Vítej každý nový příchozí. I Ty.

" Monarchie je jediný systém, v němž je moc vykonávána pro společné dobro." Zobrazit celý citát »

Aristoteles *384 př. n. l. † 322 př. n. l.



JUDr. Rudolf kníže Thurn-Taxis (2) - kniha z roku 1933

29. 08. 2009 | Dr. Vladimír Zapletal | Autor píše

POKRAČOVÁNÍ ČLÁNKU ....

O novou stranu

Poněvadž Národní Listy nechtěly sloužiti úzké politice předáků národní strany, založili si Palacký a Rieger osobní list „Národ“, jeho prvé číslo vyšlo 18.XII.1863, zahájivší hned polemický boj proti Národním Listům.
Toto napětí dalo podnět Taxisovi k akci, jež měla vésti k založení nové svobodomyslné strany české. 8.1.1864 večer svolal k sobě bratry Grégry, Tonnera, Vinklera a Šulce a podal jim osvědčení, jímž se měla uvésti v život nová strana svobodomyslná. Nedá se zapříti, praví ve svém návrhu, že v českém táboře vytvořily dvě strany, jedna konservativní a druhá radikální. Sami jsme pro liberální zřízení, volební řád na základě všeobecného censusu, stojíme na diplomu a historickém právu, které však měniti se má dle časových potřeb, sympatisujeme s Poláky, nesympatisujeme se Slováky, pokud se nepřidrží politiky liberální. Neznáme stavů leč dle povolání. Chceme žíti s národy v Rakousku bratrsky na základě federačním. l0.l. rokováno o tomto návrhu v širším kruhu důvěrníků v bytě Jul. Grégra a tam zůstal návrh Taxisův v menšině, podporován jsa jen Tonnerem, Ed. Grégrem, Šulcem a Vinklerem. Než přece zvoleno pětičlenné komité (Sladkovský, Skrejšovský, Taxis, J.Grégr a Zeithammer), které mělo vypracovati liberální program, na jehož základě by se mohla organisovati strana. Ale k realisaci těchto návrhů nedošlo. Ačkoliv v národní straně byl od počátku směr, který 22.III.1863 po prvé „Bohemia“ označila „mladočeským“, přece nebylo ještě tak hlubokých ideových rozporů mezi starými a mladými, aby byl zdůvodněn a ospravedlněn velmi závažný počin: roztříštění národní jednoty. K tomu nestačilo pouhé rusofilské a šlechtě přátelské stanovisko starých, bylo třeba ještě dalších a hlubších nesouzvuků v taktice, zejména nesouhlasu s passivní oposicí a v neposlední řadě i ústupky Riegrovy v liberálních zásadách a velké jeho úsluhy klerikální šlechtě. Tak došlo teprve 27.XII.1874 k založení národní strany svobodomyslné.

Toto lednové „spiknutí“ nepostrádalo humoristické dohry. V červenci 1864 dověděla se o těchto poradách policie a mylně v nich viděla výbuch revoluce. Zalarmovala hned úřady, Belcredi telegrafoval i císaři a tu Taxis v poslední chvíli pověděl pravdu, takže celá věc skončila pro policii blamáží. Ed.Grégr vinil „Národisty“, že mystifikovali úřady, ježto prý v novinách i hospodách vydávají mladé za rebelanty.

Ve finančních nesnázích

Jelikož akce z ledna 1864 nezůstala utajena, je pochopitelno, že hněv starých i jejich šlechtických přátel obrátil se zejména proti osnovateli tohoto podkopu. Taxis byl donucen k veřejnému prohlášení, že se vzdává veškeré politické činnosti. Zakročil tak jeho bratr Hugo a místodržící království českého hr.R.Belcredi, jejichž nátlak byl tím snažší, ježto Taxis upadl tehdy do těžkých finančních nesnází. Neobyčejná dobrota srdce, obětavá podpora nejrůznějších národních podniků, ale zejména nedostatek praktického smyslu pro realitu byly příčinou, že vždy se mu peněz nedostávalo. Ačkoliv ještě v roce 1859 mohl být zván zámožným, už od tohoto roku počínaje stálé spory a s věřiteli, jak o tom výmluvné svědectví podává hlavní kniha zemských desek v Praze. Také korrespondence s Krouským, který býval ve věcech finančních důvěrníkem Taxisovým, ukazuje k témuž. A v letech 60., kdy hlídán policejně každý krok Taxisův, hlásí zprávy každou chvíli, kterém lichváři zase padl do osidel. (V dubnu 1864 dal např. Lichváři Freitovi úpis na 12 000 zl. splatných do 4 měsíců, za nějž ale dostal vyplaceno jen 10 000 zl.) Rovněž velmi neprozřetelně vedl si ve svých hospodářských spekulacích V roce 1862 koupil na dluh Vrutici Kropáčovu a Sušno.Ve Vrutici postavil 1864 rovněž na dluh cukrovar, jejž brzo k úpadku přivedl jeho ředitel, pověstný dobrodruh Barella. Před neodbytnými věřiteli musel často prchat i oknem a stalo se, že byl i do žaláře odveden přímo z pražského nádraží. (Tehdy ještě mohli věřitelé vsaditi dlužníky do vězení). Také správa jeho statků stála mnoho peněz. Taxis zaváděl nejnovější vymoženosti, které se v cizině vyskytly, pěstoval čistokrevný švédský a mongolský dobytek apod. Na takové nákladné pokusy však jeho prostředky nestačily.

Židovskými lichváři a staročeskou klikou nebyl vyčerpán počet jeho nepřátel. Také vídeňské žurnalistice byl „selský kníže“ terčem vtipů a pomluv. Vídeňská „Presse“ vysmívala se mu v r.1862, že prý má celý sklad čamar, aby jimi oblékal české vlastence k národním slavnostem, a v r.1863 ho zase pomlouvala, že prý chce prchnout z nevděčných Čech a vyměniti své statky s Bethmennem v Uhrách.

Proti Rakousku

Odmlčel-li se Taxis v l. 1864-65 následkem finančních starostí (r.1865 musel prodati i svůj pražský palác v Jámě), rok 1866 poskytl mu znovu příležitost uplatniti se, tentokráte skutečně ve vysoké politice.Bez nadsázky můžeme mu přiznati zásluhu, že po prvé od dob Komenského pokusil se spolu s J.V.Fričem o samostatnou protirakouskou politiku. Situace Rakouska byla opět velmi kritická. Bismarckovi, kancléři „krve a železa“, který dal veškeré síly do služeb národního sjednocení německého, podařil se nový úspěch: vyloučení Rakouska z německého spolku. František Josef I., který dotud každou válku prohrál, odhodlal se 17.VI.1866 k vyhlášení války Prusku jedině pod dojmem všeobecně panujícího mínění, že Prusko bude poraženo. „Utlučeme Prušáky čepicemi,“ toto okřídlené slovo Benedekovo nebylo jen přesvědčením všeho rakouského obyvatelstva, ale i nejvyšších kruhů evropské diplomacie.

