Vítej každý nový příchozí. I Ty.

" Stručně základní genealogické pojmy" Zobrazit celý citát »

Genealogické pojmy



Šlechtická titulatura

06. 02. 2010 | Redakce | Autor píše

Šlechta (sthněm. slahta = rod),  souhrn osob, již zrozením svým nad široké vrstvy lidu povznesených a různých předností požívajících.

Jakkoliv existence šlechty vůbec odporuje přirozené rovnosti lidí a pokládati se musí za útvar prvotním řádům společenským neznámý, přece shledáváme se se zjevem tímto u veškerých takřka národů, jejichž společenské řády nám jsou známy. 

O příčinách vzniku útvaru toho stanoviti lze namnoze jen domněnky: v bájích některých národů, na př. Germanů, božský přímo původ šlechtě se připisuje; udatenství ve válce, věhlas v národních shromážděních, služba božstvu a p. momenty podporovaly vznik tento, přenášení pak poct, vynikajícím osobám přiznávaných, i na potomky jejich přispívalo k ustálení názorův o vyvýšenosti jednotlivých rodin i rodů nad jinými.  

(Ottův slovník naučný)

Šlechtické hodnosti

Titul u muže Titul u ženy Poznámka
císař  císařovna -
car carevna Titul se používá v pravoslavných zemích a je totožným ekvivalentem Císaře 
král královna -
arcivévoda arcivévodkyně -
velkovévoda velkovévodkyně -
vévoda vévodkyně -
velkokníže velkokněžna -
kníže kněžna -
markýz markýza -
hrabě hraběnka -
vikomt komtesa -
baron baronka -
baronet x -
lord lady -
rytíř x -
zeman x -
vladyka x -
panoš x -


(převzato z Wikipedie, otevřené encyklopedie)

Tituly

Šlechtický titul

Šlechtický titul je titul udělovaný zejména v monarchiích za zásluhy panovníkem, který je tzv. fons honorum. Udělením šlechtického titulu se osoba, a zpravidla i její potomci, stávají členy aristokracie.
S udělením šlechtického titulu bývala spojená privilegia, jako je právo nosit erb, právo pečetit červeným či zeleným voskem a účast na správě státu. 

V českých zemích do r. 1848 mohl pouze šlechtic zasedat v zemském sněmu, vlastnit deskový statek či mohl vykonávat určité úřady. 

Titul

Titul (z lat. titulus), název, nadpis (na př. knihy), obzvláště čestný název, jaký které osobě podle jejího stavu, hodnosti neb úřadu přísluší.

Uvádíme na př. některé nejdůležitější tituly u nás:

  • císaři náleží titul Veličenstvo
  • arciknížeti císařská Výsost
  • knížeti Jasnost
  • náčelníku mediatisovaných rodů hraběcích Osvícenost
  • hraběti hraběcí Milost
  • kardinálu arcibiskupu Eminencí 
  • arcibiskupu nebo biskupu arcibiskupská n. biskupská Milost
  • praelátovi, opatovi a kanovníkovi Důstojnost
  • tajnému radovi a ve vojsku polnímu podmaršálkovi Excellence
  • rektoru vysoké školy Magnificence
  • děkanu fakulty Spectabilis atd. 

(Ottův slovník naučný)

Léno

Léno, též manství (něm. Lehn, Lehen; lat. feudum,. feodum, franc. fief), nazývala se za dob feudální soustavy cizí věc (nejčastěji pozemky), k níž držiteli (manovi, vasallovi) náleželo obsáhlé právo dědičného užívání na základě zásad tak zv. lenního čili manského práva. Léno církevní (feudum ecclesiasticum) po smysle přesném jest dobrovolné a trvalé propůjčení nemovitého statku církevního nebo zboží tomuto rovného v nedokonalé vlastnictví něčí pod určitými podmínkami; dán-li statek světský pod léno osobám duchovním anebo propůjčen-li statek světský osobou duchovní, jest lénem církevním ve smyslu širším.
Vedle významu daného jménem léno církevní označuje se též statek pod léno daný a též právní poměr, jenž z propůjčení lenního vyplývá a dotýká se i lenních pánů (dominus feudi, d. directus) i manů (vasallus, feudatarius) vzájemnými právy a povinnostmi. Souhrn práv a závazků-pokud pánům svědčí-zove se lenním panstvím, pokud pak manům přísluší, manskou povinností; oněm zůstává na lénu vlastnictví (aominium directum), těmto postoupeno na něm vlastnictví neúplné (dominium utile), oběma pak stranám uložena lenná věrnost (fidelitas), jíž zavázán jest pán manům v záštitu, tito pak pánovi v ochranu života, cti a zboží. Puštění nějakého statku v léno církevní (in feudum datio, infeudatio) dálo se investiturou, při níž osoby duchovní investovány podáním žezla, symbolu to propůjčeného vlastnictví na lenném statku; při tom skládána též lenní přísaha. Propůjčení statku církevního, mající povahu zcizování, záviselo vždy na zákonech, jež vůbec dány byly o zcizování zboží církevního. Porušení svazku lenního, zv. felonií, mělo za následek ztrátu léna. 

