Vítej každý nový příchozí. I Ty.

" Když je člověk hodně dole, tak se čest a morálka snáze udržují, než když je nahoře." Zobrazit celý citát »

Sternberg Zdeněk *1923



František Kinský: Srdcař s modrou krví

01. 02. 2017 | Lenka Jaklová | Autor píše

KOSTELEC NAD ORLICÍ:
Konec jim předpovídali už po Bílé hoře, pak po roce 1918 a o třicet let později v časech hořké perzekuce komunistické totality - ale stále jsou tady. Aristokraté. Potomci dávných šlechtických rodů. Dnes už sice nespravují "panství", ale podnikají a i jinak žijí jako běžní občané, a přece se do jisté míry odlišují. Jejich historická jména jsou pro ně závazkem, hrdostí i údělem. František Kinský se dlouho bránil představě, že by měl převzít rodový majetek v Kostelci nad Orlicí. Tak dlouho se vzpíral myšlence, že se stane následníkem, až se jím opravdu stal. František, hrabě Kinský…

František hrabě Kinský při natáčení televizního cyklu Modrá krev. Foto Archiv ČT.

Rozhovor s Františkem hrabětem Kinským

Rozhovor vede Lenka Jaklová:

Co je pravdy na tvrzení, že kdo je příbuzný Kinských, je příbuzný téměř se všemi?

Tak tuhle větu zcela určitě řekl někdo, kdo s námi příbuzný je! (smích) A já vím, kdo. V jednom rozhovoru to prohlásil Václav Dohalský. Nás je opravdu tolik, že jsme se propletli se všemi českými rody. Zjednodušeně řečeno, existují čtyři větve rodiny Kinských – chlumecká, pak jejich mladší, moravská, tj. bývalý Moravský Krumlov – ale z nich už tady nikdo není, potom knížecí a my jsme mladší knížecí – tedy kostelecká větev. Když to dáte všechno dohromady – to je nějakých lidí na vdávání a na ženění!

Trochu rouhavě mě napadá, že pravý šlechtic většinou umíral na bitevním poli. Znamená to, že se vaši předci boji vyhýbali?

Myslím, že ne, dokonce jeden padl „hrdinně“, v roce 1634 byl zavražděn v  Chebu společně s Valdštejnem jako jeden z jeho posledních věrných. Někteří na bitevním poli jistě padli, ale jinak se asi obratně bránili a obratně bojovali, takže pokud to šlo, umírali v postelích.

Váš rodový erb zdobí tři vlčí drápy v červeném poli – že by přece jen mezi vašimi předky nebyli jen „beránci“?

To je jen důkaz toho, že jako každý pořádný šlechtický rod jsme nejdříve začali jako lapkové, a poté za určité zásluhy, které jsme prokázali vládnoucím rodinám, jsme dosáhli uznání, které od té doby smíme deklarovat. Dnes už se nedozvíme, jestli jsou to tři zahnuté vlčí drápy nebo tři kančí zuby… Ale pravdou je, že heraldicky tak jednoduchý znak potvrzuje, že rodina je velmi stará. První zmínky o ní se tradují už někdy v polovině 13. století, takže už pár set let tu naše jméno existuje – ne sice v této podobě, protože původní zakladatelé rodu se jmenovali Wchynští, ale historií se nese.

 

Rodový znak Kinských z Vchynic a Tetova. Autor znaku Libor Kovář.Josef  hr. Kinský a Bernadetta roz. hr. Merveldt,  
rodiče Františka Kinského. Foto archiv rodiny.

Ti současní Kinští jsou vesměs urostlí, téměř dvoumetroví, že?

Tak já jsem ze všech nejmenší, zato můj bratr byl skoro o hlavu větší než já a otec i jeho sourozenci (pocházel z pěti dětí, čtyři bratři a jedna sestra), měřili dohromady každý okolo dvou metrů. V době, kdy chodili do společnosti – hlavně před druhou světovou válkou – , se jim v Praze neřeklo jinak než „osm metrů Kinských“. (smích)

Představuji si, že být potomkem šlechtického rodu je jako ustavičně se ohlížet přes rameno. Zpět. Pojďme si povídat o muži, po kterém nosíte jméno. O vašem dědečku Františkovi. Prý tenkrát, když v roce 1975 zemřel, byl Kostelec nad Orlicí vzhůru nohama. To se tehdy sjeli na pohřeb Kinští z celého světa?