Válka se připravovala delší dobu a od prvních zpráv stala se Čechům „národní věcí českou“ z historického nepřátelství k Prusku „odvěkému vrahu vlasti“. A ačkoliv byli už tolikráte zklamáni vládou i císařem, přece znovu Čechové osvědčili svou věrnost. Města i kraje posílaly do Vídně adresy a deputace, a pražský Sokol počátkem května nabídl vládě své síly k ochraně vlasti. Pevné přesvědčení o jistém vítězství a nedůvěra k českému lidu zaslepily však vládu tak, že odmítla jakoukoliv dobrovolnou pomoc. Vládní kruhy očekávaly totiž, že by se Čechy od Rakouska odtrhly, kdyby došlo přece jen k pruské okupaci,jak uvádí Dr. Sladkovský.

24.V.1866 hlásilo policejní ředitelství v Praze, že prý dr.Tyrš vyslovil se při prvých zprávách o válce:“ Když nás budou potřebovat, jsme tu, a když budou tvrdohlaví, jsme tu také“ a dodává: „Toto vyjádření, zdá se, naznačuje, že Sokol pomýšlí vytvořiti dobrovolný sbor a musí míti zároveň něco za lubem, s čím chce vystoupiti později, kdyby mu sbor takový nebyl povolen.Tato okolnost vyžaduje tím větší pozornost, zejména když uvážíme, že Sokol spočívá na čistě demokratických zásadách a do budoucna chová určitá, na národnostní živel se vztahující tajná přání. Taková zpráva nedala ovšem klidu pražskému policejnímu řediteli von Straubovi, který si pozval Tyrše a osobně s ním ožehavou otázku projednal. Podle relace, kterou o této rozmluvě odeslal von Straub 28.V. do Vídně, odpověděl prý Tyrš na otázku,, je-li pravda, že Sokol ve svém snažení není prost neloyálních úmyslů, takto: „Nejen Čechoslované vůbec, ale ani Sokol zvlášť nemohou býti neloyálními. Nelze je přece pomlouvati, že by blouznili o ruské nebo pruské anexi.Ostatně musí přiznati, že by nemohl žádného pravého Čecha považovati nejen za tak špatného, ale přímo báječně hloupého a nepříčetného. Jestliže Čechové neprojevili se neloyálními v době, kdy od vlády mohli velmi málo očekávati, museli by nyní býti zralí pro blázinec, kdyby chovali se nepřátelsky k rakouské vládě, jež jim ukázala možnost splniti všechny jejich oprávněné přání a naděje.“ Policejní ředitel doporučoval Tyršovi, aby Sokol svou žádost znovu podal. Ten prý mu slíbil, že svolá za tím účelem valnou hromadu, netajil se však s tím, že stěží návrh bude přijat, ježto nejen Sokola, ale celého národa na prvé odmítnutí velmi trpce dotklo.

Otázka válečné nabídky sokolstva bývá dosud diskutována z různých hledisek. Po pravdě nutno zdůrazniti, že byla jen úkazem všeobecného tehdejšího mínění. Brzy však přišla sprcha na všechny důvěřivce. Císařský manifest ze 17.VI. mluvil jen o „válce Němců s Němci“ a Ćervinka přiznává, že „po Sadové (3.VII.) blahořečili jsme, že nabídka Sokola odmítnuta“.

Strach před Pruskem, před jeho kapitálem, inteligencí a bezohledností, hnal vždy české politiky do náruče Vídně. Bude ještě nutno podrobiti tyto předpoklady kritice, aby se ukázalo, do jaké míry byly omylem naděje, které k Prusku chovala skupina českých emigrantů a radikálních politiků, vedených J.V.Fričem.

Frič, který žil od r.1859 trvale v Paříži a pak v Berlíně, přišel r.1866 za pruské okupace do Čech,aby tu rozdmychal nekrvavé povstání. Smysl politiky Fričovy byl prostý. Čechy jsou už svou polohou určeny k tomu, aby se staly neutrálním státem mezi německým západem a slovanským východem. Samostatné Čechy by oslabily Rakousko tak, že už by nikdy nehrálo vůdčí úlohu v dějinách, což bylo programem Bismarckovým. Bylo zřejmé, že svoboda Čech byla v souhlase s plány Bismarckovými o zničení moci Habsburků. Aby bylo možno využíti této jedinečné příznivé zahraniční situace, bylo nutno, aby také český lid si ji uvědomil a sám iniciativně zakročil a na táborech lidu za pruské okupace prohlásil svou svobodu a samostatnost. Za krále českého měl býti zvolen nejmladší syn italského krále Viktora Emanuela princ Tomáš. Evropa by už v zájmu rovnováhy nepřipustila, aby Čechy pohlceny byly Pruskem, a ostatně Bismarck se čestným slovem zavázal Fričovi, že vítězné Prusko ani pídě české půdy si neosvojí a svému slibu také dostál, když po válce ukrotil zálusk krále Viléma na zabrání alespoň části Čech až po Labe, čímž se stal zachráncem jednoty a nedílnosti království českého.

Frič snažil se získati pro své plány politické české vůdce. Jednal s Palackým, Riegrem, Skrejšovským a J.Grégrem. Sluchu nalezl však pouze u Taxise a jeho přátel. (Taxis přímo nenáviděl Habsburky, kteří byli v přímém příbuzenském svazku s řezenskou linií Thurn-Taxisů. Maxmilián Antonín (1831-1867) syn Rudolfova vlastníka Maxmiliana Karla (1802-1871) pojal za choť arcikněžnu bavorskou Helenu, sestru císařovny.) Porady Fričovy s Taxisem konaly se na zámku v Nimeřicích. Tam Frič sdělil, že provolání vrchního velitelství pruského k obyvatelstvu království českého, jež končilo příslibem národní svobody („zvítězí-li naše spravedlivá věc, uhodí bohdá i Čechům a Moravanům chvíle, kdy tužby své národní rovně s Uhry budou moci uskutečniti. Nechať příznivá hvězda blaha jejich na vždy pojistí!“), složil sám z uložení Bismarckova. Tam také Kotík sepsal pověstný leták „Pláč koruny české“. „Není dojímavějšího i krvavějšího pláče“, píše Holeček, „ na rakouské křivdy na českém národě, než je vyjádřen touto brožurou. Každé slovo v ní je těžkou a nevývratnou obžalobou habsburské dynastie i všech jejích pomocníků a stvůr. Jazyk je klassicky prostý a upřímný. Nehledá slov, aby obžalovaným přitížil, neboť každý uvedený fakt váží za mlýnský kámen. „Brožura vytištěna v Berlíně a počátkem srpna 1866 rozhozena po Čechách. Avšak přišla pozdě, promeškavši příznivou dobu. V srpnu se totiž situace úplně změnila. Začalo se jednat o mír a pak zakročením císaře Napoleona III. Nabyla všeobecná situace tvářnosti příznivější pro Rakousko. Organizovati jakýkoliv odboj bylo již marno.