(Ottův slovník naučný)

Mediatisace

Mediatisace, mediatisování, slove akt, jímž území aneb kníže souverenní stává se podřízeným některého jiného státu. Původ slova mediatisace leží v právních pojmech staré říše Německé, v níž rozeznávali se stavové bezprostřední (immediatní, reichsunmittelbar), t. j. podřízení pouze a tedy bezprostředně císaři jako hlavě říše, a mediatní, podřízení v první řadě jinému pánu a tudíž prostředně stojící pod císařem. Když v míru lunévillském r. 1801 levé Porýní odstoupeno Francii, měli knížata, kteří tím utrpěli ztráty, obdržeti náhradu na pravém břehu Rýna, a to jednak saekularisací knížectví duchovních, jednak mediatisací menších území světských. Toto odškodnění provedl t. zv. Reichsdeputationshauptschluss (25. ún. 1803); další mediatisace provedeny aktou spolku rýnského (1806) a pak v době války o svobodu. Tak byla mediatisována všechna říšská města až na tři, veškero říšské rytířstvo a 72 říšská knížata a hrabata (na př. Fürstenberkové, Schwarzenberkové, Leiningenové, Hohenlohové, Schönburkové, Wittgensteinové a j.).
Nyní se těmto mediatisovaným knížecím a hraběcím rodům říká Standesherren. 

(Ottův slovník naučný)

Hodnosti rakouské armády za koaličních válek

Systém hodností v armádě habsburské monarchie se vyvíjel postupně od dob žoldnéřských vojsk v 16. stol. Za třicetileté války nabyl jisté pevné tvářnosti, ve které byl převzat stálou armádou v r. 1649. Přirozeně zde došlo za dobu téměř jednoho a půl století k řadě různých změn. Nežli přistoupíme k podání systému hodností, užívanému v l. 1792–1815, učiníme několik poznámek

Nejdříve je třeba připomenout pojem šarže (z francouzského charge = služební povinnost, úřad, postavení). Mezi šarže náleželi všichni vojáci svobodníkem počínaje až po polního maršála, nikoliv tedy vojíni (či též prostí vojíni bez  hodnosti). Pojem šarže se ovšem nekryl s dělením na jednotlivé hodnostní kategorie, tj. na mužstvo, poddůstojníky, důstojníky a generály.

Z hlediska hodnostních kategorií náleželi mezi mužstvo vojíni a svobodníci (tj. nejnižší na stupínku šarží). Kategorie mužstva byla označována jako Mannschaft. Nepříliš vhodně bývá jako synonymum užíváno slovo Soldaten (vojáci), což byl obecný termín, který zahrnoval každého vojáka od prostého vojína po  polního maršála. Termín Mannschaft je poněkud ošidný, protože v rakouské terminologii byl užíván ve dvou významech. Vedle výše uvedeného oficiálního označení kategorie to bylo obecnější označení, zahrnující mužstvo a  poddůstojníky, tj. od vojína po šikovatele (strážmistra atd.).1) S druhým významem je možno se setkávat při udávání početních stavů, ve výkazech ztrát apod.

Kategorie poddůstojníků (Unterofficiere) je mnohem jednoznačnější, zahrnovala desátníky až šikovatele (strážmistry atd.). Překládat kategorii Unterofficiere jako nižší důstojníci je svým způsobem novátorství, které ovšem vřele nedoporučuji. Označení poddůstojníci je natolik vžité, že užívat pro ně označení nižší důstojníci, běžně používané pro jinou kategorii hodností, by zřejmě nevedlo k ničemu pozitivnímu.