Ne, vlastně jen jeho nejbližší, jeho synové, ale máte pravdu, přesto byl Kostelec vzhůru nohama. Můj dědeček byl osobnost, která budila pozornost už jen svým vzezřením – dvoumetrové chlapisko s velkým knírem. Nesmírně vzdělaný člověk, s nímž byla radost trávit čas. A když potom ve věku téměř 97 let zemřel, na Státní bezpečnosti v Hradci Králové propukla panika. Očekávalo se, že se opravdu sjede aristokracie z celé Evropy a kdovíkdo ještě navrch, aby tomuto muži složili poslední poklonu. Nic takového se samozřejmě nestalo a stát ani nemohlo. Naší rodině to ovšem přineslo řadu potíží. Byli jsme upozorněni, že pohřeb smí být pouze v kostele, žádný průvod za rakví městem, a po celý obřad jsme byli bedlivě pozorováni. Neuniklo nám, že kromě celého Kostelce a širokého okolí, kde ho opravdu každý znal, a mimo přátel, kteří přijeli na pohřeb, tam postává mnoho dalších lidí. Na první pohled bylo zřejmé, že nejsou ani truchlící pozůstalí, ani zvědavci. Byli to příslušníci StB a dávali zatraceně dobře pozor, aby snad nedošlo k tomu, čeho se obávali – k celostátní demonstraci. Kdyby se to bývalo přihodilo, myslím, že nejvíc, kdo by se smál, by byl můj dědeček!

František Kinský zažil opravdu podivuhodné životní zvraty – od aristokrata až po třídního nepřítele, kterým se stal v očích někdejšího totalitního režimu. Nikdy ho nezlomilo to, čím musel projít?

Ne, nikdy. Myslím, že lidé, kteří mají určitý rozhled a bohaté životní zkušenosti, se k určitým věcem staví jinak. Začnou je ignorovat, přezírat, anebo se s nimi prostě smíří. A pak – on byl hluboce věřící člověk a držel se zásadního pravidla: Bůh dal, Bůh vzal. To byl smysl jeho života – ano, měl jsem, nemám. A co? Věřím, zůstávám, jsem věrným služebníkem. Vždyť se mi vlastně nemůže nic stát.

Z vašeho vyprávění by se mohlo zdát, že váš dědeček prožil celý svůj život na zámku v Kostelci nad Orlicí. Ale opak je pravdou…

Mé prarodiče vyhodili ze zámku v osmačtyřicátém roce a jako náhradní ubytování jim nabídli chalupu v Orlických horách. V prudkém svahu, bez vody i elektřiny, bez oken a s polorozpadlou střechou. Dědeček dokázal zařídit ubytování pro sebe a svou milovanou manželku na kostelecké faře. Trefné je, že na to měl nepsané právo, které dokonce ani komunistický režim nezpochybnil. Pokud patron kostela – tedy ten, který se ekonomicky i organizačně stará o jeho chod – přijde do bídy, a to ne vlastní vinou, což znamená, že majetek neprohrál v kartách ani neprobendil s holkama, církev je povinna se o něj postarat. V padesátých letech šlo zcela jistě o zapomenuté nebo ze zákoníku vyjmuté právo, ale můj dědeček se obrátil na církevní správu a ta mu na faře uvolnila dvě místnosti. A kupodivu nikdo neprotestoval.

Co jste po něm zdědil kromě křestního jména?

Hrozně rád bych toho zdědil hodně, ale upřímně řečeno neumím posoudit, co jsem dostal darem. Prokazatelně to jediné, o čem vím, je jméno.

Víte, že se dědí také hlas?

Ne, a abych pravdu řekl, vůbec si neuvědomuju, jaký hlas měl můj dědeček. Určitě příjemný, protože my jsme spolu strávili hodiny a hodiny vyprávěním. Zvláštní je, že zevnitř zní hlas úplně jinak než zvenku. Když se občas někde zaslechnu z reproduktoru, vždycky mě to překvapí.

