Vítej každý nový příchozí. I Ty.

" ..." Zobrazit celý citát »

Kinský Radslav (1928-2008)



Natáčení u Czerninů v Dymokurech

10. 10. 2009 | Jan Drocár | Autor píše

Již za nacistické okupace českých zemí, v září roku 1939, podepsalo 84 zástupců 33 šlechtických rodů Prohlášení české a moravské šlechty potvrzující vůli hlásit se vždy a za všech okolností
k českému národu
. Naše šlechta touto deklarací navázala na své již rok staré prohlášení ze 17. září 1938, kdy prostřednictvím 12 představitelů tlumočila prezidentu Edvardu Benešovi své odhodlání bránit nedotknutelnost tehdy bezprostředně ohrožených hranic vlasti.
Magazín Historická šlechta byl založen i proto, aby mohl vzniknout neomezený a nikým neomezovaný prostor pro zachycení vzpomínek  na tyto události. Aby takovéto činy neupadaly v zapomnění a aby bylo možno dnes i kdykoliv v budoucnu  se k nim na těchto stránkách vrátit a připomenout si,  že víme, že si toho vážíme, že děkujeme. 
Prostor magazínu Historická šlechta je k dispozici všem, kteří chtějí k těmto událostem cokoliv a v jakékoliv formě sdělit, doplnit, objasnit nové či neznámé historické souvislosti, nebo přispět dosud neznámými dokumenty, fotografiemi či osobními svědectvími. 

Obě prohlášení podepsali také příslušníci rodu Czerninů, a tak jsme se rozjeli  k nim do Dymokur. Zatím jsme z výsledků povídání a vzpomínání vytvořili  jakousi "těkavou"  fotografickou galerii, jejímž prostřednictvím tu a tam nakoukneme do historie i přítomnosti tohoto starobylého rodu.
  


Stavbu paláce dnešního ministerstva zahraničních věcí, monumentálního Černínského paláce na Hradčanech, zahájil v roce 1669 Humprecht Jan hrabě Czernin (1628-1682).

 

Na jeho adresu směřuje poznámka přímého potomka v 10 .generaci Theobalda Czernina (*1936)
 -  "Humprecht byl významným stavitelem, měl velký majetek a vlastně všude něco postavil.
Černínským palácem se potom asi trochu přecenil, protože neměl na to, aby ho dostavěl."

 

Trochu neobvyklý pohled na Černínský palác z Nového světa (vlevo).
Zámek v Dymokurech (vpravo) na letecké fotografii ze 30. let 20. století.


Dymokury se připomínají poprvé v roce 1249, kdy je zmiňován Soběslav z Dymokur.  

 

Barokní zámek nechal na místě zaniklé tvrze z roku 1572 postavit Vilém hrabě Lamboy, který vlastnil Dymokury od roku 1654. Původně  skromnou přízemní stavbu zvýšil kolem roku 1688 další vlastník Ludvík Colloredo z Wallsee, který přistavěl také další dvě křídla. Jeho dcera Marie Antonie dala kolem roku 1723 znovu zřídit zámeckou kapli. 


Dnešní podobu (trojkřídlá, jednopatrová barokní stavba) dostal zámek za Josefa Colloreda-Wallsee. 
V roce 1788 je v historických pramenech uváděna pila s olejnou, vinopalna, zámecká knihovna o tisíci svazcích a 576 obyvatel v 94 domech. Colloredové zde působili do roku 1815, kdy se vdova po Josefu Colloredovi-Wallsee provdala za hraběte Bedřicha z Cavriani. Jejich dceři Rosině patřilo panství v letech 1816 až 1833, kdy se provdala za Otakara hraběte Czernina z Chudenic.
To byl návrat Dymokur do rukou starobylého českého rodu. 

 

Jako vyjádření starobylosti rodu používají příslušníci czerninského rodu formu jména Czernin,
která pochází z doby před ostraněním spřežek z pravopisu. 

 

Jak již bylo výše zmíněno, byla roku 1723 na zámku v Dymokurech zřízena kaple Sedmibolestné Panny Marie a rodiče dnešního majitele Rudolf Děpold hrabě Czernin (1904 Dymokury-1984 Vídeň)
a Friderika hraběnka z Wenckheimu (1911 Budapešť-1991 Vídeň) ji určitě navštívili i před svým budapešťským sňatkem dne 17.9.1935.

 

Dnešní majitel dymokurského zámku Theobald Czernin *1936 je dobrým hospodářem na svém statku, denně objíždí polnosti, rybníky a lesy. Nezapře v sobě ale také velkou lásku k myslivosti.
To pozná každý návštěvník zámku na první pohled.

 

Je proto zcela zřejmé, že zámecký pán by se raději vytratil do svého milovaného lesa než se probíral
v papírech, ale...

  

...všichni jsme se trochu museli dopředu připravit a domluvit se jak a o čem budeme před kamerou hovořit. A tak bylo nezbytné přeci jen občas zalistovat a vyhledat potřebné dokumenty.

 

Když se k nám připojila i paní domu Polyxena rozená princezna Lobkowiczová  (sňatek měli manželé 22.4.1961 ve Vejprnicích, narodilo se jim pět dětí a mají  13 vnuků ), mohli jsme začít s natáčením.

 

A šlo vlastně o dvojí vyprávění, protože oba naši hostitelé jsou potomky signatářů šlechtických deklarací.

 

Samozřejmě atmosféra v obou rodinách z té doby nemohla být zcela shodná, ale důsledky zasáhly oba rody stejně - na jejich majetek byla uvalena německá nucená správa a.... více se již dozvíme ve filmové reportáži. (Až ji zpracujeme).



Pak najednou už bylo po filmování, ze všech přítomných, pokud byla, spadla nervozita a po historkách
 z natáčení došlo na historky ze života. A ten jejich nebyl věru lehký, ani  za éry nacistů a následně komunistů...



Hosty na zámku v Dymokurech jsme letos byli dvakrát, v zimě 24. ledna 2009
a na jaře už s kamerami 18.5.2009. Pokaždé jsme byli velmi srdečně přijati a ven z přívětivého domova manželů Czerninových se nám ani nechtělo.



Při odchodu jsme letmo pohlédli  na alianční znak na průčelí zámku

 

a rozhlédli se po nádvoří - foto vlevo je foceno v zimě, vpravo na jaře (nebo obráceně?).



Vyprovázel nás jezevčík Roky,

který vzápětí zamířil s kolegou Brikem za svým pánem a jeho nejstarším synem Tomášem Czerninem*1962  do oblíbených lesů.

 

Nám nezbylo než se rozloučit s Dymokury pohledem na barokní kostel Zvěstování Panny Marie z roku 1725 s nevyřčeným přáním se sem zase brzy podívat.

Jan Drocár

 

a Sdružení autorů Fontes Europae
připravuje sérii rozhovorů s potomky signatářů šlechtických prohlášení z let 1938 a 1939,
které budou postupně v písemné, fotografické i filmové podobě zveřejňovány
na stránkách magazínu Historická šlechta

Na této stránce fotografovali:
Jaroslav Betka, Alena Drocárová a Jitka a Pavel Macho.





Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–  |  O magazínu Historická šlechta