Vítej každý nový příchozí. I Ty.

" Také by bylo hezké, kdyby lidé nekradli, nesmilnili a neopíjeli se kořalkou." Zobrazit celý citát »

Schwarzenberg Karel VII. *1937



Vila Piette ve Svobodě nad Úpou

01. 09. 2008 | Antonín Tichý | Autor píše

FREIHEIT -  je hezky česky Svoboda nad Úpou

Slavné vily nejsou jen chloubou metropolí. Zajímavé stavby kvalitní autorské architektury, vytvářející genia loci daného místa, najdeme většinou i doma za humny. Jen o nich mnohdy ani nevíme. A nemusí to být zrovna vila Tugendhat, či věhlasná „Müllerovka" Adolfa Loose. Ukázkovou reprezentantkou těchto pozapomenutých krasavic je v úpském údolí neorenesanční rodinná vila papírenské podnikatelské rodiny Piette - Rivage ve Svobodě nad Úpou.
Osvícený investor Prosper Piette-Rivage (1846 - 1928) ji nechal postavit v letech 1880 - 82 v areálu své dynamicky se rozvíjející papírny, na rozhraní katastrů tehdy samostatné obce Maršov I. (jejíž čp 78 jí bylo přiděleno) a Svobody nad Úpou.
Stojí na pozemku vymezeném z jedné strany tokem řeky Úpy a z druhé státní silnicí, spojující bývalé okresní město Trutnov s centrální částí východních Krkonoš. V jejím okolí současně vznikal rozlehlý Foto Jaroslav Betkapark s mnoha cizokrajnými dřevinami, přirozeně přecházející v přírodní bukový porost na protilehlém svahu řečiště, protkaný sítí promenádních cestiček.
Svou symetrickou výpravnou fasádou ve stylu francouzské renesance s masivní schodišťovou věží v bývalém vstupním průčelí a ozdobnou kulatou věžičkou ukončenou větrnou korouhvičkou v protilehlém severním traktu, evokuje budova, i po pozdějších drobných úpravách, pohodlný zámeček s příjemným „lidským" měřítkem.

Vila na pohlednici s autografem Prospera Piette - Rivage


Rodina Piette
, na niž nepřímo odkazuje i personifikace papírenské výroby v podobě korunované ženské postavy se svitkem papíru v ruce v ozdobném venkovním výklenku, užívala vilu nepřetržitě až do roku 1945. Nahoře ve věži měl prý „starý pán" pracovnu. V dobách, kdy objekt sloužil jako administrativní budova Krkonošských papíren, tam byl podnikový archiv.
Navzdory tehdy obvyklému neosobnímu přístupu k majetku nás všech se dodnes zachovaly cenné fragmenty původního vybavení interiérů, např. dřevěný kazetový strop s intarzovanými výplněmi v největší přízemní místnosti, části vykládaného táflování, ostění oken a dveří či vestavěného nábytku, jednoduchá štukatérská výzdoba, jediný pseudokrb z plasticky tvarovaných barevných kachlů nebo umělecky kované zábradlí s motivy rostlinných rozvilin a nástropní malba ve věži.
Jen z pěstěného parku je už pouze chudičké torzo, postupně ukrajované tu výstavbou dnes už opět zbourané kotelny, tu rozšířením silnice.
Od neslavného ukončení letité výroby papíru ve Svobodě nad Úpou je vila prázdná a spolu se stylově nepřehlédnutelnými provozními budovami čeká na nové využití. Jako jedna z možností se rýsuje plánované obytné a obchodně relaxační centrum, kterému padne za oběť vedle hnusných přístaveb z dob reálného socializmu nejspíš i pro „piettku" charakteristická architektura tzv. pobočného závodu, pro market jako stvořená. Na movitého investora, který by tohle pochopil, bohužel asi stále ještě čas nenazrál.

Vila na plánu architekta M. Hinträgera


Psát o papírenském podnikateli, šlechtici a humanistovi Prosperu Piette-Rivage by už pomalu mělo být zakázáno. Populární „Otec Krkonoš" je v kraji pod Sněžkou všeobecně znám i díky mnoha článkům v časopise Krkonoše - Jizerské hory. Navíc má ve Svobodě nad Úpou vedle pomyslného pomníku budovaného světovou pověstí kvalitních papírů značených tradiční mořskou vlaštovkou v letu a neúnavnou snahou o rozkvět oblasti i ten opravdový od vynikajícího trutnovského sochaře Emila Schwantnera. V neposlední řadě jej propaguje naučná turistická stezka Via Piette otevřená v létě 2006 za účasti mnoha jeho potomků.

Vilu z pohledu od řeky zachytil Radovan Vlček (2008)Věnujme tedy pozornost autorovi projektu, o němž se v souvislosti s uvedenou vilou kromě odborných kruhů zas tak moc neví, i když originální stavební plány z roku 1879 jsou uchovány v archivu Národního technického muzea v Praze na Letné a jeho jméno spolu s vročením v nápisu na věži i pod několikerou přemalbou stále prosvítá.
Je zcela v duchu Piettovské velkorysosti, že vypracováním stavební dokumentace, od ideového návrhu až po konstrukční detaily, nepověřil žádného místního mazala, ale v té době již renomovaného vídeňského architekta Moritze Hinträgera, v jehož prospěch hovořila řada velmi úspěšných realizací.
Desítky jich, včetně vily Piette, vydal později jako faximile na volných listech v černobílém provedení rutinních ocelorytin vídeňský umělecký atelier Waldheim ve výpravném albu Hinträgerova díla, které se před několika málo lety výhodně prodalo na mezinárodním internetovém aukčním portálu eBay. Listy č. 72 a 73 se zmiňovanou vilou koupil od pragmaticky uvažujícího úspěšného dražitele pan Malte Schmid - Mölholm, dnes manžel Piettovy prapravnučky Christiny Walzel von Wiesentreu.