Určité nejasnosti se vyskytují při specifikaci důstojnických hodnostních kategorií. Dodnes užívané dělení důstojníků do dvou skupin existovalo i v rakouské armádě, přičemž první byli označováni jako Ober-Officiere (Oberofficiere), druzí jako Stabs-Officiere (Stabsofficiere). Termín Oberofficier bývá do češtiny překládán jako naddůstojník, vyšší důstojník či vrchní důstojník. Termín naddůstojník se příliš nevžil a lze se s ním prakticky setkat pouze v některých starších pramenech. Pod pojmem vyšší důstojník je u nás více vžitá představa hodností od majora do plukovníka, takže zde může docházet přímo k záměně kategorií. Termín vrchní důstojník se užíval v počátečních obdobích čs. armády. Slovo Stabsofficier bývá překládáno většinou doslovně jako štábní důstojník, stejným způsobem je pak ale označován i jakýkoliv důstojník štábu (Officier des Stabes), bez ohledu na hodnost. Aby nedocházelo k záměnám, bude v dalším užíváno pro tyto skupiny označení nižší a vyšší důstojníci.2) K  nižším důstojníkům podotkněme, že byli děleni na subalterní důstojníky (Subaltern-Officiere) a setníky ev. rytmistry (Hauptleute, Rittmeister). Poručické hodnostní stupně v rámci subalterních důstojníků byly označovány sumárně jako poručíci (Lieutenante).

Kategorie generálů (Generale) je vcelku jednoznačná. Připomeňme snad pouze termín nejvyšší důstojníci (höhere Officiere), užívaný někdy pro generály, jindy obecně pro vyšší velitele (tj. vedle generálů třeba i pro plukovníky apod.).

V systému hodností pozemního vojska, platného v období koaličních válek, se omezíme pouze na základní druhy zbraní, tj. pěchotu, jezdectvo a dělostřelectvo. Protože u pěchoty byly určité odlišnosti v názvech hodností pro granátnické mužstvo a poddůstojníky, bude toto v dalším uváděno. Konečně byly jisté odchylky i u myslivců, které budou rovněž uvedeny. Důstojnickým čekatelem v rakouské armádě byl kadet (Cadet). Příslušníci této kategorie mohli nabývat všech hodností mužstva a poddůstojníků a v dalším již nebudou uváděni.

I. Mužstvo (Mannschaft)

1. Vojín (Gemeiner, der Gemeine) u pěchoty, myslivců, a jezdectva, granátník (Grenadier) u granátníků, poddělostřelec (Unter-Kanonier) a naddělostřelec (Ober-Kanonier) u dělostřelectva.
Název Gemeiner má původ v označení gemeiner Knecht či gemeiner Soldat z dob žoldnéřských vojsk a všeobecně začal být používán ke konci třicetileté války. Po  vzniku granátnických setnin na začátku 18. stol. se užívalo označení Füssilier-Gemeiner a Grenadier-Gemeiner, od r. 1769 se pro fysilíry užíval název Gemeiner,3) pro granátníky Grenadier.4)
Prostý dělostřelec býval původně označován jako dělmistr (Büchsenmeister) a  hodnost byla dělena na mladšího a staršího dělmistra (Jünger, Alter Büchsenmeister). V l. 1772–1784 se užívalo označení poddělostřelec (Unter-Kanonier) a dělostřelec (Kanonier).

2. Svobodník (Gefreiter) u pěchoty, závodčí (Patrouilleführer) u myslivců, granátník-svobodník (Genadier-Gefreiter) u granátníků, u jezdectva5) a  dělostřelectva6) neexistovala ekvivalentní hodnost.
Hodnost svobodníka – podle staršího pravopisu Gefreyther – je odvozena od  pojmenování starších vojáků, osvobozených od těžších prací při stavbě vojenských táborů apod.
Patrouilleführer býval dříve překládán též jako stráževod.

II. Poddůstojnící (Unter-Officiere)

3. Vicedesátník (Vice-Corporal) a desátník (Corporal) u pěchoty, podmyslivec (Unterjäger) u myslivců, granátník-vicedesátník (Grenadier-Vice-Corporal) a  granátník-desátník (Grenadier-Corporal) u granátníků, desátník (Corporal) u  jezdectva a dělostřelectva.
V žoldnéřských armádách byla hodnost desátníka původně označována jako rotmistr (Rottmeister).
Za třicetileté války existovali desátníci ve dvou třídách (Corporal II. Classe, I. Classe), přičemž desátníci
I. třídy měli vyšší žold. Později byl označován nejstarší desátník v setnině jako Frei-Corporal či Gefreiter-Corporal. Po zavedení čet v r. 1769 byl nejstarší desátník v setnině označován jako Zugs-Corporal (četový desátník, četař-desátník).7)
U dělostřelectva byla tato hodnost v minulosti označována jako dělostřelecký desátník (Kanonier-Corporal). V l. 1772–1784 existoval ještě nižší stupeň, dělostřelecký poddesátník (Unter-Kanonier-Corporal).8)