Máme stejnou zkušenost. - Existoval kdysi tuhý mýtus, přiživovaný komunisty, že šlechta v Čechách byla cizácká. Rod Kinských byl ovšem prokazatelně český. Budiž v této souvislosti připomenuta role mluvčího delegace, které se zhostil právě váš dědeček krátce před Mnichovskou dohodou, v roce 1938. Tehdy předstoupil se skupinou aristokratů před prezidenta Edvarda Beneše. Představoval jste si někdy v mysli tu situaci?

Nemyslím, že by dnes šlo o samozřejmost, tenkrát ano. Ti pánové, kteří přišli za panem prezidentem, aby mu vyjádřili svou loajalitu, to za samozřejmost pokládali, protože každý jeden z nich se cítil být Čechem a obával se toho, co se děje a co se chystá.

Přišli delegovat svoji věrnost hranicím českého státu...

Ano, přišli vyjádřit svou plnou podporu, protože, i když v té době už měli jiné označení jako tzv. velkostatkáři, stále patřili k určité respektované společenské vrstvě.

Jak se přihodilo, že se právě váš dědeček stal jejím mluvčím?

Byl nejstarší z nich, doyen tehdejší české šlechty. Vlastním autorem deklarace byl Karel Schwarzenberg, otec nynějšího politika Schwarzenberga, také Karla.

Mezi první (září 1938) a druhou (září 1939) deklarací proběhla ještě v lednu 1939 audience na Pražském hradě po nástupu státního prezidenta Emila Háchy do funkce. Při kliknutí na fotografii se zvětší.

O rok později se situace opakovala s tím rozdílem, že tentokrát byla deklarace určena prezidentu Háchovi. Tehdy už bylo zřejmé, že je to velmi nebezpečné.

I druhou deklaraci předložila stejná sestava aristokratů, dokonce ještě o něco rozšířenější. Ale samozřejmě v politicky poněkud jiné době. Sudety už byly obsazené a zástupci české šlechty přišli prezidenta podpořit v jeho úsilí, aby Československo nebylo zabráno zcela. Stalo se pak to, co se stalo, a veškeré deklarace byly k ničemu. Vedly jen k tomu, že na majetky těch, kteří se nejvíc angažovali, byla uvalena nucená německá správa a někteří z nich dokonce skončili ve vězení, mezi jinými i můj dědeček. Zavřeli ho do polského koncentračního tábora, kde si odseděl nějakou dobu, až se mu přes intervence přátel podařilo dostat ven.

Co si o tom myslíte dnes? Mělo to gesto vůbec nějaký smysl?

Každé gesto, které je myšleno vážně, má smysl.

Z pohledu Kinských, kteří v Československu v časech totality uvízli, bylo těžší zůstat, nebo odtud odejít?

Pokud bych měl odpovědět zcela upřímně, tak nebýt toho, že jsem byl v roce 1968 na vojně, s největší pravděpodobností bych odešel. Důvodů je několik: za prvé mi bylo 21 let, tudíž jsem byl mladý a vydržel bych kdeco, za druhé jsem neměl žádnou chuť tady zůstávat. Jenže než jsem se z vojny vrátil, spadla železná opona a já už se dlouho nedostal nikam. Později, když už jsem měl tu příležitost, neudělal jsem to kvůli svým rodičům. Ironií osudu otec, který nejvíc ze všech svých bratrů otevřeně mluvil o tom, že odejde a půjde pracovat do světa, byl nakonec jediný, kdo tu zůstal. Proč? Aby se mohl postarat o své staré rodiče. U mne to bylo přece jen jinak. Otec jako nesmírně schopný člověk mou pomoc nepotřeboval, ale každý rok na podzim směl vyjet do zahraničí ke svým příbuzným. Byl zván jako host z jednoho domu do druhého a po dobu jednoho měsíce prožíval takřka ideální čas, který trávil s milými lidmi, účastnil se honů a společenských událostí. Kdybych tenkrát emigroval, o tuhle velikou radost bych ho připravil. To jsem nechtěl, a proto jsem z Československa neodešel.

