Vítej každý nový příchozí. I Ty.

" Šlechtictví můžeme mít v sobě jako něco osobního, co v sobě nosíme a nějakým způsobem prezentujeme." Zobrazit celý citát »

Dlauhoweský Václav *1946



František Schwarzenberg o odboji za nacistické okupace

04. 10. 2009 | Redakce | Šlechtic vypravuje

Národ ve svém celku nekolaboroval. To vím z vlastního poznání. Domácí odboj začal ihned po okupaci našich zemí. Převládal názor, že ani mnichovská dohoda, ani vynucené ujednání mezi Hitlerem a Háchou, ani zřízení tzv. protektorátu nevytvořily platný právní stav. To vše bylo považováno za protiprávní. Byli jsme přesvědčeni, že jsme ve svém svědomí oprávněni k sebeobraně proti útočníkovi; k sebeobraně, která tehdy na domácí půdě mohla být prováděna jedině způsobem podzemního odboje.
Tento názor byl sdílen presidentem Háchou, prvními protektorátními vládami, velkou většinou prvního a druhého výboru Národního souručenství a skoro celým národem.
Vstup do odboje byl samozřejmostí pro ty, kteří neodcházeli za hranice. Tak také pro mne, záložního důstojníka, státního úředníka, svobodného mládence a potomka obhájců našeho státního práva. Mnozí arci vstupovali do odboje především na základě úvah rázu mravního či právního. A komunisté konečně vstoupili do odboje až po německém útoku na Sovětský svaz.
Sám jsem se do odboje dostal hned z jara roku 1939.  Bývalý kancléř dr. Přemysl Šámal mě tenkráte prvý uvedl do této práce. Od té doby až do povstání jsem nikdy nepřestal v činnosti, které se obyčejně říká "domácí odboj".  Někdy jsem pomáhal při udržování oboustranného styku mezi domovem a vládou v zahraničí, jindy jsem opatřoval zprávy pro Londýn a staral se o jejich doručení na povolaná místa či pomáhal lidem při odchodu za hranice. 
Pokud ještě byla nějaká naděje na úspěch, snažil jsem se o záchranu Židů (např. Alfreda Fuchse). Po celou dobu jsem opatřoval prostředky pro pozůstalé rodiny po zatčených či popravených, zařizoval jejich distribuci a staral se o včasné varování ohrožených. 
Dlouhý a různorodý by věru byl výpočet všech těch podivných věcí, které jsme za okupace všichni dělali, když třeba šlo o to, aby z úředních spisů gestapa zmizel akt, týkající se některého našeho člověka, či když se jednalo o to, jak zabránit použití vládního vojska mimo naše území.
V prvém roce jsem nejvíce spolupracoval s arch. Vladimírem Grégrem. Mezi námi nebylo žádných tajemství. Mnoho akcí jsme tehdy dělali s vědomím či na popud ministerského předsedy generála Eliáše. Jednali jsem také v dorozumnění s některými jinými tehdejšími ministry a dále s Nečasem, Beranem a Hamplem. Byl jsem z té malé skupinky, která zajišťovala spojení mezi doktorem Háchou a Londýnem.
Dalších styků bylo ovšem přemnoho - tak třeba s Balabánem z vojenské skupiny Mašínovy, s Wahlovými, s Frantou Kocourkem, docentem Matouškem, prof. Vlad. Klecandou. Byl to okruh lidí, které jsem poznal u Zdeňka Bořka-Dohalského, skupina uvnitř staré Národní rady české, dále dr. Josef Nestával a další okruh přímo v Národním souručenství či skupina přátel, sdružující se kolem rodiny Rašínovy.
Byla řada jiných sítí , na které jsem byl příležitostně napojen. Jednou to byla vysílačka na Pankráci a jindy zase vysílačka na Ledečsku. Byla to řada jednotlivců ve Zlíně v čele s Hlavničkou a pak zas chlapci ze Slovácka, kteří odcházeli do boje v horách a se kterými jsem udržoval spojení i po jejich zmizení.
Přicházeli někteří z těch, kteří připravovali slovenské povstání, jindy zas lidé, kteří pomáhali ukrývat útočníky na Heydricha či jiné, nacistickými úřady hledané jednotlivce. Pro ně bylo nutno zaopatřovat úkryt, potravu, šatstvo a léky. Konečně to bylo zapojení na skupinu Alex (generál Slunéčko), kam jsem patřil až do konce války.
Prostě toho bylo tolik, že bych si na vše ani dnes vzpomenouti nemohl. Nevěděl jsem a ani jsem vědět nechtěl o všech podrobnostech a organisační struktury odboje. Stačilo, že jsem někomu věřil a věděl, že je zapojen - třeba na ÚVOD - či, že někdo, mně osobně neznámý a pod zřejmě vymyšleným krycím jménem, přišel se smluveným heslem či poznávacím znamením, od někoho, komu jsem věřil. Bylo lépe toho mnoho nevědět.
V této činnosti jsem se sešel s nejrůznějšími lidmi. Byli mezi nimi lidé všech náboženských vyznání, všech politických stran a směrů, všech společenských vrstev. Lidé
♦  z měst i venkova, rolníci, dělníci, studenti, živnostníci, železničáři,
♦  příslušníci svobodných povolání, úředníci, umělci, literáti, malíři, hudebníci, lesníci,
♦  státní zaměstnanci, vojáci, skauti, sokolové, orlové, členové DTJ,
♦  četníci, poštovní zřízenci, mlynáři, novináři, velkoprůmyslníci a stejně tak
♦  přimáčknutí, zdánlivě ustrašení malí občánkové a střádalové, u kterých by se nikdo takové odvahy
 a obětavosti nenadál.
Není dnes zajímavé, co kdo z nás dělal. Důležitý je pouze jasný poznatek, že veliký počet lidí byl zapojen do aktivní protinacistické činnosti a jak ještě větší počet lidí o této činnosti věděl a přes výši slibovaných odměn a přísnost trestů nic nevyzradil a pomáhal alespoň peněžitými prostředky, šatstvem, jídlem či léky pro dobro pozůstalých či ukrývaných.
Často zdůrazňovaná naivnost organisace a práce, vysvětlitelná m.j. velikým počtem účastníků, nemění ničeho na jejich dobré vůli, odvaze a zásluze. A rozhodně neubírá na jejich počtu.
Prostě, tvrdí-li někdo, že celý národ uhýbal a v podstatě těžil z kolaborace, je to lež, úmyslně snižující dobré jméno našeho národa.

(převzato z knihy Český šlechtic František Schwarzenberg od Vladimíra Škutiny, vydané v nakladatelství Rozmluvy v roce 1990; vyprávění je součástí kapitoly Pražské povstání na  str. 144)
za zaslání příspěvku redakce děkuje Haně Všelichové





Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–  |  O magazínu Historická šlechta