3. Šikovatel (Feldwebel) u pěchoty, nadmyslivec (Oberjäger) u myslivců, granátník-šikovatel (Grenadier-Feldwebel) u granátníků, strážmistr (Wachtmeister) u jezdectva, ohněstrůjce (Feuerwerker) a vrchní ohněstrůjce (Ober-Feuerwerker)9) u dělostřelectva.10)
Šikovatel náležel ke starým hodnostem v žoldnéřských armádách, kde dozíral na  vnitřní službu setniny. Původně byl označován jako Feldwaibel (ze staroněmeckého waibeln = být činný). Od r. 1805 byli systemisováni pro setninu 2 šikovatelé pro  dobu války.11) Původní šikovatel byl označován jako službuvedoucí (Dienstführender Feldwebel), druhý jako manipulační (Manipulierender Feldwebel) a měl v referátu kancelářské a finanční záležitosti.
Strážmistr jakožto jezdecká obdoba šikovatele byl již od počátku i u dragounů a švališarů (na rozdíl od rytmistra – viz dále).
U dělostřelectva se tato hodnost původně označovala jako mladší ohněstrůjce (Junger Feuerwerker). V l. 1772–1783 byly na jeho místě hodnosti šikovatele a  bombardýra (Bombardier).

III. Důstojníci (Officiere)

A. Nižší důstojníci (Ober-Officiere)

4. Praporčík (Fähnrich) u pěchoty, u myslivců, jezdectva a dělostřelectva neexistovala ekvivalentní hodnost.

V žoldnéřských armádách byl nejnižším důstojníkem u pěší setniny praporčík (Fendrich, Fähndrich, Fähnrich), který nosil zástavu setniny. Označení zůstalo zachováno i později, kdy zástavy nosili praporečníci z řad poddůstojníků.12)

U jezdectva původně existovala na této úrovni hodnost kornet (Cornet), pouze u dragounů byl praporčík. Hodnosti kornetů a dragounských praporčíků byly zrušeny již v r. 1759, kdy byli jejich nositelé převedeni mezi podporučíky.

U myslivců a dělostřelectva nebyly hodnosti na této úrovni zaváděny, protože tyto formace neměly zástavy.

5. Podporučík (Unter-Lieutenant) u pěchoty, myslivců, jezdectva a  dělostřelectva.

V žoldnéřských armádách byl zástupcem setníka (tj. velitele pěší setniny) poručík (Leuthenant, Lieutenant). Po zřízení granátnických setnin v nich byl místo praporčíka systemisován druhý poručík, protože granátnické setniny neměly zástavy. Tito poručíci byli pro rozlišení označováni jako podporučík (Unter-Lieutenant, Unterlieutenant) a nadporučík (Ober-Lieutenant, Oberlieutenant). V r. 1748 byly tyto stupně normovány u pěchoty všeobecně.13)

Po zřízení mysliveckých formací byla hodnost podporučíka zavedena i u nich.14)

U jezdectva došlo k rozdělení původních poručíků na podporučíky a nadporučíky na začátku 18. stol. po zavedení karabinýrských setnin u kyrysníků a  granátnických setnin u dragounů. V r. 1759 byli mezi podporučíky převedeni dosavadní korneti (k této hodnosti viz v předchozím). Všeobecně byly hodnostní stupně podporučíka a nadporučíka zavedeny v r. 1769.15)

U dělostřelectva byla tato hodnost původně označována jako starší ohněstrůjce (Alter Feuerwerker). Označení podporučík bylo zavedeno v r. 1772.16)

6. Nadporučík (Ober-Lieutenant) u pěchoty, myslivců, jezdectva a  dělostřelectva.

K hodnosti nadporučíka viz údaje v předchozím odstavci.17) U dělostřelectva se tato hodnost původně označovala jako dělový junker (Stückjunker), název nadporučík byl zaveden v r. 1772.

7. Kapitán-poručík (Capitän-Lieutenant) u pěchoty a myslivců, u jezdectva a  dělostřelectva neexistovala ekvivalentní hodnost.

Hodnost, označovaná též jako Capitaine-Lieutenant či Capitänlieutenant, byla původně funkcí poručíků, kteří byli pověřeni velením tzv. štábních setnin. Jednalo se o setniny, jejichž formálními veliteli byli vyšší důstojníci a  majitel pluku, ve skutečnosti jim ale veleli pověření poručíci, kteří za to ani nepobírali zvýšené služné. Veliteli ostatních setnin byli setníci (k této hodnosti viz v dalším). Hodnost kapitán-poručíka byla normována až předpisem z  r. 1748 (od té doby jim bylo přiznáno i vyšší služné). Po zrušení institutu štábních setnin v r. 1805 zůstala hodnost kapitán-poručíků zachována, nebyla ale již fixována na určité setniny a kapitán-poručíci představovali zhruba polovinu početního stavu velitelů setnin u pluku.18)

Obdobným způsobem fungovali kapitán-poručíci i u myslivců.

