Vítej každý nový příchozí. I Ty.

"

Chceme hájit práv těch, nechť se stane cokoliv, až do těch hrdel a statků.

" Zobrazit celý citát »

Schwarzenberg Karel III. (1824-1904)

Král - šlechtické tituly

Král  (chorv. kralj, pol. król, rus. ęopoëü, mad' kírály). Slovo to v různých svých formách povstalo u slovanských národů zejména Karel (Carolus) právě tak, jako něm. Kaiser a ruské, srbské a bulharské car ze jména Caesar. U národů germanských odpovídá slovanskému výrazu [Král] slovo König (něm.), Konge (dáns.), king (angl.) a pod., u národů romanských slovo rex (lat.) v rozličných svých formách, jako roi (franc.), rč (ital.), rey (špan.) atd.
Králi nazývají se z pravidla jen panovníci velikých říší. Ve středověku osobovali si papežové a římskoněmečtí císaři právo jmenovati krále. Příkladů máme dosti. Uvedeme jen příklady z dějin slovanských. Tak udělil r. 1086 Jindřich IV., císař římsko-něm., českému knížeti Vratislavovi II. hodnost královskou, avšak jen pro jeho osobu. R. 1158 udělil pak Bedřich I. Barbarossa knížeti čes. Vladislavovi II. titul královský a to jak pro něho samého, tak i pro všechny panovníky české. Nicméně nemohli nástupcové Vladislavovi pro odpor římsko-německých císařů užívati královského titulu. Teprve Filip Švábský vrátil r. 1197 Přemyslovi I. a s ním všem knížatům českým na všecky budoucí časy název královský.

