Vítej každý nový příchozí. I Ty.

" Šlechtictví můžeme mít v sobě jako něco osobního, co v sobě nosíme a nějakým způsobem prezentujeme." Zobrazit celý citát »

Dlauhoweský Václav *1946



Karel I. potomkem české kněžny sv. Ludmily

20. 10. 2004 | Jan Drocár | Autor píše

Papež Jan Pavel II. 3.října 2004 v bazilice svatého Petra ve Vatikánu blahořečil posledního rakouského císaře, uherského a českého krále Karla I. Habsburského. Blahoslaveného císaře označil papež ve svém projevu za"příklad pro dnešní evropské politiky" pro jeho snahu o mír v době války. Obřadu v bazilice bylo přítomno také na 300 příslušníků habsburského rodu, mezi nimi i žijící synové císaře, včetně v Čechách nejznámějšího Otty Habsburského, současné hlavy rodu. Ten při obřadu prohlásil: "Můj otec chtěl pro mír udělat vše."
Obřadu se také zúčastnilo na tisíc zástupců šlechty z celé Evropy. Pozvání od Otty Habsburského dostal například i Hugo Mensdorff-Pouilly z  Boskovic: "Těším se na to jako malé dítě, je to neuvěřitelná událost. Moc to pro mě znamená, protože tatínek jej hrozně ctil, byl vlastně posledním důstojníkem, který poslední noc sloužil císaři."
Akt beatifikace se dá hodnotit z různých pohledů, tím se však nechci zabývat, ani nejsem odborník. Chtěl bych jen připomenout některé faktografické a genealogické skutečnosti, připomínající vztah Karla I. k českým zemím. Také pomocí rodokmenu graficky znázornit historickou kontinuitu, o které, předpokládám, se ví, ale možná málo mluví a píše.
Přijímám fakt, že Karel I. byl posledním rakouským císařem, posledním uherským králem a i když nekorunovaným, také posledním českým králem. A prvním historicky doloženým panovníkem na českém trůnu byl kníže Bořivoj I. z rodu Přemyslovců, který s manželkou kněžnou Ludmilou, pozdější světicí a patronkou českých zemí, stál na samém úsvitu českých dějin a svůj původ odvozuje od bájného Přemysla Oráče.
Mezi úmrtím sv.Ludmily a Karla I. uplynulo 1001 let. Přiložený rodokmen tedy názorně ukazuje personální kontinuitu panovníků během tisícileté české historie, protože Karel I. je přímým potomkem Bořivoje a Ludmily v 32.generaci. Podle časového úhlu pohledu je Karel potomkem Bořivoje a Ludmily, nebo Bořivoj a Ludmila jsou předky Karla. Od římského císaře a českého krále Karla IV. Lucemburského, respektive dcery Alžběty jeho syna císaře Zikmunda, se rodokmen trochu rozpíná do šíře. Můžeme se tak procházet časově a geograficky téměř celou Evropou, abychom se na konci vrátili k jediné osobě – Karlu I. Pro úplnost uvádím v hlavním rodokmenu i jeho potomky. Pro historickou přehlednost jsou v rodokmenu uvedeni také všichni panovníci, kteří kdy zasedli na český trůn. Včetně těch, kteří nebyli korunováni. Existuje samozřejmě řada jiných genealogických cest (pro zajímavost - manželka Karla I. Zita je také potomkem Bořivoje a Ludmily v 34.generaci), ale myslím, že tato cesta pro ukázku historické kontinuity postačí.

Než se stal Karel panovníkem, pobýval také často v Čechách. Například na Žerotínském zámku v Novém Jičíně si jeho návštěvu s chotí z března 1912 připomněli v září 2004 v rámci výstavy dokumentující podoby z ámku v průběhu staletí.
Fotografie z jejich pobytu patří k nejvzácnějším snímkům výstavy. Místní kastelán s úsměvem prozradil své „podezření“, že zde dokonce počali prvního potomka. Karel navštívil také Schwarzenbergy na Orlíku a jak vzpomínal František Schwarzenberg, podařilo se mu z terasy zámku zastřelit daňka na druhém břehu Vltavy. Když pak přítomní šlechtici přeměřovali vyšla jim vzdálenost 210 metrů. Na paměť tohoto husarského činu byla potom na terase zámku umístěna mosazná destička. Husarského proto, že Karel prý nebyl dobrý střelec.

Na Pražském hradě měl Karel svůj mládenecký byt a ještě jako arcivévodu ho české dějiny učil profesor Josef Pekař. Ten tvrdil, že Karel měl velké pochopení pro tragiku a problematiku českých dějin.

