách) dáti svolení, aby pomohly kurfirštu bav., po případě Španělům, ubírajícím se z Italie do Elsaska, zachrániti obležený Breisach; teprv po zmaru jednání slezských ke konci září dovolil Aldringenovi spojiti se s Feriou. Spojeným vojskům těmto podařilo se Breisach osvoboditi; Švédové pod vév. Bernardem Výmarským mínili vyrovnati ten úspěch útokem na Řezno, jež 5. list. oblehli. Kurfiršt bav. zapřísahal Valdšteina o rychlou pomoc, ale Valdštein ji odmítal důsledně, tvrdě, že není možno, aby Švédové opravdu o Řezno se pokusili, a čině vše, aby kurfiršt i nyní zůstal bez pomoci. Dne 15. list. Řezno kapitulovalo - a teprv o den později (nevěda ještě o pádě Řezna, ale nevěda také, co počíti v Lužici po odmítavé odpovědi kurfirštů z 10. list.)  Valdštein oznámil císaři, že vytrhne rychle proti Výmarskému. V Encovanech 18. list. dostal zprávu o pádě Řezna; táhl sice, ač pomalu, skrz Čechy na horní Dunaj, ale den ode dne uzrával v něm víc a více úmysl boji s Výmarským vůbec se vyhnouti. Zároveň dával vůči dvoru na jevo nejvyšší nespokojenost, doporučuje za každou cenu ujednati mír. Dne 30. list. dostal se na výpravě své až do Brodu nad lesy; zde však poručil vrátiti se zpět bez jediného výstřelu, staraje se odtud jen o rozložení armád na zimní byty. Jak u kurfiršta bavorského, tak ve Vídni vzbudilo toto jednání trapné rozhořčení; císař se vzmužil a poručil Valdšteinovi (9. pros.) udeřiti na Výmarského. Valdštein v odpověď poslal císaři dobré zdání svých generálů ze 17. pros., že výprava k Dunaji jest již nemožná, dobré zdání obsahující vedle toho zřejmé výhrůžky. Týden potom Trčka oznamuje hr. Kinskému do Drážďan, že Valdštein je nyní definitivně odhodlán »odložiti maškaru zcela« a spojiti se s nepřitelem; týmže časem rozhoduje se císař, ovšem v největší tajnosti, Valdšteinovi generalát vzíti.
Hlavní stan zvolil si Valdštein v Plzni; odtud řízena poslední zrádná jednání jeho. Hr. Kinský, jenž hned koncem pros. a poč. ledna obnovil styky s hr. ThurnemFeuquièrem (žádaje podepsáni smlouvy v létě r. 1633 Valdšteinovi od Francie nabízené), přibyl 9. led. do Plzně. Na 11. led. Valdštein svolal shromáždění nejvyšších své armády do hlavního stanu, hroze resignací a líče skrze své důvěrníky (zejména maršálka Illo) tendenčně, jak dvůr praktikuje proti armádě: výsledkem jednání byl revers nejvyšších, jimž zavazuji se státi při Valdšteinovi do poslední kapky krve. Klausule: »pokud Valdštein zůstane ve službách JMC.«, jež v původním návrhu reversu byla obsažena, byla z exemplářů k podpisu předložených vymýtěna. Valdštein tedy chystal se opravdu nastoupiti cestu vzpoury, ale ani nyní neměl odvahy rychlým a odhodlaným činem způsobiti hotovou událost a předstihnouti tajná protiopatření dvora. Nebyl si, jak se zdá, jasně vědom toho, že řada hlavních generálů jeho, kteří by snad za jiných okolností byli ochotni podporovati jeho plány, pozbyla pod dojmem událostí dosavadních vší důvěry k němu. Prvý Aldringen oznámil dvoru, co o zrádných pletichách Valdšteinových zvěděl, ke konci ledna prozradil Piccolomini (jemuž Valdštein důvěřoval, stejně jako Gallasovi) celý plán konspirace, již 24. led. byl vyhotoven ve Vídni tajný patent, kterým armáda měla býti poslušnosti k Valdšteinovi zproštěna a odkázána ke Gallasovi. Následkem odhalení Piccolominiových byla 30. led. nařízena tajně »exekuce« proti Valdšteinovi; dvůr zahájil důvěrné jednání s jednotlivými nejvyššími, na jejichž získání byla naděje, a poč. února císař dal tajný rozkaz Valdšteina zajmouti neb zabíti. Valdštein netušil ničeho, dávaje se v jednání s Arnimem o »větší projekt« z doby druhého příměří slezského - jakkoliv naléhal na urychlení jednání a ač o upřímnosti návrhů jeho nyní nemohlo býti pochybnosti, nedovedli na straně nepřátelské po zklamání z r. 1633 již důvěřovati; Arnim nad to úmyslně jednání protahoval, vyslovuje se dokonce proti jakékoliv podpoře zrádných plánů Valdšteinových. Marné byly zoufalé prosby z Plzně o rychlý příchod Arnimův, marné poslání Rašína ke kancléři Oxenstiernovi do Halberstadtu (3. ún.) - kancléř odpověděl, že neuvěří, dokud Valdštein od císaře neodpadne - , marná poselství k vévodě Výmarskému a marné bylo i poslání Václava Robmhápa ze Suché (z Plzně 4. ún.) k Feuquièrovi-Robmháp nalezl Feuquièra teprv 1. břez. ve Frankfurtě, (Feuquières měl od 20. ún. v rukou návrh podrobné smlouvy s Valdšteinem, zaslaný z Paříže).