Taxis byl v těch dnech (koncem srpna) v Berlíně třikrát přijat Bismarckem. Snažil prý se pohnouti Bismarcka, aby anektoval Čechy a Moravu a jako svobodné říšské země připojil k německému spolku. Bismarck však nechtěl slovanských zemí v Německu a proto mu plán tento rozmlouval. O těchto schůzkách dověděla se rakouská policie; ve zprávě policejnímu ministerstvu ve Vídni uvádí se o rozmluvě tyto podrobnosti: „Bismarck prý řekl knížeti Taxisovi, ačkoliv dřívější politické plány po uzavření míru padly, že by mu bylo milé uznati a v paměti podržeti snahy a práva Čechů. Dotyčný důvěrník poznamenává, že nebylo sice při této schůzce nic smluveno, přesto však vytvořen byl podklad pro výstřední snahy Čechů.

Třebas akce Fričova a Taxisova ztroskotala, ježto oficiální vůdcové českého národa byli právě ve chvíli rakouské porážky nejloyálnější (25.VII. dostavili se do Vídně Palacký i Rieger, aby vědomě čelili akci Fričově), přece jen zanechala hluboké stopy nedůvěry k Vídni. Dr.Mezník psal 6.IX.1866 dru Pražákovi, že provolání Prusů padlo na úrodnou půdu a 2.X. Dodává, že brožura „Pláč koruny české vzbudila v Praze silnou stranu, která má oproti Vídni „Lasciate ogni speranza“ - nečekati ničeho pro český národ od Vídně.“

Když r.1922 došlo k polemice o J.V.Friče, byla hodnocena také tato episoda jeho činnosti. Náhledy se ovšem rozcházely. Zatím co někteří, např. Pekař mluví o celé akci jako o politickém omylu, neboť „Bismarckovi byl neurčitý slib obnovení českého státu jen pomocnou kartou ve hře, která by byla po dosažení cíle nedbale odhozena“, druzí jako Holeček, stěžují si na „nestatečné propasení r. 1866“. Není-li tudíž shody o tom, jak dalece bylo možno důvěřovati pruskému protektorátu, jedna věc je jistá: veškeré naděje a doufání českých vůdců v rakouskou vládu a císaře ukázaly se za krátko lichými. Jak jinak si vedli tehdy Maďaři! Na císařův manifest den před obsazením Prahy,aby se Uhrové shromáždili na obranu přepadené říše jen tehdy, kdyby byly napřed splněny jejich politické požadavky.

A maďarský generál Klapka zřídil ve Slezsku legii z maďarských zajatců a dobrovolníků a táhl s ní na Přešpurk. Za tuto velezradu odměněni byli ovšem Maďaři hned v r.1867 vyrovnáním.

Taxisovi dostalo se opět důvěry občanstva, když byl zvolen starostou Nimeřic a 24.I.1867 i poslancem do zemského sněmu za okres Mladá Boleslav, Mnich.Hradiště a Bělá p.B. Když ale se ukázalo, že amnestie císařova z 8.I.1867 nevztahuje se na Taxise, vzdal se bez meškání mandátu a 4.II. podal žádost k císaři o rehabilitaci. Avšak vysvědčení, kterým žádost tuto doprovodilo c.k. státní návladnictví, způsobilo, že se žádost do Vídně vůbec nedostala. Vylíčen tam byl totiž Taxis jako jeden z největších politických agitátorů, kteří usilují o cíle, rozcházející se daleko se zájmy vlády. Udržoval prý nejužší spojení s nejvýstřednějšími hlavami nejkrajnějších směrů, snaže se podporovati všechno jejich úsilí penězi i osobními vlivy, takže sám brzy finančně ztroskotal. Jeho vliv na straníky byl značný. Podporoval podstatně „Boleslavana“ a „Svobodu“, radikálně demokratické časopisy. I když snad v posledních dvou letech se jeho jméno méně často objevovalo na veřejnosti, nestalo se tak proto, že by změnil smýšlení, jako spíše, že upadl do finanční krise, a poslední volby právě ukázaly, že jeho vliv v obyvatelstvu dále trvá ...“ Teprve císařská amnestie z 20.VI.1867 vrátila Taxisovi všechna občanská práva.

V době táborů

Vítězné narovnání s Maďary zahnalo Čechy opět do oposice. Ale i ta měla dvojí tvářnost. Kdežto oficiální česká politika byla i ve své oposici – ve srovnání např. s oposicí maďarskou v r.1867 – mírná, neodpírajíc ani vojáků ani daní, neoficiální oposice, v jejímž čele stál opět Taxis a nyní i jeho nejmilejší přítel Frič, pokusila se v brožuře „Ani groš daně víc, čili jen skutky a ne slova“, v Berlíně vytištěné a v tisícovém nákladu rozšířené po Čechách, agitovati, aby bylo vůbec odpíráno placení daní. (V r.1866 jenom z českých zemí řádně docházely daně, jak zdůrazňoval ministr financí. Maďaři častěji hrozili neplacením daní.) Frič, který v l. 1867-1871 sídlil v Berlíně, redigoval „Correspondence Tcheque“, jejíž přílohou byl od r.1868 týdenník „Blaník“, první orgán zahraničních českých spolků. Jak už symbolický jeho název napovídá, měl buditi český odboj za hranicemi, ale i doma v Čechách, kde byl Taxis hlavním jeho rozšiřovatelem, dojednav osobně v Berlíně jeho tajnou kolportáž přes hranice a sbíraje dary na jeho vydávání.

Zatím připravoval se nový způsob boje o české státní právo.Radikálně demokratická agitace od poč. 60. let počínala přinášeti ovoce. Vůdcové náhle pocítili, že už nejsou sami, ale že za nimi stojí celý národ, když ze jejich hlasem vyšly tisícové zástupy, pod širé nebe hlásili se o svá práva – nastala doba táborů.

