Šlechtické citáty:
Vítej každý nový příchozí. I Ty.
"Také by bylo hezké, kdyby lidé nekradli, nesmilnili a neopíjeli se kořalkou.
" Zobrazit celý citát »Schwarzenberg Karel VII. *1937
Navigace:
Navigace webu pro veřejnost:
Navigace webu historiky:
Vyhledávání:
Rytíř - šlechtické tituly
Rytířství (něm. Rittertum, Ritterwesen, rus. rycarstvo, pol. rycerstwo, fr. chevalerie, angl. chivalry) slove soubor význačných vlastností a zjevů středověkého stavu vojenského, v němž obrážel se tehdejší duch času jakožto spojení živlu náboženského s válečnictvím. Jest plodem lenní soustavy středověké a křesťanství a jakožto zřízení na jistých pravidlech se zakládající vyvinulo se plněji asi XI. stoletím počínajíc v západní a střední Evropě, odkud šířilo se s křesťanstvím a se zřízením lenním (feudálním) na východ.
Sic nejúplněji vykvetlo v jižní Francii, ale počátky jeho dlužno hledati asi již v dávných družinách germanských náčelníkův, kolem nichž kupila se mládež za účelem usilovnějšího vojenského výcviku. Z nich, jakož i ze svobodníků nemajících své družiny, skládalo se jádro vojsk germanských a členové družin dostávali již tehda od svého pána výzbroj, k níž náležel z podstatné části také kůň.
Když menší svobodníci počali mizeti a na troskách říše Římské budovány byly germanské monarchie, tvořily základ vojsk královských vasallové a svobodníci mocnější. Ale jízdecká služba byla drahá a mohli se jí věnovati jen ti, kdož na základě jmění vlastního neb lenního mohli nésti výdaje s ní spojené. Čím více pak těžiště válečnictví v říši Francké posunovalo se (od VIII století) na stranu jízdy, tím více tito válečníci, zvaní rîter (= Reiter) neb ritter (stčes. řitieři, rytieri), vyžadovali pro sebe zvláštních výhod, výsad a svobod, tak že vážnost jejich proti mírumilovnému stavu občanskému počala stoupati. Po zvyku středověkém celek těchto rytířů znenáhla přecházel v jakýsi řád, t. j. ve společenstvo jakožto stav od ostatní společnosti se odlišující a svých výsad hájící.
Neposlední přičinou výlučného postavení rytířského stavu byl obecný zvyk germanský udělovati dospělým jinochům zbraně způsobem slavnostním. jenž zůstal nadále v platnosti toliko u těch, kdož výhradně stavu vojenskému se věnovali. S počátku sice každý svobodný a z dobrého rodu pocházející muž mohl se takto státi »rytířem«, ale později výlučnost [Rytířstvi] byla mnohem větší, když léna, s jízdeckou povinností vojenskou spojená, přenášena byla na potomky těch, kteří této povinnosti již dostáli, čili když jízdecká služba vojenská stala se dědičnou.
K utužení [Rytířstvi] přispěly pak valným dílem výpravy křižácké. Sice účastnil se jich kde kdo, ale ti, kdož byli v družině knížat neb vlastní výzbrojí vynikali, náležejíce venkoncem jízdeckému stavu vojenskému, pokládali se za nejlepší a nejvycvičenější čásť vojska, a potom, když na Východě zřizována nová knížetství, založená po způsobu západoevropském na lénech rytířských, bylo mimo duchovenstvo nejvíce přihlíženo k tomuto stavu rytířskému. Tím rytíři navykli si cítiti se zvláštním stavem šlechtickým, nadaným zvláštními vlastnostmi a právy, vespolek sjednoceným, všude rozšířeným a tvořícím jistý celek, kastu proti stavům ostatním bez rozdílů národnostních.
K lénům na Východě byli připouštěni lidé národů všech, jen když náleželi ke stavu rytířskému, kdežto stavům ostatním léna zůstávala nepřístupna. Rytíři všech národů tím jaksi se spříznili a sjednotili; tak rytíř německý a francouzský byli sobě mnohem bližší, než na př. něm. rytíř a něm. svobodník, který výpravy se účastnil. Souhrn všeho toho, co pak tato třída měla na sobě zvláštního a čím od ostatních stavů se odlišovala, jest [Rytířstvi] Křižácké výpravy dodaly [Rytířstvi] také zvláštního náboženského rázu i vysokého ideálního vznětu, zvláště založením duchovních řádů (v. t.), jež věnovaly se výlučně záležitostem křesťanství.
Vlivem francouzským vyvinuly se ve století XI.-XIV. zvláštní formy [Rytířstvi], jako zejména dvorský život rytířský, rytířská poesie, zvláštní osobité pojímání lásky a poměru k ženě, názory o cti a povinnostech, o životě rodinném a zvláštní slavnosti rytířské, jako klání, turnaje, jež vyžadovaly stále umělého zacházení se zbraní a tudíž i zvláštní výchovy, jejímž druhým hlavním základem byl křesťanský způsob života, ovšem zvláštními stavovskými pojmy rytířstvu přiuzpůsobený. Výchova rytíře počínala se již 7. rokem, kdy chlapec byl poslán buď na některý dvůr knížecí nebo k některému rytíři sloužiti jako páže (v. t.). Synové knížecí měli sami doma své mistry.