U jezdectva tato hodnost v minulosti existovala, byla ale zavedena až v  průběhu sedmileté války. Jezdečtí kapitán-poručíci vymizeli již v r. 1769, kdy byli zařazeni mezi rytmistry (k této hodnosti viz v dalším).

U dělostřelectva nikdy odpovídající hodnost neexistovala.

8. Setník ev. hejtman (Hauptmann) u pěchoty, myslivců a dělostřelectva, druhý rytmistr (Zweiter Rittmeister) a první rytmistr (Erster Rittmeister) u  jezdectva.

Setník, podle staršího pravopisu Haubtmann, je jednou z nejstarších hodností již z dob žoldnéřských armád, kde takto byl označován velitel setniny.19) Doslovný překlad znamená "hlavní muž" (myšleno u setniny), vedle výše uvedených českých termínů se lze setkat i s nepříliš š»astným překladem kapitán. Jde sice o soudobý ekvivalent, ale v rakouské armádě se označení Capitaine, Capitän či Kapitän vyskytovalo pouze v námořnictvu a u císařských gard, vyjma ovšem výše uvedené součásti v názvu hodnosti kapitán-poručíka.

U jezdectva byli místo setníků rytmistři, pouze u dragounů a švališarů byli původně setníci. V r. 1769 došlo ke dvěma změnám, jednak byli dragounští a  švališarští setníci přejmenováni na rytmistry, dále byla tato hodnost rozdělena do dvou stupňů: druzí rytmistři (označovaní též jako Rittmeister en second, Second-Rittmeister) byli postaveni z bývalých kapitán-poručíků a první rytmistři (Rittmeister en premićre, Premićr-Rittmeister) z dosavadních rytmistrů.20)

U dělostřelectva se tato hodnost původně nazývala dělový setník (Stückhauptmann), označení Hauptmann bylo zavedeno až v r. 1772.21)

B. Vyšší důstojníci (Stabs-Officiere)

9. Major (Major) u pěchoty, myslivců, jezdectva a dělostřelectva

V žoldnéřských vojscích 16. stol. byla tato hodnost označována jako polní strážmistr (Feld-Wachtmeister) nebo plukovní strážmistr (Regiments-Wachtmeister). Již za třicetileté války bylo běžné označení plukovník-strážmistr (Obrist-Wachtmeister, Obristwachtmeister), což bývá do  češtiny někdy překládáno poněkud zavádějícím způsobem jako vrchní strážmistr. Název major se začal užívat až ve druhé polovině 18. stol. (zhruba od r. 1757), nicméně označení Major a Obristwachtmeister (Oberstwachtmeister) se užívalo vedle sebe ještě na začátku 19. stol. V českých materiálech bývá někdy major uváděn pod názvem praporník, což je odvozeno z jeho obligátní funkce velitele praporu.

U dělostřelectva se tato hodnost označovala do r. 1757 jako vrchní dělový setník (Ober-Stückhauptmann) a zhruba do r. 1762 jako Oberst-Wachtmeister.

10. Podplukovník (Oberst-Lieutenant) u pěchoty, myslivců, jezdectva a  dělostřelectva.

Podplukovník existoval již v žoldnéřských vojscích. Mezi setníky si plukovník vybíral svého zástupce (Locum tenente), odtud původní název Obrist-Lieutenant. Později byl ustanoven jako hodnost ve vojenské hierarchii a byl jmenován buď majitelem pluku, nebo Dvorní válečnou radou. V některých případech též zastával funkci velitele pluku. Od druhé poloviny 18. stol. byl označován jako Oberst-Lieutenant (Oberstlieutenant).22)

