Šlechtické citáty:
Vítej každý nový příchozí. I Ty.
"Nikoliv rozvážně kupředu, nýbrž rozhodně dozadu, neboť před námi je propast.
" Zobrazit celý citát »Schwarzenberg Bedřich (1799?-1870)
Navigace:
Navigace webu pro veřejnost:
Navigace webu historiky:
Vyhledávání:
Vévoda - Vojvoda - šlechtické tituly
Vojvoda
(pol. wojewoda, rus. vojevoda, maď. vajda a [v jiném smysle] herczeg, lat. dux, něm. Herzog, fr. duc, it. duca), v některých zemích kdysi vojenský náčelník a vyšší provinční úředník vůbec, jinde též údělný kníže pocházející z panující rodiny, nyní vévoda buď panovník menšího státu nebo vyšší šlechtic. Prvé vojvody zná právo římské (duces).
Po prvé objevuje se dux za Hadriana jako generál. Za Gordianů hodnost tato jest již jedním členem v úřední hierarchii.
Ve IV. stol. rozděleny byly provincie říše Římské na vojenské obvody, v jejichž čele stáli duces. »Notitia dignitatum«, císařský almanach redigovaný kolem r. 400, uvádí 25 vojvodství v celé říši, 13 v části východní, 12 v západní části. Obvody tyto ležely na hranicích říše a měly tedy význam středověkých německých marek. Italie obvodů takových původně neznala.
Vojvoda byl nejen vojenským náčelníkem, nýbrž soudil i všechny vojenské spory (i když civilista žaloval vojáka).
Po pádě říše Západořímské počet vojvodů se zvětšoval, a vojvodové, kteří zatím strhli na sebe i pravomoc civilní, rozšířili se v VI. i VII. stol. i v Italii (byli v Benátkách, Římě, Neapoli a j.). Činnost těchto východořímských (byzantských) vojvodů týkala se vedle vojenství všech oborů správy i financí, též soudnictví civilního i trestního.-
Instituci vojvodů zná i staré právo francké. I v Gallii byli za Meroveovců vojvodové původně jen vojenskými náčelníky a teprv od VII. stol. měli pravomoc i v oboru správy a soudnictví, tak že počali konkurrovati s hrabaty, pravidelnými představiteli král. moci v provincii.
Hodnost vojvodská dlouho podržovala ráz výjimečný, přechodný. Bývaloť několik hrabství spojováno za vojenskými účely ve větší celky (ducatus, provincia) hlavně v územích vojensky ohrožených, jako na př. na pomezí. Vojvodství taková byla rozličné velikosti (2-12 hrabství) a měnívala svou rozlohu, ač se jinak přimykala k územím kmenovým a v Gallii i k římským provinciím. Některá hrabství nebyla vůbec pojata do této organisace, tak že hrabata zůstali vojensky podřízenými přímo králi.
V době starší vojvoda nebýval představeným hraběte než ve příčině vojenské. Teprve později, když vojvodové počali konkurrovati s hrabaty, vyšinuli se nad ně i ve příčinách jiných. Zároveň s úpadkem moci královské měnila se v VII. stol. úřední vojvodství ve vojvodství dědičná, kmenová. Takováto dědičná vojvodství existovala od samého počátku říše Francké v Bavorsku a Švábsku (Alemannii), a nezanikla, ani když zemí těchto dobyli králové frančtí.
Za klesající moci královské přibyla nová kmenová vojvodství: Franků austraských (Pippin Heristalský stává se dědičným vojvodou a knížetem Franků r. 687), durynské a alsaské. Kmenovi vojvodové měli naproti králům postavení obdobné jako královští princové, kteří dostali zvláštní úděly (synové Chlotara II. a Dagoberta). Proti kmenovým vojvodstvím vystupovali již Karel Martell a Pippin Krátký, zvláště však Karel Veliký.