Vedle cvičení ve zbrani sloužilo k výchově takových chlapců obcování s dámami, náležejícími ke dvoru neb domácnosti rytířově, jakož láska a uctivost k paním byla jim podle zvláštních pravidel záhy vštěpována. Pěstovali i básnictví a zpěv, vědy však zřidka. Ve 14. roce jinoši takoví postoupili, což se dálo často způsobem slavnostním, odevzdáním meče. Provázeli pak své pány do války a na turnaje, chovajíce jejich zbraně, zvláště štít, odkudž zváni štitonoši (Knappe, écuyer, Schildträger). Hlavní povinností jejich byla předem nezdolná věrnost a oddanost k pánu, nejpřísnější hájení cti a poctivosti, nejhlubší úcta k paním i pannám, a ona ušlechtilá dvornost, která spočívá více ve skutcích než ve slovech.
V 21. roce bývali pak slavnostně pasováni na rytíře (Ritterschlag, swertleite, franc. adoubement), k čemuž bylo jim se připravovati modlením a sv. přijímaním, spojeným s posty, pokáním a koupelí. Ostatní obřady při tom byly za různých dob rozličné, ale tím složitější a podivnější, čím více [Rytířstvi] upadalo. Kdo chtěl nabýti hodnosti rytířské, musil vésti dva rytíře za svědky svého dobrého rytířského rodu, křesťanské víry a bezúhonného života, jakož i dáti záruku, že může učiniti zadost povinnostem svého stavu. Po té odebral se čekanec rytířství v bílém rouchu, bez přílby, meče a štítu do kostela, poklekl mezi oběma svědky a přísežně slíbil, že chce vésti život křesťanský a rytířský k ochraně slabých a utištěných, v úctě paní, ve věrnosti k církvi a císaři. Ten, kdo měl na rytíře pasovati a sám musil býti rytířem, uhodil čekance plochým mečem buď na krk neb jednou na každé rameno a po třetí na krk, mluvě při tom obvyklou formuli: »Ve jménu Boha, sv. Michala a sv. Jiří pasuji tě na rytíře«, neb německy: »Zuo gotes unde Marîen ęr, disen slac unde keinen męr! wis küene, biderbe und gerecht; bezzer ritter denne knecht!«
Potom byla odevzdána novému rytíři přílba, meč, štít a zlaté ostruhy připiaty, vždy s příslušným říkáním. Rytíř dostal pak svůj vlastní erb a svoje heslo, jež nosil na štítu neb na zbroji. Zbraně, jakož i kůň, byly symboly rytířství, tak že ani pro dluhy nesměly býti rytíři odňaty. Mladý rytíř projížděl se po svém pasování po veřejných místech mávaje kopím a tak oznamoval veřejnosti své povýšení. Mnohdy vypravil se ještě do světa navštěvuje dvory a turnaje, účastnil se kde jakých půtek, káral nespravedlnost atd. Z takých dobrodruhů vznikli pak t. zv. potulni rytíři (chevaliers errants), často veřejné bezpečnosti na úkor jednající. Zvl. ve Španělsku a Francii značně přispěli k úpadku [Rytířstvi] Ku právům rytířským také náleželo, že rytíř nesměl býti spoután, a že na čestné slovo a na slib výkupného mohl býti propuštěn. Rovněž dávek a cel neplatil, sám moha vybírati t. zv. rytířskou daň.
Kdo se stal hodnosti rytířské nehodným, mohl býti jí zbaven za příslušných slavnostních obřadů. Život rytířů byl v dobách míru velmi jednotvárný, žiliť výlučně na svých hradech a jenom návštěvy sousedů, poutníků nebo potulných pěvců přinášely trochu rozmanitosti do té nudy. Paní, provdavší se většinou na základě úmluvy rodičů, byly omezeny na hrad a nejbližší jeho okolí a zabývaly se předením, vyšíváním atd. Dcery rytířů často bývaly tak jako synové posílány k lennímu panovi, na jehož dvoře nebo také v klášteře bývaly vychovávány učíce se čísti a psáti, hlavně však pracím užitečným pro domácnost.
Rádcem duchovním, často také správcem hospodářským rodiny rytířovy býval hradní kaplan. Rytíři, vědami velmi málo se zabývající, mívali zřídka správné ponětí o právu, často se sousedy a bohatým duchovenstvem se škorpili a pěstním právem konečně zvrhli se namnoze v rytíře loupežné, jimž lup a přepadání staly se řemeslem.
Květ rvtířstva spadá ve Francii a ve Španělích do století XI., v Německu do stol. XII. V Anglii vyznačovalo se [Rytířstvi] větším pedantstvím ve formě a větší surovostí v jednání, jsouc daleko onoho romantismu, jímž vyniklo [Rytířstvi] ve střední Evropě. Ve stol. XIV. počíná lesk [Rytířstvi] blednouti, čehož příčiny byly mnohé, a to zmíněná loupeživost a chudnutí rytířů na straně jedné, zmáhání se a bohatnutí stavu městského na straně druhé, pak i vynález střelného prachu a spojený s tím převrat veškerého válečnictví. Nicméně stav rytířský se zachoval do dnes a s ním i některé výsady různých rytířských statků, ač s [Rytířstvi]-vem středověkým nemá [Rytířstvi] dnešní společného nic než jméno.
(Ottův slovník naučný)