Karel byl také posledním majitelem brandýského zámku. V Brandýse nad Labem a Staré Boleslavi (nese jméno Karlova předka ve 30.generaci Boleslava I., který si zde postavil hrad a odehrála se zde osudná bratrovražda) rovněž odsloužil svou povinnou vojenskou službu. Na vojně se spřátelil se Zdeňkem Lobkowiczem, který se po Karlově nástupu na trůn stal jeho generálním pobočníkem. Do Brandýsa přišel Karel v roce 1908 jako nadporučík 7.dragounského regimentu vévody Lotrinského. Na podzim roku 1911 sem přivedl i svou novomanželku Zitu. Vojenská služba sice donutila Karla k odchodu až do Haliče, ale do města se manželský pár stále vracel. Milovaný zámek a brandýské panství Karel I. nakonec koupil. Pobyt na zámku jednou označil za nejkrásnější dobu svého života.
"Víra určovala jeho život od mládí, zejména během první světové války, jakož i v exilu na ostrově Madeira," uvedl Vatikán k procesu blahořečení Karla I.. Tento proces trval 55 let a Vatikánu bylo za tu dobu předáno na 50 tisíc dokumentů, na jejichž základě se mohl bývalý panovník stát blahoslaveným. V pozadí snahy o blahořečení stála především vdova po císaři Zita.
V procesu prohlášení manžela za blahoslaveného se začala angažovat koncem 40.let, když bydlela v Tuxedu ve státě New York. K procesu sbírala dokumentaci, a za tím účelem cestovala několikrát do Evropy.

Aby byla blíže svým dětem a vnukům, přestěhovala se na starý kontinent nakonec natrvalo.
Karel a Zita se vzali 21.10.1911 ve Schwarzau a svatební slavnosti byly nafilmovány. Vznikl tak jeden z prvních filmových záznamů týkající se císařské rodiny. Otcem Zity byl poslední vládnoucí parmský vévoda Robert Bourbon-Parma. Byl dvakrát ženatý a Zita se mu narodila z druhého manželství s Marií Antonií (ta zemřela v roce 1959 ve věku 97let), dcerou portugalského krále Miguela I. z rodu Braganca. Zita byla v pořadí 17.dítětem svého otce z celkových čtyřiadvaceti.
Ve Villa Wartholz u dolnorakouského Reichenau se ze zřejmě velmi šťastného manželství Karla a Zity narodil v roce 1912 první potomek – syn Otto (1).
Krátce nato přesídlila rodina na zámek Hetzendorf, kde se roku 1914 narodila dcera Adelheid (2).  Po vypuknutí války byl Karel přidělen k vrchnímu velení armády a Zitu vzal na dobu války osamělý císař František Josef I. k sobě na zámek Schönbrunn, kde přišly na svět další dvě děti Karla a Zity: v roce 1915 syn Robert (3) a v roce 1916 syn Felix (4). V roce 1918 se poté v Badenu u Vídně manželům narodil čtvrtý syn Karel Ludvík (5). Byl posledním jejich potomkem, který se narodil do císařské kolébky.

Karel se stal císařem 21.listopadu 1916, když po 68 letech vlády zemřel František Josef I. Nový císař potom vládl necelé dva roky. Na naléhání svých rakouských ministrů 11.listopadu 1918 podepsal manifest, v němž se vzdává svých vládních povinností. S rodinou opustil Schönbrunn a přesídlil do zámku Eckartsau na Moravském poli. Když ústavodárné shromáždění potvrdilo republiku jako státní útvar a Karel za sebe a svůj rod odmítl podepsat formální prohlášení, že se vzdává nároků na trůn, musel s rodinou 24.března 1919 opustit Rakousko.
Ve švýcarském exilu přivedla Zita na svět další děti, v roce 1919 syna Rudolfa (6) a dceru Charlottu (7) - ta se narodila ve Villa Prangins 1.března 1921. Ve svých 35letech se provdala v Pöckingu za meklenburského vévodu Georga Alexandra (1899-1963). Manželství zůstalo bezdětné a Charlotta zemřela v Mnichově 23.7.1989, čtyři měsíce po své matce.
Po neúspěšných pokusech o restauraci monarchie v Maďarsku byla celá císařova rodina naloděna na zaoceánský parník Cardiff a konečnou stanicí se jim stal portugalský ostrov Madeira. V tomto vyhnanství císař smrtelně onemocněl zápalem plic a zemřel v nedožitých 35 letech 1.dubna 1922. Na smrtelné posteli prohlásil, že musí trpět proto, aby se jemu svěřené národy mohly zase jednou spojit.
Nedočkal se ani narození svého posledního dítěte. Dceru Alžbětu (8) porodila Zita jako pohrobka 31.května 1922 v Madridu (na snímku je Zita už sama se všemi dětmi).
Po smrti manžela žila Zita ve Španělsku a věnovala se výchově dětí. V roce 1929 se rodina přestěhovala do Belgie. Po nástupu fašismu Zita ze země uprchla a usadila se v Kanadě. Třikrát jednala s americkým prezidentem D.F.Rooseveltem o zastavení Stalinova postupu do zemí bývalé monarchie a o ustavení federace v čele s jejím synem. V letech 1944-1948 se věnovala charitativní pomoci Rakousku. Po čtrnáctiletém pobytu v americkém Tuxedu se v roce 1962 usídlila v klášteře Sv.Jana v Zizersu ve Švýcarsku, kde také 13.března 1989 zemřela. Manžela přežila o celých 67 let.
Po smrti byla Zita s císařskými poctami pochována v rodinné hrobce Habsburků v kapucínské kryptě ve Vídni. Její muž je dodnes pohřben v Quinta del Monte poblíž Funchalu, hlavního střediska Madeiry. Manželům tedy nebylo po smrti dopřáno, aby odpočívali vedle sebe.

Bližší informace o beatifikaci:
http://www.beatificationemperorcharles.info 
grafika rodokmenu © Pavel Loužecký





Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–  |  O magazínu Historická šlechta