Vítej každý nový příchozí. I Ty.

" Dnes existuje nové slovo komunismus. Ale to jenom je jiné slovo pro krádež." Zobrazit celý citát »

Waldstein Jiří Antonín (1818-1854)



Daisy Zdislava Waldstein: Za každého mají hovořit hlavně činy

20. 09. 2006 | Redakce | Šlechtic vypravuje

Rozhovor s Daisy Zdislavou Waldstein vedla Martina Pfeffer, Vídeň 2006

Každý den potkáváme na ulici, v parku, při nákupech různé typy lidí, o kterých vlastně nic nevíme. Můžeme je soudit podle vzhledu, chování či mluvy. Ale ne každý den máme možnost setkat se s osobností, která v nás zanechá krásný hřejivý pocit, že tento svět není tak zkažený, jak se sám občas prezentuje. Možná si s úsměvem pomyslíte, že určitě přeháním, už slyším připomínky o naivní romantice a růžových brýlích. Rozhodně NE! Já s takovým pocitem opravdu odcházela z jednoho neobyčejného večerního setkání. I když to tak zpočátku nevypadalo...
Na úvod jsem byla uvítána krásnou zvučnou moravštinou: „Jestli jsem vám včera slibovala čas, tak ho dnes rozhodně nemám!“ a s úsměvem: „Pojďte dál“. Vzápětí přišla nabídka na odvoz kvalitního ořechového dřeva ze zahrady a během minuty jsem seděla u minerálky v překrásné pracovně napjatá zvědavostí, co se za touto kurážnou ženou vlastně skrývá....

Daisy Zdislava Waldstein – neobyčejná žena se srdcem na dlani

Paní Daisy Zdislava Waldstein je již od svého dětství člověk velice kosmopolitní. Narodila se roku 1927 v Londýně v rodině diplomata. Když mi vyprávěla o Rokytnici na Moravě, kde trávila svoje dětství, a podle vlastních slov na vesnici vyrostla s velkou láskou jako normální děvčátko, v jejích laskavých očích se dala vyčíst snad sentimentalita, snad krásné vzpomínky na doby dávno minulé, snad stesk po domově. Po válce se s rodinou odstěhovala do Vídně, kde složila maturitu. Plány na studování tlumočnictví překazily vysoké náklady na tehdejší studium, a tak její osud zamíchal karty jinak – vyučila se jako kloboučnice. Pak poznala svého prvního manžela, pana Thuna z karlovarských porcelánek. Jejich prvorozený syn se narodil s down syndromem, což byla nelehká zkouška života. Později po smrti prvního manžela se paní Zdislava podruhé vdala za pana Dr. Berholda Waldsteina-Wartenberga z Třebíče.
Na přání prvního manžela začala pracovat v Řádu maltézských rytířů jako pečovatelka v nemocnicích. V dobách komunistického Československa se podílela na různých pomocných akcích: Hlavně zajišťování medikamentů přes spojence a přítele kardinála Tomáška.
Paní Daisy Zdislava je žena velice milá a laskavá, energická dáma s notnou dávkou temperamentu, životem dostatečně prověřená, a přesto se nikdy nevzdala svých ideálů. Ale hlavně je milující matkou čtyř dětí a ženou se srdcem na dlani.

Minulý týden vám bylo uděleno nejvyšší rakouské vyznamenání za budování maltézské pomoci zde v Rakousku. Je to váš osobní Mount Everest, na který je sice cesta velice dlouhá a složitá, přesto se vyplatí riskovat, dodržovat určité zásady a jednoho dne stát na tom největším osobním vrcholu?

Já mám na vyznamenání odměřený názor. Ale v tomto případě mi udělalo jistou radost. Dostala jsem ho za budování maltézské pomoci v Rakousku v letech 1950-70. V osmdesátých letech byla proti nám vyřknuta falešná obvinění, ve kterých figuroval i jeden český špion. Byla to velká urážka pro mého manžela, kterou trpěl po celý zbytek svého života. A teď jsem dostala vyznamenání za práci, která kdysi byla napadána a zpochybňována, s čímž se můj manžel nikdy nemohl smířit, a právě proto jsem šťastná – za něj. Jen škoda, že se této události sám nedožil.
Lhala bych, kdybych tvrdila, že uznání není určitým pohlazením, ale není to nejdůležitější. Moje děti měly úžasnou radost, a to je zase radost pro mě. V první řadě jsem máma. Ale otevřeně řeknu, že když se na mě usměje dítě, protože dostalo pingpongovou pálku s míčkem, tak je to pro mě více potěšující - pravé vyznamenání, které hřeje někde hluboko uvnitř ještě hodně dlouho.
Obdržela jsem také papežský řád a při jeho předávání jsem stačila podotknout: „Já teď nepotřebuji řád, ale stačila by jedna sanitka pro maltézskou pomoc!“ Bohužel mi bylo s úsměvem řečeno, že Svatý Otec nerozdává sanitky, pouze řády.