První tábor 5000 občanů na Boleslavsku konán 21.VI.1868 pod Bezdězem za předsednictví Taxisova. V tištěném pozvání na tento tábor se pravilo, že se bude rokovati o poměru obou národností v Čechách a jakým způsobem by se mělo mezi nimi docíliti dorozumění .“Jako na svobodné půdě Švýcarské, vzdor rozličnosti kmenů a jazyků, vznešená myšlenka svobody sjednocenou vůlí a spojenými silami všelikých živlů se provedla pomocí rovnoprávnosti národní a samosprávy obcí a politická jedna idea rozličné kmeny k součinění a bratrskému spolužití uvádí, tak i v české zemi toho docíliti lze, aby souhlasem a součiněním obou národností toto království vzkvetlo na kruh spojených obcí, myšlenkou svobody a osvěty provanulých a blahobytem oplývajících. Pročež důležitou tuto otázku na srdci kladem zvláště obyvatelstvu sousedních okresů, našim krajanům jazyka českého i německého a k veřejnému a společnému pojednání o ní je zveme k valnému shromáždění lidu pod širým nebem, jež na úpatí památného Bezdězu odbývati se bude 21.t.m.“ Podle úřední zprávy ujal se nejprve slova Taxis a poděkovav za důvěru mu projevenou jal se líčiti krásnou zemi českou a chvále její obyvatelstvo vyzvedl, že celá země ještě zesílí a rozkvete, spojí-li se vespolek oba národové. Poněvadž země nemá vlastně žádného zastoupení a poněvadž práva se nelze dovolati v kabinetech, bylo by nejlépe, kdyby národové sami se dohodli a vše potřebné k svému sjednocení připravili. Ať si připomenou, že hlas lidu je hlas boží! Tábor byl krajským hejtmanem při řeči Sedláčka z Mnich.Hradiště, který volal lid na obranu historického práva , rozpuštěn pro přestoupení programu. Nejcharakterističtější je však konec zprávy: „ Ve mně vzbudilo“ píše krajský hejtman, „shromáždění na Bezdězi přesvědčení, že čeho Národní Listy, Sokolové a podobné spolky mohou dosáhnouti jen zdlouhavě, to podobná shromáždění nejrychlejším způsobem rozvinou a že, budou-li dále tábory povolovány, v nejbližší budoucnosti můžeme očekávati v Čechách katastrofu“.

26.V.1870 předsedal Taxis znovu táboru u Bělé za účasti 10.000 lidu, který jednal o témže námětu. První řečník, dr. Gábler prohlásil, že ač sám rodem Němec, oddal se věci národa českého jen proto, poněvadž v něm viděl národ utiskovaný. Skrejšovský pak přečetl resoluci o českoněmeckém smíru na podkladě českého státního práva. Konečně 19.VI.1870 na táboru u Jilemnice mluvil Taxis k 30.000 posluchačům. Velkou pozornost tu vzbudila jeho řeč, jejíž tresť možno čísti v brožuře „Plány Fadějeva a Čechy“ (Mladá Boleslav 1870. Jos.Zvikl). Ruský generál Fadějev vydal totiž tehdy (1870) v Praze u Grégra brožuru „O záležitostech východní a slovanské“, v níž nekriticky hlásal panslavismus. Všichni slovanští národové musí prý tíhnout k nejužšímu kmenovému spolku s Ruskem, k ruskému náčelnictví ve vojenském a mezinárodním vzhledě. Naše záležitosti půjdou prý úspěšně teprve tehdy, až venkovské ženy v údolích balkánských stejně jako na březích Vltavy ukonejšujíce své děti budou jim šeptati: „Neplač, brzo přijdou Rusové pomoci nám a donesou Ti cukroví“. Taxis mluvil proti takovému planému panslavismu, v nějž nevěřil, a obhajoval Prusko, jež prý nikdy nepodnikne těžkou a nevděčnou práci nás germanisovati, dobře vědouc, že by se to nepovedlo. Nemáme se proto do budoucna co báti vměšování německé velmoci do záležitostí naší vlasti, jmenovitě zaručíme-li krajanům našim německé národnosti úplnou samosprávu a svobodu národní. Nakonec vyslovuje přesvědčení, že náhledy tyto proklestí si dráhu u českého i německého obyvatelstva naší vlasti, že Češi přestanou vyhledávati spásu v Rusku a Němci v Prusku, ale spíše svorně hájiti budou samosprávu společné vlasti.

S názory těmito veřejnost nesouhlasila a také tisk vyslovil se ostře proti pruské koncepci Taxisově. Krátce na to opustil Čechy, aby se sem na trvalo už nevrátil. Nebylo možno totiž již zadržeti jeho finanční úpadek a proto statky, které měli býti prodány v dražbě, koupil bratr Hugo kn.Taxis. Rudolfovi zavázal se platiti z nich roční rentu 7000 zl. A po 16 letech vrátiti je jemu nebo
jeho dědicům.

Poprvé v Prusku

Taxis odebral se pak do Pruska, kde najal od bar. Pecse statek Golkovice v okrese ratibořickém. Tam ho následovala celá jeho rodina i rodina pí Jenny. Byly to sestry: Marie, provdaná za správce nimeřického statku Václava Horašického, který správcoval také v Golkovicích, Julie, provdána za vychovatele Taxisových dětí profesora Štěpánka, Fany, provdaná za Karla Berrvice, později okresního tajemníka v Nymburce, a poslední Leny, která zůstala neprovdaná. V Golkovicích zemřela stará paní Ständlerová, matka paní Jenny.

Taxis přejal sice statek golkovický ve špatné stavu, ale i další hospodářství zavinilo, že ještě před uplynutím nájemní doby musel – počátkem r.1877 – statek opustiti.

Odstěhovali se všichni na zámek Žerotín na Moravě, jejž Taxis z nouze najal a odtud hledal příhodného místa. A tak, když se dověděl, že kroměřížský advokát dr.Frant. Suchomel hledá koncipistu, přijel za ním a hned se domluvili, ježto mimo jiné sblížila je jednota ve smýšlení národním. Na podzim 1877 nastěhovala se celá rodina Taxisova a Horušických do Kroměříže – a ubytovala se na Velkém náspu č.24.II. (nyní Wilsonova tř.)

Kroměřížská idyla

Kroměříž koncem 70.let min.století žil ještě v područí německé nadvlády. Ačkoliv podle sčítání z 31.XII.1880 bylo tam na 8899 Čechů pouze 2836 Němců, měla česká strana v městském zastupitelstvu ze 30 členů jenom 10. Teprve r.1886 padá radnice do českých rukou, když zvolen byl prvním českým starostou dr.Vojtěch Kulp.