Z panovníků polských prvý užíval titulu královského Boleslav I. Chrabrý. V posledních letech své vlády dvakráte usiloval v Římě o korunu královskou. Když však se úsilí německému podařilo snahy jeho zmařiti, dal se Boleslav r. 1025 proti vůli Konrada II. od biskupů svých slavně za krále pomazati a korunovati. Mylné jest mínění, jakoby Boleslavovi Chrabrému již r. 1000 udělena bývala hodnost královská. Tenkráte navštívil Boleslava ve Hnězdně císař Otto III. Při slavnostním posezení sňal Otto s hlavy své korunu a vloživ ji na hlavu Boleslavovi uznal jej patriciem, t. j. spojencem a přítelem národa římského (Bobrzyński, Dzieje Polski w zarysie).
R. 1076 dal se korunovati za krále pravnuk Boleslava Chrabrého, Boleslav II. Smělý, avšak již jeho slabý nástupce a bratr Vladislav I. Heřman netroufal si ozdobiti se královskou korunou. Ani mocný syn Vladislava Heřmana Boleslav III. Křivoústý (1102-39) nedal se korunovati za krále. Po jeho smrti rozpadla se říše Polská na údělná knížectví.
Teprve Přemyslav II. Velkopolský, zv. Pohrobek, dal se r. 1295 se svolením papežským slavně korunovati za polského krále, avšak již r. 1296 úkladně zavražděn. Stálého titulu královského užívali panovníci polští od r. 1319, kdy se Vladislav Lokýtek dal korunovati za krále polského.
Z panovníků chorvatských uvádí se jako prvý král Tomislav. V poselství papeže Jana X. (914-928) nazývá se »rex Croatorum«, což jest důkazem, že na římském dvoře uznána byla královská hodnost chorvatských panovníků již ve 3. desetiletí X. stol. Rački má za to, že Tomislav přijal královský titul mezi r. 914 a 925. Jakou mocí a korunou byl Tomislav korunován, není známo. Možná, že se obrátil k papežskému stolci, avšak možná též, že sám si dal vložiti na hlavu korunu jako o století později polský Boleslav Chrabrý. Jisto jest, že nepřijal Tomislav korunu královskou od východořímských císařů.
Také nástupcové Tomislavovi uvádějí se jako králové. Petr Kresimir (1058-73) dal se s velikou slávou korunovati za krále a psal se rex Croatiae Dalmatiaeque nebo rex Chroatorum Dalmatinorumque. O korunu královskou ucházel se u papeže Řehoře VII. Demetr Zvonimír a byl r. 1076 od papežského vyslance Gebizona slavně korunován v Solinu v chrámě sv. Petra. Legát papežský odevzdal mu korunu, meč, žezlo a korouhev jako znamení, že jest vasallem sv. Petra.
Rovněž tak obdržel od Řehoře VII. král. korunu r. 1078 vrstevník Demetra Zvonimíra, zetský župan Michael.
Z panovníků srbských prvý byl králem Štěpán Nemanić, t. zv. Prvověnčený. Korunován byl dvakráte; poprvé r. 1220 se svolením papeže Honoria III. a podruhé bratrem svým arcibiskupem srbským, sv. Sávou. Nazýval se králem Srbské (Rasské) a Pomořské země, Dukly a Travunie, Záchlumí a Dalmacie.
Z bánů bosenských byl první králem Štěpán Tvrdko. R. 1376 dal se korunovati v klášteře Mileševu za krále bosenského a nosil od té doby titul »kralj Bosne, Srbije i Primorja«. Králi nazývali se i nástupcové Štěpána Tvrdka. Posledním králem bosenským byl Štěpán Tomašević (1461-63).
Titulu král příbuzný jest u Rusů, Srbů a Bulharů titul car, kterýmž názvem označováni jsou panovníci též v bibli (na př. car David). V některých případech rozumí se výrazem car totéž co slovem král, v jiných případech však jest titul car vyšší než král, asi tolik jako císař. Cary nazývali se zejména panovníci bulharští a moskevští.
V říši Římsko-německé přisvojil si samovolně hodnost královskou r. 1701 Bedřich III., kurfiršt braniborský a vévoda pruský.
V době nové zřídil několik nových království Napoleon I. R. 1801 zřídil z někdejšího velkovévodství Toskánského království Etruské. R. 1805 prohlásil se sám králem italským a r. 1806 jmenoval své bratry Josefa a Ludvíka králem neapolským a hollandským. T. r. zřídil království Bavorské a Virtemberské a roku 1807 království Saské a Vestfalské. Po pádu Napoleonově vzniklo království Nízozemské a království Hannoverské. Z království Italského povstalo pak království Lombardsko-Benátské, které náleželo k Rakousku až do r. 1866, a král. Illyrské.
Nedávného původu jsou království Belgické, Řecké a Italské. R. 1881 přijal královský titul kníže rumunský a r. 1882 kníže srbský. Tou dobou mají z evropských panovníků titul krále; panovník anglický (zároveň císař Indie), belgický, dánský, italský, nízozemský, portugalský, rumunský, řecký, srbský, španělský, švédský a norský, bavorský, pruský, saský a virtemberský.
Císař rakouský má zároveň titul apoštolský král uherský, král český, dalmatský, chorvatský, slavonský, haličský, vladiměřský a illyrský a jako čestný název nosí též titul krále jerusalemského.
Titul panovníka rakouského a později rakousko-uherského upraven byl patentem z 1. srp. 1804, dekretem dvor. kanceláře ze 22. srp. 1836, výnosem min. cís. dvoru a vnějších záležitostí ze 6. led. 1867 č. 10 ř. z. a nejv. vlastnoručním listem ze 14. list. 1868.
Dle tohoto posledního listu užívati sluší při suverénních aktech, jmenovitě při mezinárodních smlouvách, v úvodě listiny titulu »císař rakouský, král český atd. a apoštolský král uherský« a v dalším kontextu pak (v pokračování) formy dle diplomatického obyčeje zkrácené, zejména titulu »císař rakouský a apoštolský král uherský«, pak označení »Jeho Veličenstvo císař a král« nebo »Jeho cís. a král. Apoštolské Veličenstvo«.
Dle nejvyš. vlastnoručního listu ze 17. říj. 1889 sluší pro vojsko a loďstvo vojenské užívati označení »císařský a královský«. Označení to rozšířeno i na společné státní úřady a na úřady dvorní. Naproti tomu záležitosti a úřady pouze jedné polovice říše Rakousko-Uherské-nazývají se v Předlitavsku »císařskými královskými«, v zemích uherských pak »královskými uherskými«.

V právu mezinárodním činí se rozdíl mezi státy s královskou důstojností a mezi státy, kterým důstojnost tato nenáleží. S důstojností královskou (honores regii, honneurs royaux) spojen jest královský titul, koruna a královský erb a právo vysílati vyslance prvé třídy. Předností těchto užívají císařství, království, velkovévodství a větší republiky, jako Spojené Obce amer., Francie a Švýcarsko.
Rozdílu zásadního mezi královstvím a císařstvím není; s císařstvím bývá však spojena snaha po rozšíření moci. Kdysi stanovívali papežové stupnici hodností jednotlivých panovníků. R. 1504 upravil ji papež Julius II. takto: císař římský, král římský, král francouzský, španělský, portugalský, anglický, sicilský, skotský, uherský, navarský, cyperský, český, polský, dánský, republika Benátska, kurfiršti bavorský, saský, braniborský, arcivévoda rakouský, vévoda savojský atd.

Související články
Copyright © Internetové vydavatelství Loužecký.cz, 2009–  |  O magazínu  |  Inzerce  |  Webdesign: Marlou  |  Redakční systém: phpRS