Šlechta, konkrétně urozené paní a dámy ze šlechtických rodin, prošla za poslední léta velkou renovací a mnohými změnami, tzn. emancipačním vývojem, čehož vy jste řádný příklad. Jste velice aktivní členkou Řádu maltézských rytířů, zakladatelkou charitativní organizace Servo pro podporu sociálně slabých dětí, postižených a starých lidí. Jaké postavení a úkol má dnešní šlechta ve společnosti?

Hlavním úkolem je zodpovědnost: Za lidi, kteří pro nás nebo s námi pracují, a která nám byla dána do vínku převážně od rodičů. Snažili se nám vštípit morální a etické hodnoty, řídit se podle Desatera z Bible. Nikdy nezapomenu, jak za války moje maminka s velkým úsilím podporovala naše zaměstnance materiálně či peněžně. A tato zodpovědnost se předává z pokolení na pokolení.
To byl důvod vstoupit do Řádu maltézských rytířů, později založení pomocné organizace Servo v Praze na Barrandově. Ukázat, jak důležité je nejen myslet sám na sebe, to je hlavní úkol aristokracie dnes ve společnosti.

Jak jsem již uvedla, jste aktivní členkou Řádu maltézských rytířů, jež se řídí podle hlavního pravidla "Tuitio fidei et obsequium pauperum" – šířit víru a pomáhat druhým v nouzi. Byla tato zásada jedním z podnětů k založení charitativní společnosti Servo v Praze?

Po smrti mého manžela mě rakouský kardinál Schönborn poslal k Dominikánům do Jablonné v Podještědí. Tam jsem také v roce 1998 složila věčné sliby jako terciářka dominikánského řádu a přijala řádové jméno Zdislava.
Nejdříve jsem se měla starat o tamější nemocnici, která potřebovala pomoc. Otec Jindřich se jen zostra zeptal: „Umíš to?“ a já jen pokrčila rameny: „Uvidíme, zkusím to!“
A podařilo se! Starala jsem se o staré nemocné lidi a přitom vždy někoho našla, kdo nás finančně podporoval.
V době velkých záplav na Moravě v roce 1997 jsem musela okamžitě pomoci. Dostala jsem velkou finanční pomoc z Německa, z Itálie dokonce nabídku na výstavbu nových domků. Od Evropské unie jsme pro projekt ECHO obdrželi jeden milion euro a opravili 260 domů. Zkrátka: Udělali jsme pořádný kus práce.
V té době jsem také dostala neobvyklý dar - padesát záchodů. Na hranici jsem je bez problémů propašovala, i když o tom celníci jistě věděli. S poslední várkou se zeptal celník řidiče, co zase pašujeme, a on jen odpověděl: „To nic není, to je jen naše grófka s jejíma hajzlíkama!“ a já věděla, že jsem na Moravě. Pro mě bylo označení „naše grófka“ nejsympatičtější uznání mojí práce. Zkrátka to byla velice rušná a aktivní doba.
Nakonec jsem začala pod patronátem Dominikánského řádu organizovat pomoc dětem „s klíčem na krku“ v Praze na Barrandově. Tato pomocná organizace se nazývá Servo, což znamená: „Zachovávám tradici lásky k bližnímu“. Cítím se totiž zodpovědná za děti, které jsou víceméně vychovávané ulicí. Nenáleží mi jim něco kázat, ale spíš jít příkladem, naznačit vlastním životem jistý směr. Začala jsem žebrat hlavně u žen diplomatů a teď už žebrám jako cikánka všude, kde se dá. A výsledek? Začali jsme s dvaceti dětmi měsíčně, teď nás navštěvuje někdy i sto dětí denně!

Setkáváte se s významnými politiky, přátelíte se zajímavými osobnostmi, jste nucena dělat důležitá rozhodnutí. Podařilo se vám po celá léta zůstat sama sebou, Daisy Zdislavou Waldstein?

