Vítej každý nový příchozí. I Ty.

" Nikoliv rozvážně kupředu, nýbrž rozhodně dozadu, neboť před námi je propast." Zobrazit celý citát »

Schwarzenberg Bedřich (1799?-1870)



Jméno Piette–Rivage v místopisu Svobody nad Úpou

12. 10. 2009 | Antonín Tichý | Autor píše

Staré bělidlo
Mnozí ze starších občanů Svobody nad Úpou si asi ještě pamatují na místní staré bělidlo. Jen možná nevědí, že to byla ta chátrající haluzna, stojící poblíž personální vily Piettovy papírny při styku Staré aleje se státní silnicí, na hranicích katastrálního území někdejší Svobody a samostatné obce Maršov I., která vzala za své počátkem druhé poloviny minulého století. V roce svého vzniku 1778 to však byl rozložitý zděný dům s nezvykle velkým čtvercovým půdorysem a mansardovou střechou, výrazně se odlišující od okolních roubených chaloupek. V knize obyvatel z roku 1843, vedené farním úřadem ve Vlčicích, je jako majitel zmiňovaného domu číslo 79 zapsán barvířský mistr a bělič plátna Johann Etrich (*1812) ze starobylého svobodského rodu Etrichů. Jeho bratr Josef (1803 – 1878) původní profesí pekař a obchodník s moukou byl zakladatelem početné větve úspěšných lnářských podnikatelů, z nichž vzešel světově proslulý průkopník letectví, rodák z Horního Starého Města u Trutnova, konstruktér Igo Etrich (1879 – 1967). V tomto domě se 24. 2. 1867 narodila také Paulina Holubová, neteř jedné z největších svobodských osobností, Prospera Piette – Rivage (1846 – 1928). Ta se v devatenácti letech provdala za jednoho z prvních fotografů Krkonoš, zakladatele věhlasného ateliéru v Praze ve Vodičkově ulici, Jana Nepomuka Langhanse (1851–1928). Neobyčejný dům, pod jehož střechou se protnuly neobyčejné osudy, stihl krátce před jeho zánikem vyfotografovat Ing. Jaroslav Morávek.
Starý mlýn
V pamětech města Svobody nad Úpou je existence mlýna se dvěma vodními koly na řece Úpě zmiňována „od pradávna“. Zprvu pravděpodobně panský mlýn, přešel záhy do majetku obce, která z něj podle výtahu z urbáře vlčického panství ze dne 15. 12. 1650 odváděla vrchnosti každoročně ke sv. Bartoloměji dávku 13 korců obilí. Koncem 17. stol. vládl mlýnici mlynář Friedrich Scholz. Jeho následník Kaspar Bönisch byl nejspíš jedním z posledních náboženských emigrantů do Pruska v době protireformace. Oni i řada dalších měli mlýn od města pronajatý v tzv. dědičném pachtu. Zato museli udržovat mlýnské stavení, mlýnici, vodní náhon i příjezdové cesty. Jen jez na Úpě spravovala obec k tíži vlastní pokladny. Nájemné ve formě naturálií odváděl mlynář nejen obci, ale i panstvu ve Vlčicích, místnímu faráři a dokonce i obecnímu sluhovi. Vše se změnilo vydáním císařských patentů ze 7. září 1848 a 4. března 1849, jimiž byla v celé zemi zrušena dědičná vlastnická práva. Tehdejší nájemce mlýna, mlynářský mistr Johann Wahl, složil u c. k. okresní pozemkové komise sídlící ve Vrchlabí celkem zanedbatelný obnos 80 zlatých a stal se tak z posledního dědičného pachtýře prvním soukromým vlastníkem mlýna č. 93 včetně zahrady a veškerých práv. Jeho syn Johann se však v roce 1905 dostal do takové nouze, že na jeho majetek byl vypsán konkurz. Mlýn i s později přistavěnou tkalcovnou koberců koupila firma Piette z Maršova I. a pronajala jej pro provoz přádelny, tkalcovny koberců a tkaní jutových popruhů Wahlovu švagrovi Franzi Wojtěchowskému. Po uplynutí nájemní smlouvy byly provozovny zrušeny a budova mlýna přestavěna na vilu pro rodiny dětí majitele papírny Prospera Piette – Rivage. Z nich novým osídlencům po II. světové válce nějak učaroval druhý manžel Piettovy dcery Rosy Karl von Csipkay, takže se pro dům vžil název „Čipkajova vila“. V polovině 70. let minulého století musel dům s bohatou historií ustoupit výstavbě křižovatky navazující na přemostění Úpy rychlostní silnicí z Trutnova do Pece pod Sněžkou. Dodnes se zachovala jen patka sloupku a část kamenné podezdívky oplocení před zahradnictvím „U tří hořců“ a kamenná zahradní mísa, přemístěná na náměstí do proluky po čtyřech dřevěných renesančních domech s podloubím, představujících poslední zbytek poezie staré Svobody, neuváženě zbořených v roce 1965.
