Vítej každý nový příchozí. I Ty.

" ..." Zobrazit celý citát »

Kinský Radslav (1928-2008)



Blatná

Blatná  - zámek
Tento vodní hrad vystavěl Všemír, doložený jako svědek na listině krále Václava I. z roku 1235.
Koncem 13. století se usadili na Blatné Bavorové ze Strakonic. Po posledním členu tohoto rodu, Břeňkovi, doloženém ještě v roce 1403 získal Blatnou vzdálený příbuzný Jan z Rožmitálu jinak z Blatné, poprvé doložený v roce 1408 a pak znova v roce 1424. Ten dal nevelké románské sídlo Bavorů ze Strakonic zbourat a na jeho místo vystavět gotický hrad.
Ve stavební činnosti na blatenském hradě pokračoval i Lev z Rožmitálu (1446-1485), nejvyšší zemský sudí a hofmistr známý jako vůdce reprezentačního poselstva krále Jiřího z Poděbrad (jeho manželka byla Lvovou sestrou)  do států západní Evropy v letech  1465-1467.
Stavební činností Lva z Rožmitálu vývoj gotické Blatné neskončil. Jeho syn Zdeněk Lev z Rožmitálu patřil k předním politikům zemské vlády v Čechách. Prvním jeho stavebním počinem bylo rozšíření hradní kaple v bavorském paláci o trojboký závěr.
Náklady na stavební práce, důstojná reprezentace odpovídající úřednímu a společenskému postavení, útraty na služebních a diplomatických cestách i půjčky poskytované králi 
Vladislavu II., zavedly Zdenka Lva do dluhů.
Výnos dvou hlavních panství Rožmitálu a Blatné a liknavé splátky královské pokladny nestačily krýt všechna vydání. A tak po Zdeňkově smrti v roce 1535 musel jeho syn Adam z Rožmitálu celé dědictví rozprodat a odstěhovat se na Moravu. Blatnou získal v roce 1541 jeden ze Zdeňkových věřitelů, Adam ze Šternberka a v roce 1555 ji prodal sestrám Kateřině a Anně Řepickým ze Sudoměře.
V roce 1560 postoupila Kateřina Blatnou svému manželovi Zdenkovi ze Šternberka.
Po Šternberkově smrti (1575) získal Blatnou v roce 1579 polský šlechtic hrabě Ján z Rozdražova (†  1585).
V držení pánů z Rozdražova zůstala Blatná až do roku 1691, kdy vymřel rod Janovým vnukem Františkem Ignácem. Blatenské panství dědil hrabě Ján František Krakovský z Kolovrat, jehož matka pocházela z rodu Rozdražovských, ale v roce 1695 prodal Blatnou hraběnce Arnoštce Serenyové.
V roce 1798 koupil blatenské panství od Amanda Serenyiho Václav Karel Hildprandt z Ottenhausenu. Za jeho syna Františka (jeho domácím učitelem filozofie a přírodních věd byl J.E.Purkyně) došlo k některým změnám v zámeckém areálu a tak získán volný pohled do anglického parku.
V letech 1850-1856 byl zámek upraven podle návrhu architekta Bernarda Grubera ve slohu anglické gotiky. V roce 1945 se stal vlastnictvím československého státu.

(Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku - JIŽNÍ ČECHY
nakladatelství Svoboda, Praha 1985)
Blatná: , město a býv. panství nad řekou Úslavou v Čechách (v býv. kraji Prachenském), 295 d., 2757 obyv. čes. (1880), sídlo okr. hejtm, a okr. soudu, pošta a telegrafní stanice. obecná a měšťanská škola, fara, děkanský chrám Nanebevzetí P. M. v gotickém slohu z XV. stol. od pánů Bavorů ze Strakonic (přesněji  postavený Lvy z Rožmitálu na místě staršího románského kostela založeného Bavory ze Strakonic na konci 13. století - pozn red.), s hrobkou hr. Rozdražovských a s náhrobky hr. Kolovratův a Lva z Rožmitála. Uprostřed velikého rybníka stojí starožitný zámek s věží, nyní obnovený, s angl. parkem, jeden z nejkrásnějších v Čechách. Cukrovar, pivovar, továrna na obuv a asi čtvrt hod. odtud železné hutě. Samoty: Hodaň, Hamry, Hříbárna, Strž, Lhotka.
Blatná obdržela jméno své od polohy v blatech; jako osada a sídlo šlechtické připomíná se poprvé roku 1235, kdy tu sídlel vladyka Vyšemír. R. 1243-53 připomíná se Předota z Blatné, jehož bratří byli Bavor a Dluhomil. Všichni snad byli předkové Benedův z Nečtin 
Na počátku XIV. věku seděl tu Mikuláš z Blatné, v l. 1353-63 Bavor jinak Bašek z Blatné z rodu pánů ze Strakonic. Po tomto následovali Vilém z Blatné (1367-74) a Břeněk ze Strakonic (1403), kterýž dal Blatenským první svobody. S ním tu seděl Zdeněk z Rožmitála, jenž panství to po vymření pánů ze Strakonic zdědil.
Blatná byla od té doby hlavním sídlem tohoto rodu. Od roku 1407 vládl tu Jan z Rožmitála po mateři své rodu Bavorovského (†1430). Nástupcové (synové ?) jeho Lev a Protiva došli velkého bohatství, jež zvětšeno za Lvova syna Zdeňka. Pán tento potvrdil roku 1489 svobody Blatenských, vymohl jim výroční trhy a pustil jim pivovar a rozličné dědiny. Jsa pán velice nábožný obdržel i pro kostel výsady papežské a zřídil při něm dvoje kaplanství. Častými cestami a výlohami, které měl Zdeněk (†1535) při úřadě purkrabském, zavedl se tak, že syn jeho Adam ani jednoho z panství otcovských neudržel.
Blatná dostala se od věřitelův Adamovi ze Šternberka a ten ji prodal Kateřině a Anně, sestrám Řepickým ze Sudoměře (1555). Později ujala Blatnou Kateřina sama a postoupila ji r. 1560 manželu svému Zdeňkovi ze Šternberka (†1575).
Po jeho smrti měla se Blatná dostati synům jeho, ale neznámým způsobem dostala se před r. 1579 Janovi hrab. z Rozdražova (†1584). Poručníky nad sirotky tohoto byli Kryštof starší z Lobkovic a Oldřich Felix, syn jeho, kteří Blatenským v l. 1589-95 rozličné milosti udělili; poslední zjednal Blatné povýšení na město (1601).
Za Janova syna Václava utrpěla Blatná mnohá protivenství od stavovských, poněvadž od víry katolické nikdy neodstoupila, jsouc »skalou mořem kacířským obklíčenou«. Po smrti jeho (†1625) ujal Blatnou syn František Ignác, za něhož se rány předešlými bouřemi způsobené zvolna a pomalu zacelovaly. Po jeho smrti (†1691) zdědil Blatnou Jan František Krakovský hr. z Kolovrat a ten prodal panství to Ernestině hrab. Serenyiové roz. z Löwensteina.
Za vlády Serenyiův povznesla se zase Blatná, což děkovati bylo z části péči jejich o obec, nemálo i dobromyslnosti Marie Alžběty Serenyiové roz. z Valdšteina (1742 a dále).
R. 1798 koupil Blatnou Václav svob. p. Hildprandt z Ottenhausů, v jehož rodě se panství posud nachází.
V Blatné narodili se J. P. Koubek, F. L. Vorlíček a K. Strakatý. Znak města jest od pravého rohu k levému předělený štít, v jehož hořením poli zlatém jest černá hlava sviní, v dolením červeném v pravo kráčející lev stříbrný o jednom ohonu.
Sčk.
(Ottův slovník naučný)






Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–  |  O magazínu Historická šlechta