Váš otec Josef byl v padesátých letech vězněn a později pracoval i v uranových dolech v Jáchymově – měl jste vůbec normální dětství?

Myslím, že jsem měl úplně normální dětství. Pokud máte rodiče, jako jsem měl já – kteří nehořekují a nestěžují si, že je něco tak a ne jinak…. V době, kdy byl otec zavřený – nejprve na Slovensku v Ilavě a poté byl přesunut do Jáchymova –moje matka neměla žádné finanční prostředky. Vlastně ani nevím, co tehdy dělala, asi pletla na zakázku nebo šila na loutky… Ale co vím jistě, nikdy si přede mnou nezoufala. Když otce z Jáchymova propustili a bylo zřejmé, že stejně žádnou jinou práci nedostane, rozhodl se v uranových dolech zůstat jako brigádník. Doma se objevil vždycky jen na krátký čas. V neděli večer odjel a přijel až další neděli dopoledne nebo v sobotu navečer, protože se pracovalo ve třech směnách. A zase si nevybavuji, že by si někdo z rodičů postěžoval. Takže jsem měl dětství jako každý jiný. Z toho, co jsem sám prožil anebo slyšel od jiných lidí, vím, že děti, které vyrůstají pod nějakým tlakem, například v těžké politické situaci, nejsou frustrované, pokud si můžou hrát. V době, kdy jsem byl kluk, po Praze jezdilo málo aut, čutat do balonu na starém městě se dalo kdekoli, všude byly báječné průchody a pasáže, částečně pozavírané a částečně otevřené, a protože jsme je všechny znali, věděli jsme, když jsme něco rozbili, kudy zdrhnout. Jinými slovy, prožil jsem dětství jako jakýkoli kluk, a jestli jsem tehdy něco měl, nebo neměl, mi bylo úplně jedno. Měl jsem přece mičudu.

A vaše jméno Kinský – nebylo pro vás ve škole stigma?

Ne, vlastně ne, protože o mně se vědělo, kdo jsem. Navíc jsem bývával dobrým žákem, takže se jenom dobře pamatovalo.

Přeskočme do polistopadových let - vašemu otci bylo osmdesát let, když se rozhodl restituovat zámek v Kostelci nad Orlicí. Obdivoval jste ho tenkrát, nebo jste ho měl za blázna?

Já jsem toho blázna obdivoval, protože vrhnout se do podnikání v osmdesáti, to je úžasné. A to, co pak během deseti let - tedy do svých devadesátin - vybudoval, je něco naprosto nebývalého. Teprve pak řekl: „Teď už toho mám dost, ať se stará někdo jiný!“ On rád používal větu, že v osmdesáti letech si půjčil padesát miliónů, aby koupil cihelnu...

To šlo? Jen tak?

Ano, a otec dodával: „Byl to zázrak, půjčili mi to na ksicht!“ Ale já si myslím, že ti, kteří o tom rozhodovali, věděli, že jeho jméno je dostatečnou zárukou, že těch padesát miliónů někde nezmizí. A abych dokončil jeho větu: „Já jsem si půjčil padesát miliónů – a já blbec je do koruny vrátil!“ Takže i to ještě stačil udělat. Vybudoval báječně prosperující podnik, cihelnu Kinský, a znovu rozjel lesní hospodářství. Jenom do moderního zemědělství se nepustil, jednak proto, že mu nerozuměl, a taky proto, že by se to nevyplatilo. Na to jsou naše polnosti příliš malé. Na všechno ostatní ale stačil a já to po něm postupně převzal. Vstupoval jsem do toho po krůčcích, a najednou jsem v tom stál až po pás a nedalo se jít tam ani zpátky, mohl jsem se vydat jen dopředu.

Jaký to byl zážitek – zejména pro vašeho otce - vrátit se po těch dlouhých desetiletích znovu do kosteleckého zámku?