11. Plukovník (Oberst) u pěchoty, myslivců, jezdectva a dělostřelectva.

Plukovník, původně označovaný jako Obrist, od druhé poloviny 18. stol. jako Oberst (někdy též Oberster), patřil k nejstarším hodnostem a vyskytoval se již v  žoldnéřských vojscích. Původně představoval hlavu pěšího či jízdního pluku, tj. velitele a majitele v jedné osobě a byl označován jako Obrist über ein Regiment zu Fuss resp. zu Ross, čímž byl odlišován od vrchního velitele vojska (viz dále). Plukovník, vybavený císařským verbovacím patentem, najímal vojáky pro  svůj pluk, který spravoval po administrativní stránce a jemuž velel v boji. Již během třicetileté války bývali plukovníci, setrvávající delší dobu v císařských službách, povyšováni na generály a nemohli se tedy věnovat pouze velení svého pluku. Stejná situace nastávala, když mohovitější plukovníci najímali dva či více pluků. Podobně tomu bylo, když pluk na své náklady pro potřeby císařského vojska najímala osoba, která mu přímo ani velet nemohla (jako např. duchovní vykonávající světskou správu, biskupové-knížata apod.). V praxi se tu projevila disproporce mezi plukovníkem – majitelem a plukovníkem – velitelem. Zpočátku bývaly tyto situace řešeny tak, že takovým plukům veleli zástupci plukovníků, tj. podplukovníci jakožto velitelé pluků. Jednalo se tedy o praktické oddělení funkce majitele (Obrist-Inhaber, Regiments-Inhaber) od funkce velitele (Obrist-Commandant, Regiments-Commandant). Některé prameny uvádějí jako datum zavedení rok 1708, ale žádný předpis k tomu se nedochoval. Podplukovníci se ve funkcích velitelů pluků vyskytovali ještě ke konci vlády Karla VI. (1711–1740). Majitelství pluků bylo v průběhu 18. stol. většinou udělováno rakouským generálům, takže se majitelství vyprofilovalo jako funkce, zatímco plukovnictví, spojené s velením pluku, jako hodnost. Za jistý mezník lze považovat r. 1755, kdy byla normována gáže pro plukovníky-velitele, kteří dosud pobírali pouze podplukovnický plat (plukovnický byl vyhrazen majitelům). V pozdějších dobách se plukovníci vyskytovali i jako velitelé samostatných praporů, dále jako členové různých vyšších štábů, úřadů a ústavů. Za války bývali ustanovováni v případě nedostatku generálů do funkcí velitelů brigád.

U dělostřelectva se plukovníci vyskytovali od třicetileté války. Jejich postavení bylo, vzhledem ke specifikům tohoto druhu zbraně, poněkud odlišné od  jejich pěchotních či jezdeckých protějšků. Původně se jednalo o velitele veškerého dělostřelectva určité armádní jednotky. Teprve v dobách prince Eugena byla hodnost dělostřeleckého plukovníka stanovena stabilně. Od r. 1756 fungovali jako velitelé dělostřeleckých brigád, od r. 1772 dělostřeleckých pluků.

IV. Generálové (Generale)

12. Generálmajor (General-Major).

Za třicetileté války byl nejnižší generálský stupeň označován jako generál polní strážmistr (General-Feld-Wachtmeister, General-Feldwachtmeister), případně generál strážmistr (General-Wachtmeister) nebo i plukovník polní strážmistr (Obrist-Feldwachtmeister). V české terminologii se vyskytují i výrazy generální polní strážmistr, generální strážmistr, nejvyšší polní strážmistr, či nepříliš výstižné nejvyšší strážmistr apod. Označení General-Major pochází z druhé poloviny 18. stol., i když starší verse vedle něj figurovala ještě na začátku 19. stol.23)

13. Polní podmaršál (Feldmarschall-Lieutenant).

Hodnost polního podmaršála byla zavedena v r. 1632. V dřívějších dobách bývala uváděna i ve tvaru generál polní podmaršál (General-Feldmarschall-Lieutenant). V českých materiálech bývá často označována jako polní podmaršálek.24)

14. Polní zbrojmistr (Feld-Zeugmeister, Feldzeugmeister), generál jízdy (General der Cavallerie).25)

Polní zbrojmistr byl původně dělostřeleckou hodností, vyhrazenou pro vrchního velitele dělostřelectva. Dříve byl označován též jako vrchní polní zbrojmistr či plukovník polní zbrojmistr (Obrist-Feldzeugmeister) nebo generál polní zbrojmistr (General-Feldzeugmeister). Posléze nabyla tato hodnost celoarmádní platnosti a byla udělována generálům, kteří dříve sloužili u pěchoty, dělostřelectva či technických vojsk.26)

Na stejné úrovni byl generál jízdy (či generál jezdectva), tedy generál, který původně sloužil u některé jezdecké součásti.27)

Polní zbrojmistři a generálové jízdy byli vesměs určováni jako velitelé vyšších svazků toho kterého druhu zbraně, nicméně jejich původní odbornost nebyla rozhodující a uplatňovala se nejvíce u bývalých dělostřelců.

15. Polní maršál (Feld-Marschall, Feldmarschall).28)

Maršál (Marschalk, Marahscalh) byl v dřívějších dobách velitelem jízdy (Mar či Marah = kůň, Schalk či Scalh = sloužící), později zástupcem vrchního velitele pro administrativní a právní záležitosti. Za třicetileté války byl takto označován velitel samostatného sboru, po vytvoření stálé armády se jednalo o  nejvyšší vojenskou hodnost.29) V českých pramenech bývá též uváděn jako polní maršálek.

Publikováno v časopisu Československé napoleonské společnosti v  Brně Bulletin ČSNS č. 20/2002.

Poznámky

1) Případně další vyšší poddůstojnické hodnostní stupně, zavedené později.

