Vítej každý nový příchozí. I Ty.

" Šlechtictví můžeme mít v sobě jako něco osobního, co v sobě nosíme a nějakým způsobem prezentujeme." Zobrazit celý citát »

Dlauhoweský Václav *1946



O mladém knížeti z barokního zámku v Hoříně

23. 08. 2010 | Miroslav Sígl | Autor píše

Není jediné zahraniční turistické návštěvy na Mělníce, aby se někdo z přítomných nezajímal o slavného automobilového závodníka Jiřího Kristiána Lobkowicze (1908 -1935), který v tak mladém věku tragicky zahynul se svou „bugattkou“ na berlínské závodní dráze Avusu. Jeho životopisná data najdou návštěvníci na fresce rodokmenu v mělnickém zámku a snad jednou bude jeho slávu více připomínat i barokní zámek v Hoříně, jakmile se dočká své obnovy a svého otevření.

Letos je tomu více než 100 let, kdy se zde mladý kníže Jiří Kristián narodil mladé mamince Josefině, rozené Thunové, a přesně 75 let už není mezi námi. Ale vzpomínky na něho jsou bohaté a živé.

Tak jsem si rovněž vzpomněl na svého přítele Miloše Kovaříka (1928-1997), někdejšího člena našeho ilegálního seskupení Masarykova kulturní generace v době nacistické okupace. Pocházel z Dobročovic, okres Praha-východ.

Po svém vyučení tiskařem se stal automobilovým novinářem (deník Práce, Svět motorů a Za volantem) hned po té válce prokleté. Dokázal vyprávět příběhy o našich skvělých automobilových závodnících tak poutavě, že s ním byla vždycky parádní zábava. Znal se s mnohými osobně, nejvíce sledoval životaběh slavné Elišky Junkové, nazýval ji „královnou volantu“, rád povídal o Jožovi Vermiřovském z kopřivnické Tatrovky (také závodil na trati Zbraslav-Jíloviště), Jirkovi Knappovi z pražské Waltrovky, Bohumilu Turkovi, který jezdil na voze Aero, o Zdeňku Pohlovi z přitažlivého závodu do vrchu u Litoměřic (říkali mu Bašul), který se dobře znal s Jiřím Lobkowiczem a také jako on závodil s vozem Bugatti. A následovat by mohly příběhy hrdinů velkých cen automobilových závodů snad na celém světě. Miloš Kovařík měl bohatý archiv, o každém závodníkovi se snažil získat vždy co nejvíce informací, dokumentů a snímků.

Jestliže jsem se rozhodl napsat o Jiřím Kristiánu Lobkowiczovi, pak za to vděčím právě neobyčejné paměti mého přítele a některým jeho článkům, které o tomto nadějném čs. závodníkovi napsal. Připravoval se na prašných úzkých silnicích kolem Hořína, jeho Daimler dokázal svést jednou i starou babku s nůší, v níž nesla cibulku na trh do Mělníka. Jiří Lobkowicz i s tou babkou jel, “co to dalo“ a na Mělníku museli babku křísit, protože cestou omdlela. Také aktivně sportoval s mělnickými veslaři a štědře je podporoval s matčiným vědomím.

Ovšem automobilové závodění ho opájelo nejvíc. Nechyběl mezi diváky jako 17letý na mezinárodním závodu do vrchu Zbraslav-Jíloviště koncem dubna 1924. Byl to třetí nejstarší závod na světě, založený v roce 1908. Tehdy před zraky Jiřího Lobkowicze padaly rekordy: Vermiřovský s Tatrou, Ital Caracciola s Mercedesem a Čeněk Junek (manžel Elišky) na stroji Bugatti. Rozhodnutí také jednou startovat vedle těchto závodníků v mladém Lobkowiczovi zrálo velmi rychle. V srpnu téhož roku se přihlásil na klubovní závod Pšovka-Mělník, který pořádal Klub automobilistů a motocyklistů ve Slaném. Na zámku v Hoříně vůbec netušili, že „mladý pán“ závodí se svým Daimlerem.