Velmi tristní, protože dům, ve kterém se narodil, našel v troskách. Ačkoli červená cedulka se zlatým písmem, umístěná na budově, hlásala: Kulturní památka. Ta jediná také zůstala kompaktní. Můj otec ten zážitek komentoval slovy: „Měl jsem chuť to, co zbylo, nechat shrnout buldozerem.“

 

I když zámek rodu Kinských v Kostelci nad 
Orlicí v roce 2002, když zde filmovala Česká televize,  měl daleko do původní a dnešní podoby
Josef hrabě Kinský se při natáčení dokumentu "Potomci Přemyslovců aneb tradice zavazuje" usmíval. Věřil, že se zámek podaří opravit 

Co bylo se zámkem během minulého režimu?

Zámek sloužil jako administrativní budova pro Výzkumný ústav pro chov prasat… To zní dobře, že? A poté, co byl dům doslova vybydlen, protože se do něho v průběhu let nic neinvestovalo, tak místo toho, aby ho výzkumný ústav opravil, v bývalé zámecké zahradě si postavil dům nový - krásný panelák. Zámek byl ponechán na pospas větru, dešti a dřevomorce, která se opravdu jako mor pustila do dřevěných podlah a stropů, až se časem propadly. Pak došlo k jakémusi zmátoření státního aparátu a padlo rozhodnutí o zahájení rekonstrukce. Do domu byly vloženy těžké traverzy a tehdy oblíbené hurdiskové stropy. V půlce práce zřejmě došly peníze, anebo už možná začal být ve vzduchu cítit kouř revoluce, tak to nechali být, což budově ještě dodalo.
Ale můj otec věděl, že nemůže dopustit, aby rodinný dům, ve kterém žily generace jeho předků, nechal spadnout. Už s ohledem na to, co jste zmínila na začátku našeho rozhovoru, že se člověk stále otáčí dozadu. Za otcem prostě nemohl zůstat zbořený rodičovský dům. Takže se pustil do oprav a první rok se nedělalo nic jiného, než že se dům staticky zajišťoval, aby nespadl. Proto je protažený nejrůznějšími táhly a dráty, každá místnost je zpevněná obručí i celý dům zvenku, aby vůbec držel pohromadě. A jak postupně přibývaly další a další opravy, otec říkal: „Já ten dům dodělám do takové míry, že mým nástupcům nezbude nic jiného než v tom pokračovat!“ A to také udělal. A ještě jednu otcovu větu budu citovat, protože i pro mne je důležitá: „Každou korunu, kterou do toho domu vrazíte, už nikdy v životě neuvidíte!“ A její drsnější varianta: „Protože investovat do toho domu je ekonomická sebevražda!“ Z pohledu řádného podnikatele je opravdu nesmyslné investovat do věcí, které vám nic nenesou. Ale když je člověk srdcař, tak investuje i blbě! (smích)

Kostelecké panství koupil v roce 1796 Josef 4. kníže Kinský (*1751 † 1798) od hrabat Cavriani. Když zemřel, panství zdědil Ferdinand 5. kníže Kinský (*1781 † 1812) . Po něm dědil jeho mladší syn Josef hrabě Kinský (*1806 † 1862), který nechal v letech 1829- 1833 na návrh rodinného architekta Jindřicha Kocha vystavět nový empírový zámek. Z jeho manželství s Marií hraběnkou Czerninovou z Chudenic (*1806 † 1872) se narodilo sedm dětí - čtyři synové a tři dcery. Dědicem panství se poté
stal jejich syn Bedřich Karel  hrabě Kinský (*1834 † 1899), který se v roce 1834 oženil s Žofií Mensdorff-Pouilly (*1845 † 1909), jejíž  babička Žofie byla sestrou belgického krále Leopolda I. a sestra matky britské královny Viktorie). Manželé spolu měli také sedm dětí - tři syny a čtyři dcery a  dědicem kosteleckého zámku se stal v roce 1899 syn František hrabě Kinský (*1879 † 1975). 

Kinsko-czerninský alianční znak prvních majitelů empírového Nového zámku v Kostelci nad Orlicí.

Měli jste s otcem stejný názor na budoucí využití zámku?