Gallas zatím, aby Valdšteinovo konečné vystoupení zdržel, přiměl jej ke svolání druhého shromáždění nejvyšších, jež Valdštein 19.ún. ujišťoval, že nezamýšlí ničeho proti císaři; ale do téže doby náležejí i skutečné přípravy v posunování pluků a vydání rozkazů k zajištění vzpoury. Ještě dříve však (13. února) Gallas zakazuje (tajně) nejvyšším uposlechnouti jakéhokoliv rozkazu Valdšteinova, Trčkova nebo Illovova a 18. ún. vychází ve Vídni veřejný patent, jímž Valdštein jako rebell a zrádce dán je do achtu a v němž se tvrdí, že Valdštein chtěl císaře vyhnati z jeho zemí, zmocniti se koruny a dům Rakouský cele vyhubiti. Hroznou novinu a ještě hroznější, že armáda je z veliké většiny získána císaři, zvěděli spiklenci v Plzni dne 21. ún.; proto dne 22. ún. Valdštein se zbytkem věrného vojska a dragony Buttlerovými prchá k Chebu, doufaje dosáhnouti pomoci vév. Výmarského. O tuto pomoc zapřísahá Výmarského zoufalým listem i hr. Thurn; vév. Výmarský však odpovídá (ač může věděti již o achtování Valdšteina): »Neuvěřím a nedám ani psa sedlati!« Tak Valdštein 24. ún. přibyl do Chebu, jehož velitel podplukovník Gordon (z Trčkovského regimentu) byl již s Buttlerem získán myšlence zabíti Valdšteina. Gordon pozval hlavní důvěrníky Valdšteinovy na večer dne 25. ún. na hostinu do hradu chebského; během ní byli Trčka, Kinský, Illov a rytmistr Neumann povražděni; brzo potom hejtman Deveroux pronikl do ložnice Valdšteinovy dole v městě v domě purkmistrově na náměstí; Valdštein, probuzen již ze spánku nářkem hraběnek TrčkovéKinské v blízkém domě, zvěděvších o vraždách na hradě, proboden byl halapartnou Deverouxovou.

 Nesmírné statky Valdšteinovy, TrčkovyKinského dostaly se většinou odměnou náčelníkům soldatesky; tato druhá konfiskace v Čechách postihla vlasť naši větším neštěstím než konfiskace pobělohorská, neboť českou půdu vydala až na malé výjimky v ruce cizinců. Pozůstalost Valdšteinova odhadnuta na 10 mill. zl. (v tom dluhů na 2 mill.), Trčkova skoro na 1 mill. a spolu se statky otce jeho, jež brzo potom konfiskovány, celkem přes 4 mill. zl., statky Kinského přes 600.000 zl. (ale s 1/2 mill. dluhů). Z toho Gallas dostal Fridland, Liberec a Smiřice, Buttler Doksy, Piccolomini Náchod, Caretto-Millesimo Bělou a Kuřívody, bratří Colloredové Opočno, Isolano Český Dub, Morzin Vrchlabí, Strozzi Hořice, Aldringen Teplice, Leslie N. Město n. M., Ferdinand III. Kounice atd.; hr. Maximiliánovi z Valdšteina, synovci, podle závěti Valdšteinanovy dědici jeho a podle zvl. privilegia císařského dědici jeho, i kdyby [z Valdšteina]-in dopustil se zrady, zanechány pouze Skála Hrubá, Mnichovo Hradiště, Svijany, Zvířetice a palác pražský; vdově zůstalo panství Nové Zámky s Českou Lipou, jediné dceři Tekle věno 10.000 kop míš. a 2000 kop na výbavu.