Z Hinträgerova curicullum vitae alespoň to nejpodstatnější:

Narodil se 24. 11. 1831 v Žinkovech u Plzně (i když některé prameny udávají i Křimice) správci statku Josefu Hinträgerovi a jeho ženě Julii rozené Müllerové. 12. 2. 1859 se oženil s Emmou Antonií Gottlicherovou a ještě téhož roku se jim narodil syn Karel, později rovněž významný architekt a otcův spolupracovník.
Druhý syn Moritz Johann Anton narozený v roce 1863 byl jako plukovník dělostřelectva v roce 1917 povýšen na rytíře s predikátem „von Majdan".
Diplom stavebního inženýra získal Moritz Hinträger na pražskéSoučasné vybavení haly s původním kazetovým stropem polytechnice, předchůdkyni Českého vysokého učení technického.
V roce 1850 nastoupil u stavebního ředitelství c.k. železnice ve Vídni, kde později absolvoval obor architektury na Akademii výtvarných umění u profesora Augusta von Siccardsburg. Plných 20 let pracoval jako stavební ředitel u vídeňské unie stavebních společností než se v roce 1874 úplně osamostatnil.
V roce 1883 přijal do své architektonické kanceláře jako společníka svého syna Karla. Spolu jsou podepsáni pod řadou projektů, přihlašovaných především do veřejných soutěží na budovy vzdělávacích institucí. V této oblasti se mohou směle řadit ke světovým jménům konce 19. století. Hinträger st. byl v roce 1907 jmenován stavebním radou a jako čilý a stále aktivní osmasedmdesátník zemřel 27. 4. 1909 v italském Bolzanu.
Mnoho jeho staveb, především nájemních domů je rozptýleno po Vídni. I ve stověžaté matičce má své důstojné zastoupení ve vile Tereza v Italské ulici na Vinohradech, kde bývalo předválečné sovětské velvyslanectví a později vojenská správa pro Prahu 3.
Přesto lze nejvíc jeho prací nalézt převážně v menších městech celé někdejší R-U monarchie. Ať už je to jedna z jeho prvních staveb, budova nynější Pedagogické fakulty ZČU v Plzni, oceněná ve veřejné soutěži 1. cenou s dotací 300 zlatých, nebo třeba chráněná kulturní památka Pavlínin dvůr v Šumperku, postavený pro velkoprůmyslníka Aloise Scholze, kde je dnes muzeum, či nedaleký „Zámeček" Eduarda Vierecka ve Vikýřovicích (vila Erna) a Sponerova vila ve Svitavách. Za hranicemi české kotliny pak příkladně imposantní hotel Panonia v Šoproni v Maďarsku nebo v rakouském Kaltenleutgebenu zvlášť sympaticky nazvaná vila Tichy (shoda jména s autorem článku je zcela náhodná). Vedle několika radnic, okresních hejtmanství a spořitelen však hlavně školy, školy, školy všech stupňů i velikostí, na které měl atelier Hinträger a syn zvlášť šťastnou ruku. Mnohé se zachovaly dosud, i když většinou ochuzené o zdobné prvky, jimiž se stavby Moritze Hinträgera, celoživotně inspirovaného francouzskou a německou renesancí, vyznačovaly především.

Vídeňská nová renesance je pojem zavedený do odborného názvosloví právě pod vlivem dekorativních a plasticky členěných fasád tohoto tvůrce s typickými komponenty lodžií, balkonů a věží s asymetrickým uspořádáním oken a výklenků nabízejících v konečném vyznění malebné a různorodé pohledy na budovy. Moderní kritéria architektury konce 19. století se od těch dnešních diametrálně liší, přesto většině Hinträgerových návrhů (i těch sice oceněných, ale nerealizovaných) nelze upřít tvůrčí invenci a cit pro detail i měřítko. Vila Piette se řadí k těm velmi povedeným.
Naštěstí je si toho současný majitel, Krkonošské papírny a. s. Hostinné, dobře vědom a nepohrává si s myšlenkou, že by bylo ekonomicky výhodnější ji zbourat, které jsme ve vztahu k odkazu minulosti svědky stále častěji.
Investice vložené do započaté nákladné rekonstrukce i do vybavení alespoň části interiérů replikami původního mobiliáře, když toho originálního se zachovalo opravdu poskrovnu, dávají tušit důstojné a reprezentativní využití této krásné budovy se skvělým „rodokmenem" a bohatou historií.


Freiheit  - webové stránky autora
převzato z časopisu Krkonoše - Jizerské hory 2008/9


Antonín Tichý, 01. 09. 2008

e-mail: tentonda@volny.cz

Všechny články autora




Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–  |  O magazínu Historická šlechta