Národnostní boj rozvinul se až koncem 60 let. Po zrušení absolutismu a vydání spolkového zákona (1862) v Kroměříži založily si obě národnosti své spolky: Češi „Občanskou besedu“ (1862) a „Moravan“ (1863) , Němci pěvecký spolek „Concordii“ a společenské středisko „Casino“, aniž na sebe zvláště nevražily. Svěcení praporu „Moravanu“ v r.1865, této velkolepé národní slavnosti moravské, účastnilo se ještě svorně celé město; např. Tyrš, který dostavil se k této slavnosti v čele pražského Sokola, ubytován byl u starosty města Němce Wolfganga Lasnauského. Ještě několik roků potom nový starosta advokát dr.Demel otevřeně se hlásil k české národnosti. Ale v tu dobu přišel do Kroměříže na odpočinek Matěj Schrott z Roherberku, bývalý policejní ředitel v Terstu, jenž brzo ovládl německou stranu. Proti Demelovi zorganisoval oposici a přičinil se, že zavedeno proti němu i vyšetřování pro velezradu. Demel v rozrušení skončil v r. 1868 sebevraždou. Starostou se pak stal Schrott, který zavedl zuřivý protičeský a špiclovský režim. On způsobil, že byla úředně rozpuštěna Záložna, kterou si česká strana zřídila na podporu živnostníků. To byla velká rána pro českou společnost. Neboť Němci si zřídili městskou spořitelnu, jejíž pomocí působili na živnostnictvo i rolnictvo politicky. R.1874 zvolen starostou advokát dr. Benesch, který – prý českého původu – do Kroměříže přišel už jako Němec a svým uhlazeným a společensky bezvadným chováním byl české věci ještě nebezpečnější než Schrott, jenž svoji kaprálskou metodou odpuzoval i slušnější Němce.

České spolky – Beseda i Moravan – měly až do konce 60. let své sídlo v l.poschodí hostince Čerčanova v Kovářské ulici. Společenský život nemohl se však dobře rozvinouti, ježto místnosti tyto byly nedostačující. Větší zábavy a plesy nebo divadelní představení konány v sále Mühlmannově ve Vodní ulici nebo Heppnerově za mlýnem. Proto, když koncem 60. let právovárečné měšťanstvo postavilo „nadsklepí“ prokázalo českému živlu v Kroměříži velkou službu. Tam nalezly české spolky vhodné místnosti a velký sál, sloužící dodnes všem kulturním podnikům kroměřížským. Od těch dob počal se také český život slibně rozvíjet. Na rozdíl od Němců jejichž společnost sestávala většinou z inteligence (byli to advokáti, lékaři, úředníci okres.hejtmanství a soudu, měští i arcibiskupští, profesoři gymnasia, reálky, židé a důstojnictvo) – bylo kádrem české společnosti nižší živnostenstvo, obchodníci, rolníci a dělníci, kdežto tzv. Inteligence, již tvořili asi 4 advokáti, 2 lékaři, 3 suplenti, několik kněží a zámožnějších občanů, byla v mizivé menšině. Ruch společenský na české straně měl proto těžké začátky, bylo nutno k němu lid teprve vychovávati. Koncem 70. let scházela se česká společnost vedle „nadsklepí“ v hotelu Simonově a kavárně pí Vrbíkové (v místech nynějšího Baťova paláce. Hostinec Vrbíkův, známé středisko slovanských poslanců v r.1848, stával naproti v domě Ilichmannově).

Příchod Taxisův do Kroměříže na podzim 1877 znamenal značné posílení a oživení českého společenského ruchu. Zalétajíce ve vzpomínkách na rušný počátek 60.let, Taxis i pí Jenny octli se rázem v popředí české společnosti kroměřížské a za krátkého jich pobytu nebylo jediného podniku, jehož by se nebyli vynikající měrou nezúčastnili.„Nejenže všechny podniky vycházely z jejich iniciativy, byly jimi také od počátku až do konce promyšleny a aranžovány“, vzpomíná dr. K. Kozánek. Maloměstské společnosti jistě s počátku imponoval tento knížecí demokrat, který se hned v prvé schůzce u Vrbíků kategoricky ohradil: „Nejsem žádná jasnost, říkejte mi doktore!“.

V Kroměříži vrátil se Taxis předně do Sokola. 20.V.1878 čteme v zápise výborové schůze, že za člena jednoty byl přijat „pan Rudolf kníže z Thun-Taxisů“. Na valné hromadě 27.IV.1879 zvolen do výboru a účastnil se pilně všech schůzí – z 8 schůzí do konce roku vynechal pouze jednu.

Pí Jenny našla si zase pro své působiště dívčí pěvecký spolek „Vlastimilu“. 6.II.1878 ustanovena již učitelkou zpěvu. Vyučovala ve svém bytě třikrát týdně za honorář 10 zl. měsíčně. 15.II.1878 přijaty za členky Vlastimily Magdalena Ständlerová, sestra kněžny Jenny a „J. J. Ludmila princezna Thur-Taxis“ (sic!). Téhož dne na koncertě Vlastimily společně s Moravanem zpívala po prvé kn.Jenny arii ze „Střelce kouzelníka“. Bylo to její „parádní číslo“, vždyť jím ucházela se za mladých let o engagement u divadla v Heidelberce. Valná hromada Vlastimily 20.IX.1878 vzdává povstáním díky kněžně Jenny za dobré řízení zpěvu. Tehdy zvolena kněžna Jenny do výboru a „pan kníže Taxis“ jednatelem. Pak už kniha zápisů Vlastimily nezná po dvě léta jiných jmen než Taxisových. Na domácí zábavě 19.X.1878 na Nádsklepí vyplnila zpěvní program kněžna Jenny téměř sama. Taxis přednesl deklamaci „Chyby“. Na valné hromadě 30.XI.1879 zvolen výbor Vlastimily úplně „taxisovský“. Předsedkyní byla pí Marie Kozánková, výbornicemi: pí Jenny kn. Taxisová, Magdalena Ständlerová, Ludmila Taxisová, výborníky: dr.Taxis a dr. Suchomel. Jednatelskou zprávu končil tehdy Taxis vřelým přáním, aby velectěným údům dostávalo se větší opravdovosti ve svém snažení, větší horlivosti, lásky a příchylnosti k spolku, než se to v posledním čase bohužel ukázalo, a spolku našemu většího účastenství i v oněch třídách zdejšího obecenstva, kterým i ty nejhorlivější snahy pro umění národní, pro ušlechtění mravů a pro povznesení národního života společenského dosud bohužel cizími zůstaly“.