Dvůr po chebské »exekuci« zahájil rozsáhlé vyšetřování Valdšteinovy konspirace, ale, jak pochopitelno, zvěděl velmi málo - záleželo zajisté mimo jiné i GallasoviPiccolominimu na tom, aby celá pravda nevyšla najevo. Tento nedostatek informace jeví se i v Úřední zprávě o zradách Valdšteinových, v říj. 1634 dvorem vydané (také česky), jejíž těžisko tkví v událostech od pros. 1633 a pak v udáních Piccolominiových - o dřívějších zradách Valdšteinových ví zpráva málo nebo nic. Hlubšího vniknutí v záhady konspirace dostalo se dvoru teprve na podzim 1635, když podařilo se získati Jaroslava Sezemu Rašína, aby ve zvl. zprávě (česky sepsané) tajná jednaní Valdšteinova, pokud v nich byl účasten, vyložil (něm. překlad této relace vydán po prvé Fr. Dvorským v Histor. dokladech k záměrům Albr. z Valdštýna, Praha, 1867).
Dvůr vídeňský asi nikdy nepoznal Valdšteinových pletich v tom rozsahu, jak jsme o nich informováni dnes, ale věděl přece tolik, že s klidem mohl snášeti projevy, již tenkrát se vyskytující, že Valdštein byl nevinen. Nevinu Valdšteinovu pokusila se dokázati teprv, když veliká báseň Schillerova drama Valdšteinovo učinila tak populárním, apologetika novodobá, prosycená tendencemi povrchního liberalismu, jemuž zdálo se pravděnejpodobnějším, že Valdštein padl jako oběť intrik jesuitismu a pletich fanatického Španělska a Bavorska. Hlavním zástupcem tohoto mínění je Fr. Förster, jenž v letech dvacátých a třicátých XIX. stol. vydal několik spisů sem náležejících, v 2. pol. XIX. stol. pak Hermann Hallwich a Edm. Schebeck. Žalobci mohli již od r. 1753 opírati se o publikaci listů a jednání markýze Feuquičra, k tomu přistoupily r. 1846 edice Aretinova z mnichovského archivu (Wallenstein), v letech padesátých edice Helbigovy a pak zejména práce E. Hildebranda, W. und seine Verbindungen mit Schweden, A. Gaedeke, W-s Verhandlungen mit Schweden u. Sachsen (obě z r. 1885) a veliká edice J. Irmera, Die Verhandlungen Schwedens mit W. und dem Kaiser 1631-34 (1888-91, 3 d.).
Co psáno o Valdšteinovi před těmito publikacemi, je vesměs zastaralé (v tom i práce Rankova o Valdšteinovi). Podrobná data o hlavní literatuře otázky srv. v práci Pekařově, Dějiny valdštejnského spiknutí (Pr., 1895, »Rozpr. Čes. Akad.« IV), jež je (budiž mi to dovoleno říci) posud jedinou, která užila a kriticky zpracovala všechen materiál pro dějiny Valdšteinovy politiky vl. 1630-34 (práce Schweizerova D. Wallensteinfrage z r. 1899 je bezcenná). Pro dějiny mládí Valdšteinova srv. Dvorský Fr., A. z Valdšteina až na konec r. 1621 (Pr., 1890; Akad.), kterou třeba korrigovati článkem F. Stieveho v »Histor. Vierteljahrschrift« z r. 1899; pro dějiny prvého generalátu Valdšteinova publikaci A. Gindelyho, W. während seines ersten Generalats (1886, 2 svazky) a téhož Der dreissigjährige Krieg v »Oesterr. Gesch. f. d. Volk«, 2. u. 3. Abt. (Praha, 1882). Podrobnou bibliografii Valdšteinovu přinášejí občas »Mitteil. des Vereins für die Gesch. der Deutschen in Böhmen«; poslední pokračování, jdoucí až do r. 1900, vyšlo redakci V. Loewea v roč. 40. (1902).
Pkř

(Ottův slovník naučný) 

Také v současnosti je ceněn vojenský odkaz Valdštejnův
- dne 8.5.2002 prezident České republiky svým rozkazem propůjčil
1.mechanizované divizi Armády České republiky název „Albrechta z Valdštejna“.





Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–  |  O magazínu Historická šlechta