Ano, i když tatínek takovým roztomilým způsobem. Samozřejmě jsme věděli, že je vyloučené, aby dům žil jako zaprášené muzeum, že skýtá řadu možností, které je třeba využít. Ale jak šel čas, v otcových představách neexistovala možnost, že by nějaký obraz nedej bože visel někde jinde, než v dobách, kdy byl chlapec nebo mladý muž. A už vůbec si neuměl představit, proč by mu cizí lidi měli courat po parku nebo chodit do jeho domu. Takže jsme byli jednotní, ale každý měl jinou představu. (smích).

Jaká byla ta vaše?

Od počátku jsem plánoval, že v druhém nadzemním podlaží bude galerie, kde budeme pořádat nejrůznější výstavy a příležitostně - protože nemáme Hradčany, ale „zámeckou vilu“ v klasicistním stylu - koncerty komornějšího rázu. Dnes využíváme prostory zámku také pro svatby a další společenské události. Veřejnosti jsme otevřeli park s nabídkou příjemného posezení v kavárně. Když se procházím kolem zámku, mám radost z toho, že mne zastavují lidé a říkají, jak je tady hezky a co se nám vše povedlo.

Po zabrání kosteleckého zámku komunistickým státem v roce 1949, byly rodině vyhrazeny k obývání dvě místnosti, ale i ty museli v roce 1951 opustit. Rodina získala azyl na faře v Kostelci nad Orlicí, kde žil František hrabě Kinský, i po smrti ženy Pavly, rozené hraběnky Bellegarde († 1953), až do roku 1975.  V Čechách zůstal po únorových událostech jako jediný z jeho pěti dětí syn Josef  hrabě Kinský 
(*1913 † 2011),  který se po navrácení majetku v roce 1992 pokusil o nemožné. Po více jak 40 let trvajícím státním vlastnictví, kdy zámek jak známo hostil také inseminační stanici prasat, vrátit zámku jeho původní podobu. Nakonec se mu to po rozsáhlé rekonstrukci povedlo a zámek tak mohl být jeho synem Františkem hrabětem Kinským v roce 2012 poprvé ve své historii zpřístupněn i veřejnosti.

Podařilo se vám znovu shromáždit galerii rodinných portrétů vašich předků?

Ta je víceméně skoro celá zpátky a je v domě nainstalována.

Na co myslíte, když se díváte do jejich tváří?

U některých mne napadne zaplaťpámbu, že takhle nevypadám, u jiných si říkám, to jsou ale hrdinní mužové; některé portréty prozrazují, že to byly romantické duše, pro jiné je charakteristický ryze vojenský výraz – jsou to zkrátka pestré tváře lidí. A někteří z nich byli možná zábavní, jako třeba kníže Ferdinand Kinský, což je můj pětkrát dědeček – pra-pra-pra-pra-pra –. Hned je vidět, že to byl temperamentní muž s náušnicí v uchu, v generálské uniformě, vlasy mu čechrá vítr. Možná žil hodně vesele, bohužel zemřel smutně, protože se zabil pádem z koně. Asi ho hnal moc rychle.

Zvláštní místo s pamětí – a možná také s jedinečnou energií...

Já ten pocit v kosteleckém zámku mám. Narodil jsem se sice v  Hradci Králové v nemocnici, ale do toho domu mne přinesli a nějaký čas jsem tam pobýval. Pak jsem odešel do Prahy a Kostelec nad Orlicí - okamžikem smrti mého dědečka - jako by pro mne přestal existovat. My jsme spolu měli opravdu velmi hluboký vztah. Pravidelně jsem ho jezdil navštěvovat a trávil jsem s ním krásné dny své revoltující puberty. Mluvili jsme o všem možném, co takového mladého muže zajímá, a musím říct, že jeho názory byly až překvapivě volnomyšlenkářské. Do Kostelce jsem se vrátil až v devadesátých letech, a když jsem chodil po parku a především, když jsem vstoupil do domu, tak někde ve mně začal klíčit pocit jakési sounáležitosti s tím místem. Snad právě proto jsem zcela mimovolně začal do Kostelce jezdit a z otcových rukou jsem časem převzal dohled nad opravou domu. A pak jsem pomalu a plynule do Kostelce vplynul. Dnes mě naplňuje radostí, že se zámek proměnil v krásný dům, který jednou bude nikoli sídlem mým, ale sídlem duchů těch obrazů, co tam visí. Takže se sem všichni zase vrátí domů a bude jim tu dobře a obrazy se samy od sebe začnou znovu blýskat novotou.