Vždy jsem měla a dodnes mám spoustu práce, že času pro mě osobně nezbývá a nemohu si stěžovat. Když vychováváte čtyři děti, tak se koncentrujete na vybudování pěkného domova. Celý život jsem se snažila, aby rodina zůstala pohromadě a opravdu se mi to podařilo – jsme živá rodina, která drží při sobě.
A děti ze mě udělaly, co dnes opravdu jsem!
Moje nejstarší dcera pokračuje v mých šlépějích. Absolvovala různé kurzy a stala se aktivní ošetřovatelkou. Druhá dcera Zdislava jde zase ve stopách mého manžela, obdržela titul magistra historie a zajímá se o rodinné dějiny. Synové se tolik neangažují, ale moje dcery mají spoustu energie po mně.
Když jsem poprvé do Čech vzala moji mladší dceru Zdislavu v roce 1989, tak jsem se neuvěřitelně těšila, že jí mohu poprvé ukázat můj opravdový domov. A co jsem pak viděla, byl šok. Pole nebyla udržována, v rybníku ani jedna kachna. Lidé nebyli na ulici, na návsi nikdo neseděl a nepovídal si. To už nebyla moje krásná dědina. Dcera mi říkala: „Měla jsi pravdu, žlutá pole a černé lesy“. Zbyl jen malý střípek z mých vzpomínek. Bylo to velké zklamání, protože jsem svým dětem častokrát vyprávěla o nejkrásnější zemi na světě, kterou jsem jim už nemohla ukázat. Bylo to jako scéna z černobílého filmu. Všechno bylo smutné – naše veselá Morava! Velké zklamání nejen pro jedno děvče z Hané, ale hlavně pro mě jako matku.

Hovořili jsme o současnosti, proto bych se chtěla zeptat na budoucnost šlechty. Šlechta prošla všemi možnými epochami a dobovými zvraty, ale vždy se projevila jako nesmrtelná. Prošla různými metamorfózami, a i když se vždy něco málo změnilo, podstata dlouhodobého působení zůstala dodnes. Kde podle vás vidíte šance na přežití šlechty do dalších staletí?

Když budou pracovat, udržovat skrz tradice a ideály mravní hodnoty. Snažit se při účasti v politice, aby se tolik nelhalo a nepodvádělo. Jen tak přežijeme. Šlechta má úkol – původ z tradičního rodu ji zavazuje být dobrým příkladem.
Už jako malé holce mi moje maminka stále zdůrazňovala, že mě pán Bůh neposadil jen tak do šlechtické kolébky, abych nic nedělala, nýbrž abych vždy pomáhala druhým.
Hlavním úkolem šlechty i do budoucnosti je zodpovědnost za lidi kolem nás. Česká aristokracie z velké části taková je, a tím pádem má ty nejlepší předpoklady přežít i do dalších let.

Na konci našeho rozhovoru bych chtěla jen podotknout, že největší váhu ve vašem životě mají hlavně vnitřní hodnoty člověka. Proto moje poslední otázka bude na tělo: Jste hrdá na svůj šlechtický původ, na titul hraběnky?

Ale kdepak. To je poslání, žádné vyznamenání. Jsem člověk jako každý jiný a moje jediná výhoda je možná v tom, že jsem byla přísně vychovaná. Pořádek, poslušnost, náboženské ctnosti, dobré vzdělání, hodnoty, na které byl v mojí výchově vždy kladen největší důraz.
Mnozí mě dodnes oslovují jako sestru Zdislavu (moje řádové jméno), někteří sestro Daisy, na celnici mi vždy říkali paní hraběnko, v Čechách mě velice rádi titulují, asi protože rod Valdštejnů je velice známý.
Zda mi titul hraběnky při mém tzv. „žebrání“ pomáhá?! Sama nevím. Naše rodina je velice poctivá. Peníze nám svěřené zajisté přijdou tam, kde jsou opravdu zapotřebí. Proto si myslím, že mi více pomáhá moje práce a její výsledky, než hraběcí titul, a tak to má v životě být. Ať šlechtický, akademický či politický titul, za každého mají hovořit hlavně činy.

Zdroj:  Exkluzivně pro Pozitivní noviny © Martina Pfeffer, 20.9.2006
foto © z archivu hraběnky Daisy Zdislavy Waldstein
německá verze v Pozitivních novinách





Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–  |  O magazínu Historická šlechta