Tomuto podařilo se kmenová vojvodství úplně zrušiti (i bavorské r. 778). Po jeho smrti vznikala však nová dědičná vojvodství z pohraničných, vojensky organisovaných území, t. zv. marek, v jejichž čele stáli úředníci zv. pohraničnými vojvody (duces limitum) nebo pohran. hrabaty (comites marcarum, marchiones), markrabími.
Tak povstala nová kmenová vojvodství: saské, bavorské (obnoveno r. 911), švábské, francké (východní Franky) a lotrinské (porýnské Franky). Když říše Francká rozpadla se na Německo a Francii, čítalo tedy Německo 5 kmenových vojvodství. Počet tento brzo však se změnil.
Vojvodství saské zašlo tím, že Jindřich Saský (Ptáčník) stal se r. 919 králem římsko-německým a po něm i jeho potomci. Za Otty I. zrušeno pak r. 939 vévodství francké, jež však později zase obnoveno. Lotrinsko rozděleno za téhož krále r. 959 na Horní Lotrinky (Nancy, ducatus Mosellanus), Dolní L. (Brabantsko, Luvaň) a Porýnské L. (Ribuaria); tyto připadly arcibiskupu kolínskému.
Od Bavorska odštěpily se r. 976 Korutany. Na proti tomu stala se marka bodrcká v Zálabí, nalézající se v rukou Billungovců, zárodkem nového vévodství saského, jež po vymření Billungovvů uděleno Jindřichem V. hr. Lotharovi ze Supplinburku.
Králové z dynastie francké, jmenovitě Jindřich III., snažili se vévodství buď úplně zrušiti nebo vojvody aspoň střídati. Ale již za Jindřicha IV., seslabeného bojem s papežstvím, vévodství opět obnovena.
V Německu bylo tehdy 7 vévodství: Sasko, Franky, Bavorsko, Korutany, Švábsko, Horní a Dolní Lotrinsko.
Za Bedřicha Barbarossy vévodství počala klesati. Hohenstaufové měli ve svých rukou dvě vévodství (vých. Franky a Švábsko), kteráž po jich vymření zanikla. Zatím však jiná vévodství se rozdrobila. Tak na újmu vév. bavorského vzniklo nové vévodství rakouské (r. 1156), a brzo i štýrská marka povýšena na samostatné vévodství (r. 1180). R. 1180 saské vév. rozděleno na Vestfálsko (západní čásť), jež uděleno arcibiskupovi kolínskému, a ostatní čásť, která podržela název saského vévodství.
Ze starého saského vévodství, pokud bylo zpupným majetkem velfovským, vzniklo r. 1235 nové vév. brunšvické. Moc vévodská poklesla i tím, že v bojích císařů s papeži nabyli i jiní knížata týchž práv (regálních) a téže nezávislosti jako vojvodové. Od r. 1232 všichni knížata byli territoriálními pány (domini terrae), a vojvoda byl jen větší titul.
Rozdělením vévodských rodův a povýšením knížat za vojvody povstala nová vévodství, jež po míru Vestfálském a zejména po zrušení říše Římskoněmecké nabyla úplné suverenity. Některým německým vévodům udělil Napoleon titul velkovévoda, a ten jim zůstal i po restauraci.
Vojvody jako úředníky zná také Polsko. Již v XI. stol. náležel mezi nejpřednější dvorské úředníky palatin (comes palatinus), správce knížecího dvoru a za nepřítomnosti nebo zaneprázdnění panovníkova i panovníkův zástupce. Poněvadž býval i vůdcem vojska (ne-li veškerého, aspoň dvorského, acies palatina), slul též princeps militiae nebo militiae ductor, polsky pak wojewoda Původně nebyl úřad vojvody doživotný. Vojvodové bývali nejen z úřadu propouštěni, nýbrž i trestáni. Přes to však míval palatin jakožto zástupce panovníkův ve věcech soudních, správních i vojenských velikou moc. Vykonávaje nejen osobní funkce pro panovníka, nýbrž i funkce veřejné, byl úředníkem jednak dvorským, jednak státním.