2) Svého času se u nás pro tyto skupiny užívaly názvy, převzaté ze sovětské vojenské terminologie, mladší a starší důstojníci (nikoliv tedy z ruské, protože v carské armádě byli oběroficjeri a štabsoficjeri). Ale i tyto mohou uvádět v  omyl záměnou s věkem důstojníků, případně s termíny služebně mladších a  starších.

3) Označení Gemeiner se užívalo do 24.1.1869, odkdy byli vojíni nadále označováni podle druhu zbraně (resp. služby): pěšák (Infanterist), dragoun (Dragoner), husar (Huszar, Husar), hulán (Uhlan, Ulane) atd. K tomu je třeba podotknout, že mezi těmito hodnostmi se nevyskytovalo označení kyrysník (Kürassier), nebo» kyrysníci byli v té době již zrušeni (k 1.10.1867 převedeni k  dragounům), takže termín kyrysník lze chápat pouze jako obecné označení pro  příslušníky tohoto druhu jízdy, nikoliv jako název konkrétní hodnosti. Jistá výjimka byla u myslivců, kde bylo pro vojíny zavedeno označení myslivec (Jäger) již v r. 1841, bylo ale používáno nadále i po r. 1869. Tím nastala kuriosní situace, kdy podmyslivec (myslivecký desátník) byl více než myslivec.

4) Granátníci byli sice zrušeni v r. 1860, nicméně označení Grenadier bylo zachováno pro délesloužící mužstvo (v kombinaci s příslušnou hodností pro  délesloužící poddůstojníky) až do r. 1869, kdy z armádní nomenklatury zcela vymizelo. Nadále zůstalo zachováno pouze u některých měš»anských ostrostřeleckých sborů.

5) Jezdeckým ekvivalentem byl později Patrouilleführer, tedy stejně jako u  myslivců. Poprvé byla tato hodnost použita u dobrovolnických jezdeckých pluků (2 husarských a 1 hulánského) v l. 1860–1862, po jejich zařazení mezi řadové pluky ale zanikla. Všeobecně byla zavedena pro všechny jízdní kategorie až v r. 1895.

6) U dělostřelectva byl na tomto stupni od r. 1851 nápředník (Vormeister).

7) Nositelé této hodnosti byli v r. 1857 zařazeni do nově zavedeného hodnostního stupně četaře (Zugsführer), nacházejícího se mezi hodnostmi desátníka a šikovatele.

8) V r. 1876 byl opět zaveden nižší stupeň desátníka pod názvem dělový nápředník (Geschütz-Vormeister, Geschützvormeister).

9) Hodnost vrchního ohněstrůjce byla zrušena v r. 1851.

10) Později byly zavedeny ještě vyšší stupně poddůstojnických hodností. V r. 1913 to byl štábní šikovatel, strážmistr či ohněstrůjce (Stabsfeldwebel, Stabswachtmeister, Stabsfuerwerker). Štábní šikovatel byl v celoarmádním měřítku novou hodností, ale v uherské zeměbraně existoval již od r. 1876. Vyšší hodností byl důstojnický zástupce (Officiers-Stellvertreter), který existoval od r. 1869, ale pouze na papíře, nebo» byl určen pro dobu války a byl aktivován až v r. 1914. V míru existovala tato hodnost u kadetů (Cadet-Officiers-Stellvertreter) a  byla užívána až do r. 1908, kdy pro ni bylo zavedeno označení praporčík (Fähnrich).

11) Od r. 1849 platila tato systemisace i v době míru. Od r. 1868 byl manipulační šikovatel označován jako účetní šikovatel (Rechnungs-Feldwebel), od  r. 1882 jako účetní poddůstojník I. třídy (Rechnungs-Unterofficier I. Classe) – týž II. třídy byl tehdy na úrovni četaře.

12) Praporčíci byli zrušeni v r. 1838, kdy byli převedeni mezi podporučíky (k této hodnosti viz v dalším). Od r. 1908 existující praporčíci (viz v předchozím) neměli se svými předchůdci nic společného, jednalo se o nejvyšší poddůstojnickou hodnost.

13) V r. 1838 byli u pěchoty podporučíci rozděleni na dvě skupiny – s nižším a vyšším platem (Unterlieutenant niederer Gebühr, höherer Gebühr). Podporučíci s  nižším platem vznikli převodem dosavadních praporčíků (k této hodnosti viz v  předchozím), podporučíci s vyšším platem povstali z dosavadních podporučíků. Ke dni 30.8.1849 byli přejmenováni na podporučíky II. a I. třídy (Unterlieutenant II. Classe, I. Classe). Ke dni 13.4.1867 byly tyto třídy zrušeny (ale nebyly zrušeny platové rozdíly). Ke dni 1.1.1870 dostali všichni vyšší platový stupeň a  hodnost byla nadále označována jako poručík (Lieutenant, od počátku 20. stol. Leutnant).