Ale i v druhém pěveckém spolku kroměřížském – Moravanu – dostal se Taxis záhy na vůdčí místo. 14.II.1879 zvolen tu starostou a 8.VIII. převzal i jednatelství a pokladnictví, takže vedl sám Moravana až do svého odchodu z Kroměříže. Pro oba spolky znamenalo Taxisovo působení novou epochu. Taxis snažil se uvésti nového, světového ducha do činnosti spolkové získáváním předních umělců té doby k návštěvě Kroměříže, jednak snažil se čilou spoluprací s ostatními pěveckými spolky moravskými vytvořiti vyšší organisační jednotku – zemský svaz pěveckých spolků, který by na svých sjezdech shromažďoval celou hudební Moravu, jak tomu bylo v Čechách, až od počátku 60.let. Zajímavou vzpomínku, ukazující snahu Taxisovu použití každé příležitosti ku propagaci české hudby, zaznamenává dr. K. Kozánek. Když v prosinci 1878 pozval Taxis do Kroměříže světoznámé „Florentinské kvarteto“, nadchl primaria jeho Jeana Beckera pro hudbu Dvořákovu tak, že Becker vyžádal si od Dvořáka prostřednictvím Kozánkovým smyčcový kvartet.

Dvořák složil pak skutečně kvartet v tonině Es-dur op.51, jedno z nejlepších svých děl a věnoval jej Jeanu Beckerovi, který jej zařadil do programu téměř všech večerů a propagoval tak hudbu Dvořákovu po celém světě.

Bohužel nenalézal Taxis mezi členstvem pravého pochopení pro své snahy. Trpce si stěžoval proto v jednatelské zprávě 21.XII.1879, už na sklonku svého kroměřížského působení: „I Moravan, který v posledních letech více jen v úzkém kruhu pouze k zábavě svých údů působil, započal v letošním roce opět činnost rozsáhlejší, dával podnět k pěstování vzájemností mezi spolky československými vůbec a mezi sousedními zvlášť a nastoupil i při snažení se svém vyšší, účelu svému a požadavkům naší doby přiměřenější směr. Bohužel jen, že snahy ty i ve středu samého spolku všeobecně neuznány, že řevnivost, podezřívání a malicherná nesnášenlivost důkazu o tom podaly, že pravý duch rovnosti bratrské, podle které žáden nad druhého vypínati se nesmí, jeden úd spolku druhému roveň jest a bez které každý život spolkový hynouti musí, dosud v spolku tom se neuhostil – zkrátka, že schází jednota, která jedině sílí a nedovoluje jednotlivcům, pokrytcům a štváčům rozsívati rozkolnictví na úkor dobré věci i na úkor pravému životu spolkovému a na úkor vyšší myšlence znázorněné v krásném heslu spolku našeho, za kterýmžto kráčeti povždy snahou každého údu býti má!“ Za krátkou dobu postavil Taxis Moravana na nový základ a připravil mu tak podmínky pro lepší rozvoj do budoucnosti. „Škoda, že sám sklízel jen trpké ovoce svých snah v době, kdy všude z jeho plánů zbývaly jen trosky, takže měl o důvod více, aby se odstěhoval do ciziny“, končí posudek o činnosti moravské dr. Fric v „Památníku Moravana 1862-1932“.

Právníkem v Bulharsku

Příčina, že Taxis náhle opouští Kroměříž, neležela ovšem jen v místních poměrech. Zejména neměl nejmenšího nedorozumění se svým zaměstnavatelem dr.Suchomelem, o němž sám praví, „že ho zavedl v právnickou praxi“, a s nímž pak po dlouhá léta udržoval velmi přátelskou korrespondenci. Ale výhodná nabídka, kterou mu učinila z návrhu prof. Randy vláda Východní Rumelie, zlákala ho tak, že přijal místo generálního advokáta při vrchním soudě v Plovdivě s úkolem vypracovati trestní zákon a řád. „Podivná se jevila v něm mravní síla, že nikoliv ve věku mladistvém, v zemi cizí s jazykem cizím podjal se úkolu jemu nezvyklému, důležitého a se značnou odpovědností spojeného a zajisté ke spokojenosti úřad ten zastával a byl by se i nadále udržel, kdyby poměry jeho přesvědčení protivné nebyly ho přinutily, by se jej vzdal.

Východní Rumelie byla samostatná turecká provincie, utvořená mírem svatoštěpánským (3.III.1878) vedle knížectví bulharského, kde dosazen za panovníka Alexandr I. Battenberg. Měla křesťanského guvernéra, vlastní správu i milici. Rumelie, jsouc nejbohatší částí Balkánu, rychle se zotavila z útrap válečných a za prvých let zůstala ušetřena rozbrojů, jakých bylo dosti v sousedním Bulharsku. Neměla však budoucnosti, neboť jednak Turci snažili se podkopati její autonomii, jednak většina domorodého obyvatelstva přála si spojení s Bulharskem. Sídlem vlády stal se Plovdiv, město tehdy s 33.442 obyvateli velmi pestrého složení. Vedle 16.000 Bulharů a 7.000 Turků žilo tu 5.000 Řeků, 2000 Židů, 1000 Arménců a 1000 cizinců. Guvernér sídlil dosti skromně ve starém konaku. Správu zemskou vedlo 6 direktorů se značným počtem úředníků. V zimě zasedal sněm o 56 poslancích. Blízkost Cařihradu působila, že celý způsob života, společnosti i obchodu byl tu docela jiného rázu, než např. v Sofii. Uhlazení měšťané plovdivští mluvili zběhle francouzsky i anglicky, takže i cizinci po balkánských útrapách bývali v Plovdivě příjemně překvapeni.

Idylický život netrval dlouho. 18.IX.1885 vypukla v Plovdivě revoluce, jež prohlásila spojení Velké Rumelie s Bulharskem a povolala do země kníž. Alexandra I. Rusko, dotud protektor Bulharů, považovalo převrat za nepřátelský, ježto Alexander již předtím ztratil přízeň carovu, a odvolalo své důstojníky z Rumelie. Deputace Bulharů z Vel.Rumelie u cara stěžovala si, jak obyvatelstvo bylo těžce stiženo břemenem daní, nutných na vydržování složitého aparátu vládního a že tudíž nemohla dělati jinak. Alexander I. však už 1886 byl donucen pro nesmiřitelný odpor carův vzdáti se trůnu. Tehdy čeští rusofilové – nekritičtí jako vždy - radovali se, jak uvádí Denis, z pádu Alexandrova, ale docela neprávem. Politika Ruska rozvrátila tehdy stát bulharský a vrhla jej v náruč Německa a Vídně. Po neblahé vládě tří regentů zvolen 25.VI.1887 knížetem obou států bulharský princ Ferdinand Koburgský, smutně proslulý pak za světové války.