O tomto prvním startu knížete se dlouho vyprávělo.  V předposlední zatáčce místo první rychlosti v tom tempu zařadil zpátečku a po obrovské ráně kardan praskl, vůz zajel ke straně, jezdec z něj vyskočil a když viděl zcela náhodného cyklistu na kole, krátce se s ním domluvil a za obrovského jásotu se vřítil do cíle. Neměl špatný čas, ale bohužel – nedojel na čtyřech, ale jen na dvou či jednom kole. Byl tedy diskvalifikován. Všiml si ho motocyklový závodník Zdeněk Pohl („Bašul“), ten, který později vyhrál Zlatou přilbu v Pardubicích. Vzniklo mezi nimi přátelství a oba pak trénovali i v zámeckém parku na Hoříně, kam Zdeněk rád a často zajížděl.

Až Lobkowicz zakoupil závodní stroj Bugatti o obsahu 1,5 litru a přihlásil se na Zbraslav-Jíloviště. Urazil přitom telegrafní tyč a pro poškození zadní osy svého vozu musel ze závodu odstoupit. To ho nemohlo odradit a hned v následujícím závodu do vrchu Brno-Soběšice se umístil jako druhý. V rakouském serpentinovitém Semmeringu a do vrchu Geisbergu získal již první cenu ve své kategorii. Jestliže přítel byl Bašul, tak Jiří Lobkowwicz v té dvojce byl Hýta (podle známé skvostné dětské knížky amerického spisovatele Johna Habbertona „Hýta a Batul“). Jméno Hýta I. se tak začalo objevovat i v tisku: titulek rakouského tisku tehdy oznamoval, že v kategorii do 1500 cm3 získal Hýta I. první místo na voze Bugatti.

Oba přátelé Hýta a Bašul (Zdeněk a Jiří) spolu závodili v roce 1930 na trati Zbraslav-Jíloviště a Jiří Kristián stanul poprvé mezi vítězi tohoto závodu, když se umístil v kategorii závodních vozů do dvou litrů a ještě vytvořil rekord. A následovaly další závody v Rakousku i Německu. Na Masarykově okruhu v Brně měl však smůlu, při pátém kole mu prasklo kladívko odtahovače v magnetu. Hořké zklamání už zažilo mnohem více závodníků před ním, nebyl sám, řekl si pro sebe…

Sotvaže v lednu 1931 roztál sníh, přivezli na dvůr hořínského zámku „stěhováci“ novou osmiválcovou bugattku. Po mnoha tréninkových kilometrech se ocitl na startu již XIV. mezinárodního závodu do vrchu Zbraslav-Jíloviště v silné konkurenci i Hýta I. (Jiří Lobkowicz). Referát časopisu Motor revue v květnu spokojeně konstatoval, že naši závodníci výborně obstáli: Bašul (Zdeněk Pohl) zvítězil na Bugatti od 1100 do 1500 cm3, Hýta I. (Jiří Kristián Lobkowicz) byl vítězem v kategorii od 1500 do 2000 cm3. „Máme jezdce evropské úrovně!“ – psali sportovní novináři.

Začátkem září 1931 dorazila na Hořín nová osmiválcová dvouvačková bugattka, typ 51, o obsahu 2,3 litru a s maximální rychlostí 220 km/hod. Jiří se ní připravoval po okolních silnicích, aby se účastnil Masarykova okruhu v Brně 27. září. Nepředstavitelný souboj se odehrával před zraky diváků v šestnácti kolech. Zvítězil světoznámý Chiron, po něm neméně proslulý Stuck, třetím byl von Morgen a čtvrtým náš Lobkowicz. Když ho Eliška Junková přivedla k místnímu rozhlasu, Jiří rozechvělým hlasem pro mnohatisícový dav diváků prohlásil: „Slibuji, že se přičiním ze všech svých sil a schopností, abych i v budoucnu čestně reprezentoval naši republiku, naše národní barvy“.