Šlechtické rody ctily zásady: služba, věrnost, zodpovědnost. To je, myslím, v kostce řečeno to, co říkáte mnoha jinými slovy.

Nemám, co bych k tomu dodal.

Je možné, že potomci šlechtických rodů jsou v přístupu k politice většinou konzervativci?

Většinou ano.

Z úcty k tradici?

Z úcty k hodnotám.

Co myslíte, že s aristokracií zmizelo z naší společnosti?

Možná víc slušnosti, ale znám i některé aristokraty, kteří umí ostře nadávat. Já pod pojmem aristokracie nevidím nějaké konkrétní osoby, ale spíš způsob, styl života. Když se o někom řekne, že je aristokrat, tak by měl mít krásnou duši, protože člověk může být šlechticem čehokoli – šlechticem myšlenky například… Takže pomiňme šlechtice jako takové, protože i mezi nimi byli tací, jejichž charakter byl…

Nešlechtický?

Dobře řečeno. Já si myslím, že se obecně vytratila lidská slušnost, že se vytratila úcta k pravdě, k tradici, úcta k lidem, kteří dosáhli nesmírných úspěchů, a přitom poctivě. Jsme společností bez příkladů. V něčem jsme se stali daleko divočejšími a agresivnějšími, ale to neznamená, že by aristokracie dřív taková nebyla. Zcela určitě také, ale měla tehdy víc příležitostí, než má teď, anebo víc ctižádosti, než má dnes.

Co pro vás znamená jméno Kinský?

Ó, to je velmi těžká otázka. To není otázka jen pro mne, ale pro každého člověka – a je úplně jedno, jestli se jmenuje Kinský nebo Novák. Pokud má člověk zodpovědnost ke svému jménu a ke své rodině, pak ho to současně zavazuje k tomu, nedělat mu ostudu. Kdybych se jmenoval Novák a byl bych hrdý, že mám takovou báječnou rodinu, tak budu zrovna tak hrdý na to, že jsem tím, kým jsem. Pro mne je to možná o něco složitější, že to jméno Kinský je víc známé.

Místo vizitky:

František Kinský s režisérkou dokumentárního cyklu Modrá krev Alenou Činčerovou. Foto: Archiv ČT.

Hrabě Maria Franz Emanuel Johannes Silvester Kinský (nar. 1947) používá praktičtější variantu svého jména: František Kinský. Od roku 2003 je správcem rodového majetku v Kostelci nad Orlicí, kde rovněž působí jako starosta města (od roku 2014). Muž, který dobře ví, co znamená být potomkem šlechtického rodu. V novém cyklu ČT2 Modrá krev je zasvěceným moderátorem "novodobé encyklopedie české šlechty". V každém díle představí jeden rod, bude rozplétat příbuzenské vazby, naslouchat neskutečným životním příběhům a pokusí se divákům přiblížit i jejich současnost, která je téměř neznámá.
Dokumentární cyklus Modrá krev o české šlechtě, která hrdě navazuje na kořeny svých slavných předků, připravila Tvůrčí producentská skupina Lenky Polákové. Na obrazovkách jej diváci mohou sledovat od 26. ledna 2017 ve 21:35 h na ČT2.
Zdroj: Česká televize

***

Celý rozhovor byl převzat z internetového časopisu Místní kultura
který vydává Národní informační a poradenské středisko pro kulturu - NIPOS.
 Časopis Místní kultura je jediný časopis v ČR zabývající se kulturou v místech a regionech. Důraz klade na neprofesionální aktivity, neziskový sektor a občanskou společnost. Vychází od roku 1991; od roku 2008 výhradně v internetové podobě: (www tečka a dále mistinikultura.cz).


Lenka Jaklová

Lenka Jaklová, 01. 02. 2017

e-mail: jaklenka@seznam.cz

Všechny články autora




Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–  |  O magazínu Historická šlechta