Taxisovi dařilo se zprvu velmi dobře. Jazykové obtíže, než-li si osvojil bulharštinu, překonával plynnou znalostí francouzštiny. V úřadě dočkal se značného úspěchu. Jím vypracovaný trestní řád soudní zaveden v r.1885, připravený trestní zákoník a pravidla pro žaláře oddáleny však zpátečnickými vlivy u vlády. Krátce před převratem jmenován byl i generálním prokurátorem.

Dům Taxisův tvořil středisko české kolonie. O životě v Čechách informovaly je Národní Listy, Moravská Orlice, Ženské listy a Parlamentär. Taxisovy děti měly stále českého vychovatele. Zprvu byl jím Jar. Hrubý, známý pak redaktor Ottovy Ruské knihovny, pak filolog Dobrkovský. A přece bylo tehdy v Čechách dobré pověsti Taxisově ukřivděno, když se roku 1880 proneslo, že nejstarší syn Taxisův Jan ocitl se pojednou v čele provokujících pražských buršáků. Josef Holeček zlomil proto nad Taxisem hůl a ještě v r.1918 uváděl právě tuto příhodu jako doklad šlechtické zrady a klasického přísloví „naturam espellas furca, tamen usque recurret“ (Přirozenost vypuzuj třeba vidlicí, přece vždy se vrátí). Podle pravdy nutno zdůraznit, že na neblahé události neměla rodina nejmenší viny. Princ Jan, jsa daleko od domova, vymknul se přímému vlivu rodičů. Taxis i kněžna Jenny těžce nesli jeho chování, jak svědčí list pí Jenny dru Suchomelovi: „ Měla jsem velké soužení, když jsem se k svému zármutku dověděla, že můj syn Janíček stal se buršákem. Naplakala jsem se dost a ještě mě to bude stát mnoho slz. Můj muž je v tomto ohledu neústupný, zuřil zrovna zlostí“ („Er war rasend vor zorn“). Poněvadž událost tato nadělala v Čechách mnoho hluku, dopovím hned celou historii mladého prince. Dobrodružná povaha svedla ho ze studií k vojsku. Prostřednictvím svého švagra ruského kapitána Vojtašenka (který si roku 1883 vzal za choť Ludmila Taxisovu) dostal se do ruské vojenské školy v Jelizavětgradě. Přijat do svazku ruské armády, účastnil se války ruskoperské a ruskojaponské, aby nakonec jako plukovník v Kyjevě účinně podpořil čsl.odboj v Rusku. Než ruská revoluce zničila celou rodinu. Choť i 4 synové zmizeli beze stop ve zmatcích bolševického převratu. Dostihnuv po dlouhém bloudění do Prahy, přijat byl za zásluhy o čsl.vojsko na Rusi do čsl.armády v hodnosti plukovníka a jmenován velitelem 20. p. pl. v Mukačevě. Zemřel však záhy na to v listopadu 1920 v Praze. Poslední – pátý - syn přihlásil se konečně z Cařihradu a také jemu umožněn vstup do čsl.vojska.

Převrat v r. 1885 změnil poměry plovdivské tak, že se staly „k nepopsání trudnými. Potlačený, k mlčení odsouzený a terrorizovaný lid očekává spásu jen od ruské okupace, které se ale, jak se zdá pro diplomatické pletichy, dočkati nemůže. Jak to všechno skončí – Bůh sám ví – nejspíše ne jinak, než násilným vypuzením západního neoprávněného vlivu na jihoslovanstvo válkou rusko-rakouskou“. Po připojení Velké Rumelie k Bulharsku jmenován byl Taxis prokurátorem při plovdivském apelačním soudu, ale hmotné jeho postavení bylo v těch letech plných zmatku otřeseno. Nebylo možno vůbec počítati na pravidelné příjmy a proto tehdy žádal Taxis dra Suchomela, aby zastavil v Kroměříži zanechané rodinné stříbro a poslal mu „alespoň několik zlatek, které by mi v nynějších těžkých časech dobře posloužily“. Poměry se stále horšily, zvláště když kníže Alexander I., osobní přítel Taxisův, opustil zemi a vlády se ujali diktátoři Stambulov, Mutkarov a Živkov. Ale i za Ferdinanda Koburka nebylo lépe. Taxisovi byl nový panovník osobně tak nesympatický, že nepřijal ani ministerstvo spravedlnosti, jež mu kníže Ferdinand nabízel, a v roce 1888 vystoupil vůbec ze státní služby bulharské, „v níž poctivý člověk pod nynější vládou vydržeti nemůže“, a zabýval se dále jen advokacií, zastupuje cizince před konsulárními soudy. Tehdy také, maje více času, sepsal všeobecnou teorii práva trestního česky, jež vyšla tiskem v bulharském překladu. Na základě svých zkušeností v Bulharsku nabytých, vydal ještě po letech v Lipsku spis „Boris oder Arsen. Ein Beitrag zur Lösung der balgarischen Frage“.

Na odpočinku

Ačkoliv se v následujících letech poměry bulharské upravily k lepšímu, v roce 1892 vyhlásil náhle Taxis rodině své rozhodnutí – vrátiti se do Čech. Doufal, že se mu dostane zpět statků, jak se k tomu zavázal před lety bratr Hugo. Avšak bratrův nástupce Alexander kn.Thurn-Taxis nemohl dostáti této povinnosti, ježto řezenský kníže vtělil na statky simultanní půjčku 7 mil. marek.Taxis odhodlal se proto upraviti svůj poměr k vládnoucímu domu taxiskému tím způsobem, že se vzdal se svou rodinou jména i stavu a přijal s císařským svolením jméno svobodného pána z Troskova, podle rozvalin Trosek, jež se mu kdysi v mládí tak zalíbily. Za to řezenský dům uvolil se vypláceti mu a jeho dětem doživotně zvláštní rentu. Maje tak zajištěno klidné stáří, vyjednával s knížetem Alexandrem, aby poskytnut mu byl svobodný pobyt v nimeřickém zámku, „kde bychom rádi na stará kolena odpočinuli po veškerých trampotách života“. Ale ani toto poslední přání se mu nepodařilo uskutečniti. V l.1892-1893 vede opět celá rodina „cikánský život“, nemajíc místa, kde by spočinula. Bydleli v té době v lázních Salzsihlirfských, v Uhřích, Čechách, Výmaru a Heidelberku. Zvláště tu prodleli delší dobu a staré vzpomínky z mládí způsobily, že se Taxis cítil opět po dlouhých letech vesel a šťasten. Byl prý to nejkrásnější rok jeho života. Konečně se od září 1893 usadil v Drážďanech-Fürstenstrasse, vila Ober-Lösnitz. Tu se oženil syn Vojtěch a provdala dcera Hedvika za nadlesního Schmieda na moravský Velehrad.