V dubnu 1932 už na něj čekala osmiválcová bugatka, typ 54 o obsahu 4,9 litru, maximální rychlost 240 km/hod. Trénoval na ní takřka denně na silnici k Dolním Beřkovicům. Stroj byl tak silný, že při větším přidání plynu hořely pneumatiky na zadních kolech.

Do Berlína v květnu 1935 odjela už se synem jeho starostlivá matka paní Josefina. Také Zdeněk Pohl. Ve své kategorii byl čtvrtý. Ale jakmile skončil jeho závod už byl u Jiřího, aby ho podpořil a upozornil, že „Péťa“ (pětilitrová bugattka) se dokáže stavět na zadní! Zvlášť když se jí prudce ubere plyn. Jiří - ten mladý orel z Hořína - hned po startu začal předjíždět své soupeře. Jel dvousetkilometrovou rychlostí, když tu náhle byl vytlačen odstředivou silou z dráhy a - vtom se to stalo - dostal se s vozem do smyku, několikrát se převrátil, přejel dělicí čáru až do protisměru a nakonec se roztříštil o nástupní stanici pouliční dráhy. Z trosek ho vyprostili a umírajícího odvezli ještě do nemocnice v Berlíně, kde před očima své maminky skonal.

Tisíce lidí se přišly rozloučit do zámku v Hoříně s nadějným mladým závodníkem, ale také s člověkem, u něhož mnoho spoluobčanů poznalo, jaký má ryzí charakter, jaký je to vlastenec tělem i duší. V jednom nekrologu vzpomíná Adolf Tůma, který se s Jiřím seznámil v Klubu veslařů Mělnických: „Statný, krásného zevnějšku, duchaplný… Byl prost farizejství. Neměl rád politické kariéristy, vážil si nezištných spolupracovníků. Nenašel politickou organizaci, která by mu vyhovovala. Jízda na koni, střelba, veslování a zejména jeho úspěchy v automobilovém sportu z něho činily populární hvězdu sportovního nebe v novinách a časopisech.“

„Smrt číhá za vavříny“ - nazval můj přítel Miloš Kovařík svoje vyprávění o Jiřím Lobkowiczovi, které jsem od něj slyšel jednou na novinářském zámku na Roztěži u Kutné Hory. Bylo to v době, kdy se o nikom z české šlechty nesmělo vůbec mluvit, natož psát! Krátce poté jsem musel z politických důvodů opustit redakci Mladé fronty, zatímco Miloš byl nepolitický sportovní novinář, u svého řemesla mohl zůstat. Nadával na poměry jako my všichni vyhození. Ale nezapomenu, jak jsme už tenkrát s Milošem hovořili o tom, že by bylo jednou pěkné, kdyby na hořínském zámku vzniklo automobilové muzeum se jménem Jiřího Kristána Lobkowicze.

Po komunistickém puči v únoru 1948 byl i Hořín zasažen, jeden čas s ním zle nakládalo zemědělské družstvo, pak zde byla dokonce škola pro „rychlokvašené“ právníky, ale po několik desetiletí nádherný architektonický skvost chátral. Na jeho dnešním neutěšeném stavu se také podepsala srpnová povodeň z roku 2002. Není veřejnosti přístupný, z původního vybavení se údajně nic nedochovalo. Všichni v okolí doufají, že dojde i na jeho obnovu, když po listopadu 1989 v restituci byl vrácen potomku majitelů Jiřímu Janovi Lobkowiczovi. Ten po úpravách v mělnickém zámku slibuje zvelebovat nyní také rodový majetek na Hoříně. Myslím, že po tolika letech ten správný čas právě nastal a že se dočká Jiří Kristián Lobkowicz a všichni ctitelé motorismu.


Miroslav Sígl

Miroslav Sígl, 23. 08. 2010

e-mail: redakce@historickaslechta.cz

Všechny články autora




Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–  |  O magazínu Historická šlechta