Po kom se jmenují cesty
Není náhodou, že hned několik místních komunikací či turistických cest rozbíhajících se všemi směry ze středu někdejšího Maršova I., dnes městské části Svobody nad Úpou, bylo pojmenováno po příslušnících rodiny Piette. Majitelé zdejší papírny nejen, že poskytovali obživu většině obyvatel a udávali tón společenskému dění, ale o budování nových turistických cest a dalších zařízení na podporu návštěvnosti Krkonoš se přímo zasloužili. Hned první a nejstarší spojnice dnešního Pietteho náměstí a hotelu Lesní dům, potažmo Janských Lázní, údolím Černohorského potoka, se od roku 1869 nazývala Piettova promenáda po zakladateli maršovské papírny Prosperovi Piette (1806-1872). Hedvičina alej do centra Svobody nad Úpou mimo hlavní silnici se dnes jmenuje Stará. Nesla jméno první manželky nejslavnějšího z rodiny, „Otce Krkonoš“ Prospera Piette de Rivage (1846 – 1928) Hedviky Haase, dcery trutnovského majitele textilní továrny Aloyse Haase. Od Justova mlýna, označeny kamenným rozcestníkem místní pobočky Krkonošského spolku, se od roku 1901 rozbíhaly Holubova a Paulina cesta. Holubova, vedoucí k Duncanu, se jmenovala po spolumajiteli papírny a Prosperovu švagrovi Franzi Holubovi. Paulina, mířící opačným směrem ke kdysi vyhlídkovému altánu na Muchomůrce, po níž je dnes částečně vedena naučná turistická stezka Via Piette, uváděla do svobodského místopisu Prosperovu sestru Marii Paulu, Holubovu manželku. Piette promenade, Hedwig allee, Holub weg i Paula weg jsou už dnes jen názvy ze starých map a turistických průvodců. Do současnosti vydržela jediná Růženina cesta, vedoucí přes most mezi Pietteho a Roederovou, později Eichmannovou papírnou na Nový svět a loukami kolem kapličky Vzkříšení až na Rýchory k vyhledávané boudě Maxovce. I když je dnes hojně užívaná „zelená“ vedena převážně v jiné trase už od svobodského nádraží, kolem pamětní desky instalované Krkonošským spolkem v roce 1899, vede stejně jako tenkrát. Jméno Rosy Karoliny Marie Amalie Fiedlerové, Prosperovy druhé manželky, přečkalo naštěstí poválečná léta skryto za neutrálním překladem „Růžová“. Neupírejme cestě dnes, byť jen z pouhé neznalosti, její správné jméno.
Nový Svět
Projekty na výstavbu železniční trati ze Svobody nad Úpou do Pece pod Sněžkou a dál na Sněžku se objevují již od roku 1868. Nejblíže k realizaci měl plán Prospera Piette de Rivage z období těsně před I. světovou válkou. Trať měla vést po levém břehu Úpy a končit v Horním Maršově. Vlivem válečných událostí vše skončilo u měřičských prací firmy Köhler a Raynal z Prahy a zdlouhavého jednání o výkupu pozemků. Firma Piette tyto snahy obnovila v roce 1920 započatou výstavbou sídliště s 39 malobyty pro zaměstnance papírny. Architekt Thiele z Vídně navrhl uzavřený blok s rozvolněnou úrovní střech. Vnitřní parkovou úpravu protínala ulice k jedné z variant předpokládaného nádraží. Dokončen byl pouze koncový lichoběžníkový objekt s domy čp. 94, 95 a 99 stojící dosud. Z té doby je nejspíš i spontánní název lokality Nový Svět. U obloukového betonového mostu mezi papírnami začínala Růženina cesta na Rýchory, pojmenovaná po manželce mecenáše Prospera Piette Rose, otevřená 14. 6. 1899.

Přejato z  www.freiheit.cz


Antonín Tichý, 12. 10. 2009

e-mail: tentonda@volny.cz

Všechny články autora




Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–  |  O magazínu Historická šlechta