Později úřad vojvody proměnil se v úřad ryze zemský. Když říše Polská rozpadla se na malá knížetství, měl každý kníže svého vojvodu. Stalo-li se však, že několik údělů bylo spojeno v rukou jednoho knížete, zůstal dvorským vojvodou pouze jediný z nich, kdežto ostatní stali se úředníky zemskými.
Po soustředění polských knížetství v rukou Vladislava Lokýtka a syna jeho Kazimíra Velkého každá země (býv. knížetství) podržela svou dosavadní organisaci úřední, avšak z bývalých úřadů knížecích (zeměpanských) stali se úřady autonomní, jež hájily zájmů zemských naproti zeměpanským. Poněvadž pak v čele zemského úřednictva stál vojvoda, nazvány byly jednotlivé země podle něho později vojvodstvími. Vojvoda byl nyní vůdcem zemské hotovosti svého území a kromě toho měl moc nad židy; od XV. stol. svěřen mu i dozor nad měrami a váhami po městech a právo stanoviti ceny zboží, vedle čehož bděl i nad veřejnou bezpečností.
Když vznikly v pol. XV. stol. sněmíky, vojvoda býval předsedou. Byl i členem senátu (panské sněmovny). Společně s ostatními úředníky zemskými vojvodové rozhodovali na t. zv. velikých rocích čili věcích (colloquia) důležitější spory a radili se o potřebách své země.
Úřad vojvodskýpodobně jako jiné úřady a hodnosti zemské-zaváděn byl i v zemích Polskem nově nabytých, jež rozděleny na vojvodství.
Vojvody zná i staré právo ruské. Také v dějinách srbských a bosenských vystupují vojvodové. K nejvyšším úředníkům bosenského krále náležel veliký vojvoda bosenský, potomní »herceg sv. Sávy« a několik jiných vojvodů (přímořský, podrinský, zvornický).
Také u Srbů byl prvým dvor. úředníkem veliký vojvoda
I někteří knížata (vladaři) slovanští zvali se vojvody. Sluli tak na př. i čeští knížata naproti údělným knížatům moravským, pokud panovník český nebyl králem.
Vojvoda byl officiální název i vladařů valašských. Rovněž tak název presidenta někdejší republiky benátské (dože, z lat. dux) znamená vojvoda.
V zemích Uherské koruny nazýváni byli vojvody (duces) členové panující rodiny, kteří dostávali úděly buď v Uhrách samotných, nebo v Chorvatsko-Slavonsku, nebo v Sedmihradech.
Tyto vojvody královské krve sluší dobře rozeznávati od nejvyšších zemských úředníků sedmihradských, kteří sluli rovněž vojvody (lat. vaivoda, maď. vajda).
Na Černé Hoře stáli vojvodové v čele plemen; avšak jen silnější plemena měla své vojvody, kdežto slabá se podrobovala druhým. Vojvodové voleni byli na doživotí a mohli za souhlasu plemena odevzdati vojvodství i svým dětem. Dlením času, když vladykové černohorští (biskupové) vzali do svých rukou i světskou správu a nazývali se »hospodáry« Černé Hory, jmenovali sami vojvody i jiné náčelníky a uznávali i jejich dědičnost. Z vojvody, vojenského náčelníka, stal se pak i na Černé Hoře znenáhla náčelník plemene v každé příčině.
Dnes, kdy plemenná organisace nemá již platnosti, vojvodství není než čestným titulem. Jedni z vojvodů jsou ministry a jinými vyššími úředníky a žijí v Cetyni nebo nezastávají vůbec nijakých úřadů.
Na Moravě, a to na Valašsku, sluli vojvody vrchnostenští správci, kteří předsedali »valašskému právu« (soudu), vyměřovali novým osadníkům pozemky, ano v dobách nepokojných opatrovali společně s Valachy i hranice. Vojvodství zřizována byla arci jen na velikých statcích, k nimž náleželo mnoho lesův a hor. Kolik jich celkem bylo na Moravě, není posud zjištěno. Uvádějí se vojvodství rožňovské, vsatské a kozlovické (na biskupském panství hukvaldském).
dlc.
Související články