Když osiřeli, starý dr. R. Troskov (neužíval nikdy šlechtického přídomku) s paní Jenny odstěhovali se do dražďanského předměstí Trachau a žili tu klidná léta pozdního stáří jako soukromníci, hmotně poměrně dobře situováni. Dostával totiž Taxis jednak rentu, ujednanou za změnu jména, pak tzv. „Postrente“, kterou bral každý člen rodu, a konečně rentu za odstoupení statků od knížete Alexandra, sníženou z 9000 zl. na 4000 zl . Do Čech se k delšímu pobytu už nikdy nedostal. Do poslední chvíle však sledoval podrobně celý kulturní a politický život český a nezapomínaje na staré boje, zůstával důsledným odpůrcem staročechů. Po této stránce je příznačné, že ještě krátce před smrtí slíbil napsati své „Paměti“ pro radikálně-pokrokový orgán „Samostatnost“, mezi jejíž horlivé čtenáře od počátku náležel.

A tak nemilosrdný osud, který dovedl mu nanésti v dlouhém životě tolik trpkých chvil, ukázal nakonec přece jen smířlivou tvář. Nejen klidné stáří bylo mu odměnou za ideální snahy a nezištné boje, ale i poslední přání – spočinouti trvale na rodné, české půdě – mělo se mu splniti v době, kdy u vědomí dobře prožitého života mohl klidným okem patřiti na nový svět za sebou.

V r.1904 navštívil svou dceru Helu na Velehradě, maje v úmyslu odebrati se odtud k delšímu pobytu do Luhačovic. Ale již po několika dnech onemocněl a 3.VII.1904 umírá náhle slabostí srdeční. V úmrtní matrice uvádí se za příčinu smrti chronický katar plic s oslabením srdce po chřipce.
Pohřeb, který se konal 5.VII. o 5.hodině odpolední - zrovna v den velké slavnosti velehradské – připomněl tisícovým zástupcům moravského lidu, který se tu shromáždil, vděčnost, jíž byl povinován jednomu ze svých dobrých bojovníků. Vedle nejrůznějších spolků, korporací, zástupců učitelstva, úřednictva atd. Přítomen byl za ČOS. starosta dr. Podlipný. Smuteční sbory zapěl kroměřížský Moravan, pořadatelskou službu vykonalo sokolstvo.

Jenny, svobodná paní z Troskova žila do roku 1907 s paní Schmiedtovou, později provdanou Kallusovou v Uh.Hradišti a pak u svého syna Vojtěcha ve Štýrském Hradci – Goethestrasse 46, kdež i 29.IX. r.1914 zemřela a pochována rovněž na Velehradě.

V roce 1930 byly pozůstatky obou manželů exhumovány a uloženy v rodinné hrobce ve St. Boleslavi.Jestliže již dlouholetý pobyt v cizině uvolnil značně pouta, vížící kdysi Taxise tak úzce s veškerým českým světem, smrt jeho jakoby na vždy odvanula z českých myslí zajímavou a rázovitou jeho postavu. I časopisy pro činnost Taxisovu tak významné jako „Sokol“ a „Právník“, ani nezaznamenaly jeho úmrtí, ačkoliv zpráva o tom proběhla denním tiskem. Zapomněli na něho i radikálové, jichž směr kdysi tak štědře podporoval, stejně jako mladočeši, jejichž příchod do české politiky chtěl uspíšiti o jedno desetiletí.

Hlavní příčinou tohoto nedocenění, vedle podvědomé nedůvěry, kterou choval vždy český národ ku šlechticům, byla i česká předválečná politika, jíž každý veřejný pracovník, který nevěřil v Rakousko, byl neodpovědným snílkem, jeho radikalismus „zamrzlým tonem z Prášilovy trouby, politickou fantasmagorií, ne-li ještě něco horšího“, jak psal dr. K. Kramář ještě l.ledna 1915 v Národních listech. Jak lid, tak i političtí vůdcové nenosili v srdci ideál svobodného národa. Ani v nejtajnějších snech nepřišla jim na mysl idea svobodného státu, idea, jež např. Polákům tvořila po staletí jediný smysl jejich národního života a v četných revolucích, byť i neúspěšných, zachránila přece nakonec celý národ od resignujícho zoufalství.

Byla-li tak převážná většina českého národa přesvědčena o nezbytnosti Rakouska pro zabezpečení vlastní existence, pochopíme snadno, že politika naše nebyla dosti citlivá, by pružněji reagovala na osudové události, jak je běh času přinášel. V Čechách nebylo odvahy k revoluci, protože nebylo vůle k svobodě. Zásadní změnu názorů v tomto směru způsobil až r.1918 a to pod přímým vlivem zahraniční revoluce. Co se však stěží podařilo před 15 lety, nemohlo míti naděje na úspěchy před 50 lety, kdy sice žila ještě revoluční tradice r.1848, ale už jen v úzkém kroužku radikálu, nezviklaných ve svých nadějích ani silou nastalé reakce a krutosti persekuce. A v tom je právě největší význam Taxisův i Fričův, že v době, kdy přední vůdcové národa, zříkajíce se odkazu revoluce povznášejíce se nad „plytký“ radikalismus osmačtyřicátníků, stávali se advokáty šlechty a kléru, vyzvedli tito bouřliváci s několika jen oddanými přáteli ideu odboje a vytvořili tak tradici, jež na konec přece jen dovedla národ k 28.říjnu.

A tak mezi vítěznými dovršiteli naší národní revoluce a jejími prvními apoštoli je hluboká vnitřní a organická spojitost, vyjádřená snad nejkrásněji v symbolismu životních zásad hlavních představitelů obou těchto dob. Mohl-li totiž Masaryk korunovati své dílo heslem „Pravda vítězí“, stalo se tak v ne poslední řadě také proto, že už počátek protirakouského odboje stál ve znamení přímočarého a nekompromisního hesla Taxisova „Vždy rovnou cestou za právem a pravdou“ !

Knihu přepsala do elektronické podoby Věra Havránková


Dr. Vladimír Zapletal, 29. 08. 2009

e-mail: redakce@historickaslechta.cz

Všechny články autora




Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–  |  O magazínu Historická šlechta