14) I u myslivců došlo v r. 1838 k rozdělení podporučíků na dvě skupiny jako u pěchoty, přirozeně zde nemohli být podporučíci s nižším platem postaveni z  praporčíků, kteří u myslivců neexistovali, ale tato hodnost byla přidělována nově ustanoveným důstojníkům. Další vývoj u myslivců byl stejný jako u  pěchoty.

15) Podporučíci II. a I. třídy byli u jezdectva zavedeni v r. 1852. Další vývoj byl stejný jako u pěchoty.

16) Podporučíci II. a I. třídy u dělostřelectva byli zavedeni až v r. 1854. Další vývoj byl stejný jako u pěchoty.

17) Od počátku 20. stol. byl podle novějšího pravopisu psán jako Oberleutnant.

18) Hodnost kapitán-poručíka byla zrušena v r. 1849 a její nositelé byli zařazeni mezi setníky (k této hodnosti viz v dalším).

19) Hodnost setníka byla v r. 1849 rozdělena na dvě třídy (Hauptmann II. Classe, I. Classe), kdy do II. třídy byli zařazeni dosavadní kapitán-poručíci, do I. třídy stávající setníci. Třídy u setníků byly zrušeny v r. 1908.

20) V r. 1852 bylo pro oba stupně rytmistrů zavedeno označení pomocí tříd, obdobně jako již dříve u setníků (Rittmeister II. Classe, I. Classe). Třídy u  rytmistrů byly zrušeny v r. 1908.

21) Rozdělení na třídy, obdobné pěchotnímu, zde v budoucnosti nebylo vzhledem k výše uvedené neexistenci kapitán-poručíků u dělostřelectva.

22) Od počátku 20. stol. ve formě Oberstleutnant.

23) Ve 20. stol. se pro označování této hodnosti užíval tvar Generalmajor.

24) Ve 20. stol. se pro označení této hodnosti užívaly tvary Feldmarschall-Leutnant nebo Feldmarschalleutnant.

25) V r. 1915 byla zavedena další generálská hodnost generálplukovník (Generaloberst), nacházející se mezi polním zbrojmistrem (a jeho ekvivalenty) a  polním maršálem.

26) Až v r. 1908 byla zavedena hodnost generál pěchoty (General der Infanterie) pro dosavadní polní zbrojmistry a nově povyšované polní podmaršály vzešlé z pěchoty. Označení polního zbrojmistra zůstalo pro bývalé dělostřelce, ženisty apod.

27) Ve 20. stol. se pro označování této hodnosti užíval tvar General der Kavallerie.

28) Pro úplnost je třeba uvést ještě další dva vyšší hodnostní stupně. Jednak to byl generálporučík (General-Lieutenant, Generallieutenant), na počátku 17. stol. označovaný jako Obrist-Feld-General-Lieutenant. Jednalo se o zástupce vrchního velitele, stojícího hodnostně nad všemi polními maršály, zatímco v  mnoha evropských armádách představoval generálporučík druhý či třetí hodnostní stupeň (srovnatelný tedy s rakouskými polními podmaršály či polními zbrojmistry). Dále to byl vrchní velitel, označovaný v průběhu doby různými způsoby jako např. Feld-Hauptmann, Obrist-Feld-Hauptmann, Obrist-Feld-General-Hauptmann, General-Obrist-Feld-Hauptmann, Feld-Obrist, Kriegs-Obrist, General-Obrist, Obergeneral, General-Haupt, General und Haupt či Generalissimus. V podstatě šlo o přenesenou hodnost, nebo» vrchním velitelem byl panovník. Za napoleonských válek byl generalissimem po přechodnou dobu arcivévoda Karel, což lze chápat spíše jako funkci než hodnost, protože předtím i potom byl uváděn jako polní maršál.

29) Uniformu polního maršála nosil i císař, pokud se ovšem neoblékal do  plukovnické uniformy některého z pluků, jehož byl majitelem.


Lubomír Uhlíř
2. 3. 2003

Militaria

tématický server z oboru vojenství


CO JE TO OKTÁV

Oktáv (z lat. octavus osmý) je v katolické liturgii označení osmého dne po slavnosti, který je zakončením celé oslavy, která trvá po celý týden mezi samotnou slavností a oktávem. Až do liturgické reformy po Druhém vatikánském koncilu měly oktáv všechny velké svátky. Jejich počet je nyní zredukován na dva: oktáv zůstal Vánocům a Velikonocům.
V oktávu se všechny dny slaví jako svátek.

zdroj: Wikipedia






Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–  |  O magazínu Historická šlechta